ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.567.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 567/2021-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 7 To 393/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 43/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 4 T 43/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„po ukončení pracovního poměru ke dni 29. 10. 2019 ve společnosti V. se sídlem XY, č. XY, kde pracoval na zkrácený pracovní úvazek ode dne 1. 4. 2019, přes opakované urgence nejméně od 8. 11. 2019 do 2. 4. 2020 nevrátil jemu svěřené movité věci: osobní motorové vozidlo zn. FIAT DOBLO CARGO, RZ: XY, mobilní telefon NOKIA 6.1 včetně SIM karty a příslušenství, notebook LENOVO T410 včetně příslušenství, EET pokladnu MAXI včetně příslušenství a skládací hliníkový rudl QUIPO v celkové hodnotě 112 987 Kč, vše ve vlastnictví společnosti V., přičemž tak učinil až dne 18. 5. 2020 s výjimkou výše specifikovaného mobilního telefonu, kdy shora uvedené věci mu byly svěřeny v rámci pracovních povinností a dále od 8. 11. 2019 dosud neodvedl hotovostní tržby ve prospěch výše uvedené společnosti ve výši 115 050 Kč, ale ponechal si je pro svou potřebu a takto svým jednáním způsobil poškozené společnosti V., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 228 037 Kč“.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil, možností a schopností škodu, kterou způsobil. Byla mu rovněž uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti V. (dále také jen „poškozená společnost“), částku ve výši 121 045 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 7 To 393/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek v §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti V., majetkovou škodu ve výši 119 038 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 7 To 393/2020 (dále také jen „napadený rozsudek“), podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Naplnění prvního z nich spatřoval v tom, že byl vůči němu podán návrh na potrestání pro jiný skutek (skutek jiného rozsahu), než pro který mu bylo sděleno podezření, a tím došlo i k porušení jeho práva na obhajobu. S názorem soudů obou stupňů, že trestní řízení je zahájeno až návrhem na potrestání, a tudíž je irelevantní, pro jaký skutek je pachateli sděleno podezření, se neztotožnil, jelikož v takovém případě by institut sdělení podezření zcela ztrácel smysl.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že popis skutku je sice podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, nelze však dovodit, pod který z odstavců, jelikož nedošlo k řádnému zjištění výše způsobené škody. Soudy při jejím zjišťování vycházely pouze z výpočtů svědka J. K., aniž by si samy výši těchto výpočtů ověřily z kompletního účetnictví společnosti, případně pověřily řádným vypočtením znalce. Dále také zcela upustily od vyhodnocení toho, zda a s jakými nároky skončil jeho pracovní poměr ve společnosti. I v tomto případě soudy opět vycházely z tvrzení svědka J. K. Nezabývaly se však, jak navrhovala obhajoba, skončením pracovního poměru obviněného v poškozené společnosti. Tato skutečnost je přitom zcela zásadní z hlediska výše způsobené škody.
6. Obviněný následně konstatoval, že byť si je vědom toho, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat skutkový stav, je v jeho případě dán tzv. extrémní nesoulad. V návaznosti na to předestřel své vyhodnocení provedených důkazů stran jeho faktické činnosti ve společnosti, načež konstatoval, že při ponechání si předmětných věcí nejednal v úmyslu si je přisvojit jako věci cizí, ale pouze respektovat dohody mezi faktickými společníky poškozené společnosti. Nejednal totiž z pozice zaměstnavatele, nýbrž z pozice faktického, byť ne formálního, společníka a spoluvlastníka. Z toho dovozoval absenci naplnění subjektivní stránky a uzavřel, že v souladu se zásadou in dubio pro reo neměl být uznán vinným.
7. S ohledem na uvedené tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K námitkám stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že tyto jej nenaplnily. Nad rámec toho konstatovala, že podstata skutku byla stejná z hlediska doby a místa spáchání činu a skutečnost, že byl do jeho popisu (uvedeného v návrhu na potrestání) zařazen širší rozsah věcí ve vlastnictví svěřitelské společnosti, neznamená, že byl odsouzen pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání.
9. K odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku uvedla, že sice vyznívá ve prospěch uplatnění hmotněprávní námitky absence kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku o větší škodě, z jeho konkrétnější podoby však nevyplývá, že byl měl obviněný na mysli zpochybnění celkové výše způsobené škody, která by nebyla určena postupem podle §137 tr. zákoníku. Obviněný totiž poukazuje na chybějící důkazní podklad v podobě kompletního účetnictví poškozené společnosti, kterým by mohly být doloženy pouze jím tvrzené mzdové nároky. Státní zástupkyně konstatovala, že povaha takových jeho argumentů je výlučně skutková, tedy vybočující z účelového zaměření jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně obviněný podle ní nepoukázal na výjimečné podmínky zásahu do skutkového stavu věci v řízení o dovolání. Aniž by tak byly dány důvody k zaujetí bližšího stanoviska, poznamenala, že s otázkou výkonu zadržovacího práva ve vztahu k hotovosti utržené obviněným při výkonu pracovní činnosti, se již zabýval soud prvního stupně s tím plně akceptovatelným stanoviskem, že ani v případě legitimního mzdového nároku na straně obviněného, popř. jeho jiné pohledávky z pracovního poměru, nebylo dáno jeho oprávnění k jejich zajištění prostřednictvím movité věci druhé smluvní strany (srov. §346d odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).
10. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani té argumentaci obviněného, z níž dovozuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný se totiž omezoval pouze na prosazení vlastní obhajoby o tom, že jeho jednání vůči společníku a jednateli poškozené společnosti bylo založeno na jejich zcela rovnocenném vztahu ke společnosti, vycházejícím z jejich ústní dohody. Tato dohoda pak zakládala jeho přesvědčení, že věci, jež používal k výkonu pracovní činnosti pro společnost, nejsou ve vztahu k němu věcmi, o kterých by nemohl samostatně rozhodovat, potažmo pak nejsou cizími věcmi jemu svěřenými. Podle státní zástupkyně však opatřený skutkový stav věci ve světle podmínek podle §2 odst. 6 tr. ř. nepodrobil obviněný takové revizi, vedle níž by hodnotící úvahy soudu ve vztahu k jeho obhajobě nemohly z hlediska zákonných pravidel předepsaného hodnotícího postupu obstát. Učinila proto ten závěr, že obviněný v tomto směru neučinil svoje dovolání způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Nad rámec toho shrnula zjištění, které soudy nižších stupňů učinily a se kterými se ztotožnila, přičemž uzavřela, že opatřený důkazní stav věci rozhodně nedával pochybnosti o tom, zda se přisouzeného jednání dopustil ve formě úmyslného zavinění. K námitce nerespektování zásady in dubio pro reo pak uvedla, že se jedná o pravidlo procesního charakteru, které se týká skutkových otázek, a jako takové proto není způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit.
11. Závěrem proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 7 To 393/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je možno uplatnit tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
19. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
IV.
20. K argumentaci obviněného stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že touto jej nenaplnil, neboť proti obviněnému je vedeno nepřípustné trestní stíhání jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 2 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nebylo zastaveno. Žádný z takových důvodů přitom v této věci neexistoval a ostatně obviněný jej ani netvrdí.
21. Nad rámec toho je možno uvést, že totožnost skutku byla zachována. Námitka obviněného totiž spočívala právě v tom, že orgány činné v trestním řízení totožnost skutku nerespektovaly, když byl podle něj podán návrh na potrestání pro jiný skutek, než pro jaký mu bylo sděleno podezření. Tím mělo být porušeno jeho právo na obhajobu, neboť mu kvůli tomu bylo znemožněno již před podáním návrhu na potrestání přizpůsobit svoji obhajobu.
22. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že totožnost skutku není zachována jen při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu obžaloby a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, nýbrž postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Některé skutečnosti zahrnuté do projednávaného skutku tedy mohou oproti obžalobě přibýt, jiné mohou odpadnout, nesmí se ovšem změnit podstata skutku. Podstatu skutku přitom tvoří jednání a následek, který jím byl způsoben. Následkem se rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu či právního statku), nikoli určitý typ následku (srov. rozhodnutí č. 45/1995 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je v trestním řízení zachována tehdy, je-li zachována alespoň (částečná) totožnost jednání nebo (částečná) totožnost následku. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času a místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v jednání či následku není dotčena. Nedotkne se jí ani přistoupení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 602 a 603.).
23. S ohledem na tato obecná východiska je třeba jednak uvést, že byl-li v návrhu na potrestání skutek (který byl převzat do výrokové části rozsudku soudu prvního stupně) rozšířen o rozsah věcí, resp. hodnot, které měly být vráceny, resp. vyúčtovány ve prospěch poškozené společnosti V., došlo pouze k bližší specifikaci daného skutku, přičemž jeho podstata byla zachována. Jelikož nedošlo k namítanému procesnímu pochybení v podobě porušení zásady totožnosti skutku, nelze přisvědčit ani námitce o porušení práva obviněného na obhajobu. Nehledě na to již před podáním návrhu na potrestání obviněný věděl, že si poškozená společnost nárokuje vrácení finančních prostředků v dané výši, což plyne mj. z e-mailové komunikace jeho obhájce a zmocněnkyně poškozené společnosti (č. l. 176). Obviněný měl dále možnost se řádně hájit v průběhu hlavního líčení, jak také konstatoval již odvolací soud, který se vypořádával se stejnou námitkou. V daných souvislostech nelze nepoznamenat, že právě v řízení před soudem, které tvoří jádro trestního procesu, se v nejširší možné míře uplatní práva obhajoby.
24. K dovolací argumentaci obviněného, již podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že s jistou mírou tolerance ji lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ačkoliv směřovala do značné míry do oblasti skutkové a procesní.
25. V prvé řadě však Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované věci obviněného extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, hodnotil provedené důkazy zásadně (s jedinou výjimkou, a to stran doby ukončení pracovního poměru, která však v konečném důsledku neměla vliv na závěr o správnosti podstaty skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a významných pro zvolenou právní kvalifikaci) v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry vysvětlil. To, že rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněného, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
26. Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání daného trestného činu a jak je hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení byla dodržena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (s výše zmíněnou výjimkou) mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, především ve svědecké výpovědi J. K. a v listinných důkazech. Byť obviněný zejména tuto výpověď zpochybňuje, soud prvního stupně odůvodnil, proč v kontextu dalších zjištění vycházel předně z ní a proč naopak obhajobě obviněného nepřisvědčil. Uvedené přitom důvodně konstatoval již Krajský soud v Brně, který se s takto provedeným dokazováním a jeho hodnocením ztotožnil, s výjimkou postupu soudu prvního stupně stran stanovení výše škody. V tomto směru uvedl, že předmětné věci, které nebyly obviněným vráceny (a jež v odůvodnění konkretizoval), neměly hodnotu 112 987 Kč, nýbrž 122 987 Kč. Celková škoda, která tak poškozené společnosti vznikla, byla 238 037 Kč (nikoli 228 037 Kč). Toto pochybení však s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nemohl napravit a přistoupil ke změně ve výroku o náhradě škody, jež byla ve prospěch obviněného, a to s ohledem na znaleckým posudkem stanovenou hodnotu mobilního telefonu. Nutno poznamenat, že se odvolací soud zabýval námitkami, jež obviněný uplatnil obdobně i v dovolání.
27. Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu k tvrzením obviněného o faktické struktuře vedení poškozené společnosti se jedná toliko o jím předestřenou (jinou) verzi hodnocení důkazů. Soud prvního stupně přitom dospěl na základě provedeného dokazování k odlišnému závěru, a to jednak tomu, že jediným jednatelem poškozené společnosti byl svědek J. K., a jednak bylo zjištěno, že obviněný si byl vědom toho, že musí předmětné věci poškozené společnosti vrátit. Argument obviněného, že při ponechání věcí nejednal v úmyslu si přisvojit cizí věc, nýbrž pouze respektovat uzavřené dohody mezi faktickými společníky poškozené společnosti, proto nemůže obstát. Ve vztahu k němu se bezpochyby jednalo o věci cizí, které mu byly svěřeny, a tyto si přisvojil. Pouze nad rámec lze konstatovat, že by tak tomu bylo i v případě, že by byl formálně jednatelem společnosti, neboť tyto věci byly ve vlastnictví poškozené společnosti jako samostatného subjektu, a tudíž by se ve vztahu k němu jednalo stále o věci cizí.
28. Pokud jde o námitky obviněného stran výše škody, v té jejich části, kde namítá nedostatečný rozsah dokazování ve vztahu k „hotovostní tržbě“ ve výši 115 050 Kč, se jedná opět o námitky skutkového, resp. procesního charakteru. Tato částka je přitom doložena a odůvodněna provedenými (zejména listinnými) důkazy.
29. Nejvyšší soud však nemohl přisvědčit ani námitce, že byla nesprávně zjištěna výše těchto finančních prostředků, když bylo nutné podle jeho názoru zkoumat jeho „nároky na výplatu“ v souvislosti s ukončením jeho pracovního poměru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi ním a poškozenou společností existovala ústní dohoda o tom, že si z „vybrané hotovosti od zákazníků“ může vyplácet mzdu . Tuto skutečnost obviněný nerozporuje, dokonce jí sám argumentuje. Z provedeného dokazování ovšem plyne, že obviněný od počátku listopadu 2019 pro poškozenou společnost žádnou práci nevykonával, resp. obviněný ani netvrdí, že by ji vykonával. Přitom podle §109 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, přísluší zaměstnanci mzda za vykonanou práci . Proto bez ohledu na to, kdy došlo ke skončení pracovního poměru obviněného u poškozené společnosti, je podstatné, že obviněnému od 1. 11. 2019 mzda nenáležela, neboť žádnou práci pro ni nevykonával. Jelikož ústní dohoda zněla pouze na mzdu, nebyl obviněný oprávněn si z dané finanční hotovosti strhávat např. jím tvrzené odstupné, i kdyby na toto měl nárok, což však nebylo předmětem dokazování a ani to nebylo vzhledem k uvedenému nutné. Navíc v okamžiku, kdy byl obviněný vyzván k vrácení těchto finančních prostředků, byl povinen je poškozené společnosti vydat s ohledem na §346d odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, jak správně uvedl již soud prvního stupně.
30. Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 7 To 393/2020, ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 4 T 43/2020, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. Obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění.
31. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání ještě dodat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
32. Nejvyšší soud s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu