ECLI:CZ:NS:2021:7.TD.8.2021.1
sp. zn. 7 Td 8/2021-26206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 2. 2021 v neveřejném zasedání v trestní věci obviněných právnické osoby Metrostav, a. s. , se sídlem Koželužská 2450/4, Praha, a dalších, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016, nyní u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 127/2020, o návrhu obviněné právnické osoby na odnětí a přikázání věci takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Vrchnímu soudu v Praze neodnímá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 4 T 42/2016 (č. l. 25 630 tr. spisu), bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných K. K., P. K., D. R., M. H., M. J., P. P., J. A., L. N., P. D. a právnických osob JIPE, s. r. o., AVEZA, s. r. o., Konstruktiva Branko, a. s., v likvidaci, TENTON, s. r. o., PURO-KLIMA, a. s., HOSPIMED, spol. s r. o., METROSTAV, a. s. a ML Compet, a. s. Rozhodnutí soudu prvního stupně nenabylo právní moci, neboť proti němu podali odvolání obvinění, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, resp. i další oprávněné osoby. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o podaných odvoláních, přičemž zde je vedena pod sp. zn. 2 To 127/2020.
2. Podáním ze dne 17. 12. 2020 učinila obviněná právnická osoba Metrostav, a. s., návrh na odnětí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 127/2020 tomuto soudu a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci a následně dne 18. 12. 2020 a 28. 1. 2021 návrh na delegaci doplnila. Svá podání opatřila řadou příloh, a to kopiemi článků z různých médií, týkajících se trestních věcí jednak Z. S. a jednak I. E., seznamem rozhodnutí, vydaných Vrchním soudem v Praze v trestních věcech obviněné, a opisem ústavní stížnosti, podané v dané věci (vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 42/2016).
3. Obviněná ve svém návrhu zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před soudem s tím, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 4 T 42/2016, bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné právnické osoby a dalších osob, přičemž proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obvinění a státní zástupce a věc je aktuálně vedena u Vrchního soudu Praze. Nyní vznikají důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze k projednání předmětné věci, a to v souvislosti se zjištěními orgánů činných v trestním řízení v souvislosti se zatčením soudce tohoto soudu Z. S., který měl být údajně schopen trestní věc obviněné právnické osoby v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze ovlivnit sám nebo prostřednictvím dalších soudců, soudních funkcionářů, popřípadě pomocného soudního personálu, za což měl žádat úplatek. Obviněná právnická osoba k tomu uvedla, že jakmile se o možnosti takového ovlivnění dozvěděla, uvědomila orgány činné v trestním řízení. Vzhledem k časovým souvislostem (Z. S. ke konci roku 2020 zanikla funkce soudce z důvodu věku) nelze usuzovat jinak, než že Z. S. mohl mít v úmyslu ovlivnit trestní věc obviněné právnické osoby též prostřednictvím jiných soudců Vrchního soudu v Praze a mohl v tomto směru činit konkrétní kroky. Místopředseda Vrchního soudu v Praze J. S. Hospodářským novinám sdělil, že Z. S. dokonce usiloval o to, aby mohl zůstat na Vrchním soudě v Praze jako asistent soudce. Obviněná dále uvedla, že jak zjistil portál Seznam Zprávy, měl sám Z. S. podle policejních odposlechů uvádět, že chtěl svým jednáním (opatřením si rozpracovaného konceptu rozsudku soudu prvního stupně) dokázat, že má „dlouhé prsty“ a je schopen ovlivnění odvolacího řízení. Za zásadní informaci považovala, že část úplatku ve výši jednoho milionu korun měla být určena též samotnému předsedovi Vrchního soudu v Praze L. D. Podle dalších informací měl Z. S. údajně být schopen ovlivnit načasování doručení spisu na Vrchní soud v Praze (eventuálně nějakým způsobem ovlivnit generátor přidělování věcí), resp. provést machinace s předložením spisu i na Krajském soudu v Praze jako soudu prvního stupně, a tak zajistit, aby věc (v rozporu s právem na zákonného soudce) napadla jeho senátu či senátu, který uměl ovlivnit. Existuje tak důvodná obava o nikoli individuálním pochybení konkrétního soudce Vrchního soudu v Praze, ale o zásadních systémových nedostatcích v činnosti Vrchního soudu v Praze a možných vážných nedostatcích v činnosti neurčitého okruhu soudců uvedeného soudu, včetně jeho vedení a zaměstnanců.
4. Obviněná právnická osoba měla za to, že by si Nejvyšší soud při posuzování návrhu na delegaci měl vyžádat od orgánů činných v trestním řízení přinejmenším usnesení o zahájení trestního stíhání Z. S. (které zřejmě již bylo poskytnuto médiím) a navrhla provést důkaz předmětnými listinami při posuzování návrhu na delegaci. Popsané indicie o nedostatcích panujících na Vrchním soudu v Praze potvrzuje i skutečnost, že v jiné trestní věci byla podána obžaloba na soudce Vrchního soudu v Praze I. E. Vzhledem k tomu, že obviněná úplatek neposkytla a věc oznámila orgánům činným v trestním řízení, existuje důvodná obava, že rozhodnutí případných soudců, kteří by se na trestné činnosti měli podílet, by pro obviněnou právnickou osobu nebylo příznivé.
5. Dále uvedla, že podle informací České televize si policejní orgán vyžádal trestní spis v kauze vedení Správy státních hmotných rezerv, v níž rozhodoval senát soudce JUDr. Martina Zelenky, jehož členem nebyl Z. S., což je další indicií, že ovlivňování některých kauz nemuselo být spojeno výlučně s osobou Z. S. Obviněná netvrdí, že všichni soudci museli být do trestné činnosti Z. S. zapojeni, v této fázi vyšetřování však nelze vyloučit, že do údajné trestné činnosti někteří soudci zapojeni být mohli, přičemž se ani nemusí podařit veškeré skutečnosti zjistit. Obviněná přiložila seznam rozhodnutí různých senátů Vrchního soudu v Praze ve svých jiných věcech s tím, že považuje za velmi pravděpodobné, že některé z uvedených věcí mohly být trestnou činností Z. S. ovlivněny. Nezbývá tedy nic jiného, než navrhnout postup podle §25 tr. ř. Už samotná pochybnost o nepodjatosti ve vztahu ke konkrétnímu soudci, která je takové intenzity jako v daném případě (podezření z přijetí slibu úplatku v souvislosti s výkonem funkce soudce v konkrétní věci), by měla vést Nejvyšší soud k závěru, že je třeba mít objektivní pochybnosti o nepodjatosti i ostatních soudců příslušného soudu ve vztahu k takové trestní věci. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 a konstatovala, že postačí-li v jiných případech k závěru o vyloučení všech soudců konkrétního soudu pochybnost ve vztahu k jednomu ze soudců konkrétního soudu, tím spíše je namístě takový závěr učinit v případě, v němž skutkové okolnosti nasvědčující možné podjatosti plynou nikoli z individuálního selhání konkrétního soudce, ale jsou evidentně systémové povahy. Právě u Vrchního soudu v Praze se totiž projevuje slabá úroveň řízení ze strany vedení soudu, přičemž systém přidělování věcí je netransparentní a ovlivnitelný. Zmínila i rozhodnutí publikované pod č. 7/1984 Sb. rozh. tr., podle kterého mezi důležité důvody pro odnětí a přikázání věci ve smyslu §25 tr. ř., patří i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování.
6. V doplnění návrhu ze dne 18. 12. 2020 obviněná právnická osoba znovu poukázala na informace, které se aktuálně objevují v médiích ohledně soudce Z. S., a zdůraznila své pochybnosti o nepodjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze nestranně rozhodnout ve věci. Nad rámec předchozích námitek poukázala na skutečnost, že dokonce v nyní projednávané věci obviněné již rozhodoval senát 10 To Vrchního soudu v Praze, přičemž na daném rozhodnutí se podílel Z. S. jako předseda senátu. Jednalo se o usnesení ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 10 To 66/2019, kterým byla zamítnuta stížnost obviněné právnické osoby proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 4 T 42/2016, jímž bylo rozhodnuto, že přísedící JUDr. Zdeněk Morávek a Gabriela Nardelli nejsou vyloučeni z projednávání této trestní věci. Odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze bylo nepřesvědčivé a senát Z. S. v něm „ohýbal“ judikaturu Ústavního soudu. Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud bez meritorního projednání odmítl. Popsané skutečnosti obviněnou dále utvrzují v tom, že soudce Z. S. mohl nezákonně zasahovat, resp. zasahoval, do její trestní věci. Domnívá se, že důvody, které jej k tomu vedly, budou velice pravděpodobně detailněji osvětleny v usnesení o zahájení trestního stíhání Z. S., resp. v dalších částech spisu. Tyto důkazy navrhla obviněná právnická osoba k provedení v řízení o jejím návrhu na delegaci.
7. V posledním doplnění návrhu na delegaci ze dne 28. 1. 2021 obviněná setrvala na svých pochybnostech, které nebyly s ohledem na další informace uveřejněné v médiích nijak rozptýleny, naopak byly např. vyjádřeními předsedy Vrchního soudu v Praze podpořeny. V této souvislosti obsáhle citovala z rozhovorů předsedy Vrchního soudu v Praze L. D., pro Advokátní deník a další média, přičemž rozebírala jednotlivá vyjádření předsedy soudy a hodnotila je. Vyjádření předsedy soudu, že situace kolem vyšetřování možné korupce soudce Z. S. zasáhla většinu soudců a zaměstnanců vrchního soudu, podle obviněné potvrzuje, že úsudek a schopnost kteréhokoliv soudce vrchního soudu nestranně rozhodovat mohou být negativně ovlivněny. Z vyjádření, že je v plánu „posílení kontroly“, lze dovozovat, že nejen kontrola, ale i samotný systém přidělování věcí jednotlivým soudcům zatím není dostatečně transparentní a imunní proti zneužití. Je-li v plánu omezení lidského faktoru při přidělování věcí, znamená to, že lidský faktor je nejslabším prvkem systému přidělování, který však v systému přidělování věcí na Vrchním soudu v Praze nadále přetrvává. Pokud sám předseda vrchního soudu uvedl, že chápe, že veřejnost může o nezávislém rozhodování Vrchního soudu v Praze pochybovat, pak jsou tyto pochybnosti ještě mnohem zásadnější v případě obviněné, jež měla být samotným cílem údajné trestné činnosti nejen Z. S. Nadto by nemělo být pomíjeno, že celá věc je silně medializovaná a důvěra veřejnosti v nestrannost a nezávislost soudní moci je hodnotou, o kterou je nutno pečovat. V této souvislosti poukázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu např. v nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15.
8. S ohledem na uvedené obviněná navrhla rozhodnout o odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a přikázat ji Vrchnímu soudu v Olomouci.
9. Obviněná právnická osoba podala prostřednictvím obhájce návrh na delegaci dne 18. 12. 2020 přímo k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud návrh postoupil Vrchnímu soudu v Praze s tím, aby po provedení nezbytných úkonů byl předložen trestní spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 42/2016 k rozhodnutí, což se stalo dne 21. 1. 2021.
10. V předkládací zprávě Vrchní soud v Praze s ohledem na argumentaci obviněné, uplatněnou v rámci návrhu na delegaci, uvedl, že předmětná trestní věc byla podle rozvrhu práce pro rok 2020 přidělena k projednání a rozhodnutí v odvolacím řízení senátu 2 To, který rozhoduje ve složení J. S. (řídící předseda senátu a zároveň místopředseda Vrchního soudu v Praze), Mgr. Viktor Mach (zastupující řídící předseda senátu), JUDr. Luboš Vrba (předseda senátu, kterému byla věc přidělena k projednání) a JUDr. Alexander Károlyi (soudce zpravodaj v uvedené věci). Zevrubnou kontrolou spisu bylo senátem 2 To zjištěno, že se v trestním spisu na č. l. 25 269 nachází listina nazvaná jako „Právní stanovisko“. Zadavatelem tohoto stanoviska byla obchodní společnost Metrostav, a. s., a autorem je prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Listina se týká dvou oblastí, a to jednak problematiky vyloučení trestní věci právnické osoby k samostatnému řízení, a jednak povahy výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona. Vrchní soud poznamenal, že prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., byl nejméně v době vypracování uvedené listiny zařazen rozvrhem práce Vrchního soudu v Praze jako asistent místopředsedy vrchního soudu pro úsek trestního soudnictví, kterým je aktuálně J. S. (prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., na této pozici pracuje dosud). Vrchní soud dodal, že prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., pojí s Z. S. také dlouhodobé spoluautorství vědeckých publikací. O skutečnosti, že jmenovaný na vyžádání vypracoval a právní zástupce obviněné společnosti Metrostav, a. s., zaslal soudu prvního stupně uvedenou listinu, nebyli členové senátu a ani žádný ze stávajících soudců, včetně vedení Vrchního soudu v Praze, předem či bezprostředně poté žádným způsobem informováni. Vrchní soud v Praze pro úplnost doplnil, že prvním ze zastupujících senátů senátu 2 To je senát 10 To, kde do 31. 12. 2020 působil též Z. S.
11. Nejvyšší soud je soudem příslušným k rozhodnutí o návrhu obviněné právnické osoby Metrostav, a. s., na odnětí a přikázání věci (tzv. delegaci věci). Na základě souvisejícího spisového materiálu a rovněž na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, NCOZ SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 1. oddělení, ze dne 5. 12. 2020, č. j. NCOZ-3523-60/TČ-2020-412201-H, o zahájení trestního stíhání obviněného Z. S. (ze kterého vyplynulo, že bylo zahájeno trestní stíhání jmenovaného podle §160 odst. 1 tr. ř. pro více trestných činů, v bodu I. B potom konkrétně pro jednání, vztahující se k obviněné právnické osobě, posuzované jako trestný čin úřední osoby a úplatkářský trestný čin) zhodnotil důvody uvedené v návrhu obviněné společnosti a dospěl k následujícímu závěru.
12. Trestní věc obviněné právnické osoby (a dalších obviněných) se nyní nachází u Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 2 To 127/2020) v řízení o odvoláních, podaných oprávněnými osobami proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 4 T 42/2016.
13. O místní příslušnosti Vrchního soudu v Praze k projednání věci není pochyb, což ostatně ani obviněná nijak nenapadla. V projednávané věci pak Nejvyšší soud neshledal důležité důvody, odůvodňující tak zásadní zásah do trestního řízení, jakým je postup podle §25 tr. ř., tedy v tomto případě odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci.
14. Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. K odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu přitom může dojít v kterémkoliv stadiu trestního řízení.
15. Z návrhu obviněné na delegaci vyplývá přesvědčení o neschopnosti celého Vrchního soudu v Praze, resp. všech soudců tohoto soudu, zajistit nestranné a zákonné projednání její trestní věci. Toto své přesvědčení obviněná postavila v podstatě na výhradách vztahujících se k osobě (dnes již bývalého) soudce Vrchního soudu v Praze Z. S., který měl mít v úmyslu buď sám nebo prostřednictvím jiných soudců ovlivnit rozhodnutí v trestní věci Krajského soudu v Praze, vedené pod sp. zn. 4 T 42/2016, v odvolacím řízení. V této souvislosti obviněná kritizovala systém přidělování věcí (resp. související organizaci) na Vrchním soudu v Praze. Pro svou argumentaci čerpala zejména z článků různých veřejných médií, týkajících se osoby zadrženého soudce Z. S. Předložené námitky obviněná postavila také na svém subjektivním vnímání průběhu trestního řízení proti její osobě a na svém nesouhlasu se způsoby rozhodování orgánů činných v trestním řízení v její věci, přičemž tvrdila nepřesvědčivost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 10 To 66/2019, jímž byla zamítnuta stížnost obviněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 4 T 42/2016. Z těchto důvodů obviněná nemá důvěru v rozhodování celého Vrchního soudu v Praze v její trestní věci.
16. Nejvyšší soud k předložené argumentaci především konstatuje, že je nepochybné, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod pak v čl. 36 odst. 1 stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
17. Obviněné je dále namístě přisvědčit, že důležitým důvodem pro odnětí a přikázání věci ve smyslu §25 tr. ř. může být i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování. V návaznosti na zmíněný závěr již také Nejvyšší soud dovodil (byť by každou věc bylo nutné posuzovat individuálně), že pokud jeden z obviněných je soudcem soudu, kterému věc jinak místně přísluší, není vhodné, aby tento soud věc projednával a rozhodl. Tento závěr nemůže zpochybnit úvaha o profesionalitě a z ní plynoucí nestrannosti soudců, kteří by věc projednávali, ale je nutno přihlédnout i tomu, jak by skutečnost, že soudci rozhodují o trestní věci svého blízkého kolegy, byla přijímána navenek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 11 Td 3/2006, nebo ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 Td 27/2018). Stejně tak není důvodu zpochybňovat obviněnou zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04, podle kterého (mimo jiné) bylo v konkrétní věci dovozeno, že podání obžaloby pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, může zakládat důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu (i když i podobné situace je třeba posuzovat individuálně a zejména nepřipustit, aby obviněný mohl svým protiprávním jednáním určovat „svého“ soudce či „svůj“ soud – viz např. rozhodnutí č. 27/2019 Sb. rozh. tr.).
18. O žádný takový případ se nicméně v uvedené věci nejedná. Především je nutné konstatovat, že Z. S. se skutkové děje, projednávané v trestní věci Krajského soudu v Praze, vedené pod sp. zn. 4 T 42/2016, k nimž mělo dojít v letech 2011 a 2012, vůbec netýkají, podle doposud učiněných závěrů v nich nebyl žádným způsobem činný, přičemž ani obviněná právnická osoba ve svém nyní podaném návrhu nepředkládá jiné tvrzení. V odvolacím řízení, iniciovaném ve zmíněné věci, vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 127/2020, by tedy předmětem projednání případná protiprávní činnost Z. S., na kterou prostřednictvím článků z médií obviněná poukazuje (samozřejmě stala-li se vůbec), nijak být neměla. Potencionální trestní odpovědnost Z. S. je předmětem projednání v jiné trestní věci, nacházející se nyní ve fázi přípravného řízení, a je úkolem v ní činných orgánů, aby dovodily potřebné závěry a rozhodly. Je nutné doplnit, že s trestní věcí obviněné již vůbec nesouvisí trestní věc I. E. (ke které je ovšem možné pro porovnání připomenout, že právě pro postavení obviněného jako soudce Vrchního soudu v Praze – což je tedy zcela odlišná výchozí situace – bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 7 Td 29/2019, rozhodnuto o existenci důležitých důvodů pro vedení odvolacího řízení nikoli Vrchním soudem v Praze, ale Vrchním soudem v Olomouci).
19. Dále Nejvyšší soud uvádí, že Z. S. není soudcem, kterému by byla či mohla být trestní věc obviněné společnosti přidělena. Především již jmenovaný vůbec není pro zánik funkce soudcem, a to samozřejmě žádného soudu, navíc obvinění jeho osoby ho dále do značné míry eliminuje z justiční oblasti, a tím i z dalších případných aktivit v tomto směru či pokračování v nich. Ve věci obviněné právnické osoby pak sice Z. S. v minulosti rozhodoval, a to již výše zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 10 To 66/2019, jímž byla zamítnuta stížnost obviněné společnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 4 T 42/2016 (jednalo se o problematiku vyloučení přísedících senátu soudu prvního stupně), nicméně ústavní stížnost, podaná obviněnou proti těmto rozhodnutím, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 3307/19, byť z procesních důvodů, odmítnuta, tedy žádné zásadní „ohýbání“ judikatury Ústavního soudu shledáno nebylo. Zejména se však jedná o již pravomocné rozhodnutí, vydané Vrchním soudem v Praze cca před rokem a půl, tedy i mimo časové vymezení skutkových dějů, kladených nyní Z. S. ve výše zmíněném usnesení o zahájení trestního stíhání za vinu (kterých se měl dopustit od února do listopadu 2020), které navíc pro nyní posuzované otázky (ve věci obviněné právnické osoby) nemá větší význam (tím méně potom jiná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v jiných věcech, týkajících se obviněné, které popisovala v návrhu).
20. Trestní věc obviněné právnické osoby byla pro odvolací řízení již přidělena senátu 2 To Vrchního soudu v Praze, ve složení J. S., Mgr. Viktor Mach, JUDr. Luboš Vrba a JUDr. Alexander Károlyi. Z návrhu obviněné přitom nijak konkrétněji nevyplývá, že by toto přidělení mělo být v rozporu se stanovenými pravidly, a rovněž ani, že by kterýkoli z členů tohoto senátu neměl být schopen ji nestranně a nezávisle projednat. I proto se jeví poněkud mimo podstatu věci námitky obviněné týkající se údajně netransparentního a ovlivnitelného systému přidělování věcí. Navíc Nejvyšší soud nemá poznatky o konkrétních vadách v systému přidělování věcí u Vrchního soudu v Praze a takové nejsou ani v návrhu tvrzeny, byť samozřejmě nelze hypoteticky zcela vyloučit ani v této oblasti – stejně jako téměř v každém oboru lidské činnosti – selhání lidského faktoru (a ani zavedení automatického generátoru přidělování věcí na tom nic nezmění).
21. V obecné rovině k tomu Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Jinak řečeno, námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 373). Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. O takový případ však v uvedené věci nejde, přičemž obviněná právnická osoba, jak již bylo řečeno, ani odůvodněnou námitku podjatosti konkrétního a ve věci činného soudce vrchního soudu činného v odvolacím řízení nepodala.
22. Nelze rovněž přehlédnout, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
23. Nejvyšší soud dodává, že podklad pro obviněnou tvrzené závěry nevyplývá ani z vyjádření předsedy Vrchního soudu v Praze L. D., v návrhu na delegaci do jisté míry vytržených z kontextu. Podstatná pro posouzení návrhu na odnětí a přikázání věci dále není ani zmiňovaná medializace věci, neboť zásadně nemůže být pravidlem, že medializací případu soud jako celek pozbývá způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 7 Td 76/2016). Jinak řečeno, objektivní hledisko při posuzování pochybností o nepodjatosti soudců sice může zahrnovat i vnímání a přijímání určitých okolností navenek, avšak nelze připustit, aby prostřednictvím tohoto hlediska určovala zákonného soudce média. To by naopak mnohdy mohlo důvěru veřejnosti v nezávislost a nestrannost soudní moci ohrozit.
24. Stejně tak nelze důležité důvody k odnětí věci příslušnému soudu dovozovat z toho, že – jak uvádí obviněná v návrhu – policejní orgán si měl v jiné trestní věci vyžádat trestní spis ještě v jiné, další trestní věci. Ani postup policejního orgánu není kritériem pro určení zákonného soudce.
25. Důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř. pak není možné shledat ani ve skutečnosti, zmíněné Vrchním soudem v Praze v jeho předkládací zprávě, podle níž asistent místopředsedy soudu prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., vyhotovil pro obviněnou společnost listinu nazvanou jako „Právní stanovisko“ (byť jinou věcí je vhodnost takového postupu), neboť prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., není a ani nemusí být ve věci nijak formálně činný, navíc skutečnost vyhotovení zmíněného stanoviska byla ještě před faktickým zahájením rozhodovací činnosti vrchního soudu zjevně zjištěna a může být na ni reagováno (např. právě tím, že prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., nebude ve věci činit ani podpůrné či přípravné úkony, jinak svěřované asistentům). Větší význam potom nemá ani pravidlo zastupujícího senátu podle rozvrhu práce (viz výše), zejména nevyplývá-li prozatím z ničeho, že by některý soudce ze senátu 2 To měl být vyloučen.
26. Nejvyšší soud nakonec nad rámec vypořádání konkrétních námitek doplňuje, že nehodlá jakkoli bagatelizovat trestní řízení, vedené proti Z. S., ani jeho dopady, ať již ve formální rovině či v obecnější oblasti vnímání Vrchního soudu v Praze ze strany veřejnosti. Byla-li tedy zjištěna určitá podezření, je nepochybně namístě je řádným způsobem prošetřit tak, aby byly v souladu s účelem trestního řízení zjištěny spáchané trestné činy a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Současně ovšem není možné z existence shora naznačených podezření (stran kterých nelze ani přehlédnout zásadu presumpce neviny) a z navazujícího procesního postupu příslušných orgánů možné dovozovat obecnou nespravedlnost v rozhodování (v dané souvislosti) Vrchního soudu v Praze, popřípadě ovlivnění i soudu prvního stupně, resp. dotaženo ad absurdum, i dalších soudů na území České republiky, s ohledem na možné známosti, spolupráce či jiné kontakty (v negativním smyslu). Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že, byť patrně není zcela absolutně možné vyloučit výjimku v důsledku selhání lidského faktoru, obecně vzato jsou soudci Vrchního soudu v Praze profesionálové, kteří jsou schopni ve věci obviněné právnické osoby, navíc netýkající se projednávanými ději žádného ani z bývalých soudců jejich sboru, spravedlivě rozhodnout.
27. Z určitého organizačního pohledu pak není možné ani přehlédnout, že Vrchní soud v Praze je poměrně široce obsazen, tedy nejedná se o soud malý, který by s ohledem na nízký počet soudců trestního úseku, a tím i možné užší vazby, omezoval zastupování jednotlivých senátů.
28. V obecném smyslu Nejvyšší soud nakonec připomíná, že sám kolegiální, profesionální vztah mezi soudci, byť by spočíval v zařazení na stejné pracoviště a třeba i do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. Nd 47/1997, ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 4 Nd 34/2008, nebo ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Td 35/2020).
29. Rozhodně je třeba odmítnout výhrady obviněné, v nichž zpochybňovala Vrchní soud v Praze jako celek, jeho organizaci, slabou úroveň řízení ze strany vedení soudu, zásadní systémové nedostatky apod. a poukazovala na možné vážné nedostatky v činnosti neurčitého okruhu soudců tohoto soudu včetně jeho vedení a dalších zaměstnanců, z čehož dovozovala zásadní pochybnosti o schopnostech soudců tohoto soudu nestranně a nezávisle rozhodovat
30. Souhrnně řečeno, ve vztahu k věci, nyní vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 To 127/2020, obviněná ve svém návrhu na její odnětí Vrchnímu soudu v Praze a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci neuvedla takové argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, aby je bylo možné posoudit jako důležité ve smyslu §25 tr. ř., a tudíž by jednoznačně prokazovaly důvodnost jejího návrhu. Takovým důvodem přitom není – jistě jinak závažné a nehodné bagatelizace – podezření o (v jiném trestním řízení šetřené) snaze jiné osoby (soudce) věc obviněné právnické osoby ovlivnit, zejména byla-li tato snaha (ukáže-li se skutečně v minulosti realizovanou) procesním postupem příslušných orgánů vyloučena, a reálně vzato nemůže být takto dokonána. Přijetí odlišného názoru (samozřejmě není-li zjištěno skutečné ovlivnění či konkrétní provázanost) by navíc mohlo znamenat, že již na základě třeba i skutkově neustálených a možná i nepravdivých teprve prověřovaných informací o údajné korupční činnosti by mohlo být dosaženo v konečném důsledku nedůvodných delegací věci mezi jednotlivými soudy téhož stupně, resp. ad absurdum až nemožnosti justice vůbec kauzu projednat. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu je, jak rovněž bylo již uvedeno, rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal.
31. Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, že se věc Vrchnímu soudu v Praze neodnímá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel