ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.701.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 701/2021-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 3 To 466/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 40/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 8 T 40/2019, byl obviněný M. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
2. Za to byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby na náhradě škody zaplatil poškozeným M. J. a J. J. částku ve výši 93.000,- Kč a poškozené České pojišťovně, a. s. částku 37.017,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. J. a J. J. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 3 To 466/2020.
4. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl napadený rozsudek k odvolání obviněného i státního zástupce zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 3. 3. 2017 v době od 07.00 hodin do 09.00 hodin v obci XY, část XY, okres XY, se zištným úmyslem vylezl na střechu garáže přiléhající k rodinnému domu č. XY, z této pomocí přesně nezjištěného nástroje páčením poškodil okno toalety ve zvýšeném přízemí domu a vypáčil sousední okno vedoucí do chodby zvýšeného přízemí domu, kterým vlezl do domu č. 46, jenž postupně prohledal, přičemž odcizil ve zvýšeném přízemí domu v ložnici ze skříně koženou peněženku černé barvy bez hodnoty s finanční hotovostí ve výši 98 000 Kč ke škodě M. J., nar. XY, a J. J., nar. XY, a ze zásuvky nočního stolku stojícího blíže k oknu 1 ks zlatého řetízku s přívěskem ve tvaru slzy s červeným kamínkem, v hodnotě 2 200 Kč, 1 ks zlatého prstenu s červeným kamínkem ve tvaru slzy, v hodnotě 3 500 Kč, 1 ks zlaté náušnice s červeným kamínkem, v hodnotě 1 000 Kč a 1 ks zlatého přívěsku s kulatým červeným kamínkem, v hodnotě 1 000 Kč, tedy šperky v celkové hodnotě 7 700 Kč ke škodě M. J., nar. XY, a v prvém patře domu v ložnici z prádelníku z kazety červené barvy masivní náhrdelník a náramek ze 14 karátového zlata v celkové hodnotě 10 000 Kč, 1 pár náušnic ze 14 karátového zlata s červeným kamínkem v hodnotě 2 500 Kč, 1 pár náušnic z trojbarevného 14 karátového zlata v hodnotě 2 000 Kč, 1 pár náušnic ze 14 karátového zlata ve tvaru kroužku v hodnotě 2 300 Kč a 1 pár náušnic ze 14 karátového zlata s červeným kamínkem v hodnotě 2 000 Kč, z pracovny 1 ks externího pevného disku zn. WD My Book o kapacitě 3 TB v hodnotě 3 500 Kč a 1 ks klíče zasunutého z vnitřní strany do bezpečnostního zámku vstupních dveří do domu v hodnotě 50 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 22 350 Kč ke škodě J. K., nar. XY, které navíc způsobil majetkovou újmu poškozením dvoukřídlého plastového okna o rozměrech jednoho křídla 110 x 49 cm ve výši 8 500 Kč a jednokřídlového plastového okna o rozměrech 48 x 44,5 cm ve výši 1 000 Kč, tedy škodu v celkové výši 9 500 Kč, když J. K. byla Českou pojišťovnou a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, v rámci pojistného plnění vyplacena částka ve výši 37 017 Kč,
a takto si počínal přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 4. 2016, č. j. 1 T 29/2016-955, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2016, byl za pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, ve které se dne 6. 3. 2018 osvědčil, a k trestu propadnutí věci“.
5. Za to mu byl uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky za současného stanovení dohledu probačního úředníka. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem vedl řádný život a aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby na náhradě škody zaplatil poškozeným M. J. a J. J. částku ve výši 93.000,- Kč a poškozené České pojišťovně, a. s. částku 37.017,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. J. a J. J. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Nejprve uvedl, že se odvolací soud chybně přiklonil k hodnocení nalézacího soudu, který vydal odsuzující rozsudek pouze na základě absence důkazů prokazujících jednoznačně jeho nevinu, nerespektoval zásady vztahující se k dokazování a zásadu presumpce neviny. Přitom popsal předchozí průběh řízení, kdy původně byl rozsudkem nalézacího soudu zproštěn obžaloby a tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena zpět nalézacímu soudu k novému rozhodnutí.
8. Podle jeho názoru nebyly v řízení řádně zváženy všechny okolnosti případu, nebyly vyvozeny správné závěry a učiněno správné právní posouzení. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07, IV. ÚS 1911/09, I. ÚS 1440/10 a III. ÚS 888/14. Odvolací soud bez dalšího odmítl, že by došlo k přenosu DNA zajištěné na vnějším sloupku okna, ačkoliv možnost přenosu nebyla nikdy vyvrácena ani zpracovatelem odborného vyjádření, tedy popřel ji až soud. Přitom šlo o jedinou stopu, která jej (obviněného) mohla s místem činu spojovat. Soud po něm žádal, ať vysvětlí, jak se stopa DNA na místo dostala, jeho domněnku o přenosu zamítl a s pochybnostmi se nevypořádal, ani nevzal v úvahu zásadu in dubio pro reo. Tato stopa byla porovnána pouze se srovnávacím materiálem v systému CODIS, jemu (obviněnému) nebyl proveden odběr k potvrzení, že jde skutečně o jeho genetický profil. Pochybnosti, že stopa patří jemu, nebyly vyvráceny ani odborným vyjádřením. Stopa sestává z majoritní a minoritní složky, přičemž minoritní složka nebyla s nikým porovnávána a není vyloučeno, že mu nepatří.
9. K tomu dovolatel poznamenal, že v případě nepřímých důkazů je nutná existence dalších skutečností, které tvoří uzavřený řetězec důkazů, a poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10.
10. Stran konstatování odvolacího soudu, podle něhož není podložená verze tvrzená obhajobou, že čin spáchalo více pachatelů, obviněný uvedl, že tato verze vyplývá ze spisu a rovněž ze skutečnosti, že byla zajištěna pachová stopa, se kterou nebyl ztotožněn. Na místě činu se musela pohybovat minimálně jedna neznámá osoba. To nevzal soud v úvahu.
11. Co se týče svého alibi, domnívá se obviněný, že zde byla porušena zásada presumpce neviny. Nikdy nebylo prokázáno, že nevykonával v době spáchání pracovní činnost, když svědek (neuvedeno který) nevyloučil, že mohl předmětné ráno v provozovně v Českých Budějovicích připravovat pokrmy. Dodal, že úvaha, že musel místo činu znát, protože v Trocnově bydlí část jeho rodiny, „není přesvědčivý logický závěr“ a není v rozporu s jeho tvrzením, že se nikdy nepohyboval v nemovitosti poškozených. Soud podle něj nedostál principům spravedlivého procesu a základním zásadám trestního práva. Z důkazů jednoznačně nevyplývá, že nikdo jiný nemůže být pachatelem. Není prokázáno, zda vůbec byl na místě činu, vnikl do domu poškozených a cokoli v něm odcizil. Není prokázáno, že se dopustil jakéhokoliv jednání, které by naplňovalo znaky skutkové podstaty trestných činů podle napadeného rozsudku. Nebylo prokázáno, že skutek spáchal, neexistuje řetězec důkazů, který by vylučoval možnost, že se činu mohl dopustit někdo jiný.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhl, „aby soud napadený rozsudek změnil tak, že ho zprošťuje obžaloby“.
13. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že z hlediska způsobu odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku je zřejmý setrvalý obhajovací postoj obviněného, založený na tvrzení, že se v době činu na místě činu nenacházel a že důkazní stav nevypovídá o tom, že by jeho obhajoba byla vyvrácena. Takové zaměření dovolací argumentace směřuje k revizi skutkových zjištění, která se týkají rozhodných skutkových okolností posuzovaného případu, a to z toho hlediska, zda jsou výsledkem hodnotícího postupu při provádění důkazů spojeného s důsledným respektem k §2 odst. 6 tr. ř. Na podání dovolatele nelze nahlížet jinak, než že se opírá o uplatněný dovolací důvod pouze formálně, neboť se domáhá pouze přehodnocení soudy učiněných skutkových zjištění. Vzhledem k tomu, že výše konstatované námitky nejsou právně relevantní a současně se jejich prostřednictvím nepoukazuje na splněné podmínky výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, nelze je považovat za způsobilý předmět řízení o dovolání.
14. Dále uvedla, že z obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že se jejím prostřednictvím poukazuje na splněné podmínky aplikace zásady in dubio pro reo. Taková námitka má opět vztah pouze k zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Je zřejmé, že dané pravidlo má procesní charakter a není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než osoba obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že osoba obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry.
15. V daném případě dovolatel v duchu podmínek tohoto mimořádného postupu neargumentuje, ale výlučně poukazuje na svoji obhajobu nacházející se v opozici se skutkovým podkladem výroku o vině. Jeho vina byla bez důvodných pochybností prokázána. Příslušné pasáže odůvodnění jak rozsudku soudu nalézacího, tak i rozsudku soudu odvolacího ve spojení s opatřeným důkazním stavem nenechávají na pochybách, že závěr o dovolatelově vině má jednoznačnou oporu v provedených důkazech, aniž by byly dány pochybnosti o správnosti tohoto rozsudečného výroku.
16. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. K vyjádření státní zástupkyně podal obviněný repliku. Nesouhlasil se závěrem, že skutek byl dostatečně prokázán a není založena existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a že porušení základních zásad trestního práva není způsobilé naplnit dovolací důvod. Prezentoval, že ve věci neexistuje ucelený řetězec důkazů, nýbrž jediný důkaz - stopa DNA, která byla ztotožněna s ním. Soudy se zabývaly pouze modelovou situací o pomstychtivém jednání jiné osoby v reakci na jeho názor, že stopu DNA mohl pachatel na okno přenést, a jelikož se tato verze nezdála soudu pravděpodobná, došel k závěru, že stopu na okně musel zanechat on (obviněný). Takový postup směřuje k tomu, že soud nepřípustně přenesl důkazní břemeno na obviněného, po němž vyžadoval prokázat nevinu a vysvětlit, jak se jeho DNA dostalo na okno rodinného domu, což je nepřípustné. Závěr o jeho vině není logickým důsledkem zjištěných faktů a soud při svém rozhodování nedostál principům spravedlivého procesu a zásadám trestního práva. Dovolatel proto opět navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že ho zprošťuje obžaloby.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
19. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 3 To 466/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť dovolatel jimi soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy k provedeným důkazům a tvrdí, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Odmítá tak skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů. Právě a pouze z uvedených skutkových, resp. procesních výhrad vyvozuje závěr o existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
27. Nejvyšší soud přitom zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a namítne-li jej dovolatel. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
28. V tomto kontextu je namístě uvést, že dovolatel v rámci dovolání extrémní nesoulad explicitně nenamítl. Nejvyšší soud pak obiter dictum dodává, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
29. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve především ve stěžejním důkazu – stopě DNA na sloupku okna do chodby předmětného domu, ve spojení s odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika, a dále výpovědích svědků J. T. a M. G. a listinných důkazech o (ne)zaměstnanosti obviněného (vyvracejících tvrzené alibi obviněného), obsahové ukotvení.
30. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že jednotlivé námitky dovolatele, které jsou podrobně uvedeny výše v rekapitulaci, nejsou ve věci nové, nýbrž že se s nimi řádně zabývaly a vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních jejich rozhodnutí. Proto zásadně postačuje odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. V prvé řadě nalézací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozhodnutí podrobně pojednal o námitkách proti nalezené stopě DNA, o odborném vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika a důvodně konstatoval, že DNA odebraná ze stopy č. 4 náleží bez pochybností obviněnému. Vyslovil se i k možnosti přenosu stopy neznámým pachatelem. Dále pečlivě pojednal o otázce alibi obviněného, tj. o jeho obhajobě, že pracoval v inkriminované době v restauraci XY a dospěl k závěru, že tato jeho obhajoba byla vyvrácena. S jeho názorem se ztotožnil i soud druhého stupně, který se nastíněnými tvrzeními zabýval v bodech 16. až 20. odůvodnění svého rozhodnutí. Tento soud vyslovil také, že tvrzení, že na vloupání do rodinného domu a odcizení věcí se mohlo podílet vícero osob, není ničím podložené. Lze dodat, že obviněný v dovolání uvedl toliko, že tato verze vyplývá ze spisu a že byla zajištěna pachová stopa, se kterou nebyl ztotožněn, nijak více to neupřesnil. V bodě 20. se jmenovaný soud vyjádřil rovněž k tomu, že obviněný vyloučil, že se kdy v minulosti pohyboval v nemovitosti poškozených.
31. Podle názoru Nejvyššího soudu není možno činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
32. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
33. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
34. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu