ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.725.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 725/2021-646
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovolání obviněného A. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 10 To 14/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 23/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2020, č. j. 17 T 23/2020-506, byl obviněný A. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, alinea 2 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a za tyto trestné činy odsouzen podle §185 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byla obviněnému podle §100 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložena zabezpečovací detence a rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy (podle §228 odst. 1 tr. ř.) poškozené nezletilé (dál jen „nezl.“).
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 10 To 14/2021, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a za tyto trestné činy odsoudil obviněného podle §185 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil zabezpečovací detenci a rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené nezl. zastoupené zmocněncem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 10 To 14/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v tomto mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že již v „odvolání brojil proti tomu, že měl poškozené lízat přirození, přičemž ve spise není jediný důkaz, který by tento závěr soudu potvrzoval“. Výpověď svědka V. v tomto směru nevyznívala podle dovolatele jednoznačně. Sám však připustil, že se sice přiblížil k přirození nezletilé, ale s jiným vysvětlením důvodu takového počínání - lechtání nezl. fousy, když soudy obou stupňů tuto jeho obhajobu podle něj nevyvrátily. V další části dovolání zpochybnil výpověď znalkyně MUDr. Horové a závěry jejího znaleckého posudku, když soudům vytýká, že rezignovaly na hodnocení tohoto důkazu a závěry vyjádřené v posudku znalkyně bez dalšího převzaly, a to i v souvislosti s jemu uloženou zabezpečovací detencí, když podle obviněného znalkyně u veřejného zasedání k uvedené problematice vypovídala dílem neorientovaně a dílem nejistě. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud v dovoláním „napadeném rozsudku „zrušil tu část, kterou se uznává vinným přečinem ohrožování dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a znovu rozhodl o trestu podle §265m tr. ř.“.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod (ale ani žádný jiný dovolací důvod), když závěry odvolacího soudu, vtělené do jeho rozhodnutí jsou podle jejího mínění logické a vycházejí z výsledků provedeného dokazování a jsou v souladu se zákonem. Samotný závěr podaného dovolání vyznívá podle státní zástupkyně nesrozumitelně, neboť obviněný sice brojí proti zvlášť závažnému zločinu znásilnění, ale navrhuje zrušit tu část výroku rozsudku, kterou byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s podaným dovoláním považuje Nejvyšší soud za potřebné předně uvést, že již sám obviněný v dovolání argumentuje tím, že „již v odvolání brojil proti tomu, že byl odsouzen proto, že měl poškozené „lízat přirození“, přičemž ve spise není jediný důkaz, který by to potvrzoval“. Zde lze tedy konstatovat, že jde v dovolání o uplatnění co do obsahové stránky stejné námitky, se kterou se již ve svém rozhodnutí musel vypořádat nejen soud prvního stupně, ale na základě odvolání také soud druhého stupně. Soud prvního stupně např. v bodě 53) svého rozsudku poukazuje na výpověď svědka J. V., jehož výpověď v rámci dovolání obviněný zpochybňuje. Podle svědkyně J. M. měl obviněný nezl. osahávat na celém těle a na přirození, což nejméně ve třech případech měla vidět (bod 54), obdobně vypovídala také další svědkyně L. M. Odvolací soud pak velmi výstižně shrnul závěry vyplývající z jednání obviněného např. v bodě 59) svého rozsudku. Obviněný sám v dovolání uvádí, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že měl „lízat přirození“ poškozené, ale patrně přehlédl, že sám v řízení před nalézacím soudem uváděl, že poškozené „dával pusy i na pipinu“, není jím uváděno „dal pusu na pipinu“ – což by označovalo jeden případ, ale sám hovoří v množném čísle. V dovolání i v řízení před soudem prvního stupně argumentoval dále tím, že „ji šimral vousy mezi nohama“, a proto svědek V. tedy neuvádí pravdu o tom, jak se obviněný k poškozené choval. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout stejně jako soudy nižších stupňů, celkový způsob chování obviněného nejen k poškozené nezl., ale také dalším ve věci slyšeným svědkům, kteří velmi podrobně vykreslili agresivní chování obviněného [v tomto směru snad výjimkou byla výpověď svědkyně A. Ž., se kterou se však již nalézací soud vypořádal (viz např. body 26, 27)]. V řízení před nalézacím soudem byla provedena celá řada znaleckých posudků a pokud pak jde o zpochybnění znaleckého posudku MUDr. Žermíny Horové (z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a sexuologie), pak z něj ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu vyplynulo, že v době spáchání činu obviněný trpěl disociální psychopatií a nekonvenční sexualitou se sadistickými rysy (dále zneužíváním alkoholu) v značném rozsahu. V době spáchání trestného činu mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání, a toto jednání mohl ovládat podstatně sníženě, z důvodu přítomnosti nekonvenční sexuality se sadistickými rysy. Znalkyně dospěla k závěru, že s ohledem na uvedené skutečnosti je pobyt obviněného na svobodě nebezpečný a vyžaduje uložení zabezpečovací detence, neboť prognóza dalšího sexuálního vývoje u obviněného je zlá, není naděje, že by mohl profitovat z ochranného léčení sexuologického v ústavní formě. Pokud pak obviněný v rámci dovolání poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědích svědků či výpovědi znalkyně, je vhodné poukázat na skutečnost, že právě zpochybněním vždy určité části z provedeného dokazování má za cíl zpochybnit určitý důkaz jako celek, aniž by však obviněný bral v úvahu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., které hovoří o způsobu hodnocení důkazů. Nejvyšší soud tedy musí opětovně zdůraznit, že námitkami v dovolání uplatněnými se nižší soudy již zabývaly a s nimi se rovněž zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly.
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněným považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy obviněný v rámci svého dovolání nezpochybnil žádný ze znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným (s výjimkou subjektivní stránky, kterou však opětovně váže k otázce jejího prokázání) a Nejvyšší soud není za obviněného povinen v tomto směru rozšiřovat možné jeho úvahy, a veškeré námitky dovolatele tedy směřovaly do oblasti správnosti zjištěného skutkového stavu věci, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu