Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.07.2021, sp. zn. 6 Tdo 583/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.583.2021.2

sp. zn. 6 Tdo 583/2021-10141 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2021 o dovoláních, která podali obviněný R. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, a obviněná J. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 3 To 55/2020-9743, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2015, takto: I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 3 To 55/2020-9743, a to ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného R. T. a státního zástupce podaného v jeho neprospěch zrušen výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 3 T 12/2015-9306, a v navazujícím výroku, jímž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu uloženém tomuto obviněnému, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. T. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 3 T 12/2015-9306 , byli spolu s dalšími obviněnými uznáni vinnými obviněný R. T. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a obviněná J. T. zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že všichni obžalovaní V. L., jako jednatel společnosti A. C., v blíže nezjištěné době, nejpozději však na přelomu let 2011 a 2012, založil organizovanou zločineckou skupinu, jejíž činnost spočívala v tom, že společnost A. C., vystupující v průběhu celního řízení v České republice jako majitel zboží dováženého z jihovýchodní Asie, poskytovala blíže nezjištěným skutečným majitelům zboží službu spočívající v proclení dováženého zboží za nižší clo a daň z přidané hodnoty, kdy pro potřeby nižšího proclení a výpočtu nižší daně z přidané hodnoty předkládala při celním řízení falešné dokumenty s nižší než skutečnou kupní cenou dováženého zboží, kdy fiktivní kupní cena byla určována pracovníky společnosti A. C., tak, aby byla jednak pokud možno co nejnižší, jednak průchozí v rámci celního řízení; jednotlivé osoby se na činnosti organizované zločinecké skupiny, s vědomím, že se dopouštějí trestné činnosti, podílely následujícím způsobem: obžalovaný V. L., jako jednatel a jediný společník společnosti A. C., založil organizovanou zločineckou skupinu a tuto následně řídil [...] , obžalovaný R. T. - nejpozději od konce roku 2013 vyráběl falešné dokumenty s nižší než skutečnou kupní cenou zboží, které byly následně předkládány při celním řízení, - konkrétní výši kupní ceny deklarované na fiktivních dokumentech společnosti A. C. ve sporných případech konzultoval s obžalovanou M. Z., obžalovaná M. Z. [...] , obžalovaná J. Š. [...] , obžalovaný J. D. [...] , obžalovaný P. Z. [...] , obžalovaný I. G. [...] , obžalovaná J. T. - zajišťovala uvolňování kontejnerů zboží dovážených společností A. C., zejména rozhodovala o místě a času proclení jednotlivých kontejnerů, - zajišťovala dopravu některých kontejnerů dovážených společností A. C., - přijímala nejméně od obžalovaného P. Z. originální doklady k proclívanému zboží, které následně přeposílala obžalovanému R. T. k výrobě falešných dokumentů, společnost A. C., výše popsaným způsobem v období od 23. 4. 2013 do 15. 10. 2014, na Celních úřadech v Ústí nad Labem, Chomutově a Pelhřimově proclila za použití falešných dokumentů, na kterých byla deklarována nižší než skutečná cena zboží, nejméně 44 kontejnerů se zbožím, kdy na jejich proclení se obžalovaní podíleli následovně: I. obžalovaní V. L. a R. T. společně obžalovaný V. L. jako jednatel společnosti A. C., a obžalovaný R. T. jako osoba, která vytvořila fiktivní faktury následně použité pro potřeby celního řízení v České republice, a to v případě kontejnerů specifikovaných ve výroku rozsudku, II. obžalovaní V. L., R. T., P. Z. a I. G. společně obžalovaný V. L. jako jednatel společnosti A. C., obžalovaný R. T. jako osoba, která vytvořila fiktivní faktury následně použité pro potřeby celního řízení v České republice, obžalovaný P. Z. jakožto zprostředkovatel proclení pro neustanovené zákazníky I. G., a I. G. jakožto zprostředkovatel proclení pro neustanovené zákazníky – osoby asijského původu žijící v Polsku, a to v případě kontejnerů specifikovaných ve výroku rozsudku, III. obžalovaní V. L., R. T. a M. Z. společně obžalovaný V. L. jako jednatel společnosti A. C., obžalovaný R. T. jako osoba, která vytvořila fiktivní faktury následně použité pro potřeby celního řízení v České republice a obžalovaná M. Z. podílející se jako celní deklarantka společnosti A. C., přímo na proclení zboží za jeho fiktivní cenu u jednotlivých celních úřadů, ačkoli znala cenu skutečnou, a to v případě kontejnerů specifikovaných ve výroku rozsudku, IV. obžalovaní V. L., R. T., P. Z., M. Z. a I. G. společně obžalovaný V. L. jako jednatel společnosti A. C., obžalovaný R. T. jako osoba, která vytvořila fiktivní faktury následně použité pro potřeby celního řízení v České republice, obžalovaný P. Z. jako zprostředkovatel proclení pro polského zákazníka I. G., obžalovaný I. G. jako zprostředkovatel proclení pro neustanovené zákazníky – osoby asijského původu žijící v Polsku, a obžalovaná M. Z. podílející se jako celní deklarantka společnosti A. C., přímo na proclení zboží za jeho fiktivní cenu u jednotlivých celních úřadů, ačkoli znala cenu skutečnou, a to v případě kontejnerů specifikovaných ve výroku rozsudku, V. obžalovaní V. L., R. T., P. Z., I. G., M. Z., J. Š. společně obžalovaný V. L. jako jednatel společnosti A.C., obžalovaný R. T. jako osoba, která vytvořila fiktivní faktury následně použité pro potřeby celního řízení v České republice, obžalovaný P. Z. jako zprostředkovatel proclení pro obžalovaného I. G. jako zprostředkovatele proclení pro neustanovené zákazníky asijského původu žijící v Polsku, a obžalované M. Z. s J. Š. podílející se jako celní deklarantky společnosti A. C., přímo na proclení zboží za jeho fiktivní cenu u jednotlivých celních úřadů, ačkoli znaly cenu skutečnou, a to v případě kontejnerů specifikovaných ve výroku rozsudku, uvedeným jednáním způsobili V. L. a společnost A. C., České republice, zastoupené Celním úřadem Ústeckého kraje a Celním úřadem pro Kraj Vysočina, škodu v celkové výši 20 380 909 Kč, skládající se ze škody vzniklé zkrácením cla ve výši 6 103 516 Kč, škody vzniklé zkrácením antidumpingového cla ve výši 2 613 891 Kč a škody vzniklé neuhrazením daně z přidané hodnoty ve výši 11 633 502 Kč, R. T. škodu v celkové výši 14 971 409 Kč, skládající se ze škody vzniklé zkrácením cla ve výši 5 535 012 Kč a škody vzniklé neuhrazením daně z přidané hodnoty ve výši 9 436 397 Kč, P. Z. a I. G. škodu v celkové výši 13 116 217 Kč, skládající se ze škody vzniklé zkrácením cla ve výši 4.780.070 Kč a škody vzniklé neuhrazením daně z přidané hodnoty ve výši 8 336 147 Kč, M. Z. se podílela na vzniku škody v celkové výši 10 622 548 Kč skládající se ze škody vzniklé zkrácením cla ve výši 3 763 731 Kč a škody vzniklé neuhrazením daně z přidané hodnoty ve výši 6 858 817 Kč a J. Š. se podílela na vzniku škody v celkové výši 6 645 227 Kč, skládající se ze škody vzniklé zkrácením cla ve výši 2 254 010 Kč a škody vzniklé neuhrazením daně z přidané hodnoty ve výši 4 400 217 Kč. 2. Obviněný R. T. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §108 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byly uloženy podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku, a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, taktéž specifikované ve výroku rozsudku. Obviněná J. T. byla za tento trestný čin odsouzena podle §361 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. 3. O odvolání obviněných R. T., M. Z., J. D., J. T. a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2020, č. j. 3 To 55/2020-9743 , jímž napadený rozsudek (z podnětu ve výroku vyjmenovaných odvolání) podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu u obviněných R. T. a M. Z. a dále za použití §261 tr. ř. ve výroku o trestu u obviněných J. Š. a P. Z. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Obviněného R. T. při zachování výroku o vině odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku, a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, taktéž specifikované ve výroku rozsudku. Odvolání obviněné J. T. zamítl podle §256 tr. ř. O zbývajících odvoláních rozhodl způsobem v rozsudku uvedeným. II. Dovolání a vyjádření k nim 4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obvinění R. T. a J. T. dovolání. 5. Obviněný R. T. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Blenda Raji dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. Obviněný namítá nesprávné zjištění skutkového stavu, přičemž nesouhlasí se závěrem ohledně spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Na rozdíl od soudu se nedomnívá, že by byl zločin prokázán, když skutková zjištění jsou nesprávná a neúplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Soudy se krom toho nevypořádaly s jeho obhajobou. Obviněný trvá na tom, že jeho jednání není trestným činem a naplnění subjektivní stránky nebylo prokázáno. Nadto závěr o jeho způsobení škody ve výši 14 971 409 Kč nevyplývá ze spisového materiálu. 7. V průběhu řízení nebylo prokázáno, jak měly dotčené faktury původně vypadat a na jakou částku byly původně vystaveny. Neupravoval ani nevytvářel žádné dokumenty, pouze je kontroloval a přeposílal. To potvrdil i obviněný V. L. O jeho úpravách faktur ničeho nevypověděl ani spolupracující obviněný P. Z. Ze znaleckého zkoumání z oboru kybernetiky nevyplynulo, že by faktury vytvářel. Zjištěný skutkový stav odpovídá jiné právní kvalifikaci. Extrémní nesoulad spočívá v tom, že jednoduchou kontrolou a přeposíláním dokumentace se nemohl dopustit zkrácení daně. Krom toho nebylo v jeho kompetenci jakkoli zasáhnout do celního řízení, nejednal s čínskými partnery ani s celním úřadem. 8. K subjektivní stránce trestného činu obviněný uvedl, že nebylo zjištěno, jestli byla uhrazena daň na výstupu, či že by o jejím neuhrazení věděl. Závěr o naplnění subjektivní stránky byl učiněn pouze na základě výpovědi obviněného P. Z., ta však nebyla soudem správně vyhodnocena. Soud neuvedl, jaký úmysl měl mít a neprokázal, že by věděl, nebo alespoň byl srozuměn s následkem svého jednání. Soudem tak nebylo prokázáno, že by věděl o proclívání zboží za nižší cenu. O uvedeném neobsahuje spisový materiál ani jeden důkaz. Soud přitom porušil zásadu in dubio pro reo , když se vůbec nezabýval verzí, kterou předložila obhajoba. 9. Stran výše škody obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by vůbec byla způsobena, když se poškozený nepřihlásil s nárokem na náhradu škody. Nebyl proveden ani znalecký posudek a soud vycházel pouze z odborného vyjádření. Společnost přitom nakoupila až 300 kontejnerů, pouze u 29 však dospěl soud k závěru, že jejich cena byla účelově snížena. Soudem označené listiny nelze považovat za faktury, neboť se jedná o nabídkové listy či ceníky. Do dnešního dne nebylo zahájeno žádné řízení, jehož předmětem by bylo zkrácení cla či DPH. V úvahu přichází spíše trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Sám proclívané zboží nikdy na vlastní oči neviděl a neznal jeho cenu. 10. K organizované zločinecké skupině obviněný poznamenal, že taková trestná činnost může mít pouze úmyslnou formu. Není však zřejmé, že by snad někdy věděl, že jeho jednání může jakkoli souviset s organizovanou skupinou. Nebyl a není srozuměn s tím, že by jakékoli jeho jednání mohlo takové skupině pomoci k naplnění jejího poslání. Soud neshromáždil žádné důkazy o jeho zapojení do případné organizované zločinecké skupiny. Blíže zná pouze pana L., ostatní osoby viděl jen několikrát a jejich vztahy byly pouze pracovní. 11. Obviněný dále vznesl námitky k výši trestu. Soud podle jeho mínění neodrazil odpovídajícím způsobem povahu skutku a skutkových zjištění. Má za to, že mu byl stanoven nepřiměřeně vysoký trest a soud nedostatečně zohlednil délku trestního řízení. Dále mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, ve vztahu k němu však absentuje odůvodnění. Rozhodnuto bylo o propadnutí nemovitostí, tyto však získal jako dědictví či dar a nemají tak žádný vztah k trestné činnosti. Nebylo dále prokázáno, že by jakkoli mařil případné uložení trestu propadnutí věci. Krom toho mu nevznikl žádný prospěch, neboť nevznikla žádná škoda. Nebyly tak naplněny podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. 12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 55/2020 ze dne 3. 11. 2020 i další rozhodnutí obsahově navazující na citované „ ustanovení “ a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl, nebo aby zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 55/2020 ze dne 3. 11. 2020 i další rozhodnutí obsahově navazující na citované „ ustanovení “, a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému rozhodnutí. 13. Obviněná J. T. své dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podala prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Klimo. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném a neúplném zjištění skutkového stavu. Soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Skutkový stav nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin. Z toho důvodu je ve věci dán extrémní nesoulad. 14. Obviněná namítla, že se jednání, které je jí kladeno za vinu, nedopustila, resp. že skutek, kterým byla uznána vinnou, není trestným činem. Ve společnosti A. C. působila prvně jako zaměstnanec a později na pozici externího spolupracovníka. O obchodní činnosti společnosti ničeho nevěděla. Její zisk plynul pouze z její legální podnikatelské činnosti a z protiprávní činnosti společnosti neprofitovala. Je zřejmé, že vykonávala legální činnost a s dotčenou společností spolupracovala výlučně jako dopravce, aniž by se účastnila jakékoli nelegální činnosti. Namítla, že pokud se v odposleších objevuje jméno J., jednalo se o J. Š. a nikoli o ni. Není pravdou, že určovala místo a čas proclení jednotlivých kontejnerů, když tyto okolnosti byly zcela závislé na rozhodnutí celního úřadu. Nepřebírala ani originály dokladů, a přestože bylo v trestním řízení uváděno, že byly vytvářeny dokumenty falešné, nikdy nebyly předloženy dokumenty pravé. 15. Její úmysl a vědomost o existenci organizované zločinecké skupiny jsou dovozovány pouze z hypotetických úvah soudu. Zejména nebylo nijak prokázáno, že by si byla vědoma údajné nezákonné činnosti společnosti či se k takové činnosti dokonce připojila nebo jakékoli její jednání činnosti společnosti přispělo. Nebylo dále prokázáno, že by z ní jakkoli profitovala. Nebyla tak naplněna skutková podstata trestného činu. Shrnula proto, že zjištěný skutkový stav není trestným činem a učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž jí byl přisouzen. Její jednání bylo obchodní činností vykonávanou pro společnost, a nikoli účastí na organizované zločinecké skupině. 16. Ve vztahu k vyčíslení škody nebylo přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo . Celní úřad ani nezahájil řízení, přesto byly obviněným ukládány daně v rozporu s čl. 11 Listiny. Nepřipojil se ani příslušný finanční úřad a nedošlo k vyžádání administrativní spolupráce a výměně informací s Čínou. 17. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 3 To 55/2020, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 3 T 12/2015-9306, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 18. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten po shrnutí jejich obsahu uvedl, že z podstatné části použitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. V případě dovolání obviněné dodal, že tato napadla rozhodnutí odvolacího soudu, které v jejím případě spočívalo v zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Ve svém dovolání nicméně uplatnila pouze důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezmínila jinak přiléhavý dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho poslední alternativě. 19. Oba obvinění vznesli námitku extrémního nesouladu. V posuzované věci se o případ extrémního nesouladu nejedná, jelikož v hodnotících postupech obou soudů ve věci činných nenastala žádná z modelových situací, jež jsou ve vnímání soudní praxe považovány za takový flagrantní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich soudy vyvozenými, který indikuje svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a tedy zásah do ústavně chráněného práva obviněných na spravedlivý proces. Těžiště dovolacích námitek obviněných tvoří v podstatě opakování argumentace známé jak z jejich obhajoby uplatněné před prvoinstančním soudem, tak z obsahu řádného opravného prostředku projednávaného před soudem odvolacím. Oba soudy se s touto obhajobou obviněných zcela dostatečným způsobem vypořádaly ve svých rozhodnutích. Na jejich skutkové závěry vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí lze přitom v zásadě odkázat. 20. Obvinění se ve svých dovoláních pustili do přehodnocení, resp. popření skutkových závěrů nalézacího soudu, s nimiž se v zásadě ztotožnil i soud odvolací, nadto velmi izolovaně a v jednotlivostech, v rozporu s tím, jak ke skutkovým zjištěním dospěl plně v souladu s procesními zásadami vztahujícími se k procesu dokazování, především při vyhodnocení důkazního stavu jednotlivě i v souhrnu ve všech souvislostech, nalézací soud. Obvinění tak reálně napadli pouze soudy zcela v souladu se zákonem učiněná skutková zjištění, nikoli nesprávnost právního posouzení skutku. Přitom obvinění vybrané závěry soudu překrucují, vytrhávají z kontextu, ignorují či dokonce zcela negují, a to tak, aby takové pojetí přístupu ke skutkovým závěrům vyznělo výhradně v jejich prospěch. Nelze tak akceptovat námitky obviněného, v nichž zpochybnil skutková zjištění nalézacího soudu. I v dovoláních zmíněná námitka porušení zásady in dubio pro reo směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Nalézací soud a odvolací soud se nepřiklonily k verzi, resp. spíše výkladu prezentovanému obviněnými, což nelze chápat jako porušení práv obviněného, jestliže skutkové závěry soudů měly reálný odraz v provedeném dokazování a nalezly náležitou odezvu i v odůvodnění soudních rozhodnutí. 21. Žádnou logickou rozporuplnost nelze spatřovat v závěrech soudů, jež přijaly z uzavřeného řetězce důkazů k podílu obviněného na trestné činnosti, který spočíval ve vědomých a záměrných úpravách cen dováženého zboží na falšované fakturaci (srov. bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rozhodně se vzhledem k proběhnuvší komunikaci, osobám, které do ní byly fakticky zapojeny, k časovým souvislostem a obsahu falešných faktur (vše blíže rozvedeno i zvlášť k jednotlivým kontejnerům v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) nemohlo jednat jen o nějaké drobné a nepodstatné úpravy dokumentů. K tomu, aby byly činěny změny ve fakturách dodavatelů ze zahraničí, jakož ani k tomu, aby těmito změnami byl pověřen právě obviněný, nebyl dán žádný jiný smysluplný důvod, než ten, který výstižně popsal ve své výpovědi obviněný Z. Obviněnému je nutno připomenout, že v jednotlivých případech závěr o jeho zapojení do činnosti organizované trestné činnosti nebyl učiněn pouze na podkladě toho zjištění, že se dokument s falešnou fakturou na určitou dobu objevil v jeho dispozici a byla v něm za tuto dobu učiněna v jeho počítači změna, jejíž rozsah nebyl přesně zjištěn, ale že bylo prokázáno i jeho nakládání s původní fakturou prodejce (bod 60. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně) či dalšími podklady, z nichž vyplývala původní cena dováženého zboží. K připomínce obviněného ohledně poměru počtu kontejnerů, je možno odkázat na vysvětlení v bodech 51. a 124. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v bodu 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že jde spíše než o cokoli jiného o dopad důkazní nouze ve vztahu k dovozům, jež se nestaly součástí obvinění v této trestní věci. 22. Jestliže obviněný namítl, že nebyla zjištěna žádná škoda, jde o tvrzení v přímém rozporu s výstupy z provedeného dokazování (srov. body 51. - 97. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v návaznosti na to body 12. - 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jen pro terminologické upřesnění lze poznamenat, že škoda, a tedy ani její konkrétní výše, není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 tr. zákoníku. Ke stanovení, zda byl takový trestný čin spáchán, je nutný určitý rozsah zkrácení (a to je onen obligatorní znak trestného činu). Obviněný taktéž vychází nesprávně z představy, že by možnost zjištění rozsahu zkrácené daně, coby naplnění znaku objektivní stránky trestného činu (hmotněprávní entity), byla odvislá od procesního postupu poškozeného v trestním řízení či průběhu a okolností jiného než trestního řízení (tzn. procesněprávních skutečností). Vznik škody, resp. zkrácení daně nemohou být podmíněny tím, zda v budoucnu poškozený využije svých procesních oprávnění a přihlásí se do adhezního řízení. Státní zástupce připomenul, že nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle §43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013). Taktéž celní dluh uplatňovat v adhezním řízení nelze (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 463/2002). 23. Z neúplných skutkových zjištění vychází obviněný, stejně jako obviněná, i ve svých výtkách vůči posouzení subjektivní stránky. V tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu I. instance jsou ve skutečnosti dostatečným způsobem vyjádřeny okolnosti zahrnující úmyslné zavinění obou obviněných, jakož i dalších spoluobviněných. Samotný charakter trestné součinnosti obviněného, který byl obeznámen rovněž s podstatou jednání dalších spoluobviněných, předurčuje opodstatněnost závěru o jednání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Způsob spáchání obou trestných činů obviněným v podstatě vylučuje možnost nedbalostní formy zavinění či jeho úplnou absenci, kterou obviněný vzhledem ke svým skutkovým námitkám vlastně prosazuje. Jednání obviněného rozhodně nespočívala v pouhém zpracovávání faktur a jejich předávání dalším pracovníkům, a to při běžném výkonu práce obviněného. Předně obviněný nebyl v žádném oficiálním poměru vůči společnosti A. C. ani vůči spoluobviněnému L., ať již pracovněprávnímu či obchodnímu. Nelze tudíž hovořit o běžném výkonu práce. Jestliže činnost obviněného spočívala v pozměňování faktur a konkrétně v ponižování deklarovaných cen za dovážené zboží ze zemí mimo Evropskou unii, musí být i naprostému laikovi zřejmé, že takové počínání se může odrazit na výši cla a výši DPH postihujícího takové zboží. Obviněný ovšem nejenže si tuto skutečnost musel uvědomovat, z dokazování jednoznačně také vyplynulo, že právě a pouze za účelem vyměření cla a příslušné daně v menším rozsahu svou činnost vykonával jako nutný, byť jistě jinou osobou zastupitelný, článek řetězu organizované zločinecké skupiny, jejíž činnost byla pod hlavičkou obchodní společnosti založena právě na tomto nelegálním počínání, jež spočívalo v nabízení skutečným odběratelům nižších nákladových cen docílených ponížením povinných plateb na clu a DPH. 24. Soudy se ve svých rozhodnutích ve vztahu k dovolatelům vypořádaly i s otázkou naplnění všech zákonných znaků trestného činu podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Členství obou dovolatelů v organizované zločinecké skupině bylo na základě provedeného dokazování zcela bezpečně prokázáno. Obvinění se aktivně účastnili takového společenství, které naplňovalo všechny zákonné znaky zakotvené v §129 tr. zákoníku. V daném případě je obviněným kladena za vinu druhá alternativa trestného činu podle §361 tr. zákoníku, která postihuje samotnou účast na činnosti takové skupiny. V tomto případě se i pouhé členství v organizované zločinecké skupině prohlašuje za dokonaný trestný čin, aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu. Dané ustanovení postihuje nejen aktivní formu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny v podobě páchání úmyslné trestné činnosti, ale i jakékoliv další jednání, které je z pohledu jiných skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku nezávadové, samo o sobě tedy nenaplňuje znaky některého specifického trestného činu, avšak souvisí s uvedeným členstvím, resp. činností, organizované zločinecké skupiny a s dosahováním jejích cílů. Může jít např. o činnost osoby, která pro tuto organizovanou zločineckou skupinu, resp. její některé členy, zabezpečuje některé práce nebo služby - např. ekonomické nebo právní poradenství (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 684/2014). To je důležité v případě obviněné T. a z její strany uplatněných námitek. 25. V posuzovaném případě je obviněným kladeno za vinu jednání spočívající účasti a výpomoci organizované zločinecké skupině, která byla zaměřena na dlouhodobé páchání trestné činnosti daňového charakteru. Na té se jednotliví členové skupiny měli podílet zčásti v hierarchii kopírující strukturu obchodní společnosti a jejích zaměstnaneckých vazeb (znak podřízenosti a nadřízenosti), zčásti na úrovni do jisté míry účelově vytvořeného obchodněprávního vztahu (obviněná T.) a zčásti zcela bez jakýchkoli oficiálních vazeb jen na základě domluvy mezi spoluobviněnými (obviněný T.), z hlediska časového po dopředu neomezenou dobu a v nikterak malém rozsahu. V projednávaném případě se jedná o v jistém ohledu sofistikovanou trestnou činnost, která byla prováděna organizovaným způsobem, za kooperace několika pachatelů a za využití určitých podvodných postupů, a to i vůči orgánům státní správy, a různého počítačového vybavení. Pochybnosti nejsou v otázce začlenění všech obviněných do struktur organizované zločinecké skupiny na určitých úrovních této skupiny, blíže vymezených v odůvodnění soudních rozhodnutí, a to ani ohledně obviněných R. T. a J. T. O zaměření organizace na soustavné páchání trestné činnosti svědčí krom výstupu z odposlechů a zachycené komunikace především výpovědi obviněného Z. Podrobná znalost všech osob účastnících se na činnosti takové skupiny a intenzita jejich kontaktů nejsou jejími pojmovými znaky, když jistá míra utajení organizované zločinecké skupiny je naopak často jejím průvodním jevem. 26. Pokud obviněná dále namítla, že nebyla účastna na výnosech z nelegální činnosti, je třeba poukázat na to, že podíl na výnosech není jedním z pojmových znaků organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku, ani účastenství na její činnosti ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Organizovaná zločinecká skupina nemusí být vůbec na dosahování zisku soustředěna, byť v posuzovaném případě je jistě zištný cíl indikován. V případě obviněné přitom nelze tvrdit, že by z protiprávní činnosti organizované zločinecké skupiny vůbec neprofitovala. Je zcela evidentní, že tato skupina musela dosahovat neoprávněné ekonomické výhody v podobě finančního prospěchu. Jestliže byla činnost obviněné, kterou organizované zločinecké skupiny napomáhala, prováděna za úplatu, což je průvodní znak obchodní činnosti, musela být tato úplata evidentně vyplácena i z nelegálního prospěchu organizované zločinecké skupiny, byť by se jinak mělo ze strany obviněné jednat o činnost v rámci výkonu její podnikatelské činnosti. Namítla-li obviněná, že její činnost, byla legální běžnou obchodní činností, je nutno opětovně zdůraznit, že uvedeného trestného činu se pachatel může dopustit, aniž by sám spáchal byť i jen jeden jiný jednotlivý trestný čin. Trestní zákoník totiž s ohledem na mimořádnou nebezpečnost a škodlivost této formy trestné součinnosti ve svém §361 povyšuje samotný podíl na založení organizované zločinecké skupiny, na zapojení do její činnosti a její podpory na samostatný dokonaný trestný čin. Podstatné je, že z provedených důkazů je doloženo, že si obviněná musela uvědomovat podstatu dlouhodobého nelegálního počínání v celní a daňové oblasti, k níž skupině svou pomocí přispívala, a to včetně jejího cíle zaměřeného na zkrácení cla a daňové povinnosti. 27. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stojí námitky obviněného týkající se výroku o trestu. Co se týká námitky obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody jako trest nepodmíněný, tuto není možno právně relevantně uplatnit pod dovolatelem deklarovaným ani pod jiným dovolacím důvodem. V předmětném případě soud prvního stupně obviněnému uložil trest odnětí svobody na samé dolní polovině zákonné trestní sazby stanovené v §240 odst. 3 tr. zákoníku, přestože mu přitěžovala soustavnost páchání trestné činnosti, její rozsah, včetně počtu dílčích útoků, jakož i to, že byl ukládán úhrnný trest za dva zločiny. Přitom nalézací soud mohl přihlédnout jako k jediné polehčující okolnosti pouze k dosavadní bezúhonnosti obviněného. Za takových okolností nelze považovat výši uloženého trestu za nepřiměřenou. Pokud jde o dobu trestního řízení, obviněnému bylo sděleno obvinění 15. 10. 2014 a prvoinstanční soud vynesl rozsudek přibližně 4 a čtvrt roku poté. Jde sice o dobu delší, nelze ji ovšem rozhodně pokládat v dané věci za nepřiměřenou vzhledem k rozsahu trestné činnosti, při počtu několika dílčích jednání, charakteru trestné činnosti, jež svými dopady místně přesahovala území jednoho regionu, měla i mezinárodní a národnostní přesah a nebyla zcela jednoduchá k objasnění, s přihlédnutím k vyššímu rozsahu důkazního materiálu, který bylo nutno opatřit a provést. Za tohoto stavu věci nelze považovat dobu, která uplynula od trestného činu, za takovou, jež by z hlediska přiměřenosti trestu opodstatňovala jeho mimořádné snížení pod dolní hranici zákonné trestní sazby a vylučovala možnost uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby za daný trestný čin, pro nějž jinak byly splněny všechny zákonné podmínky. 28. Naproti tomu námitka, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě. Přitom je nutno zmínit, že pokud obviněný nepodřadil dovolací námitku pod příslušný dovolací důvod, ačkoli obsahově je takový důvod naplněn, není vyloučen přezkum této námitky v rámci řízení o dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015). V rámci této argumentace ovšem zjevně neopodstatněně namítal, že v případě předmětných nemovitostí se nejedná o nemovitosti, které by měly vztah k trestné činnosti. Podmínka existence vztahu náhradní hodnoty k trestné činnosti není v §71 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení tohoto druhu trestu stanovena. 29. Poněkud jiný přístup je nutno zaujmout v případě dalších námitek obviněného, jež míří do výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. Učinil-li dovolatel výhradu v otázce prokázání maření uložení trestu propadnutí věci, fakticky namítl, že nenastaly podmínky požadované zákonem pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívají v doložení jednání obviněného některým ze způsobů uvedených v §71 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný namítl, že neměl žádný majetkový prospěch, v podstatě zpochybnil splnění podmínek pro uložení trestu propadnutí věci, protože trestným činem nezískal žádnou věc (či odměnu za ni), ohledně níž by soud mohl uložit již trest propadnutí věci, jehož uložení tedy ani nemohl zmařit. 30. Argumentaci soudů je možno z pohledu zdůvodnění uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty označit za zčásti nepřesnou a zčásti nedostatečnou. Značně nešťastné se jeví již ztotožnění výnosu z trestné činnosti se škodou způsobenou obviněným. Uložení tohoto druhu trestu nebylo soudy náležitě vyjasněno, co se týče splnění všech zákonných podmínek nezbytných pro tento náhradní trest postihující pachatele. Základní podmínkou je, že podle §71 odst. 1 tr. zákoníku může být postižen ekvivalent výnosu z trestné činnosti, resp. věci vymezené buď v §70 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku. Druhou podmínkou je, že soud nemohl uložit trest podle §70 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku, protože obviněný věc podléhající dikci uvedených ustanovení zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak její propadnutí zmaří. 31. Pro posuzovaný případ bude mít z hlediska možností uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty obviněnému také význam to, že obviněný vystupoval jako osoba fakticky jednající v rámci (obviněné) právnické osoby, nadto v rámci organizované zločinecké skupiny vystupující pod hlavičkou této (obviněné) právnické osoby, která byla řízena osobou oprávněnou jednat za tuto právnickou osobu, a v tomto postavení se takový spoluobviněný dopustil trestného činu, jehož podstatou bylo zkrácení daně z příjmů právnických osob (obchodních společností, za něž spoluobviněný jednal). Ve vztahu k pachateli - osobě oprávněné jednat za tuto právnickou osobu bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 6 Tz 64/2013), že v takových případech může být náhradní trest takovému pachateli uložen za splnění i ostatních zákonných podmínek jen tehdy, bylo-li v řízení prokázáno, že trestnou činností získal konkrétní majetkový prospěch jako fyzická osoba a k tomuto prospěchu již z důvodu následného mařícího jednání pachatele nelze vyslovit trest propadnutí věci. Je však otázkou, zda lze stejný závěr vztáhnout i na osobu, která není osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu, a především zda tento závěr lze vztáhnout i na trestnou činnost spáchanou organizovanou zločineckou skupinou, a zda by v takovém případě neměl být za rozhodný považován výnos celé organizované zločinecké skupiny. 32. Z odůvodnění obou rozhodnutí nelze seznat, jakými úvahami k naplnění uvedených zákonných podmínek se soudy při uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty obviněnému řídily. Soudy při zdůvodnění uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty blíže ani rámcově nespecifikovaly věci, tedy spíše konkrétní výši finanční částky, k níž nebylo možno uložit trest propadnutí věci, a k jejímuž ekvivalentu měla být poměřována výše uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty. Pokud touto výší měla být výše škody přičitatelná obviněnému, jež je specifikována ve skutkové větě výroku o vině, není takový závěr bez dalšího správný. Soudy taktéž ve svých rozhodnutích neuvedly žádné úvahy ohledně splnění zákonné podmínky uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty spočívající v tom, že pachatel některým ze způsobů uvedených v §71 odst. 1 tr. zákoníku zmařil možnost uložit mu trest propadnutí věci. Vzhledem k tomu, že se mělo jednat o peněžní prostředky, nabízí se zužitkování, spotřebování či zmaření propadnutí jinak. 33. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce ohledně obviněné, jejíž námitky, byť byly založené především na skutkových výhradách, jistý hmotněprávní přesah měly, Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Jde-li o závěrečný návrh ohledně dovolání obviněného, nelze zcela vyloučit situaci, kdy by bylo možno v dovolacím řízení odstranit uvedené nedostatky, konstatovat splnění všech zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, jež mu byl napadeným rozhodnutím uložen, a na podkladě ve věci provedených důkazů doplnit zdůvodnění správnosti výroku o tomto trestu. V takovém případě by bylo na místě rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněného. Jinak nezbývá, než navrhnout, aby z podnětu dovolání obviněného byl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 3 To 55/2020, a to buď pouze ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty ohledně obviněného R. T., bylo-li by zřejmé, že podmínky pro uložení tohoto trestu nejsou v jeho případě dány, anebo v celém výroku o trestech uložených tomuto obviněnému, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V posledně uvedeném případě by měl být současně učiněn výrok podle §265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). 35. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod. 36. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 37. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 39. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 40. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. IV. Důvodnost dovolání 41. Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na výše uvedená teoretická východiska je však nutno poznamenat, že v podstatné části hmotně právním požadavkům na argumentaci tohoto dovolacího důvodu nevyhověli, obviněná J. T. dokonce vůbec. Pokud obvinění namítají nesprávné či neúplné zjištění skutkového stavu, předkládají svá vlastní skutková zjištění či přímo verzi události či namítají porušení zásad podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., nejenže se zcela míjí se zvoleným dovolacím důvodem, ale takové námitky skutkové či procesní povahy nemohou vyvolat přezkumnou pravomoc tohoto soudu na základě žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Oba obvinění sice zároveň namítli, že skutkový stav, tak jak byl zjištěn nalézacím soudem, neodpovídá zvolené kvalifikaci, či dokonce se nejednalo o trestný čin žádný, ve skutečnosti však i v rámci této námitky argumentovali svojí vlastní interpretací skutkových zjištění. 42. Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Oba obvinění sice námitku tzv. extrémního nesouladu vznesli, ovšem nejenže se nemohl tento soud s jejich názorem ztotožnit, ale dokonce byla i tato námitka vznesena zcela neregulérně. Je tomu tak proto, že také při výkladu uvedené vady obvinění vycházeli z nesouladu, který shledávali mezi užitou právní kvalifikací a skutkovým stavem, který si sami vyložili. Podle judikatury Ústavního soudu se u takového extrémního nesouladu jedná o „ případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy “ (viz sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04). V žádné z těchto variant není počítáno s předložením skutkové verze obviněným v případě, že současně nenamítá, že jím předložené skutkové závěry na rozdíl od těch, k nimž níž dospěl nalézací soud, z provedených důkazů logicky vyplývají. 43. Obviněný namítl, že extrémní nesoulad spočívá v kvalifikaci jeho „jednoduché kontroly a přeposílání dokumentace“ jako krácení daně, přestože podle skutkových zjištění nalézacího soudu jeho participace na trestné činnosti nespočívala v uvedeném jednání (viz dále), obviněná shledává extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právní kvalifikací učiněnou soudem, avšak ve zbývajícím obsahu dovolací argumentace vychází toliko ze svojí verze skutkového stavu, a nikoli toho skutečně zjištěného. Nezbývá proto než dodat, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. K dovolání obviněné J. T. 44. Obviněná namítla, ve shodě se svojí předcházející obhajobou, že její činnost byla zcela legální a nevěděla o protiprávní povaze činnosti společnosti, této nepomáhala a neprofitovala z ní. Uvedenou otázkou se však podrobně zabýval již nalézací soud. V bodě 125. odůvodnění rozsudku uzavřel, že samotná činnost obviněné sice byla legálního charakteru, subjektivní stránka trestného činu podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku však byla naplněna, když obviněná věděla, že spolupracuje s organizovanou zločineckou skupinou, která jedná protiprávně. K tomuto závěru dospěl jednak na základě odposlechů, z nich vyplynulo, že řešila chyby ve fakturách vystavovaných jejím manželem a že v případě jeho nedostupnosti podávala informace. Zásadním důkazem je potom e-mailová komunikace, kdy v řadě případů přeposílala R. T. e-mail s doklady pro vytvoření padělaných dokumentů, a ten následně jí a dalším obviněným padělané dokumenty zaslal. Tyto e-maily, které byly obviněné zaslány, obsahovaly jednak informace o skutečné ceně zboží a jednak ve valné většině případů také informace o ceně, jaká má být deklarována na padělaných dokladech. Této obviněné byly spolu s ostatními následně ze strany R. T. zaslány padělané doklady znějící na určenou cenu. Je tedy zcela zřejmé, že obviněná byla obeznámena s originálním zněním dokladů a zde uvedenou skutečnou cenou, stejně jako skutečností, že je zločineckou skupinou určována cena nižší, která je poté vložena do padělaných dokumentů. Dále nalézací soud upozornil na to, že obviněná komunikovala s obviněným V. L. o osobě Š. (P. Ch.) a byla obeznámena s chodem společnosti. Důvodně proto uzavřel, že obviněná věděla o nelegální činnosti organizované zločinecké skupiny. 45. Zcela správně také nalézací soud upozornil, že pro naplnění §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačuje samotná účast na organizované zločinecké skupině. Není přitom vyžadováno jiné protiprávní jednání. Uvedená skutková podstata totiž postihuje již účast na činnosti takové skupiny, lze si však představit i aktivnější formu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny, aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu. Může jít např. o osobu, která pro zločinné spolčení, resp. jeho některé členy, zabezpečuje některé práce nebo služby (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3343). Zcela irelevantní jsou proto námitky obviněné o legální povaze její obchodní činnosti, či poukaz na to, že zajišťovala pouze přepravu zboží. Pokud zároveň namítla, že z nelegální činnosti organizované zločinecké skupiny nijak neprofitovala, je vhodné zmínit, že vznik prospěchu není zákonným znakem pojednávané skutkové podstaty. Obviněné nebylo zároveň přičteno ani způsobení jakékoli škody a nebyl jí uložen ani trest majetkového charakteru. Zcela přiléhavě však státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na tu skutečnost, že pokud obviněná za svoji činnost dostávala od společnosti A. C. jakoukoli odměnu, přičemž činnost této společnosti byla výhradně protiprávního charakteru, byla tato odměna vyplácena z výnosů z trestné činnosti. 46. Obviněná (stejně jako spoluobviněný) dále vznesla námitky vůči zjištěné škodě s tím, že upozornila, že se poškozený nepřipojil s žádným nárokem k trestnímu řízení a nebylo zahájeno správní řízení o doměření cla. Krom toho obviněná namítla, že nebyly předloženy pravé dokumenty. 47. Státní zástupce ve svém vyjádření správně připomenul, že pro stanovení výše škody (jako jednoho z kritérií pro určení rozsahu zkrácení daně) není vyžadováno, aby se k trestnímu řízení poškozený se svým nárokem připojil. Připojení poškozeného je jeho procesním právem, s nímž může volně disponovat a rozhodnout se, jestli svůj nárok vznese, či nikoli. Nejedná se proto o jeho povinnost a nemůže se jednat ani o podmínku pro stanovení způsobené škody. Stejně tak není pro zahájení či vedení trestního řízení pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku vyžadováno současné či předchozí zahájení správního řízení příslušnými orgány. Přestože není výjimkou, že jsou obě řízení vztahující se k téže dani, clu či poplatku vedena souběžně (s tím, že za splnění podmínek je také možné uložení sankcí v obou řízeních), obě jsou vedena za jiným účelem, podléhají odlišným zásadám a právním předpisům. 48. To ostatně potvrzuje i ustálená judikatura NSS, který v rozsudku sp. zn. 2 Afs 33/2011 ze dne 25. 4. 2012 uvedl: „ Dále je třeba zdůraznit, že trestní řízení a řízení daňové, respektive jejich výsledky, nejsou vnitřně provázány a není mezi nimi vztah závislosti de iure ani de facto. Ačkoliv jsou v praxi často vedeny oba druhy řízení pro týž skutek, výsledky bývají mnohdy zcela rozdílné. Příčinou je jak odlišný předmět těchto řízení (potrestání protiprávního jednání v trestním řízení, při současném garantování všech záruk plynoucích z povahy trestního obvinění, oproti řádnému stanovení a vybrání daně v řízení daňovém - k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. Rt 29/1982), tak i zásady a způsoby jejich vedení, zejména při dokazování .“ NSS se v předmětném rozsudku rovněž vyjádřil i k otázce důkazního břemene: „ Odlišnost obou řízení z hlediska procesu se nejmarkantněji projevuje v tom, že v trestním řízení je to příslušný orgán státu (státní zástupce), kdo je povinen prokázat, že obžalovaný spáchal trestný čin (čímž by byla prolomena jeho zákonem presumovaná nevina); naproti tomu v řízení daňovém je na daňovém subjektu, aby prokázal správnost svých tvrzení, tedy na něm leží důkazní břemeno ohledně řádného splnění daňové povinnosti. Příznivý výsledek trestního řízení pro obžalovaného proto může být ovlivněn i nedostatkem důkazů shromážděných v jeho neprospěch, zatímco v daňovém řízení může mít shodná skutková situace (s ohledem na opačně nastavené důkazní břemeno) pro tutéž osobu (zde v postavení daňového subjektu) výsledek zcela opačný .“ S ohledem na uvedené je zřejmé, že obě řízení jsou na sobě nezávislá. Doměření daně či uložení penále finančním úřadem proto nemusí nutně znamenat nutnost zahájení trestního řízení, a stejně tak může dojít k odsouzení pro trestný čin podle §240 tr. zákoníku, aniž by bylo shledáno podvodné jednání v řízení celním či daňovém. 49. Obviněná v této souvislosti odkázala na čl. 4 a čl. 11 Listiny, přičemž zřejmě měla na mysli čl. 11 odst. 5, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Není zcela zřejmé, na základě čeho obviněná dospěla k závěru o porušení daného ustanovení. Soudním rozhodnutím nebyla obviněné (ani jinému ze spoluobviněných) uložena daň ani jiné poplatky. Pokud soud uzavřel, že bylo zkráceno clo a daň, nejednalo se z jeho strany o jejich (nové) uložení, nýbrž o konstatování porušení právního rámce, který je založen zákonnou úpravou. Od ní se odvíjela povinnost obviněných příslušnou platbu státu odvést. Oni se však dopustili popsaného protiprávního jednání, jehož cílem bylo se tomuto plnění vyhnout, resp. nesplnit je v jejím celém rozsahu. Pokud danou námitku obviněná vznesla v souvislosti s nezahájením řízení celním úřadem, na místě je podotknout, že ani tento úřad svým rozhodnutím daně či poplatky (v tomto případě clo) neukládá, neboť jak již bylo řečeno, samotná povinnost vyplývá ze zákona. Tento správní orgán ve svém rozhodnutí pouze stanovuje jejich výši. Nadto je třeba zopakovat, že uvedená problematika vůbec nemá přímou souvislost se skutkem (a jeho právní kvalifikací), jímž byla obviněná uznána vinnou. 50. Pokud obviněná namítla, že nebyly předloženy pravé dokumenty, pak postačí sdělit, že v projednávané věci není rozhodující nalezení originálních dokumentů (ať již má obviněná na mysli jakékoliv), ale prokázání jednak toho, že faktury předložené pro účely celního či daňového řízení byly padělány tak, aby obsahovaly cenu nižší, a jednak skutečné ceny zboží. Skutečná cena zboží byla prokázána na základě řady listinných důkazů. Stejně tak byly předloženy padělané dokumenty, u nichž bylo několika způsoby prokázáno jejich padělání v rámci organizované zločinecké skupiny, ale především jejich opatření cenami, které byly podstatně nižší (a takto dohodnuté v rámci této skupiny), než ty, za něž bylo zboží skutečně nakoupeno. 51. Již pouze stručně lze reagovat na závěrečnou námitku obviněné, že nedošlo k vyžádání administrativní spolupráce a výměně informací mezi Českou republikou a Čínou. Uvedená absence přímého kontaktu mezi orgány činnými v trestním řízení a ČLR by mohla představovat překážku (a také představovala v případě dalších kontejnerů), kdyby se nepodařilo zjistit skutečnou cenu, za niž bylo zboží nakupováno. V případě těch kontejnerů, které jsou předmětem výroku o vině, však tato cena stanovena být mohla, a to mimo jiné také díky informacím od OLAF – Evropského úřadu pro boj proti podvodům, které získal v rámci spolupráce s čínskými celními orgány. K dovolání obviněného R. T. 52. Obviněný R. T. svoje dovolání koncipoval v duchu své předcházející obhajoby, kdy předložil vlastní verzi skutkového stavu, podle níž žádné dokumenty nevytvářel, pouze je kontroloval a přeposílal, a o žádné změně cen, protiprávním jednání či aktivitách organizované zločinecké skupiny nic nevěděl. Touto obhajobou se však již zabývaly již nalézací a odvolací soud a zcela se s ní vypořádaly. Přestože tedy obviněný namítl, že se soudy jeho verzí nezabývaly a porušily tak zásadu in dubio pro reo , je na místě poukázat především na to, že se jedná o zásadu procesní a tudíž vymykající se mezím zvoleného dovolacího důvodu. Krom toho je podstatou principu in dubio pro reo , že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. ve vztahu ke skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného. Uplatnění uvedeného principu je namístě především tehdy, kdy lze rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje nebo není možné jednoznačně se přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006). Taková situace však ve věci nenastala, neboť z rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že tyto neměly přetrvávající pochybnosti, kdy naopak měly obhajobu obviněného za vyvrácenou. 53. Nalézací soud uzavřel, že obviněný falešné dokumenty vyráběl nejméně od počátku listopadu roku 2013, přičemž odkázal na jednotlivé odposlechy, na jejichž základě dospěl k tomuto závěru. Rovněž poukázal na zjištění, že si ostatní pachatelé stěžovali na chyby v jím vytvořených dokumentech. Obviněná Z. na toto dokonce upozorňovala přímo obviněného (bod 100. rozsudku). Krom toho bylo znaleckým posudkem zjištěno, že otisky razítek i podpisy byly vyhotoveny tiskovou technikou (bod 106. rozsudku). V bodě 109. dále nalézací soud upozornil na e-mailové adresy používané obviněnými, kdy z žádné z nich neprobíhala komunikace s čínskou stranou. Přestože obviněný namítl, že poslední úprava, ke které mělo dojít u falšovaných dokladů na jeho počítači, mohla spočívat i v pohybu mezerníku, vzal-li nalézací soud (bod 120. rozsudku) toto tvrzení do souvislosti s dalšími zjištěními, například že obviněný obviněné Z. sliboval zaslání faktur do 10 – 15 minut, informace o jeho nepřesné práci, které vyplynuly z odposlechů a dohodu na cenách, které zde měly být uvedeny, správně uzavřel, že to byl právě obviněný, kdo dokumenty vytvářel a nepřistoupil na jeho obhajobu, že vyřizoval jejich zaslání s čínskými partnery. V této souvislosti nalézací soud poukázal, že žádný z pachatelů nemluvil čínsky, nedisponovali ani žádným tlumočníkem. Pokud obviněný tvrdil, že komunikace s čínskými partnery probíhala v češtině, je uvedené tvrzení i v době informačních technologií a elektronických slovníků poněkud zarážející. Krom toho nebyl při nepřetržitém sledování ani zajištěn jediný kontakt s čínskou stranou. 54. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nalézací soud důvodně uzavřel, že to byl právě obviněný, kdo padělané dokumenty vytvářel. Tudíž musel také vědět, že ceny na nich uvedené jsou podstatně nižší, než jsou ceny skutečné. Nepoměrný rozdíl mezi cenami ostatně vyplýval z dokumentů, které mu byly e-mailem zasílány. Jak již bylo zmíněno výše v rámci reakci na námitky obviněné J. T., e-maily zasílané obviněnému obsahovaly originální doklady, z nichž vyplývala skutečná cena, a informace o tom, jaká cena má být deklarována na vytvářených dokumentech. Následně se pak skutečně přímo tato cena objevila na dokumentech, které obviněný zasílal ostatním členům skupiny. Vědomost obviněného jednak o tom, že byly uváděny fiktivní ceny, stejně jako skutečnost, že tyto ceny byly nepoměrně nižší a doklady s nimi byly využívány v rámci proclívání zboží, je tedy nepochybná. Nepochybná je tudíž i jeho vědomost o protiprávním charakteru jak jednání jeho samotného, tak celé zločinecké skupiny. 55. Pokud obviněný namítal, že se neúčastnil jednání skupiny a nevěděl, že jeho jednání s ní souvisí, pak z obsahu e-mailových komunikací, stejně jako zaznamenaných odposlechů, jednoznačně vyplývá opak. Obviněný sice namítl, že další obviněné osobně blíže neznal, to však není podmínkou účasti na organizované zločinecké skupině, kdy naopak jistá utajovanost, kdy se ne všechny články hierarchie vzájemně znají, je poměrně běžná. Z provedených důkazů však zcela jasně vyplývá jeho pravidelná komunikace s ostatními členy skupiny, kdy e-maily s doklady dostával od obviněného V. L. či obviněného P. Z., případně od něj prostřednictvím manželky, obviněné J. T., a padělané dokumenty pak zasílal zpět krom jmenovaných obviněných také M. Z. Zapojení obviněného do organizované zločinecké skupiny, stejně jako jeho pozice v ní, je tudíž zcela zřejmé. S ohledem na povahu jeho jednání, stejně jako příbuzenský vztah s obviněnou J. T., která se na trestné činnosti skupiny také podílela, je taktéž vyloučeno, aby nevěděl, že svým jednáním této skupině napomáhá k plnění jejího účelu a že se jde o jednání protiprávní. Námitka obviněného stran nevyjádření jeho úmyslu (ve vztahu k zločinu účasti na organizované zločinecké skupině) je taktéž lichá, když nalézací soud na více místech uvedl, že se všichni obvinění vědomě na činnosti skupiny účastnili. Je sice pravdou, že úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebyl nalézacím soudem vyjádřen samotnou citací zákonného ustanovení, jeho závěr o úmyslném zavinění všech obviněných je však z jeho rozhodnutí naprosto zřejmý a na více místech řádně odůvodněný. 56. Krom toho obviněný na více místech uvedl, že nezasahoval do celního řízení, nejednal s celníky, nejednal ani s čínskými partnery a neovlivňoval celní řízení. Ani jedno z popsaných jednání však nebylo obviněnému kladeno za vinu, když jeho úkol v rámci organizované zločinecké skupině byl zcela zřejmý a jasně vymezený – vytváření padělaných dokladů. Mezi znaky organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku patří právě vnitřní organizační struktura s rozdělením funkcí a dělbou činnosti. V bodě 123. svého rozsudku nalézací soud podrobně popsal, jaké byly úkoly jednotlivých členů skupiny, přičemž z jeho výčtu jasně vyplývá naplnění zmiňovaných znaků. Není tedy neobvyklé, že obviněný nečinil žádná z popsaných jednání, neboť se jednalo o úkoly dalších členů skupiny, a naopak by bylo v nesouladu s těmito znaky, pokud by „každý dělal všechno“, neboť by pak skupina postrádala vnitřní organizační strukturu a dělbu činností. 57. Jak již bylo zmíněno v úvodu této části, obviněný namítl také, že popis skutkových okolností neodpovídá použité právní kvalifikaci, resp. že ze skutkových okolností je zřejmé, že nespáchal zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby. Vzhledem k tomu, že uvedenou námitku obviněný podepřel pouze popisem vlastních skutkových závěrů, které odpovídaly jeho obhajobě zcela vyvrácené nalézacím soudem, není třeba se k danému blíže vyjadřovat. Dále ve svém dovolání obviněný uvedl, že „ je otázkou zde se skutečně obžalovaný T. dopustil zmíněného ukrácení daně či spíše třeba legalizace výnosů z trestné činnosti “ (pozn. doslovná citace včetně chyb a překlepů), avšak k tomuto vyjádření nepřipojil žádnou argumentaci, kterou by je podpořil. Není tudíž zřejmé, na základě čeho se domnívá, že právě uvedená právní kvalifikace jeho jednání jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku je přiléhavější. Z uvedeného důvodu se ani k této námitce nemůže Nejvyšší soud vyjádřit blíže. 58. Pokud jde o námitku obviněného stran jeho nevědomosti o tom, jestli společnosti uhradí daň na výstupu, není zcela zřejmé, kam touto námitkou míří. Vina obviněného nebyla shledána na základě toho, zda byla zaplacena daň na výstupu, či v jaké výši. Rozhodováno o jeho vině (potažmo celé skupiny) bylo na základě posouzení jeho jednání jako článku řetězce jednání všech pachatelů na trestné činnosti participujících v rámci organizované zločinecké skupiny, kdy pro účely vyměření cla a daně z přidané hodnoty udávali fiktivní nižší ceny, než za jaké bylo zboží nakoupeno, aby snížili stanovené clo či daň. Zaplacení daně na výstupu proto nemá pro projednávanou věc žádnou relevanci. 59. Obviněný dále ke způsobené škodě namítl, že nikdy nebylo prokázáno, že by vůbec byla způsobena, nikdy nebyla fakticky zjištěna a nebyl proveden znalecký posudek. Pokud jde o první ze jm enovaných námitek, pak způsobení škody již vyplývá ze samotného popisu skutku, kde je jasným způsobem popsán mechanismus jednání organizované zločinecké skupiny, stejně jako způsob, jímž byla škoda způsobena. Výslovně je zde zmíněno jednání obviněných „ spočívající v proclení dováženého zboží za nižší clo a daň z přidané hodnoty, kdy pro potřeby nižšího proclení a výpočtu nižší daně z přidané hodnoty …“ a ve vztahu k obviněnému i vymezení jeho podílu, v němž se na jejím způsobení podílel („ R. T. škodu v celkové výši 14 971 409 Kč, skládající se ze škody vzniklé zkrácením cla ve výši 5 535 012 Kč a škody vzniklé neuhrazením daně z přidané hodnoty ve výši 9 436 397 Kč “). Zcela srozumitelně je tedy popsán jednak mechanismus vzniku škody, rozepsáno je rovněž to, jaká škoda vznikla zkrácením cla a jaká neuhrazením daně. 60. Pokud jde o samotné zjištění výše škody, tato byla stanovena na základě odborného vyjádření Celního úřadu pro Ústecký kraj. Pokud obviněný namítl, že nebyl vypracován znalecký posudek, pak Nejvyšší soud připomíná, že je-li podle §105 odst. 1 tr. ř. k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Teprve v případě, že pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Soud přibere znalce, pokud považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, přičemž posouzení otázky, zda je znalecký posudek nezbytný, je plně v jeho kompetenci. Pokud však dojde k závěru, že otázka nedosahuje takové složitosti, aby bylo nezbytné přibrání znalce, a postačuje odborné vyjádření, není povinen znalce k řízení přibrat. Podle zmíněných kritérií bylo soudy nižších stupňů postupováno ve věci posuzované. 61. Zcela irelevantní přitom je, že společnost A. C. měla celkem nakoupit 300 kontejnerů, když projednávaná věc se týkala právě těch, o nichž bylo rozhodováno. K uvedenému se ostatně vyjádřil již nalézací soud v bodě 51, kde uvedl: „ skutečná cena byla zjištěna z různých zdrojů (sdělení čínských celních orgánů, sdělení OLAF – Evropského úřadu pro boj proti podvodům, odposlech telefonů a e-mailových schránek) jen u 44 kontejnerů, kdy právě pouze u těchto kontejnerů bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob podílejících se na činnosti společnosti A. C. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku “. Stejně tak neměla na posouzení otázky, zda může Celní úřad podat odborné vyjádření, vliv skutečnost, že nebylo z jeho strany zahájeno žádné řízení, neboť uvedené není podmínkou pro podání odborného vyjádření. 62. Obviněný R. T. dále namítl, že mu byl s ohledem na délku řízení uložen nepřiměřeně přísný trest. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může nepřiměřenou délku trestního řízení obecný soud kompenzovat v souladu uložením mírnějšího trestu za současného uznání, že byla překročena přiměřená délka řízení (Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, č. 26390/95, nebo Malkov proti Estonsku ze dne 4. 2. 2010, č. 31407/07). Zároveň však z jeho judikatury vyplývá, že volba konkrétního opatření, které je v jednotlivých případech porušení Úmluvy využito, závisí na okolnostech případu a povaze tohoto porušení (Chiarello proti Německu ze dne 20. 6. 2019, stížnost č. 497/17). 63. Přední je však posouzení, zda lze délku řízení považovat za nepřiměřenou. Ústavní soud k tomu uvádí, že „posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno“ (nález I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005). V podstatě se tak shoduje se závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jehož kritéria jsou složitost případu, jednání obviněných a příslušných úřadů a závažnost případu pro obviněného (viz Frydlender proti Francii, rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, č. 30979/96). Za počáteční bod pro posouzení délky řízení pak stanovuje okamžik, kdy je obviněný formálně obviněn, nebo kdy je podstatně ovlivněn jednáním příslušných úřadů vůči němu vedeným jejich podezřením (Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 2004, č. 49017/99). 64. V projednávané věci byla podána obžaloba na deset obviněných, jejichž jednání bylo kvalifikováno v některých případech jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první či druhá a v dalších také jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že projednávána byla závažná trestná činnost se zvláštní složitostí, především s ohledem na spolupráci se zahraničními orgány veřejné moci a zapojení organizované zločinecké skupiny, mezi jejíž hlavní charakteristiky patří její vnitřní složitost, uspořádanost a utajovanost. S ohledem na to, i kdyby nebyl jako počáteční okamžik považován ten, kdy byl obviněný podstatně ovlivněn jednáním policejního orgánu, jak určuje judikatura ESLP, ale samotný okamžik, kdy měl obviněný trestnou činnost spáchat, tedy rok 2013, pak nelze dobu do listopadu 2020, kdy došlo k vynesení pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze považovat za nepřiměřeně dlouhou. Krom toho sám obviněný ve svém dovolání poukázal na skutečnost, že mu byl odvolacím soudem podstatně zmírněn uložený trest, byť nikoli z důvodu kompenzace délky řízení. Odvolacím soudem tak byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, tedy shodný se samou spodní hranicí zákonné trestní sazby §240 odst. 3 tr. zákoníku. Ohrožen však byl až trestní sazbou v délce deseti let. Bylo-li by použito také ustanovení o ukládání trestu pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§108 tr. zákoníku), což by nebýt pochybení nalézacího soudu, na něž poukázal odvolací soud, nemuselo být vyloučeno, horní hranice trestní sazby by byla navíc zvýšena o třetinu. Uložený trest tedy nelze za žádných okolností považovat za nepřiměřeně přísný. Uvedené skutečnosti nicméně dovolací soud uvádí poněkud nad rámec nezbytné reakce, neboť důsledně vzato by dostačovalo zmínit, že otázka přiměřenosti trestu není předmětem řízení o dovolání, neboť takto vznesená námitka nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř. 65. Dovolatel dále vznesl námitky vůči uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu, když nemovitosti, o nichž bylo rozhodnuto, nabyl dědictvím a darem, a nemají tedy vztah k trestné činnosti, přičemž nebylo prokázáno, že by mařil uložení trestu propadnutí věci a nevznikl mu žádný prospěch. 66. K povaze trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku lze uvést, že představuje zvláštní formu trestu propadnutí věci (viz např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 702/2017, rozhodnutí č. 9/2018-II Sb. rozh. tr.) a má v podstatě povahu náhradního trestu ve vztahu k trestu propadnutí věci. Účelem propadnutí náhradní hodnoty podle §71 (nebo zabrání náhradní hodnoty podle §102) je tedy možnost zajištění a následné konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z nejrůznějších důvodů nelze zajistit přímo konfiskaci výnosu z trestné činnosti (z důvodu jeho zničení, zužitkování apod.) Náhradní hodnota se vyjadřuje především v penězích, a proto se jí rozumí zejména peněžní ekvivalent věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou by jinak mohl soud prohlásit za propadlou. Nelze však vyloučit, že se pachatel může snažit znemožnit zjištění hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, která měla být předmětem propadnutí, resp. že v době rozhodování o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty již původní věc nebo jiná majetková hodnota, kterou mohl soud prohlásit za propadlou, nebude k dispozici. Proto může soud stanovit její hodnotu (cenu) na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Jejich podkladem pak budou dostupné informace o původní věci nebo jiné majetkové hodnotě, pokud umožní kvalifikovaný odhad její hodnoty (ceny) (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 926). 67. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli propadnutí náhradní hodnoty až do výše hodnoty zmařené věci, a to za splnění následujících podmínek: a) pachatel jedná některým ze zde uvedených způsobů vůči věci, kterou by soud mohl prohlásit za propadlou podle §70, b) jednání pachatele spočívá v tom, že takovou věc ještě před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak její propadnutí zmaří . S ohledem na povahu jmenovaných způsobů zmaření přichází v úvahu jak jednání úmyslné, tak nedbalostní. Nezbytné zároveň je, aby zmaření propadnutí věci uskutečnil pachatel, tedy aby k tomuto zmaření došlo v příčinné souvislosti s jeho jednáním, není však vyloučeno, aby tak učinil prostřednictvím jiné osoby. Pokud však propadnutí věci zmaří jiná osoba než pachatel, znamená to, že mu nelze toto zmaření přičítat a propadnutí náhradní hodnoty je vyloučeno (viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 869). K uvedenému jednání pachatele přitom musí dojít před uložením trestu propadnutí věci, tj. před vyhlášením rozsudku ukládajícího tento trest; následkem je pak uložení propadnutí náhradní hodnoty. 68. V projednávané věci byl obviněnému uložen odvolacím soudem podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, konkrétně hotovosti ve výši 1 500 EUR a 200 USD, dále finančních prostředků zajištěných na účtu obviněného a dále nemovitostí: 1. parcela č. XY, zapsáno na LV č. XY, k. ú. XY, Katastrální úřad pro Vysočinu, katastrální pracoviště Velké Meziříčí, 2. parcela č. XY, zapsáno na LV č. XY, k. ú. XY, Katastrální úřad pro Vysočinu, katastrální pracoviště Velké Meziříčí, 3. spoluvlastnický podíl ve výši ½ k parcele č. XY zahrada a k parcele č. XY, jejíž součástí je stavba bez č. p. či č. e., zapsáno na LV č. XY, k. ú. XY, Katastrální úřad pro Vysočinu, katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou. 69. K zajištění finančních prostředků na bankovním účtu vedeném u Komerční banky, jehož majitelem je obviněný, došlo podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 5. 2015 usnesením policejního orgánu ze dne 14. 10. 2014, č. j. KRPU-190529/TČ-2014-040071-MM, založeném na č. l. 177-181. Jmenované nemovitosti byly zajištěny taktéž usneseními Policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje – odbor hospodářské kriminality ze dne 14. 10. 2014 založenými na č. l. 188-193 v případě prvních dvou nemovitostí a na č. l. 182-187 v případě třetí nemovitosti, a to podle §79f tr. ř. ve spojení s §79d odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 5. 2015. 70. Pokud obviněný namítl, že nemovitosti, ohledně nichž byl trest vysloven, nemají žádný vztah k trestné činnosti, pak ve shodě s vyjádřením státního zástupce dostačuje zmínit, že ustanovením, podle něhož se tento trest ukládá (§71 tr. zákoníku), takový vztah vyžadován není a dokonce je vyloučen, neboť věci, jež jsou výnosem (ať už bezprostředním či zprostředkovaným) či nástrojem trestné činnosti, jsou předmětem trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku. Teprve až ve chvíli, kdy bylo propadnutí takové věci či věcí s jasným vztahem k trestné činnosti (vyjmenovaným v daném ustanovení) zmařeno, přichází v úvahu uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku, přičemž v případě neúplného zmaření lze uvažovat o kombinaci uložení trestů podle §70 a §71 tr. zákoníku, jako tomu bylo v projednávaném případě. S ohledem na uvedené je zřejmé, že právě absence vztahu těchto nemovitostí k projednávané trestné činnosti je předpokladem pro to, aby byly považovány za náhradní hodnotu. 71. Pokud dále obviněný namítl, že z projednávané činnosti neměl žádný prospěch, neboť nevznikla žádná škoda, opět se jeho námitka zakládá na jeho vlastní verzi skutkového stavu, neboť vznik škody včetně podílu obviněného na ní je součástí výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Jednáním obviněného podle jeho znění vznikla škoda ve výši 14 971 409 Kč. 72. Odůvodnění uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty je – jak v rozsudku nalézacího soudu, tak v rozsudku soudu odvolacího – velmi stručné. Oba soudy nižších stupňů se v podstatě omezily na sdělení, že uložení trestu náhradní hodnoty je opodstatněno, neboť výše výnosů obviněného tuto náhradní hodnotu převyšuje. Z uvedeného lze dovodit, že trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl ukládán za věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle §70 odst. 1 tr. zákoníku, tedy věc, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti. 73. Podle §135b odst. 2 tr. zákoníku se bezprostředním výnosem z trestné činnosti rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků. Přestože uvedená definice bezprostředního výnosu byla do trestního zákoníku zavedena až jeho novelizací provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. s účinností od 1. 2. 2019, nejednalo se do té doby o pojem trestnímu právu neznámý, byť trestní zákoník jeho zákonnou definici neobsahoval. Jeho vymezení bylo do té doby ponecháváno právní teorii, která za výnos považuje v souladu s mezinárodními dokumenty jakoukoli ekonomickou výhodu pocházející z trestného činu. Ústavní soud přitom ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3150/10 ze dne 5. 10. 2011 odkázal již na důvodovou zprávu k novele trestního řádu č. 253/2006 Sb., kde bylo na širší definici pojmu výnos upozorněno, a uzavřel, že „ právě majetek získaný trestným činem značí současně (zrcadlově obráceně) úbytek majetku na straně poškozeného, tedy škodu “. Výši výnosu lze tudíž ze způsobené škody dovozovat. 74. V rozhodnutích soudů obou stupňů však absentuje odůvodnění druhé podmínky pro uložení daného trestu, tedy právě zmaření uložení trestu propadnutí věci. Bylo by možno dovozovat, že soudy v uvedeném případě, když hovořily o náhradě za výnosy z trestné činnosti, mínily peněžní prostředky, které byly obviněným spotřebovány. Nikoli však jejich použitím právě k nákupu těchto nemovitostí, protože poté by představovaly tyto nemovitosti podle definice trestního zákoníku zprostředkovaný výnos, a nikoli náhradní hodnotu. Odůvodnění v tomto směru však ze strany soudů absentuje. Splnění uvedené podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty proto nelze posoudit. 75. Přestože obviněný nevznesl námitky vůči uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty ve vztahu k finančním prostředkům, ať už finanční hotovosti či prostředků zajištěných na jeho účtu, je na místě poukázat, že v souvislosti s dosud uvedeným vyvstává pochybnost také stran zákonnosti uložení trestu ve vztahu k této náhradní hodnotě. Pokud soudy ukládaly trest propadnutí náhradní hodnoty za věc uvedenou v §70 odst. 1 tr. zákoníku, tedy výnos z trestné činnosti představovaný finančními prostředky, a nikoli jinou věcí, neboť o takové není v žádném z rozsudků hovořeno, pak je nutno upozornit, že finanční prostředky představují výjimku z požadavku na individuální určení propadnuté věci. Překážkou uložení trestu propadnutí věci ve vztahu k finančním prostředkům získaných z trestné činnosti nebo jako odměna za trestnou činnost není, pokud již tyto byly smíšeny s jinými finančními prostředky obviněného. V případě propadnutí finančních prostředků postačuje jejich určení na základě hodnoty. Na místě by proto bylo uložení trestu propadnutí věci, a nikoli propadnutí náhradní hodnoty. V. Způsob rozhodnutí K obviněnému R. T. 76. Z výše uvedeného plyne, že Nejvyšší soud neshledal zákonného důvodu k tomu, aby zasáhl způsobem požadovaným obviněným, tj. zrušil jím napadený rozsudek ve vztahu k jeho osobě v celém rozsahu, tj. včetně výroku o vině. Jak již bylo vyloženo, jeho námitky obsahově nenaplnily jím uplatněný důvod dovolání a nemohly proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu v označeném rozsahu odůvodnit. Stejně tak lze uvést, že z namítaných hledisek (tvrzená nepřiměřenost trestu) nebyl shledán důvodu ke zrušení výroku o trestu odnětí svobody, k jehož kasaci přistoupil dovolací soud toliko z důvodů procesních, jak je vyloženo níže. 77. Jakkoli lze konstatovat, že námitky obviněného R. T. vznesené vůči uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání (tedy ani v podobě jeho druhé varianty spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení), je nutno přisvědčit jejich obsahovému posouzení státním zástupcem v jeho vyjádření k dovolání obviněného, který důvodně uzavřel, že je lze podřadit pod obviněným formálně neuplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V uvedeném směru se ostatně Nejvyšší soud vyjádřil již v rozhodnutí publikovaném pod č. 9/2018-II. Sb. rozh. tr. [„… Proto je námitka, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení propadnutí náhradní hodnoty, podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě).“ ]. K naplnění tohoto důvodu dovolání dochází tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. První alternativu tohoto dovolacího důvodu přitom podle rozhodovací praxe (a též odkazovaného rozhodnutí) naplňuje i uložení takového druhu trestu, který sice trestní zákoník jako trestně právní sankci vymezuje (a s jehož uplatněním proto i počítá), k němuž však soud při postihu pachatele trestného činu přistoupil, aniž byly splněny zákonné předpoklady jeho uložení. Přímo ve vztahu k trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku se z tohoto hlediska k řešené problematice vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017 (č. 9/20018 Sb. rozh. tr.), v němž byla řešena otázka vlastnictví věci pachatelem, jakožto jeden z předpokladů uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, nebo v usnesení ze 26. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 48/2020, v němž dovolací soud shledal naplnění uvedené alternativy dovolacího důvodu na podkladě zjištění, že trest propadnutí náhradní hodnoty byl uložen ve vztahu k součásti věci, což zákon neumožňuje. 78 . Nepřípustným formalismem, jenž nemůže být uplatňován ani při rozhodování o mimořádném opravném prostředku, by bylo, pokud by dovolací soud k takovým námitkám – obsahově vyhovujícím dovolatelem explicitně nevznesenému důvodu dovolání – nepřihlédl, resp. přes jejich věcnou opodstatněnost dovolání obviněného odmítl s poukazem na to, že je nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání. 79. Dovolací soud proto důvodnost námitek tohoto dovolatele posoudil a vyslovil se k nim v předcházející pasáži odůvodnění tohoto usnesení. Dospěl-li k závěru, že tyto jsou důvodné proto, že ani jeden ze soudů nižších stupňů nevyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o aplikovatelnosti této sankce v případě dovolatele (zde zejména z hlediska subsidiárního vztahu k trestu propadnutí věci), pak musel nutně dospět k závěru, že v této části je dovolání obviněného důvodné a tím i odůvodňující kasační zásah dovolacího soudu ve vztahu k této vadné části napadeného rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že ohledně tohoto druhu trestu je rozsudek odvolacího soudu zatížen vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo nezbytné procesně reagovat tak, jak předpokládá ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. Podle něj [s]hledá-li Nejvyšší soud, že podané dovolání je důvodné, zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, případně též vadné řízení mu předcházející. V uvedeném směru, tj. ke zrušení toliko tohoto vadného výroku učiněného podle §71 tr. zákoníku by však Nevyšší soud mohl přistoupit jen tehdy, pokud by se omezil jen na jeho zrušení bez dalšího. K tomu by však mohl důvodně přistoupit jen tehdy, pokud by v napadených rozhodnutích nalezl podklad pro závěr, že je věc skutkově objasněna v tom směru, že uložení tohoto druhu trestu (event. trestu jiného – k tomu dále) je vyloučeno. K takovému závěru však neshledal podklad. 80. Po zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, příp. jeho části, dovolací soud zpravidla rozhoduje tak, že věc vrací tomu soudu, který napadené rozhodnutí vydal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl (viz §265l odst. 1 tr. ř.). Z povahy věci plyne, že odvolací soud nemůže ve věci rozhodovat, pokud je trestní stíhání obviněného pravomocně skončeno, což by bylo třeba konstatovat, pokud by se dovolací soud omezil jen na zrušení označeného druhu trestu (a beze změny ponechal odvolacím soudem uložený trest odnětí svobody). Nejvyšší soud proto na podkladě dovolání obviněného rozhodl tak, že – při vyslovení zrušení té části rozsudku odvolacího soudu, jíž ve vztahu k obviněnému rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. – podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil celý výrok, jímž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu ukládaném obviněnému R. T., přičemž současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zrušením celého výroku o trestu se procesně rozevírá prostor pro to, aby se věcí mohl odvolací soud znovu zabývat. Nejvyšší soud proto rozhodl podle §265l odst. 1 tr. ř. tak, že Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 81. Na odvolacím soudu je, aby znovu rozhodl o odvolání obviněného v té jeho části, v níž napadal výrok o trestu, a o odvolání státního zástupce, který jej v neprospěch obviněného zaměřil vůči výroku o trestu. Jeho úkolem tedy je (mimo vyhodnocení důvodnosti odvolacích námitek obviněného) posouzení, zda lze obviněnému uložit trest navrhovaný státním zástupcem a zda je možno o uložení tohoto trestu rozhodnout na podkladě již provedeného dokazování, či zda je nezbytné případné doplnění dokazování (k předložení případných nezbytných důkazů může vyzvat i státního zástupce, který se uložení tohoto trestu svým řádným opravným prostředkem domáhá). V uvedeném směru se míní doplnění skutkových zjištění k prokázání splnění zákonných podmínek uložení tohoto trestu, jenž je formou trestu propadnutí věci, na něž bylo poukázáno výše (včetně právních závěrů obsažených v odkazovaných rozhodnutích vydaných v jiných trestních věcech). Při tomto rozhodování se jeví vhodným, aby soud přihlédl i k tomu, co stran této problematiky uvedl ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (body 28. až 32.). 82. Protože k částečnému zrušení rozsudku odvolacího soudu došlo výlučně na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, uplatňuje se v dalším řízení zákaz reformationis in peius upravený v §265s odst. 2 tr. ř. Ten se vztahuje ke stavu, který založil rozsudek soudu odvolacího. Jen pro úplnost (a patrně nadbytečně) se připomíná, že se nevztahuje ke stavu založeném rozsudkem nalézacího soudu, neboť ten byl napaden (v části výroku o trestu a v tomto rozsahu se v trestním stíhání obviněného pokračuje) odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného. 83. Stran procesního prostoru při ukládání sankce na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu se odkazuje na názor, který Nejvyšší soud vyslovil v rozhodnutí ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 74/2020. Připomíná se, že podle zde vysloveného názoru není odvolací soud vázán návrhem státního zástupce obsaženým v jeho odvolání co do druhu trestu (v rozhodnutí vyloženém smyslu), který má být pachateli trestného činu uložen, s tím ovšem, že ve věci nyní posuzované případným uložením jiného než tímto odvolatelem (tj. státním zástupcem) požadovaného trestu nesmí (§265s odst. 2 tr. ř.) ze strany odvolacího soudu dojít ke zhoršení postavení dovolatele (hodnoceno ve vztahu ke stavu založeném rušeným rozsudkem odvolacího soudu). V daném směru, za situace opětovného uložení trestů, u nichž žádná vada zjištěna nebyla, tedy případný majetkový postih obviněného nemůže převyšovat jeho postih založený rozsudkem ze dne 3. 11. 2020 (zde i z pohledu vyčíslení hodnoty pozemků, které vyplynulo z dokazování provedeného v odvolacím řízení, jež bohužel nenalezlo dostatečného výrazu v odůvodnění rozhodnutí). K obviněné J. T. 84 . Dovolací argumentace obviněné se po obsahové stránce s jí uplatněným důvodem dovolání rozešla. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K formě zasedání soudu a rozsahu odůvodnění vydaného rozhodnutí 85. Zbývá dodat, že podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ve vztahu k obviněné a podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k obviněnému rozhodl Nejvyšší soud o jejich mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, ve vztahu k obviněné se odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 15. 7. 2021 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu