ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1052.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1052/2021-2471
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2021 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 4 To 1/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 12/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 1 T 12/2019, byl obviněný J. B. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 4 To 1/2021, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost v průběhu zkušební doby hradit pravidelně v měsíčních splátkách podle jeho možností a schopností majetkovou škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle §228 odst. l tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným C. S., IČ: XY, se sídlem XY, XY (dále „C. S.“), škodu ve výši 2 951 122 Kč, N. Z. (dále „N. Z.“), škodu ve výši 1 821 000 Kč, I. C. (dále „I. C.“), škodu ve výši 832 000 Kč, C. P. D. (dále „C. P. D.“), škodu ve výši 90 000 Kč, C. H. (dále „C. H.“), škodu ve výši 77 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil v zásadě tím, že:
poté, co dne 23. 8. 2016 pomáhal L. K., nar. XY, založit obchodní společnost U. A., IČ XY, se sídlem XY, XY (dále společnost U. A.“), a dozvěděl se od něj a jeho syna R. K., nar. XY, že L. K. již společnost v oblasti archivnictví nebude využívat, rozhodl se, s cílem získat majetkový prospěch, že obchodní společnost využije se souhlasem jednatele společnosti L. K. pro svoji potřebu, přičemž zároveň využil skutečnosti, že z titulu svého pracovního zařazení P. manažera společnosti C. S., jež je součástí mezinárodní skupiny C. P. G. (dále „skupina C. P.“), které ho podle interních pravidel mezinárodní skupiny opravňovalo ke schvalování faktur až do výše 1 500 000 Kč za jednotlivou fakturu bez dalšího schválení nadřízeným pracovníkem, případně k vyznačení doporučení zodpovědné osobě ke schválení faktury k proplacení do interního systému skupiny sloužícího ke schvalování faktur k proplacení, kdy zároveň se podpisem pracovní smlouvy dne 3. 10. 2016 zavázal za každých okolností hájit dobré jméno, prosperitu a oprávněné zájmy zaměstnavatele a rovněž respektovat pokyny zaměstnavatele a vykonávat přidělenou práci osobně, přesto v době od 24. 8. 2016 do srpna 2018, vystavil společnosti C. S. a dalším společnostem patřícím do mezinárodní skupiny C. P., faktury ve prospěch společnosti A. za služby dílem fiktivní, dílem reálně odvedené, či produkty, avšak s navýšenými částkami za jejich plnění, následně po uhrazení faktur poškozenými společnostmi pověřil R. K., který disponoval platební kartou č. XY, vystavenou k bankovnímu účtu č. XY, vedenému Fio bankou pro společnost U. A. k výběru finanční hotovosti z bankomatu a předání peněžních prostředků obviněnému, který je použil pro svoji osobní potřebu, přičemž v jednání obviněného lze rozlišit následující způsoby jednání:
1.
obviněný vystavoval faktury za plnění, které bylo zcela smyšlené a nikdy neprovedené, eventuálně bylo obžalovaným fakticky provedeno, avšak v rámci jeho pracovní činnosti jakožto zaměstnance a to:
- společnosti C. S. vystavil ve výroku o vině 33 specifikovaných faktur v celkové hodnotě 2 770 663 Kč,
- společnosti N. Z. (do 30. 9. 2016 B.), vystavil ve výroku o vině 23 specifikovaných faktur v celkové hodnotě 1 961 410 Kč,
- společnosti C. P. D. vystavil ve výroku o vině specifikovanou fakturu v hodnotě 90 000 Kč,
- společnosti C. H. vystavil ve výroku o vině specifikované 2 faktury v celkové hodnotě 93 170 Kč,
2.
vystavil faktury za plnění, které bylo reálně poskytnuto, avšak jiným subjektem než U. A., přičemž společnost U. A. neměla s tímto subjektem žádný smluvní vztah a to:
- případ P. Z., který zajišťoval společenskou akci C. P. s vystoupením zpěváka D. N. dne 15. 6. 2017 na střeše O. Q., přičemž P. Z. zajistil kompletní přípravu a organizaci vystoupení, což řádně vyfakturoval společnostem C. S. a C. H. a bylo mu těmito společnostmi uhrazeno, přesto obviněný B. vystavil za shodnou činnost společnosti C. S. ve výroku o vině specifikované 2 faktury v celkové hodnotě 78 650 Kč,
- případ slavnostního otevření obchodního centra I. v XY (tzv. opening I.), které kompletně zajistila společnost S. C., což řádně vyfakturovala společnosti C. P. D. a bylo jí touto společností kompletně uhrazeno, přesto obviněný B. vystavil za shodnou činnost společnosti I. C. ve výroku o vině specifikované 3 faktury v celkové hodnotě 1 012 770 Kč,
3.
předstíral u konkrétní služby právní vztah mezi poškozenou společností a U. A. , ale současně i mezi reálným dodavatelem služeb a U. A. , kdy reálný dodavatel služeb se domníval, že U. A. patří do skupiny C. P., neboť jednal s obviněným B. vystupujícím za C. P., který zároveň dal dodavateli reálných služeb instrukci účtovat skutečně poskytnuté plnění právě U. A. společnost U. A. následně vystavila společnost C. S. fakturu na mnohem vyšší cenu, než bylo skutečným dodavatelem vyúčtováno U. A. , a to:
- případ M. P., který vykonal pro společnost C. S. grafické práce na projektu B. D. S. na Sardinii, které však na základě výslovného požadavku obviněného vyfakturoval 3 fakturami (faktura ze dne 17. 7. 2017 na částku 264 627 Kč, faktura ze dne 13. 9. 2017 na částku 186 219 Kč a faktura ze dne 30. 11. 2017 na částku 391 193 Kč), v celkové částce 842 039 Kč společnosti U. A. , kdy následně za shodnou činnost obviněný vystavil společnosti C. S. ve výroku o vině specifikovaných 5 faktur v celkové hodnotě 1 396 224 Kč, čímž obviněný způsobil společnosti C. S. škodu ve výši 554 185 Kč,
- případ společnosti J. O. L., která pro společnost C. S. zajišťovala pronájem fotokoutku na různých společenských akcích, což řádně vyúčtovala na základě výslovného požadavku obviněného B. společnosti U. A. fakturou ze dne 12. 6. 2018 v částce 48 400 Kč, kdy za shodnou činnost obviněný B. vystavil společnosti C. S. fakturu na částku 58 080 Kč, čímž způsobil společnosti C. S. škodu ve výši 9 680 Kč,
a tímto jednáním uvedl v omyl poškozené společnosti patřící do skupiny C. P., neboť z titulu své funkce spojené s pravomocí schvalovat proplacení faktur do určité výše plnění předkládal k proplacení faktury vystavené společností U. A. za dílem neprovedené služby a za dílem sice provedené služby, avšak nadhodnocené, poškozené společnosti faktury proplácely, čímž došlo na straně poškozených společností ke vzniku škody a na straně obviněného k neoprávněnému obohacení, přičemž celkově způsobil obviněný škodu ve výši nejméně 6 570 528 Kč, která zahrnuje škodu způsobenou společnostem;
C. S. ve výši nejméně 3 413 178 Kč,
N. Z. ve výši nejméně 1 961 410 Kč,
I. C. ve výši nejméně 1 012 770 Kč,
C. P. D. ve výši nejméně 90 000 Kč, a
C. H. ve výši nejméně 93 170 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 4 To 1/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž namítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
5. Obviněný v dovolání vytýkal, že soudy porušily pravidla spravedlivého procesu, nerespektovaly princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo , a v důsledku toho čin, jen mu je kladen za vinu nesprávně právně posoudily, neboť důkazy svědčící v jeho prospěch opomenuly. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval jen některými námitkami, aniž by zjistil, zda plnění fakturované společností U. A. bylo poškozeným společnostem (skupině C. P.) skutečně poskytováno prostřednictvím jeho osoby, a zda se tak dělo po dohodě s poškozenými společnostmi, resp. s členy jejich představenstva a výkonným ředitelem skupiny C. P. (C.) a majoritním akcionářem skupiny C. R. V. Vytkl vadné hodnocení výpovědi Z. H., která se v podstatných bodech rozchází s jeho výpovědí, a protože jde o „tvrzení proti tvrzení“, bylo povinností soudů zabývat se důsledně pravdivostí verze uvedeného svědka v kontextu všech provedených důkazů.
6. Skutková zjištění soudů jsou podle obviněného v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jenž spočívá zejména v tom, že dokazováním sice bylo zjištěno, že na stejné bázi a principu probíhala spolupráce v letech 2013 až 2016 mezi dovolatelem a skupinou C. P. skrze R. K. Svědek Z. H. potvrdil, že plnění určitě proběhlo, faktury schvaloval a nechával proplácet, byť nedokázal vysvětlit, co bylo předmětem jejich plnění, přičemž tvrdil, že dovolatel v období let 2016 až 2018 skrze společnost U. A. žádné plnění neposkytoval, přitom sám následně uvedl, že jediný, kdo je schopen posoudit, zda plnění na podkladě faktur vystavených U. A. probíhalo, je právě dovolatel. Na základě vadných skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, jakým konkrétním jednáním měl uvést poškozené společnosti v omyl, případně jaké podstatné skutečnosti měl zamlčet, a to při absenci odůvodnění příčinné souvislosti mezi uvedením v omyl (popř. zamlčením podstatných okolností) obohacením jeho nebo jiného a spácháním škody.
7. Obviněný vytýkal, že ač soudy uzavřely, že se jednání dopustil v přímém úmyslu, toto zavinění prokázáno nebylo. I pokud by bylo potvrzeno, že žádná jeho externí spolupráce skrze společnost U. A. nebyla předem dohodnuta, samo o sobě to nevylučuje, že subjektivně takovou spolupráci od počátku vnímal jako dohodnutou. Skrze společnost U. A. od počátku fakturoval své přesčasové hodiny s vědomím uzavřené dohody mezi ním a skupinou C. P., resp. svědkem Z. H., s nímž způsob a objem spolupráce navazoval na předchozí spolupráci skrze R. K. Soudy nesprávně právně posoudily výši způsobené škody, do níž započetly i DPH představující škodu způsobenou státu, jemuž žádná škoda odpovídající výši DPH, které mělo být odvedeno z fakturovaného plnění, nikdy nevznikla, neboť DPH odpovídající fakturovanému plnění bylo společností U. A. řádně odvedeno, čímž je výše škody nesprávně o DPH navýšena.
8. Za nesprávný považoval obviněný i výrok o náhradě škody, který soudy dostatečně neodůvodnily, neboť se omezily na obecné tvrzení, že škoda byla v hlavním líčení prokázána, vznikla v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním a jsou naplněny předpoklady podle §228 tr. ř. Neuvedly však, na jakém hmotněprávním základu byla dovolateli uložena povinnost nahradit škody, což svědčí o nepřezkoumatelnosti výroku o povinnosti k náhradě škodu §125 odst. 1 tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08). Osobou povinnou k náhradě škody obviněný nemůže být s ohledem na skutečnost, že majetkový prospěch ze spolupráce společnosti U. A. a poškozených společností měla vždy pouze U. A., jíž svědčilo veškeré finanční plnění poskytované skupinou C. P. Poškozené společnosti tedy měly svůj nárok na náhradu škody uplatňovat vůči U. A. prostřednictvím soukromoprávní žaloby, nikoliv vůči dovolateli v adhezním řízení. Mezi dovolatelem a poškozenými společnostmi neexistuje hmotněprávní soukromoprávní vztah, na jehož základě by mu mohla být uložena povinnost nahradit škodu. Výše škody nebyla dostatečným způsobem prokázána, neboť nestačí jen odkaz na výši fakturovaného plnění.
9. S ohledem na tyto nedostatky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 4 To 1/2021, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 1 T 12/2019, zrušil ve všech výrocích a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že část argumentace se týká revize skutkových zjištění soudů, případný extrémní rozpor ve věci neshledala, neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Právo obviněného na spravedlivý proces soudy neporušily a jeho obhajobu vyvrátily. Důkazy vyhodnocenými v bodech 100. až 114. rozsudku nalézací soud vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že k činu obviněného došlo tak, že jím vytvořené faktury za společnost U. A. úspěšně uplatnil do schvalovacích procesů poškozených společností, ve kterých dále zjištěným postupem dosáhl jejich proplacení na účet této společnosti, ačkoliv tato takto fakturovaná plnění neprováděla. Tvrzení obviněného, že byl uvedeným způsobem nad rámec sjednaného platu na podkladě své pracovní smlouvy se společností C. S. odměňován za přesčasovou práci a za práci nadstandardní povahy, vyvrátil svou výpovědí nejen svědek Z. H., ale i svědci L. V., J. L., K. T. a M. P. Soudy rovněž nemohly uvěřit dovolatelovu tvrzení o zavedené praxi se způsobem proplácení faktur ještě předtím, než započal jeho pracovní poměr u společnosti C. S. Poukazoval-li obviněný v této souvislosti na předchozí způsob své obchodní spolupráce v rámci společností skupiny C. skrze R. K. mezi léty 2013 až 2016, nebral do úvahy změnu ve způsobu svého dosavadního odměňování, a tím i právní důsledky s tím spojené. Uváděná praxe kombinovaného odměňování nad rámec jeho pracovní smlouvy nejenže neexistovala, ale dokonce byla vyloučena. Takový způsob odměňování nad rámec jeho pracovní smlouvy skrze jím zavedený fakturační systém ve prospěch jím ovládané společnosti U. A. bez odpovídajícího protiplnění pak umožnil naplnění jeho podvodného záměru na vlastním obohacení.
11. Závěr o věrohodnosti svědka Z. H. státní zástupkyně označila za správný, a s tím související námitku „tvrzení proti tvrzení“ za nedůvodnou, protože trestní řád nestanoví povinnost soudu rozhodnout ve prospěch obviněného, ale důsledně postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. uvážit všechny skutečnosti. Jestliže soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o naznačené vady řízení. Podtrhla, že nalézací soud tuto povinnost splnil, věnoval výpovědi označeného svědka potřebnou pozornost a velmi pečlivě ji vyhodnotil. Neshledala ani nedostatky v tzv. opomenutých důkazech, což je námitka, jíž obviněný odůvodnil pouze svým nesouhlasem s vyhodnocením opatřeného důkazního stavu věci, na jehož podkladě soudy neshledaly důvody k jeho doplnění ve smyslu těch důkazních návrhů, které v rámci své obhajoby uplatnil. Důkazním návrhům obviněného soudy důvodně nevyhověly, protože šlo o důkazy nadbytečné (viz body 98. a 99. rozsudku nalézacího soudu, bod 9. rozsudku odvolacího soudu), a tedy nedošlo ani k porušení pravidla in dubio pro reo .
12. Námitka obviněného, že nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku sice koresponduje s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak není důvodná. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný někoho uvedl v omyl (nikoliv že zamlčel podstatné skutečnosti), čímž sebe (a nikoliv jiného) obohatil a na cizím majetku způsobil značnou škodu, přičemž z popisu skutkové věty výroku o vině se podává, že znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu podvodu byly naplněny. Dovolatel uvedl poškozené odběratelské společnosti v omyl, v důsledku kterého provedly ke své škodě mylné majetkové dispozice právě na podkladě jím vystavené zcela či dílem neoprávněné fakturace s následným inkasem finančního plnění, o které se za dále přisouzeného způsobu zpřístupnění jeho hotovosti obohatil. Výše způsobené škody nevzbuzuje pochybnosti, neboť tato byla stanovena na základě podvodného jednání, z něhož vyplynul i jeho rozsah. U jednání pod body 1. a 2. představovala způsobená škoda celou fakturovanou částku včetně DPH, v bodě 3. spočívala v neoprávněném navýšení fakturace ke škodě společnosti C. S. Opodstatnění neshledala ani u námitky týkající se DPH, která byla zahrnut do celé vyfakturované částky, které byly ze strany poškozených společností v tomto rozsahu také uhrazeny. Přes rozdílnou povahu v daném případě fakturovaného plnění a majetkové hodnoty zboží pro stanovení ceny jako ceny obvyklé ve smyslu §137 tr. zákoníku v rámci maloobchodního prodeje (srov. č. 25/2004 Sb. rozh. tr.) zůstává podstatnou taková výše škodlivého následku dovolatelova jednání, o kterou byl majetek poškozených společností zkrácen k době naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Způsob zohlednění uhrazené DPH v rámci následného daňového řízení probíhajícího zcela nezávisle na řízení trestním tak nemůže být v posuzovaném směru jakkoliv relevantní. Obviněný též přehlédl, že ze strany společnosti U. A. fakturovaná plnění vůbec poskytnuta nebyla a že se na tomto podkladě inkasované částky nemohly stát předmětem daně ve smyslu §2 zákona č. 235/2004 Sb., a na toto jednání bylo nutné nahlížet pouze ve smyslu zakrytí původu zisku z trestné činnosti.
13. Státní zástupkyně se ztotožnila i se závěrem soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť nalézací soud správně poukázal na to, že dovolatel jednal při zřetelném povědomí, že společnost U. A. ve prospěch poškozených společností žádné plnění neposkytla, a přesto v její prospěch na tato neexistující plnění uplatňoval faktury, či za plnění, které reálně poskytly jiné společnosti, a věděl, že z takové fakturace bude ke škodě poškozených společností plněno na účet fakturující společnosti U. A., inkasované finanční prostředky obdrží do své osobní dispozice.
14. Výrok o náhradě škody rovněž shledala správným, neboť jen formálně vyjádřené tvrzení obviněného, že poškozené společnosti měly svůj nárok na náhradu škody uplatňovat vůči U. A. prostřednictvím soukromoprávní žaloby, shledala zcela nemístným. Zdůraznila, že podvodný způsob neoprávněné fakturace se v daném případě stal prostředkem jeho vlastního obohacení. Odůvodnění výroku o náhradě škody nepovažovala za nedostatečné, odpovídající požadavkům podle §125 odst. 1 tr. ř., protože soudy vysvětlily, jaké konkrétní okolnosti odůvodňovaly nutnost posouzení hmotněprávních otázek, rozhodných pro vynesené adhezní výroky (viz body 120. až 121. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 15. rozsudku odvolacího soudu, příp. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 499/2017).
15. Vzhledem k tomu, že dovolání jako celek státní zástupkyně považovala za nedůvodné, přičemž soudy své závěry dostatečně popsaly v přezkoumávaných rozhodnutích, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. B. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejprve lze v obecné rovině uvést, že ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Posoudí-li se na podkladě těchto pravidel obsah podaného dovolání, je z jeho obsahu zjevné, že obviněný v něm vytýkal vady, které s označeným důvodem dovolaní nekorespondují, neboť vytýkal nedostatky v procesních postupech, zejména vadné hodnocení provedených důkazů, a pochybení, jestliže soudy nevyhověly všem návrhům na doplnění dokazování. V těchto vadách obviněný spatřoval porušení pravidel spravedlivého procesu, a proto nejvyšší soud zkoumal, zda o takové extrémní nedostatky skutečně v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí došlo. Ve smyslu těchto zásad je třeba upozornit, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je třeba v posuzované trestní věci konstatovat, že se soudy obou instancí návrhům obhajoby na doplnění dokazování výslechy svědků věnovaly a ve svých rozhodnutích srozumitelně vysvětlily svůj postoj k nim (srov. bod 99. rozsudku nalézacího soudu, bod 9. rozsudku soudu odvolacího). V hlavním líčení byl vyslechnut dostatečný počet svědků, kteří znali práci a působení obviněného ve skupině C. P. a dále způsob schvalování úhrady faktur společnostem této skupiny vystavených. Výslech dalších svědků soud považoval za nadbytečný, naznal totiž, že je prakticky nemožné, aby k působení obviněného ve společnostech skupiny C. P. a ke schvalovacím procesům při likvidaci a proplácení faktur mohli uvést bližší podrobnosti např. svědci R. V., M. Č., L. B., bývalí primátoři měst XY a XY a další. Odvolací soud se s postojem soudu nalézacího ztotožnil a doplnil, že výslech dalších svědků by na skutkových a právních závěrech nemohl ničeho změnit, když pro vyslovení kategorických skutkových závěrů postačilo provedení dokazování v rozsahu učiněném nalézacím soudem.
23. Nejvyšší soud z uvedených závěrů soudů obou stupňů shledal, že se návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly, své úvahy vysvětlily a důvodně dovodily, že provádění navrhovaného dokazování bylo zcela nadbytečné, když svědci, jejichž výpovědi se obviněný domáhal, s trestným jednáním nesouvisely. Bylo proto možné uzavřít, že se o tzv. opomenuté důkazy v této věci nejednalo, a právo obviněného na spravedlivý proces nebylo v souvislosti s prováděním důkazů porušeno. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy v této věci zjištěn rovněž nebyl, protože z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz body 100. až 113. rozsudku nalézacího soudu, zejména body 11. až 13. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nalézací soud úvahy vedoucí k závěru, že obviněný čin, jenž mu je kladen za vinu, spáchal způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, náležitě vysvětlil, a rozvedl, že obviněný posuzované faktury uplatnil do schvalovacích procesů jednotlivých poškozených společností, dal je k jejich schválení a proplacení doporučení dalším odpovědným osobám, aniž by tyto osoby (či kohokoliv jiného) upozornil na skutečnost, že společnost U. A. fakturovaná plnění neprováděla, vyplývá jak z listinných důkazů (zejména schvalovací listy založené k předmětným fakturám), tak z výpovědí svědků. Nadto u drtivé většiny faktur to byl právě obviněný, kdo měl v rozhodné době oprávnění ve schvalovacím procesu skupiny C. P. schválit proplacení konkrétních faktur. Nelze přisvědčit obviněnému, že výpověď svědka Z. H. byla jediným důkazem ve věci, když i svědci L. V., J. L., K. T. a M. P. obviněného z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčovali. Odvolací soud přiléhavě poznamenal, že svědek Z. H. v řízení vypovídal opakovaně, u hlavního líčení dokonce celkem třikrát, přičemž na svém tvrzení, že obviněný vylákal na základě fakturací ze strany U. A. předmětné finanční prostředky od poškozených společností bez vědomí C., stále setrval. Nejednalo se proto o případ tzv. „tvrzení proti tvrzení“, protože skutková zjištění mají oporu nikoliv v jednom důkazu, ale v celém souhrnu důkazů, z nichž vyplynuly, a byly prokázány mimo jiné i z předmětné fakturace. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, který v dovolacím řízení pouze opakovaně prosazoval vlastní způsob hodnocení důkazů způsobem shodným s dosavadním vedením obhajoby před nalézacím soudem i v řízení odvolacím, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
24. Nejvyšší soud neshledal důvodnými výhrady obviněného, podle nichž se odvolací soud dostatečně nezabýval všemi námitkami uplatněnými v průběhu řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak zjistil, že odvolací soud na obhajobu obviněného řádně reagoval a věnoval jí patřičnou pozornost. V této souvislosti nutno upozornit, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají. Odvolací soud za těchto okolností nebyl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. Závazek plynoucí z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017), což odvolací soud v přezkoumávané věci učinil.
25. Ze všech těchto důvodů je třeba shrnout, že skutková zjištění nevykazují obviněným vytýkané vady, a proto bylo možné na jejich podkladě posuzovat správnost námitek obviněného směřujících proti nesprávné právní kvalifikaci, jíž vytýkal, že nenaplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč. Z tzv. právní věty rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný byl tímto zločinem uznán vinným v alternativě, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
26. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, tím vznikne škoda nikoliv nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1852 až 1855). Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 odst. 1, 2 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě coby zvlášť přitěžující okolnosti a §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
27. Ze skutkových zjištění soudů plyne, že obviněný poškozené společnosti uvedl v omyl tím, že postupně uplatňoval faktury jím vědomě vystavené jménem společnosti U. A. jejichž předmětem bylo plnění dílem neexistující, dílem odvedené jiným subjektem, dílem z předstíraných, avšak neexistujících právních vztahů. Svým jednáním dosáhl zavedení těchto faktur do schvalovacího systému C. a ve většině případů se i sám osobně schvalovacího procesu aktivně účastnil – doporučil faktury ke schválení, případně je schválil, a na základě toho došlo i k proplacení těchto faktur v konečném efektu k rukám obviněného. Nebylo tudíž možné přisvědčit obviněnému, že by z rozhodnutí soudů nižších stupňů nebylo zřejmé, jakým konkrétním jednáním uvedl poškozené společnosti v omyl (o zamlčení podstatných skutečností se v daném případě nejednalo - viz právní věta výroku o vině), a že by v těchto rozhodnutích nebyl patřičně odůvodněn závěr o existenci příčinné souvislosti mezi uvedením v omyl, obohacením obviněného (nikoliv další osoby - viz právní věta výroku po vině) a způsobením škody. Rovněž nelze přiznat opodstatněnost výhradě, že nebylo prokázáno zavinění obviněného, kterážto je navíc vzhledem ke své formulaci a doplňující argumentaci obsažené v mimořádném opravném prostředku výhradou směřující do správnosti skutkových zjištění soudů.
28. Z průběhu skutku a skutečností v něm zaznamenaných plyne, že byla naplněna objektivní stránka uvedeného zločinu, když obviněný poškozené společnosti uvedl v omyl, v důsledku čehož došlo ke vzniku škody na jejich majetku v celkové výši 6 570 528 Kč, a současně se obviněný o tuto částku obohatil, neboť si finanční prostředky poskytnuté poškozenými společnostmi společnosti U. A. na základě uvedených faktur, ponechal. Uvedené skutečnosti svědčí i o úmyslném zavinění, neboť z učiněných skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný jednal záměrně, s vědomím toho, že U. A. ve prospěch poškozených společností žádné plnění neodvedla, že se jedná o plnění buď zcela smyšlená, anebo o plnění, která prováděl on sám v rámci pracovní smlouvy, či o plnění, které provedly jiné subjekty. Věděl, že poškozené společnosti budou plnit na účet společnosti U. A. a že on sám jimi uhrazené finanční prostředky získá prostřednictvím svědka R. K., který mu je z bankovního účtu U. A. vybere a následně předá, tj. věděl, že dojde ke škodě na majetku těchto poškozených společností a současně k jeho obohacení. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož následek svého jednání v podobě způsobení škody na majetku poškozených a svého obohacení chtěl způsobit. S ohledem na skutečnost, že znal konkrétní výši finančních částek, jejichž uhrazení prostřednictvím podvodných faktur vyžadoval, nelze pochybovat ani o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke způsobení značné škody na majetku poškozených, ačkoliv ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti, tj. způsobení značné škody podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jak výše uvedeno, postačí zavinění z nedbalosti.
29. K výhradě týkající se výše způsobené škody nelze než ve shodě s odvolacím soudem (srov. bod 13. jeho rozsudku) a státní zástupkyní zopakovat, že u jednání pod body 1. a 2. představovala způsobená škoda celou fakturovanou částku včetně DPH, v bodě 3. spočívala v neoprávněném navýšení fakturace ke škodě společnosti C. S. Jestliže byly do výše způsobené škody zahrnuty celé vyfakturované částky včetně DPH, které byly ze strany poškozených společností v tomto rozsahu také uhrazeny, je zřejmé, že k okamžiku jejich podvodného vylákání, a tím i k dokonání dovolatelova podvodného jednání, byla výše způsobené škody stanovena v rozsahu a výši vylákaných částek, tedy ve výši, která vyplynula přímo ze zajištěných listinných podkladů. Podstatnou je zde výše podvodně vylákané částky, což je na jedné straně škodlivý účinek, jenž nastal u poškozeného, a druhé straně jde o obohacení obviněného. Podstatná je výše vylákané částky. Zohlednění daňových výhod v tomto případě je zcela nemístnou námitkou, protože nešlo o plnění, které by bylo předmětem obchodního vztahu, ale o realizaci podvodného záměru, při němž obviněný předstíral existenci fakticky plně či zčásti neexistujících skutečností.
30. Námitky obviněného zaměřené proti nesprávnosti výroku o náhradě škody mohou být v dovolání vytýkány jen jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je např. povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu upravujícího odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. o. z., podle něhož platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
31. V trestním řízení se povinnosti uhradit škodu stanoví podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
32. V projednávané trestní věci není pochyb o tom, že jednáním obviněného popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu došlo ke vzniku škody na majetku tam uvedených společností, z čehož plyne, že způsobená škoda byla v příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněného, jímž byl v posuzovaném trestním řízení uznán vinným. Není tudíž pochyb o odpovědnosti obviněného za vznik majetkové škody, kterou svým činem způsobil. Za této situace proto nelze přiznat opodstatnění námitce, že obviněný není osobou povinnou k náhradě škody s ohledem na skutečnost, že majetkový prospěch ze spolupráce s U. A. a poškozených společností měla vždy pouze U. A. Rozhodné totiž je, že obviněný uvedenou společnost pouze využil k získání finančních prostředků na základě podvodných faktur, tedy ke spáchání majetkové trestné činnosti, z níž profitoval. Finanční prostředky U. A. ze strany poškozených společností uhrazené se posléze dostávaly do jeho dispozice, a tím, kdo měl z celého jednání majetkový prospěch, byl právě on. Za daných okolností soudy nižších stupňů byly povinny podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o jeho povinnosti k náhradě škody, jak také správně učinily.
33. Výhrady směřující proti výroku o povinnosti nahradit škodu proto, že není řádně odůvodněn a je nepřezkoumatelný, nelze podřadit pod hmotněprávní námitky, a tedy s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. I přesto Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že soud prvního stupně výroku o náhradě škody věnoval (viz body 120., 121.) potřebnou část odůvodnění rozsudku, a vysvětlil své úvahy k němu se vztahující. Na jím uvedené závěry odkázal i soud odvolací, protože je považoval za dostatečné (viz bod 15. jeho rozsudku). Nejvyšší soud pouze doplňuje, že z hlediska požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. i práva na spravedlivý proces platí, že „na odůvodnění adhezního výroku je třeba klást v zásadě stejné požadavky jako na odůvodnění rozhodnutí civilního soudu o nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15). Z odůvodnění výroku o náhradě škody musí být mj. zřejmé, o jakou konkrétní normu je tento výrok opřen (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08). Soudy nižších stupňů se sice důvody pro závěry o náhradě škody zabývaly, avšak své závěry rozvedly jen stručně. Proto Nejvyšší soud doplňuje, že v projednávané věci nevznikají pochybnosti o správnosti závěrů soudů o povinnosti obviněného k náhradě škody ani její výši, neboť škoda, kterou obviněný svým jednáním způsobil, byla v řízení nepochybně zjištěna na základě podvodných faktur, přičemž poškozené společnosti se k adheznímu řízení přihlásily řádně a včas a požadovaly, aby byl obviněný zavázán k povinnosti náhrady škody ve výši, která soudy zjištěnou výši škody v jednotlivých případech nepřesahovala. Obecně povinnost obviněného k náhradě škody plyne z ustanovení §2894 odst. 1, §2910 a §2951 o. z., neboť obviněný je zde v postavení škůdce, který vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl do absolutního práva poškozeného, proto je povinen nahradit poškozenému, co tím způsobil. Proto je výrok o jeho povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. plně odůvodněn.
34. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného J. B. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth