ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1259.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1259/2021-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněného P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 10 To 127/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 74/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 5 T 74/2020, byl obviněný P. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a doklad o tom předložil soudu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému V. R. částku 30 900 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 10 To 127/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 14. října 2017 v obci XY, okr. XY, poblíž místní restaurace, v úmyslu se neoprávněně obohatit, prodal V. R., nar. XY, osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 807 E, r. z. XY, barva hnědá – metal, VIN: XY, za částku ve výši 71 000 Kč s deklarovaným počtem kilometrů 241 437 kilometrů, ač si byl vědom, že tento stav kilometrů uvedený na palubním počítadle neodpovídá skutečnosti, neboť uvedené vozidlo zakoupil krátce před jeho prodejem, a to dne 10. října 2017 v XY od majitele P. P., nar. XY, za částku ve výši 38 000 Kč se stavem počtu ujetých kilometrů nejméně 314 738 km (vycházejícího ze stavu tachometru zjištěného a zaznamenaného při technické kontrole dne 2. 9. 2016 u společnosti A.-Z. B. ve výši 309 738 km a dalších nejméně 5 tisíc km, které s vozidlem do okamžiku prodeje najel P. P.), který následně sám či prostřednictvím neustanovené osoby upravil tak, že na palubním počítadle ponížil počet ujetých kilometrů tak, že v rámci obviněným iniciované technické kontroly dne 13. 10. 2017 byl nově uváděný stav na palubním počítadle 241 437 km, a takto upravené vozidlo poté prodal V. R., nar. XY, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 30 900 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 10 To 127/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Vytkl porušení práva na spravedlivý proces. Měl za to, že došlo k porušení principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , neboť na základě provedeného dokazování bylo možné dojít k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, přičemž soudy se v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou Ústavního soudu přiklonily k té verzi, která je pro něj nejméně příznivá. Podle jeho názoru skutková zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedeného dokazování, resp. nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Za nepodložený považoval skutkový závěr o tom, že k neoprávněné manipulaci s tachometrem došlo až poté, co dne 10. 10. 2017 vozidlo zakoupil, a že o nesprávném počtu najetých kilometrů v době, kdy vozidlo dne 14. 10. 2017 prodal poškozenému V. R., věděl. Vyjádřil přesvědčení, že ačkoliv rozsáhlé dokazování nepřineslo žádný přímý důkaz stran časového zařazení manipulace s tachometrem, k této muselo dojít někdy v období dvou STK, tj. v období od 2. 9. 2016 do 13. 10. 2017. Byl toho mínění, že existují přinejmenším dvě pravděpodobné verze skutkového děje, kdy podle první z nich vozidlo zakoupil již se „stočeným“ tachometrem, k čemuž došlo v době, kdy byl vlastníkem vozidla P. P. a fakticky s ním disponoval a prováděl na něm blíže nespecifikované opravy též J. P., a podle druhé z nich ke stočení tachometru došlo až poté, co vozidlo zakoupil, avšak předtím, než na vozidle provedl technickou kontrolu. Zdůraznil, že z dokazování sice vyplynulo, že vozidlo v době, kdy je koupil, nějaká chybová hlášení zaznamenána mělo, nicméně z žádného důkazu nevyplývá, že by zobrazený stav kilometrů u některých těchto závad měl být vyšší než 240 000 km nebo že by diagnostika použitá O. V. z jiného důvodu měla či musela odhalit případnou předchozí podvodnou manipulaci s tachometrem. Obsáhle se pak věnoval principu fungování diagnostiky vozidla v návaznosti na počet najetých kilometrů a možnosti či nemožnosti zjistit pravý stav nájezdu vozidla. Prezentoval též reálnou možnost motivace svědků P. P. a J. P. měnit na vozidle počítadlo najetých kilometrů ještě před prodejem obviněnému a akcentoval nevěrohodnost výpovědi svědků a údajné rozpory v jejich výpovědích. Poznamenal, že technická prohlídka vozidla z roku 2016, při níž byl zaznamenán stav najetých km 309 738, nebyla ve velkém technickém průkazu vozidla vyznačena, tudíž mu nemůže být vyčítáno, že jako běžný občan, který důvodně považoval vozidlo za nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, nepodnikal kroky k ověření data provedení poslední technické kontroly vozidla a naopak zcela logicky provedl technickou prohlídku sám. V kontextu argumentace soudu, že vozidlo prodal za vyšší cenu, než za kterou je zakoupil, upozornil, že pro posouzení věrohodnosti jeho výpovědi či jeho trestněprávní odpovědnosti je nesoulad mezi cenou kupní a cenou obvyklou, resp. rozdíl mezi cenou nabývací a prodejní, irelevantní.
6. Obviněný brojil rovněž proti výroku o náhradě škody. V prvé řadě nesouhlasil s mechanismem výpočtu škody, kterou měl poškozenému V. R. uhradit, když soudy s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatovaly, že výše škody odpovídá rozdílu mezi kupní cenou vozidla, za kterou je poškozenému prodal (71 000 Kč), a obvyklou cenou vozidla při skutečném kilometrovém nájezdu (40 100 Kč), tj. částce ve výši 30 900 Kč. Takový závěr se nicméně podle obviněného nevypořádal s tím, že podle znalce při kilometrovém nájezdu odpovídajícímu „stočenému“ tachometru by obvyklá cena vozidla činila 50 600 Kč. Pak podle mínění obviněného v příčinné souvislosti se stočením tachometru by mohlo představovat navýšení kupní ceny toliko částku cca 10 500 Kč, což by vedlo k úvaze o aplikaci principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe. Skutečně dosažená kupní cena ve výši 71 000 Kč není v příčinné souvislosti s údajným podvodným jednáním, ale vypovídá spíše o rozsahu obviněným provedených prací na vozidle. Konstatoval, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že je třeba vždy zvažovat rozdíl mezi cenou odpovídající skutečnému stavu kilometrů a stavu neoprávněně deklarovanému (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 728/2014), resp. jak se do (navýšené) prodejní ceny vozidla promítly podvodně stočené kilometry (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1153/2019). Soud by se tedy měl zabývat nejen tím, jaký je rozdíl mezi kupní cenou a cenou obvyklou, ale i tím, zda tento rozdíl je v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného, tedy zda a do jaké míry se podvodné jednání do výše kupní ceny skutečně a prokazatelně promítlo.
7. Výrok o náhradě škody považoval za nesprávný a nezákonný i s ohledem na skutečnost, že výčet nároků, které lze poškozenému přiznat (§228 odst. 1 tr. ř.), je taxativní, přičemž se jedná o nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Trestním rozsudkem nelze přiznat nárok, který má jiný právní základ (např. vyplývá ze smlouvy, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 75/2013). Trestní soud si musí již na počátku hlavního líčení učinit vlastní civilněprávně kvalifikační závěr, jaký nárok poškozený v adhezním řízení uplatňuje a zda takový nárok vůbec lze v adhezním řízení projednat a přiznat; soud přitom není vázán kvalifikací nároku provedenou poškozeným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019). Z výpovědi poškozeného V. R. vyplývá, že jím uplatněný nárok na náhradu škody dovozuje ze znaleckého posudku zpracovaného policejním orgánem jako rozdíl mezi „najetými a přiznanými kilometry“. Takto popsaný nárok však neodpovídá nároku z titulu odpovědnosti za škodu, ale nároku z titulu porušení smluvní povinnosti vyplývající z kupní smlouvy, konkrétně povinnosti prodávajícího plnit řádně. Porušení této povinnosti zakládá nárok z titulu odpovědnosti za vady, nikoliv nárok z titulu odpovědnosti za škodu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v občanskoprávních věcech zopakoval, že pokud škoda spočívá ve vadnosti samotného předmětu koupě, resp. v porušení povinnosti prodávajícího na tyto vady upozornit, a je vyčíslená jako rozdíl mezi cenou kupní a cenou zohledňující vady věci, jedná se vždy o nárok z titulu odpovědnosti za vady. Odpovědnost za vady je institutem speciálním oproti obecnému institutu odpovědnosti za škodu, přičemž odpovědnost za škodu má své místo pouze tam, kde nelze uvažovat o odpovědnosti za vady.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265m odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 10 To 127/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 5 T 74/2020, zrušil a podle §226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek v ní popsaný spáchal.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného byly formulovány vůči procesu dokazování provedeného soudy nižších stupňů, přičemž neodpovídají požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Porušení pravidla in dubio pro reo přitom neshledal. Obviněný navíc uplatnil v podstatě shodné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se soudy vypořádaly. Obviněný ani adekvátně neargumentuje založením extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl v úzce specifikovaných případech odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu. Podle státního zástupce soudy provedeným dokazováním vyloučily, že by pachatelem, který stav tachometrů nechal upravit, mohl být někdo z předcházejících majitelů vozidla či následně sám poškozený. Jako pachatel byl bez důvodných pochybností ustanoven obviněný, který manipulací se stavem tachometru zvýšil atraktivitu ojetého vozidla, což mu umožnilo navýšit kupní cenu k jeho prodeji poškozenému.
10. Pokud jde o námitky k mechanismu výpočtu výše škody, připomněl státní zástupce, že jiné nesprávné hmotněprávní posouzení může spočívat v nesprávném rozhodnutí o náhradě škody, pokud je takové rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Jestliže však obviněný spekuluje o prokázání škody v důsledku jeho jednání, směřují tyto námitky jednak do rozsahu dokazování, jednak do způsobu hodnocení provedených důkazů, čímž nemohou naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pakliže se ale výtky obviněného se značnou dávkou tolerance podřadí pod deklarovaný dovolací důvod, přesto jim nelze přiznat opodstatnění. Soudy otázce způsobu a stanovení výše vzniklé škody věnovaly pozornost a jejich postup lze označit za souladný s dosavadním přístupem požadovaným judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 728/2014, publikované pod č. 14/2015 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1153/2019), tj. v případech prodeje vozidla, u kterého pachatel nechal upravit tzv. přetočením stav ukazatele počtu najetých kilometrů, v důsledku čehož dojde k navýšení kupní ceny. V posuzované věci bylo relevantní, o jakou částku byla navýšena prodejní cena vozidla, s ohledem na nepravdivé údaje o počtu najetých kilometrů, oproti skutečné hodnotě odvíjející se od skutečného stavu ukazatele na tachometru. Škoda pak byla správně stanovena s přihlédnutím k vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady motorových vozidel. Navazující odkaz obviněného na využití principu ultima ratio, resp. zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, nemůže obstát, protože se opírá o hypotetickou situaci, o kterou se měla kupní cena vozidla změnit podle názoru obviněného.
11. Výhradu obviněného, že právní kvalifikace podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku neumožňuje přiznání nároku na náhradu škody, označil státní zástupce za výtku procesní povahy, neboť obviněný v podstatě namítá nesprávnou aplikaci §228 odst. 1 tr. ř. Přiznaná škoda musí být způsobena trestným činem, kterým byl pachatel uznán vinným. Musí jít o škodu, která byla následkem (účinkem) tohoto trestného činu, je-li její vznik v příčinné souvislosti s žalovaným skutkem. Výše škody přiznaná poškozenému V. R. činila částku 30 900 Kč, takže odpovídala prokázané škodě vyplývající ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, vycházející z expertně vyhodnoceného rozdílu v kupní ceně vozidla při porovnání deklarovaného a skutečně najetého počtu kilometrů. Obviněný pak při své argumentaci zjevně přehlíží pojetí škody a její náhrady v trestním právu a svými úvahami zůstává v intencích předpisů práva občanského.
12. Závěrem státní zástupce poznamenal, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jehož naplnění obviněný spatřoval v jeho druhé alternativě, kde je předvídána kombinace s dalším důvodem, odkazuje na své vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. S odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Výhrady obviněného obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku, jimiž je napadán výrok o vině, se zákonem vymezenému rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela vymykají, jelikož se odchylují od skutkových zjištění soudů nižších instancí. K takto formulovaným námitkám nemůže Nejvyšší soud přihlížet, resp. je jakýmkoliv způsobem po věcné stránce hodnotit, neboť (jak již bylo zmíněno výše) v dovolacím řízení je skutkovými závěry nižších soudů vázán, a je tudíž povinen tyto plně respektovat.
20. Na druhou stranu ovšem Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 10 až 13, body 32. až 37. rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 6, body 10 až 16. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Z obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Soudy se v předchozích stadiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97], a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
22. Nalézací soud zejména v bodech 37. a 47. logicky vyvrátil obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že s tachometrem manipuloval někdo jiný než on. Předně se vypořádal s úvahou, že tuto manipulaci s tachometrem mohli provést svědci P. P. či J. P. Označil ji za nepodloženou, a to i s ohledem na fakt, že zásadním důvodem pro stáčení tachometrů bývá snaha prodat vozidlo za vyšší cenu, než odpovídá jeho skutečnému stavu. V konkrétním případě však na prodeji vozidla nebyl svědek J. P. finančně zainteresován a svědek P. P. vozidlo prodával za cenu nižší, než za jakou ho sám před rokem zakoupil. Jeho jednání by tak postrádalo smysl. Soud dále vyložil, že v období mezi koupí vozidla obviněným dne 10. 10. 2017 v nočních hodinách do okamžiku prodeje vozidla poškozenému V. R. dne 14. 10. 2017 měl vozidlo k dispozici pouze obviněný a svědek V. S., jeho kamarád, který na žádost obviněného provedl opravu a vyloučil jeho tvrzení o rozsahu a výši investice do oprav vozidla. Tento svědek - podle svého vyjádření - nemá diagnostiku, o zamýšleném prodeji vozidla další osobě nevěděl, nebyl na něm nijak zainteresován, tudíž předpoklad, že by sám z vlastní vůle upravoval stav tachometru, nepřichází v úvahu. Soudy zcela logicky poukázaly na věrohodnost výpovědí poškozeného (u něhož ze zcela elementárních logických důvodů nepřichází v úvahu, že by na vozidle po jeho zakoupení stáčel kilometry), jakož i svědků P. P. a J. P., jejichž vyjádření stran historie vozu byla v souladu s ostatními svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy a znaleckým posudkem z oboru ekonomika. Správným a stěžejním je též ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu náležitě popsaný poukaz na cenový rozdíl mezi nákupem vozidla obviněným (dne 10. 10. 2017 za 38 000 Kč) a jeho prodejem poškozenému (po 4 dnech 14. 10. 2017 za 71 000 Kč). Taková operace jednoznačně vylučuje, že by mohl obviněný stihnout a realizovat např. natolik hodnotné opravy vozu, které by jeho hodnotu zdvojnásobily. Tvrzení o údajném nájezdu citelně pod 300 000 km v době pořízení vozidla obviněným byla vyvrácena výpovědí P. P. i dokumentací stanic technické kontroly a obviněnému svědčící výpověď svědka O. V. byla důvodně označena za nevěrohodnou nejen pro osobní vztah k obviněnému, ale zejména pro rozpory s objektivně ověřitelnými skutečnostmi. Naopak angažovanost obviněného při spěšném pořízení nové technické kontroly měla evidentně v popsaných souvislostech za jednoznačný účel legalizovat nový (podstatně nižší) stav najetých kilometrů pro případ prodeje vozu poškozenému, kdy takový postup obecně je praktikován za jediným účelem, kterým je prodej vozidla za cenu vyšší, než jaká by připadala v úvahu při znalosti skutečného nájezdu kupujícím.
23. Soud také vysvětlil (viz bod 30. jeho rozsudku), že pokud jde o otázku výše škody, za účelem jejího objektivního zjištění přibral znalce Ing. Jiřího Dvořáka k podání znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady cen motorových vozidel, který stanovil hodnotu (obvyklou cenu) předmětného motorového vozidla při stavu skutečně ujetých kilometrů 314 738 km ke dni 14. 10. 2017 částkou 40 100 Kč, zatímco k témuž dni podle znalce činila hodnota vozu s počtem najetých km 241 437 km, který byl obviněným deklarován při prodeji poškozenému (tedy po tzv. stočení tachometru) částku 50 600 Kč. Poněvadž výše způsobené škody byla znaleckým posudkem stanovena na 30 900 Kč (jako rozdíl mezi faktickou kupní cenou a skutečnou obvyklou cenou vozu s reálně najetou kilometráží – viz bod 42. rozsudku nalézacího soudu), soud obviněnému přiznal právo na náhradu škody v této výši (srov. bod 52. rozsudku). Odvolací soud doplnil (srov. bod 17. jeho usnesení), že částka 30 900 Kč odpovídá rozdílu mezi cenou, za kterou poškozený vozidlo od obviněného koupil, a cenou, jakou vozidlo v době prodeje skutečně mělo. Byť znalec stanovil obvyklou cenu vozidla v době jeho prodeje poškozenému s nepravdivým nájezdem 241 437 km na částku 50 600 Kč, z kupní smlouvy i z výpovědí slyšených svědků vyplynulo, že prodej se uskutečnil za částku 71 000 Kč, což je částka, která přesněji reprezentuje obvyklou cenu věci – cenu, za kterou se věc v místě a čase prodávala. Rozdíl těchto částek je neoprávněným obohacením obviněného a zároveň škodou způsobenou poškozenému (srov. bod 21. usnesení). Dovolací soud nemá k naznačenému postupu soudů žádných výhrad a shodně jako státní zástupce odkazuje na obviněným akcentovanou judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1153/2019, vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 728/2014, publikovaného pod č. 14/2015 Sb. rozh. tr.), podle níž pro stanovení výše škody je stěžejní zjištění, o jakou konkrétní částku prodejní cena vozidla, stanovená i na základě nepravdivých údajů o počtu ujetých kilometrů, převyšovala jeho skutečnou hodnotu odvíjející se od skutečného stavu ukazatele kilometrů na tachometru. Za pochybení tedy nelze považovat soudy správně užitou kalkulaci, která za výši škody způsobené trestným činem podvodu považuje rozdíl mezi reálnou kupní cenou, za kterou obviněný vozidlo fakticky prodal poškozenému při předstírání menšího nájezdu km a (znalcem vyčíslenou) obvyklou cenou prodávaného vozu s objektivně zjištěným počtem najetých km (bez stočení tachometru) a nikoli (jak se toho domáhal obviněný) pouze rozdíl mezi obvyklou cenou vozu se zkresleně nižším počtem najetých km a obvyklou cenou prodávaného vozu s objektivně zjištěným počtem najetých km (která v daném případě byla znalcem vyčíslena jako nižší než skutečně poškozený zaplatil).
24. Dovolací soud stran skutkových námitek obviněného doplňuje, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
26. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze za relevantní hmotněprávní námitku považovat ani poukaz obviněného na princip ultima ratio , resp. zásadu subsidiarity trestní represe, poněvadž obviněný svou úvahu o aplikaci uvedených institutů odvíjel od vlastní, co do skutkových závěrů odlišné představy o výši způsobené škody, která se rozcházela se závěry, k nimž dospěly ve věci činné soudy.
27. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle §2894 o. z. (v nejobecnější podobě) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
28. Podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
29. Z dovolací argumentace vycházející úvaha obviněného, že trestný čin podvodu spočívající v uvedení druhého v omyl v rámci smluvního závazku neumožňuje přiznání nároku na náhradu škody, neboť se jedná o porušení smluvní povinnosti vyplývající z kupní smlouvy, konkrétně povinnosti prodávajícího plnit řádně, nutno označit za lichou. Ve shodě se státním zástupcem nelze než zopakovat, že obviněný zcela přehlédl pojetí škody a její náhrady v trestním právu a svými úvahami zůstal (včetně odkazů na občanskoprávní judikaturu) v intencích předpisů občanského práva, ačkoli tyto s naznačenými specifiky práva trestního nejsou v rozporu. V projednávané trestní věci není pochyb, že jednáním obviněného popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu došlo ke vzniku škody na majetku poškozeného a naopak k obohacení na straně obviněného. Škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněného, jímž byl v trestním řízení uznán vinným. V trestním řízení byla dostatečně prokázána jak skutková tak právní stránka trestné činnosti, tudíž není pochyb o odpovědnosti obviněného za vznik majetkové škody, kterou svým činem způsobil. V takovém případě pak nalézací soud obligatorně pozitivně o řádně a včas vzneseném nároku na náhradu škody podle shora zmíněného ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. rozhodne. V projednávané věci se přitom poškozený V. R. evidentně domáhal nároku na náhradu škody, což také vzhledem k tomu, že mu škoda, resp. újma na jmění ( §2894 odst. 1 o. z.), byla způsobena, byl oprávněn. Výrok o náhradě škody, kterým byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit tomuto poškozenému částku 30 900 Kč, jako částku odpovídající rozdílu mezi cenou, za kterou obviněný poškozenému vozidlo prodal, a tzv. obvyklou cenou vozidla v době uvedeného prodeje, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, je proto výrokem o náhradě škody věcně správným a zákonným.
30. Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí nespočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky, jimiž obviněný odkazoval na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak nemají opodstatnění. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
31. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného P. K. bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), popř. l ) tr. ř. nebyly naplněny. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth