ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1059.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1059/2021-1722
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2021 o dovolání obviněného M. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 4 To 221/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 94/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 102 T 94/2019, byl obviněný M. G. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu 30 denních sazeb ve výši 2 000 Kč, tedy celkem ve výši 60 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 dnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost G. M., IČ: XY, se sídlem XY, XY, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 4 To 221/2020, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu 15 denních sazeb ve výši 4 000 Kč, tedy celkem ve výši 60 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že
1. dne 10. 4. 2017 v XY, veden záměrem získat neoprávněný prospěch, jako jednatel G. M., krátce předtím, než byl dne 2. 5. 2017 odvolán z funkce jednatele této společnosti, kupní smlouvou ze dne 10. 4. 2017 prodal za částku 350 000 Kč své tchýni Ž. T. firemní nákladní motorové vozidlo zn. Dodge Ram 1500, RZ XY, v hodnotě 604 800 Kč s tím, že kupní cena za vozidlo měla být hrazena ve splátkách po 5 833 Kč počínaje 10. 4. 2018, tedy s ročním odkladem, inkasovanou částku za prodej ve výši 350 000 Kč nevložil do G. M. a předmětné vozidlo si nadále ponechal, neboť i po 2. 5. 2017, kdy byl rozhodnutím valné hromady jmenované firmy odvolán z funkce jednatele, toto vozidlo užíval pro svou osobní potřebu až do 28. 11. 2018 a G. M. zamezil přístup k vozidlu a toto odmítl vydat, čímž způsobil jmenované společnosti škodu ve výši 604 800 Kč,
2. v době od 16. 5. 2017 do 28. 11. 2018 v XY, veden záměrem získat neoprávněný prospěch, poté, co byl rozhodnutím valné hromady odvolán z funkce jednatele G. M. a byl vyzván uvedenou společností k vydání strojů a zařízení, toto záměrně neučinil a v areálu jím nově založené H. s. v XY s totožným předmětem podnikání, ve které je činný, si neoprávněně ponechal nákladní automobil zn. LIAZ, RZ XY, v hodnotě 150 300 Kč, dvounápravový přívěs zn. Agados v hodnotě 34 470 Kč, čtyřkolku zn. HSUN po zaokrouhlení v hodnotě 25 200 Kč, kolový bagr – rýpadlo zn. JCB 4CX s příslušenstvím – 3 lžícemi v hodnotě 567 000 Kč a dvě soupravy různého nářadí zn. Berner v hodnotě 46 701 Kč, a to až do 28. 11. 2018, kdy byly uvedené věci zajištěny, čímž způsobil GARA MNP, s. r. o., škodu celkově ve výši 823 671 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 4 To 221/2020, podal obviněný M. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že ve věci existuje extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku pro stanovení peněžitého trestu.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkal, že odvolací soud při ukládání nového peněžitého trestu podle §68 odst. 1 tr. zákoníku porušil hmotněprávní ustanovení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Odvolací soud však stanovil výměru peněžitého trestu obviněnému v počtu 15 denních sazeb, a tudíž stanovil tuto výměru peněžitého trestu v rozporu s trestním zákoníkem. Podle odůvodnění rozsudku odvolací soud změnil počet denních sazeb z 30 na 15 s ohledem na skutečnost, že zákonem č. 333/2020 Sb. došlo s účinností od 1. 10. 2020 ke změně postupu pro ukládání a následnou přeměnu náhradního trestu odnětí svobody za předpokladu, že nebude uložený peněžitý trest ve stanovené lhůtě odsouzeným zaplacen. Do 30. 9. 2020 platilo, že náhradní trest odnětí svobody stanovil soud přímo ve výroku o trestu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, avšak od 1. 10. 2020 je stanoven postup výpočtu trestu odnětí svobody, ve který je přeměňován nezaplacený peněžitý trest, přímo zákonem, a to podle §69 odst. 2 tr. zákoníku tak, že každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Dovolatel měl za to, že odvolací soud správně s ohledem na novelizaci trestního zákoníku zrušil výrok o trestu, výrok o peněžitém trestu měl však zrušit zcela bez náhrady, a to s ohledem na to, že od 1. 10. 2020 již trestní zákoník upustil od postupu stanovit náhradní trest odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu přímo v odsuzujícím rozsudku, a dále též proto, že soud prvního stupně stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře 30 dnů. Od 1. 10. 2020 však mají být nezaplacené peněžité tresty přeměňovány na trest odnětí svobody v délce minimálně 40 dnů. Konstatoval, že zpřísnění tohoto trestu odnětí svobody, ve který by se přeměnil peněžitý trest pro případ, že by jej obviněný nezaplatil, však v tomto případě nepřipadalo v úvahu, neboť s ohledem na skutečnost, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze obviněný, bylo by takové zpřísnění v rozporu s trestní zásadou zákazu reformace in peius. Postup odvolacího soudu, který svým rozsudkem odsoudil obviněného mimo jiné k zaplacení peněžitého trestu v celkové výši 60 000 Kč, jehož výměru stanovil v počtu 15 denních sazeb ve výši 4 000 Kč, je tak v rozporu s §68 odst. 1 tr. zákoníku a v rozporu s §3 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého lze pachateli uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (vyjádření zásady nulla poena sine lege ; viz také závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1048/2011). Obviněný předeslal, že odůvodnění dalšího uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude obsahovat druhá část dovolání.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 4 To 221/2020, zrušil a zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dovolatel též učinil podle §265o odst. 1 tr. ř. návrh na odložení výkonu peněžitého trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen.
7. Obviněný v dovolací lhůtě předložil i druhou část dovolání, která obsahovala argumentaci vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně vytýkal, že skutkový stav a následný výrok o vině a trestu byly vyvozeny na základě nezákonných (absolutně neúčinných) důkazů, skutková zjištění soudu prvního stupně označil za nesprávná. Nesouhlasil ani s právní kvalifikací jednání a vytkl, že soudy nesprávně posuzovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Je nutno konstatovat, že dovolatel ve vztahu k předmětnému dovolacímu důvodu pouze zopakoval, ba doslovně přejal svou argumentaci užitou v odvolání.
8. Konkrétně zopakoval, že příkazy k domovním prohlídkám a prohlídce jiných prostor ze dne 9. 11. 2018, č. j. 2 Nt 1970/2018-3, ze dne 14. 11. 2018, č. j. 2 Nt 1971/2018-3, a ze dne 14. 11. 2018, č. j. 2 Nt 1974/2018-4, byly nedostatečně odůvodněné ve smyslu §83a odst. 1 tr. ř. a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3369/10. Postrádají zejména bližší konkrétní zdůvodnění skutečností, pro které bylo nutné nařídit tyto prohlídky ještě před zahájením trestního stíhání obviněného, konkrétní a bližší specifikace důvodů, v čem byla spatřována neodkladnost a neopakovatelnost prohlídek, jakož i konkrétní vymezení toho, po čem mělo být při prohlídkách pátráno, a Ústavním soudem požadovaný test proporcionality závažnosti deliktu ve vztahu ke svobodě v podobě prostorové dimenze soukromí. Jelikož měl za to, že předmětné příkazy jsou nezákonné, jsou podle jeho názoru tudíž všechny důkazy opatřené na základě těchto prohlídek důkazy nezákonnými a absolutně neúčinnými a nemohou sloužit jako podklad pro zjištění skutkového stavu (§2 odst. 1 tr. ř.), jak nezákonně učinil nalézací soud. Dále namítl nesprávný postup při výkonu domovní prohlídky ze dne 28. 11. 2018 v rodinném domě v XY, na adrese XY, když nebyl řádně proveden předchozí výslech toho, u koho má být prohlídka vykonána podle §84 tr. ř. Rovněž vytkl, že popis věcí zajištěných při této domovní prohlídce je zcela nedostačující.
9 . Obviněný dále v podrobnostech namítal řadu skutkových zjištění, jež jsou podle něj nesprávná. Vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací posuzovaného jednání. V případě skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl za to, že nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, neboť do dne 2. 5. 2017 byl (i podle obchodního rejstříku) jednatelem poškozené společnosti, přičemž do té doby byl každý ze dvou tehdejších jednatelů oprávněn jednat za poškozenou samostatně, obviněný tak byl oprávněn uzavřít za poškozenou společnost jakoukoliv smlouvu. Z výpovědi N. G. vyplynulo, že obviněnému oznámila, že byl odvolán z funkce jednatele, dne 3. 5. 2017. Obviněný tak neměl dne 10. 4. 2017, kdy uzavřel kupní smlouvu za poškozenou, žádné náznaky o tom, že by měl být při nejbližší příležitosti odvolán z funkce jednatele. Jeho jednání tak nemohlo být při uzavření kupní smlouvy na předmětné vozidlo vedeno tím, že věděl nebo mohl tušit, že bude dne 2. 5. 2017 odvolán z funkce jednatele. Podle jeho názoru tak absentuje subjektivní, ale i objektivní stránka trestného činu zpronevěry i jakéhokoliv jiného trestného činu. Obviněný považoval závěry popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu za nesrozumitelné a vnitřně rozporné, měl za to, že není seznatelné, zda neoprávněný majetkový prospěch měl vzniknout tím, že nevložil inkasovanou částku 350 000 Kč za prodej vozidla do poškozené společnosti, nebo měl vzniknout tím, že užíval vozidlo pro svou potřebu i poté, co byl odvolán z funkce jednatele poškozené. Vnitřně rozporné je podle jeho názoru i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se výše způsobené škody, měl-li způsobit škodu ve výši 604 800 Kč, tedy v hodnotě předmětného vozidla stanovené revizním znaleckým posudkem. Upozornil, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by soud shledal kupní smlouvu ze dne 10. 4. 2017 neplatnou, pouze ji označil za krajně nevýhodnou pro poškozenou. K otázce výhodnosti obviněný uvedl, že se zachoval jako řádný hospodář, když vozidlo nechal před uzavřením kupní smlouvy ocenit.
10. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel spatřoval nedostatky již v samotnému popisu skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Poznamenal, že nemohl být odvolán z funkce jednatele poškozené společnosti rozhodnutím valné hromady, neboť se v dané době jednalo o jednočlennou společnost, kde valná hromada de iure ani de facto neexistuje a její působnost vykonával jediný společník (totéž platí i u skutku pod bodem 1.). Za vadu také považoval, že stroje a zařízení jsou ve skutkové větě popsány zcela obecně a nekonkrétně, chybí konkrétní specifikace dvounápravového přívěsu zn. Agados, čtyřkolky HSUN a kolového bagru – rýpadla zn. JCB 4CX, a to v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. Podle obviněného popsané jednání nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Z provedených důkazů podle jeho názoru vyplynulo, že mezi R. J., jakožto pronajímatelem, a obviněným, jakožto nájemcem, byla dne 1. 6. 2014 uzavřela nájemní smlouva na pozemek parc. č. XY, k. ú. XY, a to na dobu neurčitou. Tento pozemek byl v nájmu obviněného až do doby, kdy se stala jeho vlastníkem společnost H. s.. Ze smlouvy vyplývá, že nájemní smlouva mohla být vypovězena bez udání důvodů s výpovědní dobou v délce šesti měsíců, přičemž obviněný dostal výpověď v květnu roku 2017 a nebyl povinen pozemek okamžitě vyklidit a vystěhovat. Pokud se jednalo o nájemní smlouvu mezi R. J. a poškozenou společností jako nájemcem ze dne 2. 5. 2017 na stejný pozemek, bylo podle obviněného jednoznačně prokázáno, že se jednalo o smlouvu neplatnou, a to zejména s ohledem na trvající nájemní vztah obviněného k pozemku, ale i s odkazem na to, že R. J. měl exekučním příkazem zakázáno s pozemkem disponovat. Poškozené společnosti tak nikdy žádný užívací titul k tomuto pozemku nevznikl. Dále uvedl, že poškozené společnosti umožnil si z pozemku odvézt pracovní stroje a techniku a umožnil jí vstup na pozemek, což měla potvrdit i N. G. a P. G. ml. Oba potvrdili, že pozemek nebyl v té době oplocen a že si odvezli dva požadované bagry. Domníval se, že důvodem, proč si tito svědci neodvezli další techniku, bylo, že ji neměli kde uskladnit. Jejich tvrzení, že neměli od další techniky a strojů klíče, má podle jeho názoru trhliny zejména v pasivním přístupu poškozené k získání daných věcí ze soudní úschovy a v tom, že svědek K. Ch. potvrdil, že P. G. ml. měl klíč od bagru JCB 4CX. I v případě tohoto skutku podle obviněného nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestného činu, zavinění nepokrývá příčinný vztah mezi jednáním a následkem trestného činu.
11 . Obviněný nesouhlasil ani s posouzením jednání pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako dvou útoků jednoho pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Mínil, že podmínky pro posouzení jednání jako pokračujícího trestného činu nejsou splněny, neboť chybí jednotný záměr, jímž mělo být jeho jednání vedeno, a dílčí útoky nebyly spojeny stejným či podobným způsobem provedení. Zopakoval, že v době uzavírání předmětné kupní smlouvy dne 10. 4. 2017 nevěděl, že bude odvolán z funkce jednatele poškozené společnosti, a tudíž ani nemohl vědět, že bude muset následně poškozené vydat svěřené věci a prostředky. Ani způsob spáchání skutků pod body 1. a 2. výroku o vině nebyl podle jeho názoru stejný ani podobný, když u skutku pod bodem 1. výroku o vině se obviněný dopustil jednání jako jednatel, který měl uzavřít kupní smlouvu na vozidlo a inkasovanou částku za prodej tohoto vozidla nevložil do poškozené společnosti a předmětné vozidlo si nadále ponechal, naproti tomu u skutku pod bodem 2. výroku o vině se měl jednání dopustit tak, že poté, co byl odvolán z funkce jednatele poškozené společnosti a byl touto vyzván k vydání strojů a zařízení, toto záměrně neučinil. Dovolatel také mínil, že popsanými dílčími skutky nebyla naplněna skutková podstata stejného trestného činu s ohledem na to, že kupní smlouva ze dne 10. 4. 2017 nebyla nalézacím soudem vyhodnocena jako neplatná. Jeho jednání mělo být správně posouzeno jako dva samostatné přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což by mělo mít podle jeho názoru svůj odraz i ve výroku o trestu.
12 . Dovolatel měl dále za to, že soud prvního stupně s ohledem na okolnosti daného případu nedostatečně aplikoval zásadu subsidiarity trestné represe. Po připomenutí závěrů vyplývajících z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu ohledně trestněprávního postihu jednání se soukromoprávním základem uvedl, že se zcela evidentně jedná o případ, na který Ústavní soud ve své judikatuře upozorňuje, neboť ze strany poškozené společnosti a jejích zástupců došlo ke zcela zřejmému zneužití prostředků trestního práva, využití činnosti orgánů činných v trestním řízení, poškozená společnost naprosto rezignovala na uplatňování občanskoprávních a obchodněprávních institutů, která měla k dispozici. S ohledem na pasivní jednání poškozené při uplatňování občanskoprávních a obchodněprávních institutů měl za to, že cílem poškozené není domoci se svých subjektivních práv, ale uškodit obviněnému zejména na jeho pověsti, v důsledku čehož trestní řízení postrádá celospolečenský zájem. S ohledem na všechny uvedené okolnosti považoval za nepřiměřeně přísný i celý výrok o trestu.
13. Nad rámec uvedeného namítl, že při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo k porušení ustanovení §128 odst. 3 tr. ř., podle něhož se rozsudek vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo, a není-li to možné, pak lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů. Upozornil, že hlavní líčení konané dne 24. 6. 2020 bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku až na 13. 7. 2020, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti.
14 . Doplnění dovolání dále obsahovalo návrh na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě tak, aby změnil rozsudek soudu prvního stupně a zprostil obviněného obžaloby, tedy návrh na rozhodnutí odvolacího, nikoliv dovolacího soudu (zjevně převzato z odvolání obviněného).
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) ve vyjádření k dovolání obviněného k dovolací argumentaci uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že obviněný v podstatě zkopíroval obsáhlou argumentaci, kterou bezvýsledně uplatnil před odvolacím soudem a kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí velmi pečlivě a obsáhle odůvodnil a se všemi námitkami se přiléhavým způsobem vypořádal. Dále uvedl, že z hlediska dovolacího řízení platí, že námitky stran zákonnosti provedených domovních prohlídek a prohlídky jiných prostor, resp. obsahu soudních příkazů k těmto úkonům trestního řízení, mají ryze procesní povahu a ocitají se tak zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zaměřený na otázky hmotného práva. Nad tento rámec dodal, že domovní prohlídky proběhly řádně a zákonně a byly uskutečněny na základě formálně i obsahově vyhovujících soudních příkazů. Předestřel, že i v hypotetickém případě, pokud by platila dovolatelova argumentace stran nezákonnosti domovních prohlídek a prohlídky jiných prostor a důkazní nepoužitelnosti odtud vzešlých důkazů, nemohl by být založen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Je totiž podle jeho názoru zjevné, že takto získané důkazy nepředstavují jediné důkazy, jimiž byl obviněný usvědčen, nýbrž odsuzující rozsudek je postaven na řadě důkazů dalších, především výpovědích svědků a ostatních listinách. Ke zpochybnění právní kvalifikace v bodě 1. výroku rozsudku nalézacího soudu uvedl, že trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byl zvolen přiléhavě, neboť obviněný zcela jednoznačně nakládal se svěřenou věcí (motorovým vozidlem tov. zn. Dodge Ram 1500), patřící poškozené společnosti G. M. svévolně a v rozporu s účelem, pro který mu byla svěřena. Finanční prostředky, které získal za její prodej od kupující Ž. T., poškozené jako její tehdejší jednatel neodvedl a ponechal si je pro vlastní potřebu, přičemž rovněž předmětné vozidlo si i nadále ponechal ve vlastní detenci (odvozené dříve od jednatelství v poškozené společnosti, později od zápůjčky ze strany nové majitelky vozu T.). V rozporu s opakovaně prosazovanou argumentací obviněného státní zástupce uvedl, že oba skutky, pro které byl odsouzen, vykazují veškeré zákonné znaky pokračování v trestné činnosti podle §116 tr. zákoníku.
16. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že odvolací soud porušil ustanovení §68 odst. 1 tr. zákoníku, když vyměřil počet denních sazeb na 15, takové porušení zákona však učinil zjevně ve prospěch obviněného, neboť mu stanovil nižší počet denních sazeb, než podle zákona uložit měl. Zdůraznil, že obviněný může podat dovolání pouze ve svůj prospěch a nemůže se domáhat rozhodnutí, které by pro něj bylo v jakémkoli ohledu méně příznivé.
17. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
18 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Je třeba zdůraznit, že argumentační rovina obviněného uplatněná k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zcela shodná jako námitky, s nimiž se již vypořádaly oba soudy nižších stupňů, dokonce je doslovně převzatá z odvolání obviněného bez jakékoliv modifikace či uplatnění nových výhrad reflektujících rozhodnutí a argumentaci odvolacího soudu při reakci na odvolací námitky. V této souvislosti není od věci poznamenat, že celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku (tím spíše to platí ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku), připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, č. stížnosti 20772/92, rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělskou, č. stížnosti 30544/96). Odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí je přípustný tehdy, pokud se soud prvního stupně dostatečně beze zbytku vypořádal s veškerou argumentací (viz např. rozsudek ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, č. stížnosti 19997/02), typicky pokud by strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal (např. rozsudek ze dne 17. 6. 2008 ve věci Meltex Ltd a Mesrop Movsesyan proti Arménii, č. stížnosti 32283/04). Nic přitom nebrání aplikaci uvedených závěrů analogicky též na rozhodování soudu dovolacího, a to zejména s ohledem na fakt, že jeho možnosti přezkumu skutkového stavu věci jsou oproti soudu druhého stupně značně limitované (v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020). Právě o takovou situaci se jednalo v projednávaném případě. Nejvyšší soud tak může jen konstatovat, že odvolací soud podrobně reagoval na jednotlivé námitky obviněného týkající se nezákonně získaných důkazů, nesprávných skutkových zjištění, jiných drobných procesních pochybení, dostatečně a akceptovatelně na ně reagoval, a Nejvyšší soud proto v souladu s výše uvedenou judikaturou odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, zejména na body 19.–53., str. 10–24 obsahující vypořádání se s těmito námitkami. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že možnostmi využití doktríny plodů z otráveného stromu (mající původ v roce 1920 v rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Silverthorne Lumber Co proti USA), jíž se obviněný nepřímo dovolával v souvislosti s výhradami vůči zákonnosti a odůvodněnosti příkazů k domovní prohlídce a zákonnosti provedené domovní prohlídky, se již v minulosti zabýval i Ústavní soud. Ani rigorózní interpretace této doktríny nevede podle Ústavního soudu k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se může týkat toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (obdobně viz nález ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, nález ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 587/14, usnesení ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2058/13, usnesení ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09, nález ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10). O takový případ se ale v předmětné věci nejednalo, orgány činné v přípravném řízení opatřily a posléze soud provedl důkazy, které přesvědčivě vyhodnotil a které obviněného spolehlivě usvědčují.
24. Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám hmotněprávní povahy dovolatelem relevantně uplatněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. k nesouhlasu s právní kvalifikací jeho jednání a k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe) konstatuje, že soudy nižších stupňů nikterak nepochybily při právní kvalifikaci skutku a ani v pohledu na užití zásady subsidiarity trestní represe. K již také opakovaně uplatněným výtkám obviněného, že jeho jednáním pod body 1. a 2. výroku o vině nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, ale ani jiného trestného činu, a to pro absenci objektivní i subjektivní stránky, že se nemůže jednat o dva dílčí útoky pokračování v trestném činu zpronevěry a že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, s nimiž se přesvědčivě vypořádal odvolací soud v napadeném rozsudku (zejména body 54.–60., str. 24–28), uvádí Nejvyšší soud ve stručnosti následující.
25 . Jednání obviněného popsané pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo správně právně posouzeno jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tohoto zločinu se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, kterou se ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. K „přisvojení si cizí svěřené věci“ pak dojde tehdy, jestliže s ní pachatel naloží v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří jeho základní účel. Po subjektivní stránce se k naplnění základní skutkové podstaty vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Z hlediska kvalifikované skutkové podstaty podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
26. Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že podstata jednání obviněného popsaného pod bodem 1. výroku o vině spočívala v tom, že obviněný jako jednatel společnosti G. M. veden záměrem získat neoprávněný prospěch kupní smlouvou dne 10. 4. 2017 prodal za částku 350 000 Kč své tchýni Ž. T. firemní nákladní motorové vozidlo, jehož skutečná hodnota byla 604 800 Kč, a to za okolností dále ve výroku rozsudku uvedených, předmětné vozidlo si však nadále ponechal a užíval je pro svou osobní potřebu i po odvolání z funkce jednatele společnosti, zamezil přístup k vozidlu a odmítl je vydat, čímž jmenované společnosti způsobil škodu ve výši 604 800 Kč.
27 . Přisvojení cizí svěřené věci, tj. vozidla svěřeného obviněnému společností G. M., jako jejímu jednateli, spočívalo v tom, že obviněný v rozporu s pravidly stanovenými zákonem pro činnost jednatele [§159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §51, §54 a násl., §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], který je při své činnosti povinen jednat s péčí řádného hospodáře, zajistit řádné vedení evidence a účetnictví a je povinen v případě střetu zájmů splnit svou notifikační povinnost, a v rozporu se zájmy této společnosti prodal předmětné vozidlo své tchýni, a to za cenu výrazně pod jeho skutečnou hodnotou, kdy jeho ohodnocení, které si před prodejem vyžádal, bylo evidentně účelově nižší, tedy naložil s tímto vozidlem v rozporu s účelem, k němuž mu bylo jako cizí věc společností svěřeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 21/2002-II. Sb. rozh. tr.). Svémocným převodem vozidla přes třetí osobu do své faktické držby pak trvale vyloučil oprávněného vlastníka, tj. poškozenou společnost, z možnosti dispozice s touto věcí, čímž poškozené společnosti vznikla škoda ve výši 604 800 Kč, tedy škoda rovnající se hodnotě vyvedeného vozidla. Objektivní stránka tak byla naplněna.
28. Pochybovat nelze ani o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, neboť z uvedených skutkových zjištění je zjevné, že obviněný si musel být svých povinností vyplývajících z činnosti jednatele společnosti, tedy především povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve prospěch společnosti, s ohledem na svou pozici jednatele i zkušenosti vědom, pokud přesto jednal výlučně v její neprospěch tím, že takovým způsobem vyvedl vozidlo, jako cizí věc jemu svěřenou, v rozporu s účelem jejího svěření, nemohl si s ohledem na své postavení i skutečnost, že o převodu nikoho neinformoval a nezavedl jej do účetnictví společnosti, představit jiný možný následek, než bylo způsobení škody na majetku společnosti, a to ve výši skutečné hodnoty vozidla, tj. ve výši 604 800 Kč. Obviněný tedy jednoznačně jednal v přímém úmyslu přisvojit si cizí věc a způsobit tak jejímu vlastníku škodu.
29 . Co do námitky dovolatele, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně není srozumitelné, jakou částku měl představovat a jakým způsobem měl vzniknout neoprávněný majetkový prospěch a jakou částku činila škoda způsobená obviněným poškozené společnosti, je třeba poznamenat, že neoprávněný majetkový prospěch není znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, proto je seznatelnost či srozumitelnost stanovení jeho výše ze skutkové věty irelevantní. Pokud se jedná o škodu, ta je ve skutkové větě zcela jednoznačně vyjádřena, přičemž se jedná o znalci zjištěnou skutečnou hodnotu zpronevěřeného vozidla ve výši 604 800 Kč. K tomu lze s ohledem na argumentaci dovolatele připomenout, že u trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 2/1963 Sb. rozh. tr.). Poznámka soudu prvního stupně, že obviněný částku ve výši 350 000 Kč, kterou mu měla jeho tchýně na nákup vozidla poskytnout, nezavedl do společnosti, nemá pro stanovení výše způsobené škody význam. Významu nabývá pouze pro utvoření představy o celkovém způsobu jednání obviněného v neprospěch společnosti, porušení jeho povinností jako jednatele společnosti, jakož i jeho úmyslu.
30. K výhradám obviněného ohledně popisu skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je nejprve vhodné poznamenat, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) tedy musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. Výroková přesnost a jednoznačnost může dostát určitým modifikacím, např. u trestné činnosti značného rozsahu bývá praktičtější v zájmu přehlednosti a jasnosti výroku rozsudku stylizovat skutkovou větu poněkud obecněji (např. „obviněný odcizil alkoholické nápoje, cigarety a potraviny v celkové hodnotě … Kč“) a v odůvodnění rozsudku pak přesně rozepsat jednotlivé odcizené věci a jejich dílčí hodnotu (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1669–1671).
31. Pokud soud prvního stupně ve skutkové větě pod bodem 2. výroku o vině uvedl, že obviněný byl z funkce jednatele společnosti G. M., odvolán rozhodnutím valné hromady, ačkoliv společnost měla jediného společníka, a neměla tak valnou hromadu, jedná se o vadu zcela nepodstatnou, neboť měla-li společnost jediného společníka, pak tento jediný společník vykonával působnost valné hromady (srov. §12 odst. 1 ve spojení s §44 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.). S ohledem na výše uvedená teoretická východiska nelze pochybení shledat ani v konkretizaci strojů a zařízení, která si obviněný neoprávněně ponechal. Je třeba konstatovat, že předmětné stroje a zařízení jsou ve skutkové větě s ohledem na povahu skutku vymezeny dostatečně konkrétně jejich názvy a výrobními značkami, případně také poznávací značkou, a je v ní uvedena i jejich jednotlivá hodnota, přičemž nad rámec uvedeného pak odůvodnění rozsudku obsahuje i odkaz na čísla listů spisového materiálu obsahujícího jejich fotografie a technické průkazy, které by jejich záměně s jinými stroji zabránily.
32. K žádným vadám nedošlo ani v právní kvalifikaci jednání obviněného popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podstatou jednání obviněného v daném případě bylo, že poté, co byl obviněný rozhodnutím valné hromady odvolán z funkce jednatele společnosti G. M. a byl vyzván k vydání strojů a zařízení, se záměrem získat neoprávněný prospěch stroje a zařízení nevydal a v areálu nově založené společnosti si neoprávněně ponechal zde konkretizované stroje, příslušenství a nářadí, a to až do 28. 11. 2018, kdy byly uvedené věci zajištěny, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši hodnoty předmětných věcí, tj. celkově ve výši 823 671 Kč.
33. Polemika dovolatele stran nájemních vztahů týkajících se pozemku, na němž se nacházel areál nově založené společnosti obviněného, společnosti H. s., v XY, a na němž se předmětné stroje a zařízení nacházely, je z hlediska právní kvalifikace skutku nevýznamná. S ohledem na skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů je zcela liché tvrzení, že zástupcům poškozené společnosti umožnil si z pozemku všechny její stroje a zařízení odvést, neboť z provedeného dokazování (zejména výpovědí N. G., P. G. ml. a L. B., který posléze pracoval jako zaměstnanec u H. s.) vyplynul opak. Obviněný umožnil odvoz pouze dvou bagrů zn. JCB, k nimž měl P. G. ml. klíče i doklady, zamezil však odvoz ostatních zařízení, když odmítl k těmto klíče a doklady vydat, případně byly tyto uzamknuty v provozovně, kam zástupcům poškozené společnosti obviněný vstup neumožnil.
34. Obviněný si tedy předmětné stroje a zařízení, které mu byly jako jednateli společnosti G. M., svěřeny, přisvojil, když je po odvolání z funkce v rozporu s účelem, k němuž mu byly svěřeny, nevrátil do dispozice společnosti G. M., čímž poškozené společnosti způsobil škodu celkově ve výši 823 671 Kč, čímž naplnil objektivní stránku trestného činu zpronevěry ve smyslu §206 tr. zákoníku. Subjektivní stránku pak obviněný rovněž naplnil, a to ve formě úmyslu přímého. Je totiž zjevné, že věděl, za jakým účelem mu byly předmětné stroje a zařízení svěřeny, že je povinen je společnosti na její výzvu vrátit a že po odvolání z funkce jednatele poškozené společnosti nemá oprávnění tyto dále užívat či zadržovat, a pokud tak přesto učinil a odmítl je poškozené společnosti vydat, pak tak musel i přímo chtít. Totéž platí, pokud jde o způsobení škody poškozené společnosti, které si musel za daných okolností s ohledem na své jednání představovat jako nevyhnutelné, když poškozené společnosti získání jejích věcí znemožnil. Zavinění obviněného tak bezpochybně pokrývá i příčinný vztah mezi jednáním a následkem trestného činu.
35. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatele, že nebyly naplněny podmínky §116 tr. zákoníku o pokračování v trestném činu, neboť útoky popsané pod bodem 1. a 2. výroku o vině nebyly spojeny stejným záměrem a stejným či podobným způsobem provedení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně sice bližší úvahy o jediném pokračujícím trestném činu obviněného absentují, avšak odvolací soud velice podrobně na tyto výhrady obviněného reagoval (v podrobnostech viz body 56., 57. na str. 25 až 26 odůvodnění jeho rozsudku).
36. Pro úplnost je proto třeba jen dodat, že pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Uvedená legální definice pojmu pokračování v trestném činu je tvořena čtyřmi znaky: útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Všechny tyto čtyři znaky musejí být dány současně, chybí-li některý z nich, o pokračování v trestném činu nejde. Rozhodujícím kritériem pokračování v trestném činu je, že jednotlivé útoky, z kterých každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, z objektivních souvislostí, jako je doba a místo spáchání jednotlivých dílčích útoků apod. Vždy je však třeba hodnotit všechny zjištěné okolnosti komplexně (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I., §1 až 139. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1290–1291). Pro naplnění znaku objektivní stránky pokračování v trestném činu spočívající v jeho spáchání „podobným způsobem provedení“, se nevyžaduje, aby způsob provedení byl zcela shodný, ale naopak se připouští i podobnost jeho provedení.
37. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ lze souhlasit s názorem obou soudů nižších instancí (zejména při respektu k jimi učiněným skutkovým zjištěním), že všechny uvedené zákonné znaky svědčící pro závěr o pokračování v trestném činu, resp. zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, byly jednáním obviněného naplněny. Již výše se Nejvyšší soud zabýval právní kvalifikací obou dílčích skutků a dospěl k závěru, že oba útoky naplnily skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v souhrnu pak při sečtení škod naplňují kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 4 písm. d) citovaného ustanovení. Absenci znaků blízké časové souvislosti a předmětu útoku obviněný ve svém dovolání nerozporoval. Pouze pro úplnost lze konstatovat, že i tyto znaky naplněny byly, když obviněný se dílčích útoků dopustil řádově ve stejném období, tudíž v blízké časové souvislosti. Pokud jde o předmět útoku, tím byl v obou případech majetek společnosti G. M. Nejvyšší soud však shledal naplněnými i obviněným zpochybňované znaky, a to jednotný záměr a podobný způsob provedení činu. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zjevné, že obviněný se již v době, kdy se dopustil skutku pod bodem 1. výroku o vině, rozhodl obohatit na úkor poškozené společnosti, a to vyvedením jejího majetku, který mu byl jako jednateli svěřen, a tak činil v obou případech, tedy u skutku popsaného pod bodem 1. i 2. výroku o vině. Nelze nevidět, že pokud by obviněný neměl již v době spáchání prvního dílčího útoku neshody s jedinou společnicí poškozené společnosti a netušil by, že pravděpodobně brzy dojde k jeho odvolání z funkce jednatele, pak by nedávalo v jeho postavení, kdy navíc neměl dostatek finančních prostředků, smysl předmětné vozidlo ze společnosti vyvést a získat do své držby, když jako jednatel společnosti měl dané vozidlo k dispozici a užíval je. I z uvedeného tak vyplývá, že již od počátku bylo jeho záměrem zpronevěřit majetek společnosti, přičemž nejprve si takto přisvojil vozidlo Dodge Ram, a dále po jeho odvolání z funkce jednatele si přisvojil další stroje a zařízení poškozené společnosti. Oba útoky jsou tak pokryty jednotným záměrem i podobným způsobem provedení, obviněný si v obou případech přisvojil cizí věci, které mu byly svěřeny jako jednateli poškozenou společností. Ačkoliv již při druhém dílčím útoku jednatelem společnosti nebyl, nemění to nic na tom, že právě v daném postavení mu byly předmětné věci svěřeny pro účely výkonu tohoto postavení, on si je v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z daného postavení přisvojil a tyto pak používal pro své potřeby.
38. Obviněný měl dále za to, že nalézací soud měl správně uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, neboť poškozená společnost měla pro dosažení svého zájmu využít institutů občanskoprávních a obchodněprávních, namísto čehož zneužila prostředků trestního práva, ačkoliv trestní řízení v daném případě postrádá celospolečenský zájem na postihu obviněného. Nejvyšší soud v těchto souvislostech poukazuje na to, že odvolací soud se na str. 26 až 28 pod body 58. až 60 odůvodnění svého rozsudku vypořádal s tím, proč nelze v případě obviněného aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe; zdůraznil, že oba spáchané útoky dosahují hranice společenské škodlivosti požadované pro jejich posouzení jako pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
39 . Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že zásada subsidiarity trestní represe je základní zásadou trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06). Jinak řečeno, trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
40 . S ohledem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě. Naopak lze konstatovat, že čin obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů [popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku]. Obviněný se dopustil jednání, které od počátku směřovalo ke způsobení škody poškozené společnosti a obohacení se na její úkor, jehož podstata spočívala v tom, že si dvěma dílčími útoky přisvojil jemu svěřené cizí věci náležející poškozené společností tím, že s nimi naložil v rozporu s účelem jejich svěření, a trvale tak vyloučil poškozenou společnost z možnosti těmito věcmi disponovat, čímž způsobil poškozené společnosti škodu v celkové výši 1 428 471 Kč. Takové jednání se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil dvěma dílčími útoky, naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu [§206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku].
41. Námitka obviněného, že soud prvního stupně v posuzované věci porušil při odročování hlavního líčení za účelem vyhlášení rozsudku lhůtu uvedenou v §128 odst. 3 tr. ř. a hlavní líčení odročil místo o tři dny o celkem devatenáct dnů, což činí následně vynesené rozhodnutí soudu nezákonným pro porušení zásady bezprostřednosti, nenaplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný zákonem stanovený důvod dovolání, a Nejvyšší soud proto nemá důvod a ani není oprávněn se jí blíže zabývat. Jen pro úplnost lze dodat, že lhůta stanovená v §128 odst. 3 tr. ř. je toliko lhůtou pořádkovou, její prodloužení tak nemá a nemůže mít žádný vliv na zákonnost vyhlášeného rozsudku, popřípadě předcházejícího řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/98, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 671/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1374/2009). Rozhodně nemohlo daným nedodržením pořádkové lhůty dojít k porušení zásady bezprostřednosti, neboť tato zásada se týká dokazování a hodnocení důkazů, které však bylo v hlavním líčení konaném dne 24. 6. 2020 ukončeno, přičemž dne 13. 7. 2020 došlo výhradně k vyhlášení rozsudku, kdy se tedy již dokazování, které by mohlo mít vliv na samotné rozhodnutí, neprovádělo.
42. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
43. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel relevantně namítal, že odvolací soud při ukládání nového peněžitého trestu porušil hmotněprávní ustanovení, když stanovil výměru peněžitého trestu obviněnému v počtu 15 denních sazeb v rozporu s §68 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se peněžitý trest ukládá v denních sazbách, které činí nejméně 20 a nejvíce 730 denních sazeb. Dovolatel měl za to, že odvolací soud s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius vůbec obviněnému nemohl v odvolacím řízení uložit peněžitý trest, neboť i trest na spodní hranici zákonem stanoveného rozmezí počtu denních sazeb by byl ve své podstatě přísnější než peněžitý trest uložený nalézacím soudem. S ohledem na novelu trestního zákoníku by i při stanovení nejnižšího zákonného počtu denních sazeb byl náhradní trest odnětí svobody delší, než jaký uložil nalézací soud.
44. S ohledem na výtky dovolatele je nejprve vhodné připomenout ustanovení §68 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, podle něhož se peněžitý trest ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Podle odstavce 2 §68 tr. zákoníku činí denní sazba nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Podle §69 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, jestliže pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody.
45. Rozsudkem soudu prvního stupně, který byl vyhlášen dne 13. 7. 2020, byl obviněnému podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců, a dále mu byl uložen podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 2 000 Kč, celkem tedy 60 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v témže znění ve výměře 30 dnů. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného zaměřeného proti všem jeho výrokům, zrušil výrok o trestu a nově o něm rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu 15 denních sazeb ve výši 4 000 Kč, tedy celkem ve výši 60 000 Kč. Odvolací soud tak učinil s ohledem na novelu trestního zákoníku, provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., k jejíž účinnosti došlo 1. 10. 2020 a podle níž soud již nestanoví náhradní trest odnětí svobody pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, odsuzujícím rozsudkem (bod 62., str. 28 a 29 jeho rozsudku). Vadou úvah odvolacího soudu, již však nelze ve stávajícím stadiu řízení odstranit, je, že se v úplnosti nevypořádal s otázkou časové působnosti trestního zákona ve smyslu §2 tr. zákoníku a všemi kritérii, jež je třeba v těchto souvislostech vzít v úvahu.
46. V návaznosti na shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud skutečně uložil obviněnému trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, když mu uložil peněžitý trest ve výměře 15 denních sazeb, tedy pod dolní hranicí stanovené trestním zákonem. Je však třeba konstatovat, že odvolací soud tak učinil ve prospěch obviněného, když obviněnému měl správně podle §68 odst. 1 tr. zákoníku ukládat peněžitý trest v rozmezí 20 až 730 denních sazeb. V daném smyslu lze poznamenat, že v takovém případě se obviněný nemůže prostřednictvím dovolání domáhat uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby, neboť takový závěr by byl zjevně v jeho neprospěch. Z komparace ustanovení §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. ve vztahu k písm. a) téhož zákonného ustanovení vyplývá, že obviněný má právo podat dovolání jen ve svůj prospěch a proti výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Obviněný se tedy může dovoláním domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch a uložení peněžitého trestu obviněnému v zákonem stanovené sazbě (byť na spodní hranici počtu denních sazeb podle §68 odst. 1 tr. zákoníku) by znamenalo nepřípustné zhoršení jeho postavení.
47. Pokud se však obviněný domáhal toho, aby mu vůbec nebyl peněžitý trest ukládán, domnívaje se, že odvolací soud nemohl uložit peněžitý trest v souladu s trestním zákonem a jím vymezenou sazbou při dodržení zásady zákazu reformationis in peius , jelikož odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podával toliko obviněný, a proto měl odvolací soud od uložení peněžitého trestu zcela upustit, pak Nejvyšší soud konstatuje, že odvolacímu soudu ničeho nebránilo v tom, aby obviněnému peněžitý trest ve výměře stanovené §68 odst. 1 tr. zákoníku uložil. Námitka obviněného, že odvolací soud měl od uložení peněžitého trestu s odkazem na zásadu zákazu reformationis in peius zcela upustit, je zjevně neopodstatněná; zákonné předpoklady pro uložení tohoto druhu trestu byly splněny, což obviněný ani nezpochybnil. Odvolací soud sice pochybil, když obviněnému uložil peněžitý trest, jehož výměra byla stanovena v počtu 15 denních sazeb ve výši 4 000 Kč, tedy ve výměře mimo sazbu stanovenou trestním zákonem, učinil tak však ve prospěch obviněného, nikoliv jemu na újmu, proto se nápravy takové vady nemůže obviněný prostřednictvím dovolání domáhat.
48. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
49. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s náležitě odůvodněným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu