ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.633.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 633/2021-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 7 To 17/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 46/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 47 T 46/2020, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „ve dnech 15. 4. 2019 a 28. 6. 2019 při hlavních líčeních konaných u Okresního soudu v Chomutově, Partyzánská 427, Chomutov, ve věci vedené pod sp. zn. 25 T 34/2019, v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozenému policistovi Z. P., nar. XY, jako obžalovaný po zákonném poučení v rámci svých výpovědí opakovaně lživě obvinil poškozeného, že jej měl při výslechu na pracovišti Policie České republiky Obvodního oddělení XY dne 21. 1. 2019 v postavení orgánu činného v trestním řízení nutit k výpovědi podle představy vyslýchajícího pohrůžkou uvalení vazby a strčení petardy do prdele, kdy věděl, že by mu hrozilo odsouzení pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a z toho vyplývající ztráta služebního poměru.“
3. Za uvedený přečin a sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 6. 2019, č. j. 25 T 34/2019-319, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 5 To 254/2019-362, byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 6. 2019, č. j. 25 T 34/2019-319, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 5 To 254/2019-362, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 7 To 17/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nesprávně byla aplikována míra důkazu k prokázání trestného činu a nebyla respektována zásada in dubio pro reo.
7. V námitkách proti závěru o vině uvedl, že mu trestná činnost nebyla dostatečně prokázána. Proti sobě stojí jeho výpověď a výpovědi policistů poškozeného Z. P. a jeho kolegy T. H. Žádný jiný přímý důkaz získán nebyl. V této situaci nelze automaticky favorizovat výpovědi policistů, protože mají na úspěchu jejich verze zjevný zájem. Obviněný k tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Upozornil na důvody, pro které považoval svou verzi za věrohodnou a verzi policistů za nevěrohodnou. Zejména uvedl, že neměl motiv a že dokázal svou verzi několikrát s časovým odstupem zopakovat. Naopak výpovědi policistů se mu nejevily věrohodné. Byly strohé, neobsahovaly žádné detaily. Policisté se omezili pouze na popírání činu. V rámci jednotlivých výpovědí nacházel rozpory, které podrobně popsal. Soudy prvního a druhého stupně výpovědi policistů nehodnotily kriticky, námitkami obhajoby se nezabývaly a spokojily se s tím, že policisté si výslech s ohledem na časový odstup nepamatovali do všech podrobností. Jeho odsouzení podle něj vede k alarmujícímu závěru, že na postup policie si není radno stěžovat. Obviněný je nařkl ze závadového jednání a policisté kromě svých vlastních výpovědí nepředložili jediný důkaz, že k takovému jednání nedošlo. Soud proto měl respektovat zásadu in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby.
8. Dále namítl, že není zřejmé, zda jeho výpověď učiněná ve věci sp. zn. 25 T 34/2019, vůbec mohla vést k trestnímu stíhání poškozeného policisty Z. P., což je požadavek stanovený v §345 tr. zákoníku. K vyhrožování vazbou uvedl, že celá řada obviněných osob kalkuluje s tím, že pokud se doznají, zvýší svou šanci na to, že nebudou vzati do vazby, což může být použito orgány činnými v trestním řízení k nátlaku. Byť postup, kdy tyto orgány využijí obavy obviněného z vazby, k tomu, aby „se rozpovídal“, není zákonný, tak se v praxi nepochybně děje. Rozhodně však tímto postupem nemohou jmenované orgány bez dalšího naplnit podstatu trestného činu, k tomu by muselo mít takové vyhrožování vazbou mnohem vyšší intenzitu. Ke slovům „narvu Ti petardu do prdele“ uvedl, že tato výhrůžka nebyla zjevně myšlena vážně. Z odborné literatury není znám případ, aby za obdobné jednání došlo k posouzení daného jednání policisty jako trestného činu. Spíše by se jednalo o kázeňský přestupek. Obviněný se tak nedopustil trestného činu podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, neboť jiného neobvinil z trestného činu, ale pouze z kázeňského přestupku.
9. Obviněný rovněž upozornil na podjatost dozorujícího státního zástupce Mgr. Vladimíra Mužíka. Jmenovaný státní zástupce byl svědkem trestného činu, neboť zastupoval obžalobu ve věci sp. zn. 25 T 34/2019 na jednáních, na kterých mělo dojít k trestnému činu – nepravdivému nařčení. Týž státní zástupce pak dozoroval přípravné řízení ve zde souzené věci, podal obžalobu a účastnil se prvního jednání ve věci. Podle přesvědčení obviněného tím došlo k závažnému procesnímu pochybení, které mohlo mít dopad na průběh a výsledky přípravného řízení.
10. Dovolatel následně tvrdil možnou rasovou diskriminaci. Je romské národnosti, což bylo soudům zřejmé z barvy jeho pleti. Policisté jsou naopak bílé barvy pleti. V daném případě v situaci tvrzení proti tvrzení se soudy bez patřičného odůvodnění postavily na stranu bílých policistů proti obžalovanému Romovi. Podle něj tak bylo porušeno právo na rovné zacházení.
11. Námitky vznesl též proti uloženému trestu. Za uvedený čin a za sbíhající se trestný čin loupeže byl odsouzen k trestu odnětí svobody v celkové délce 7 let. Přitom již v řízení sp. zn. 25 T 34/2019 mu byl uložen trest v délce 6 let odnětí svobody. Podle jeho názoru bylo navýšení trestu nepřiměřeně přísné. Upozornil na to, že vystoupením Velké Británie k 1. 1. 2021 z Evropské unie nelze brát v potaz jeho záznamy z rejstříku trestů ve Velké Británii a on je tak osobou soudně netrestanou. Nastínil, že soudy nedostatečně zohlednily jeho bezúhonnost a nedostatečně reflektovaly odpadnutí přitěžující okolnosti. Zdůrazňovaly, že takto přísný trest mu byl uložen zejména proto, že má za sebou již trestní minulost. Poté, co prokázal, že odsouzení ve Velké Británii byla pouze dvě a nikoli čtyři a dokonce tento přitěžující důvod kvůli vystoupení Velké Británie z Evropské unie odpadl, tak odvolací soud sdělil, že odpadnutí tohoto důvodu nemá vliv na posouzení přísnosti trestu.
12. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
13. Obviněný své dovolání následně doplnil „o osvědčení o odsouzení“ ve Velké Británii. Dodal, že je z něho zřejmé, že byl ve Velké Británii odsouzen dvakrát a nikoli čtyřikrát, jak mylně uvedl soud prvního stupně.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a odkázal na ni. Dále konstatoval, že námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, proti podjatosti státního zástupce a proti přísnosti uloženého trestu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Co se týče skutkových zjištění, za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi ním a provedeným dokazováním. Dovolatel sice existenci takového nesouladu uplatnil, avšak v podrobnostech k tomu předložil jen alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z úvah soudů jsou svévolné a nesmyslné.
15. Celkový obsah dovolatelových námitek směřuje podle státního zástupce k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Samotné porušení zásady in dubio pro reo dovolacím důvodem není, neboť výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti.
16. K námitce, že dozorující státní zástupce (Mgr. Vladimír Mužík) byl podjatý, státní zástupce poznamenal, že podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Takovým orgánem nemohl být státní zástupce, který toliko podal obžalobu, a ve věci tak sám rozhodnout nemohl.
17. Pokud dovolatel brojil proti přísnosti uloženého trestu, připomněl státní zástupce rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu uplatnit úspěšně jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dodal, že pouze přísnosti trestu se týká doplnění dovolání o britská osvědčení o odsouzení. Je patrno, že odvolací soud v odstavci 37. odůvodnění svého usnesení považoval dovolatele za netrestaného a v odstavci 38 přesvědčivě odůvodnil přiměřenost uloženého trestu.
18. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce odpovídá námitka dovolatele, že jím tvrzená jednání policistů nemohla naplnit znaky žádného trestného činu. V daných souvislostech však poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1247/2016, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020, z nichž dovodil, že existuje široké spektrum jednání, jímž může policista jakožto úřední osoba způsobit vyslýchanému obviněnému závažnou újmu. Přinejmenším tvrzený výrok o strčení petardy „do prdele“ se musí jevit závažnější než „spektakulární divadlo“ v prvé judikované věci. Zastrčení funkční petardy do konečníku může i podle laického náhledu vést k životu ohrožujícím poraněním. Co do vážnosti a reálnosti pohrůžky státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1590/2019, v němž se pohrůžka, co do své reálnosti, nelišila od pohrůžky tvrzené dovolatelem. Reálnost obou pohrůžek byla nízká, ale přesto byly obě reálné. Státní zástupce proto nesouhlasil s tvrzením dovolatele, že neexistovala hrozba trestního stíhání poškozených policistů.
19. K námitce možné rasové diskriminace státní zástupce poznamenal, že obviněný uvedl tento poznatek pouze jako možnost, založenou pouze na jeho přesvědčení, že se soudy postavily na stranu „bílých“ policistů. K této námitce se tak pro absenci konkrétnější argumentace nemohl vyjádřit. Podotkl jen, že z odůvodnění soudních rozhodnutí není rasová diskriminace patrna. Soudy odůvodnily důvěryhodnost jednotlivých tvrzení bez jakéhokoliv poukazu na národnost zúčastněných.
20. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
22. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 7 To 17/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, pokud byl pachateli uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo pokud mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169).
27. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
28. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
29. Vzhledem k tomu, že dovolatel ve svém podání uplatnil tři dovolací důvody, rozčlenil Nejvyšší soud svoji reakci na ně následovně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání k uvedenému dovolacímu důvodu směřují převážně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, porušení zásady in dubio pro reo, předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům (výpovědím policistů, jež označuje za nevěrohodné) a vlastní skutkový závěr (vlastní verzi skutkového děje). Přitom tvrdí tzv. extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a též v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
31. Obviněný tedy v naznačené části dovolání nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
32. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
33. Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
34. V nyní posuzované věci však podle dovolacího soudu extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními není dán.
35. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědích poškozeného policisty Z. P. a policisty T. H., podpůrně v listinných důkazech, patřičné obsahové ukotvení. Vzhledem k tomu, že dovolatel namítl porušení zásady in dubio pro reo, nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí (tak tomu bylo v posuzované věci), nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
36. Pouze ve stručnosti nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů a na jejich podporu lze uvést následující. Obviněný mimo jiné ve svých výpovědích v přípravném řízení (č. l. 12-13) i v hlavním líčení (č. l. 131) tvrdil, že policisté do příslušného protokolu, který sepsali, neuvedli všechny skutečnosti, které on sám vypověděl. Konkrétně uvedl, že policisté nezaprotokolovali při jeho výslechu dne 21. 1. 2019 jako osoby zadržené jeho tvrzení, že měl u sebe 3100,- Kč a že mu p. L. doma ukradl boty zn. Nike. Ve skutečnosti však v předmětném protokolu ze dne 21. 1. 2019 údaj o penězích v částce 3100,- Kč u obviněného a o botách odnesených p. L. uveden je. Rovněž tyto skutečnosti svědčí o nevěrohodnosti výpovědi dovolatele a současně potvrzují závěr soudů nižších stupňů o věrohodnosti výpovědí jmenovaných policistů. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozeného, podpořené také dalšími důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
37. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
38. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
39. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a především z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
40. Jak výše popsáno, v dovolání byla rovněž namítnuta podjatost státního zástupce Mgr. Vladimíra Mužíka vykonávajícího dozor v přípravném řízení v nyní posuzované věci z důvodu zastupování obžaloby v trestním řízení vedeném proti obviněnému u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 34/2019. Tato námitka však není podřaditelná nejen pod uplatněné dovolací důvody (viz jejich obsahové vymezení shora), ale ani pod jiné důvody dovolání včetně důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Dozorový státní zástupce totiž nebyl orgánem, který by ve věci rozhodl. Podjatost jiného než ve věci rozhodujícího orgánu není dovolacím důvodem.
41. Obviněný též namítl „možnou rasovou diskriminaci“ . Nejprve nutno říci, že tuto svou argumentaci, která nenaplňuje žádný ze zákonných důvodů dovolání, výslovně uvodil formou „možnosti“. Dále pak neuvedl takové okolnosti, které by o rasové diskriminaci svědčily. Svou námitku opřel toliko o své přesvědčení, že se soudy postavily na stranu „bílých“ policistů, když on je romské národnosti. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů však plyne, že v řízení postupovaly v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, zejména ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. (k tomu viz shora), a k barvě pleti, národnosti či etnické příslušnosti nijak nepřihlížely.
42. Ve svém dovolání však obviněný prezentoval také argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
43. Obviněný (stručně řečeno) namítl, že jednání, pro které byl uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku , neboť předmětné vyhrožování nemělo podle něj dostatečnou intenzitu, a nešlo tudíž o žádný trestný čin, nýbrž pouze o kázeňský přestupek. Neobvinil tak jiného z trestného činu, ale pouze z kázeňského přestupku.
44. Přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu a spáchá-li takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
45. V návaznosti na to (a ve vztahu ke zmíněné dovolací argumentaci) a se zřetelem k faktu, že s otázkou, z jakého trestného činu obviněný poškozeného křivě obvinil, se správně vypořádaly již soudy nižších stupňů, je vhodné připomenout rozhodnutí, na něž již ostatně poukázal státní zástupce.
46. V usnesení ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1247/2016, Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání obviněného, který se dopustil zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jehož jednání spočívá (zkráceně) v tom, že „…. vystoupil s poškozeným J. H. z eskortního vozidla, které z místa odjelo na vzdálenost min. 10 m, následně obžalovaný poškozeného H. odvedl stranou z cesty a poté v poškozeném za účelem opatření důkazů proti němu a za účelem zjištění, kde má ukryty finanční prostředky, které měl v minulosti od D. P. vylákat, úmyslně vyvolal dojem, že byl uniformovanými příslušníky Policie ČR, kteří vlastní zadržení provedli, prodán osobě spřízněné s M. L., a že mu může být ublíženo na zdraví, pokud nesplní jeho pokyny, a to tak, že po jeho vysazení pronesl slova „s penězi jsme vyrovnaní“ a následně předstíral telefonní hovor, z kterého měl J. H. získat pocit, že pracuje pro M. L., po ukončení předstíraného hovoru se poškozeného zeptal, kde jsou peníze, které měl L. zaplatit za provedení toho, co si objednal, a proč nezaplatil, poté, co mu J. H. opakovaně sdělil, že žádné peníze nemá, přivolal eskortní vozidlo, do kterého nasedli a v kterém již obžalovaný uskutečnil opravdový hovor s M. L., z kterého muselo být poškozenému J. H. zřejmé, s kým hovoří, kdy obžalovaný po celou dobu tohoto jednání zneužíval skutečnosti, že zadržený J. H. byl pod psychickým tlakem vyplývajícím ze samotného zadržení, neboť byl spoután a měl nasazen prostředek k zamezení prostorové orientace – tmavé neprůhledné brýle ….“ (srov. bod 1. daného rozhodnutí) .
47. Nejvyšší soud v citované věci dovodil (bod 28.), že jednání obviněného bylo jednoznačně v rozporu se soudy citovanými ustanoveními trestního řádu, podle nichž – jak již výše uvedeno – podezřelý nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání, přičemž při provádění jeho výslechu orgánem činným v trestním řízení je nutno šetřit jeho osobnost. Již samotné porušení těchto zákonných ustanovení způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině zakládá existenci zákonného znaku způsobení jiné závažné újmy ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku.
48. Obdobně v usnesení ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020, Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, který je podal z důvodu, že nesprávně, pouze jako kázeňský přestupek, bylo posouzeno jednání policisty, který zadrženého podezřelého řadou vulgárních výhrůžek nutil k doznání. V nastíněné věci policista vyhrožoval zejména slovy „nezkoušej na mě tyhlety kecy, že ne, nebo vyhrabu od ledna všechno, co je tady stejným způsobem a dostaneš tam všechno“, s tím, že pokud chce jít domů, má se podle toho chovat, „tohle tady vůbec nezkoušej, nebo rovnou pudeš“, „v případě že to neřekneš, tak tě nepustíme“, „radim ti dobře, vole, neblbni“, „máš tady poslední šanci, já ti říkám, že tě pustíme, jestli ne, tak tě nechám zavřít,…“ Dovolací soud v dané věci učinil závěr o nutnosti posouzení předmětného skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání.
49. Konečně v usnesení ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1590/2019, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, když se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že jednání, ze kterého byli v tam uvedené věci poškození (pracovníci vězeňské služby) nařčeni, splňovalo formální podmínky pro to, aby se mohlo jednat o přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. V této věci byl obviněný uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Údajná výhrůžka tam měla spočívat v tom, že mu bylo řečeno, že by měl dát výpověď , ... „jinak, že mě povedou přes celý kriminál v poutech a všichni odsouzení se na mě při tom budou dívat...“ . V bodu 44. daného rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, že „ objektivně se jednalo o pohrůžku, která byla způsobilá v obviněném vyvolat strach, přičemž nebylo podstatné, zda skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy, neboť to se z hlediska naplnění znaků trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje (srov. rozhodnutí č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).“
50. V návaznosti na výše uvedené pak dovolací soud shledává, že výše uvedená námitka obviněného obstát nemůže. Nad rámec skutečností rozvedených v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně postačí konstatovat, že výhrůžka (kterou dovolatel nepravdivě uvedl), že obviněnému bude strčena petarda „do prdele“, by byla závažným a ponižujícím útokem dotýkajícím se v konečném důsledku i tělesné integrity obviněného a již sama o sobě by vylučovala závěr o spáchání toliko kázeňského přestupku. Tím spíše takový závěr platí se zřetelem k tomu, že vedle ní měla být užita též údajná pohrůžka vazbou (rovněž dovolatelem nepravdivě uváděná). Tyto údajné výhrůžky přitom měly směřovat k nucení obviněného k tomu, aby vypovídal způsobem požadovaným vyslýchajícím poškozeným. Nelze tedy pochybovat – a to i s odkazem na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a v souladu s rozhodnutími soudů nižších stupňů – o tom, že takové jednání by, pokud by k němu skutečně došlo, vykazovalo z hlediska jeho charakteru, intenzity a závažnosti znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz přiměřeně též rozhodnutí č. 31/2004 Sb. rozh. tr.). Obviněný tedy lživě poškozeného obvinil z trestného činu, nikoli pouze z kázeňského přestupku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
51. Obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest . Takovou námitku ovšem nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Na tomto místě je třeba opětovně připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným – viz dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
52. Nad uvedený rámec je na místě konstatovat, že obviněnému byl v rámci souhrnného trestu uložen přípustný druh trestu vyměřený v mezích zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin nejpřísněji trestný z těch trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Možno rovněž dodat, že uložený trest nelze označit za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. V tomto směru postačí odkázat na hodnotící úvahy rozvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se mimo jiné správně vypořádal i s otázkou, jak nahlížet na odsouzení obviněného ve Velké Británii.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
53. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. míjely, popř. jej věcně nenaplnily, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
54. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je jako celek zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu