ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.162.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 162/2021-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 4 To 368/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 26/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 6 T 26/2020, byl obviněný M. K. uznán vinným pod bodem 1) zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, regionální pobočce Plzeň částku 25 156 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. P., nar. XY, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 4 To 368/2020, z podnětu odvolání obviněného uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil tak, že podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu odkázal se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [ad bod 1)] a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku [ad bod 2)] dopustil tím, že:
1) dne 16. listopadu 2019 v době kolem 16:35 hodin v Českých Budějovicích, v XY, před budovou vlakového nádraží, při náhodném setkání, na základě dlouhodobých vzájemných neshod, při slovní rozepři, fyzicky napadl M. P., nar. XY, když ho nejméně třikrát udeřil svou hlavou do jeho hlavy, shodil ho na zem, klekl si na něj a rukou sevřenou v pěst ho minimálně třikrát udeřil do hlavy v obličejové části, následně jej v oblasti ramen uchopil za oděv, zvedl do výšky cca 40 cm nad zemí a udeřil mu hlavou o chodník a takto konal pod vlivem návykové látky, kdy mu přístrojem Dräger bylo naměřeno 2,07 promile alkoholu v dechu, čímž poškozenému M. P. způsobil podkožní krevní výrony víček obou očí (tzv. brýlový hematom), podkožní krevní výron na levé tváři, zhmoždění horního a dolního rtu vlevo, tržnou ránu v týlní krajině vlevo, zhmoždění hrudní stěny vlevo, zlomeninu nosních kůstek s posunem, zlomeninu klenby lební v temenní a spánkové kosti vlevo se zlomeninou spodiny lební jdoucí přes pyramidu kosti skalní vlevo do levé dutiny kosti klínové, zavzdušnění (pneumocefalus) dutiny lební vlevo, krevní výron v měkkých plenách mozkových (subarachnoidální krevní výron) v pravé spánkové krajině a zhmoždění spodiny pravého spánkového laloku mozku, což je ze soudně lékařského hlediska poranění těžké pro poškození důležitého orgánu (zlomenina spodiny lební, krevní výron v obalech mozkových a zhmoždění mozku) s obvyklou dobou léčení kolem 2 měsíců,
a činu se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 T 1/2017-177, odsouzen pro zločin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku a přečin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 5. 11. 2018, a dále mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě,
2) v době od 27. 8. 2019 do 17:02 hodin dne 16. 11. 2019, v Českých Budějovicích, případně jinde, úmyslně mařil výkon uloženého dohledu nad jeho chováním při ukončení ochranného protialkoholního léčení, v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem na dobu 3 let, který mu byl uložen na základě usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19. 3. 2019, pod č. j. 1 Nt 726/2018-22, které nabylo právní moci dne 12. 4. 2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2019 pod č. j. 3 To 223/2019-34, kdy na výzvu vydanou Okresním soudem v Českém Krumlově ze dne 29. 5. 2019, pod č. j. 1 Nt 726/2018-43, když písemnost prokazatelně převzal do vlastních rukou dne 26. 8. 2019, s povinností, aby ihned po doručení výzvy kontaktoval Probační a mediační službou v Táboře za účelem informování probačního pracovníka o místu jeho pobytu, zaměstnání, dodržování soudem uložených přiměřených omezení nebo povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním pracovníkem, na tuto výzvu bez závažného důvodu nereagoval a k jednání s probačním úředníkem se nedostavil ani jej jiným způsobem nekontaktoval, stal se tak pro orgány Probační a mediační služby ČR nekontaktní až do doby, kdy byl příslušníky Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Obvodního oddělení České Budějovice, dne 16. 11. 2019 v 17:02 hodin podle §76 odst. 1 tr. ř. zadržen jako podezřelý ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a později na základě příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 4 Nt 1108/2019, vzat z důvodu uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) tr. ř. do vazby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 4 To 368/2020, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájce na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný dovolání podle jeho obsahu zaměřil výhradně proti skutku uvedeném v bodě 1) a odvolacímu soudu vytýkal, že se soud řádně nevypořádal s jím uvedenými výhradami v podaném odvolání, měl za to, že ve věci je tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což zakládá porušení práva na spravedlivý proces, protože nebyly dodrženy podmínky pro řádné objasnění věci, zejména ve způsobu, jakým soudy hodnotily výpovědi svědků. Vyjádřil názor, že provedenými důkazy nebylo jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že to byl skutečně on, kdo byl strůjcem celého incidentu a hlavním agresorem. Pokud by soudy důkazy řádně hodnotily, dospěly by k závěru, že existují značné pochybnosti o jeho vině, a tudíž by jej v souladu s pravidlem in dubio pro reo z důvodu nutné obrany zprostily obžaloby, protože se útoku poškozeného M. P. bránil.
6. Výpověď poškozeného M. P. obviněný považoval za nepoužitelnou, protože si na počátek, průběh ani závěr konfliktu nepamatoval, a svědci P. M. a M. P. zaznamenali až závěr incidentu od okamžiku, kdy poškozený již ležel na zemi, a nemohli se tudíž vyjadřovat k tomu, kdo byl jeho iniciátorem a jakou roli v něm poškozený sehrál, když svědek P. M. výslovně uvedl, že neví, kdo dal komu první ránu. Jediným svědkem, kdo mohl sledovat celý průběh incidentu, byla svědkyně K. M., která vyjma obviněného a poškozeného mohla poskytnout relevantní informace o celém průběhu konfliktu, a vypověděla, že obviněný byl agresivním poškozeným M. P. napaden nejprve verbálně a následně i fyzicky, a to úderem pěstí, a že se obviněný tomuto útoku poškozeného bránil, a vyloučila, že by dal obviněný poškozenému „hlavičku“. Jestliže tato svědkyně potvrdila, že to byl poškozený, kdo na obviněného zaútočil, jsou závěry obou soudů nelogické a založené na nesprávných závěrech.
7. Obviněný vytkl, že odvolací soud dospěl k závěru, že svědkyně K. M. není nezávislým svědkem, protože ji obviněný označil za svou kamarádku a že rozhodného dne trávili čas konzumací alkoholu, což nekoresponduje s výpověďmi svědkyně, podle které se seznámili několik měsíců před incidentem, vnímala obviněného jen jako známého, neznala ho jménem, ale jen podle přezdívky, a neměla tendence jakkoliv mu svojí výpovědí pomáhat, po příchodu do jednací síně jej nepoznala. Poukazoval rovněž na zcela zásadní závěr znaleckého posudku znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře, podle kterého došlo k poraněním poškozeného M. P. pravděpodobně v důsledku pádu na zem, a nikoliv pro to, že by obviněný poškozeného udeřil hlavou o zem. Nedostatky obviněný spatřoval i v protokolu o hlavním líčení, který neodpovídá jeho reálnému průběhu, a proto podle něj by měl Nejvyšší soud vycházet výhradně z pořízeného audiozáznamu hlavního líčení.
8. Vzhledem k tomu, že počátek incidentu (kdo byl jeho strůjcem, kdo dal první ránu a jakým způsobem) je významný pro posouzení viny i z hlediska úvah o trestu, bylo podle obviněného vhodné přibrat znalce psychologa, který by zhodnotil jeho speciální věrohodnost a vyjádřil se i k dalším souvisejícím otázkám. Nalézací soud se však tímto požadavkem nezabýval a odvolací soud konstatoval, že vypracování takového posudku se jeví nadbytečným, s čímž se obviněný nespokojil a poukázal na své chování (málomluvnost, stručné odpovědi na pokládané otázky a působil, jako by nerozuměl, apod.) a na to, že jeho prvotní výpověď se konala v nepřítomnosti obhájce, tudíž lze polemizovat s tím, zda byla skutečně spontánní. Vyslovil proto úvahu, že se mohlo jednat toliko o úryvky seskládané vyslýchajícím vyšetřovatelem do ucelené výpovědi, aniž by mu byl zřejmý její význam.
9. Skutkový děj proběhl podle výpovědi svědkyně K. M., a ve spojení se závěrem znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře nelze dospět k jinému závěru, než že jednal v nutné obraně, poněvadž odvracel útok poškozeného. Nejednalo se o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, neboť byl napadán údery pěstí a stejným způsobem se i bránil. Jde-li o jeho jednání poté, co poškozený upadl na zem, tj. druhou fázi incidentu, bylo by možné uvažovat o excesu z nutné obrany. Protože si poškozený podle znalce způsobil těžká zranění pravděpodobně pádem, a jaká zranění mu byla způsobena poté, co ležel na zemi, z žádného důkazu nevyplývá, lze se vzhledem k pravidlu in dubio pro reo domnívat, že žádné zranění poté, co ležel na zemi, neutrpěl. S ohledem na to, že to nebyl obviněný, kdo celý incident vyvolal, ale byl poškozeným bezdůvodně agresivně napaden a jeho útoku se bránil, nelze v jeho jednání spatřovat zločin ublížení na zdraví, ani přečin výtržnictví.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 4 To 368/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 6 T 26/2020, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání konstatoval, že námitku nutné obrany tak, jak je v dovolání formulována, nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit, protože primárně nebrojil proti právní kvalifikaci skutku, nýbrž prosazoval vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje, podle které čelil napadení ze strany poškozeného, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Soudy dospěly důvodně k závěru, že to byl obviněný, kdo napadl poškozeného, když se k tomu původně sám doznal.
12. Provedené dokazování státní zástupce považoval za dostatečné co do rozsahu i hodnocení důkazů, a z něj plynoucí skutkové závěry v něm mají oporu. Okolnosti zakládající nutnou obranu z nich neplynou (viz strany 6 až 7 rozsudku nalézacího soudu a 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu). Z těchto důvodů neobstojí výhrada obviněného o porušení pravidla in dubio pro reo či principu presumpce neviny. Namítal-li obviněný, že čelil napadení ze strany poškozeného, a teprve na základě toho, tedy až sekundárně, konstatoval naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, fakticky se domáhal jiného hodnocení důkazů.
13. V posuzované věci není důvod pro tvrzení, že některé důkazy byly opomenuty, protože s požadavkem obviněného se odvolací soud na straně 4 rozsudku dostatečně vypořádal a objasnil, proč jej shledal nadbytečným (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01). Posouzení věrohodnosti osoby je otázkou výsostně právní, nikoliv znaleckou, a tudíž není vadou dokazování, pokud soudy dospěly při hodnocení důkazů k jednoznačným závěrům o věrohodnosti vyslýchaných osob, aniž potřebovaly tyto závěry podložit znaleckými posudky, jak navrhoval obviněný (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 196/2015). K obsahu výpovědi svědkyně K. M. státní zástupce poukázal na správnost názoru odvolacího soudu (bod 20. jeho rozsudku), podle kterého k žádnému významnému zkreslení nedošlo. Nadto se jedná o výtku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Protože obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Obecně k dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. V mezích toho dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
V. Důvodnost dovolání
18. Podle obsahu podaného dovolání v kontextu s obsahem přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisu Nejvyšší soud neshledal pochybení svědčící o porušení zásad spravedlivého procesu. Za takovou vadu nelze považovat žádnou z obviněným tvrzených nedostatků, mimo jiné ani to, že se nalézací soud nezabýval jeho písemným návrhem na doplnění dokazování o znalecký posudek, který by zkoumal jeho speciální věrohodnost (v návaznosti na opakované doznání, které učinil v přípravném řízení), a že odvolací soud zaujal stanovisko, že vypracování takového posudku se jeví nadbytečným. Podle obsahu trestního spisu nalézací soud o předmětném důkazním návrhu obviněného (č. l. 214 - 215) sice nerozhodl, avšak takový postup nebylo možno vyhodnotit jako zásadní procesní vadu a porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na další postup řízení. Obhájkyně obviněného v závěru hlavního líčení předtím, než bylo dokazování prohlášeno za skončené, k dotazu soudu výslovně sdělila, že návrhy na doplnění dokazování nemá (č. l. 254), a následně, pokud obviněný v odvolání uvedl výhrady k důkazní nedostatečnosti pro závěr o vině (mimo jiné právě pro absenci zmíněného znaleckého posudku), odvolací soud nedostatek postupu soudu prvního stupně napravil a s námitkou neprovedení uvedeného důkazu se vypořádal. V odůvodnění přezkoumávaného rozsudku vysvětlil, že navrhovaný znalecký posudek je nadbytečný, neboť byl zkoumán psychický stav obviněného a podle znalce nic nesvědčí o tom, že byly rozpoznávací i určovací schopnosti změněny. Odvolací soud naznal, že důsledným vyhodnocením provedených důkazů lze učinit spolehlivé skutkové závěry, o nichž nepřetrvávají důvodné pochybnosti (srov. body 15., 17. rozsudku odvolacího soudu). Skutkový děj byl dostatečně objasněn i bez vyhotovení požadovaného znaleckého posudku.
19. Nejvyšší soud s ohledem na to, že odvolací soud na námitku obviněného na doplnění dokazování reagoval a řádně uvážil všechny skutečnosti, které pro závěr o úplnosti provedeného dokazování, a tedy nadbytečnosti důkazu, jehož se obviněný domáhal, byly podstatné, může konstatovat, že v procesu dokazování vadu, která by založila porušení spravedlivého procesu v důsledku tzv. opomenutého důkazu, neshledal. Ústavní soud v řadě svých nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), lze jen dodat, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, což odvolací soud v projednávané věci splnil. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uvedeným požadavkům dostál, a provedené dokazování tzv. opomenutými důkazy netrpí.
20. Dovolání obviněný zaměřil proti vadně hodnoceným důkazům s tím, že výsledky, které z dokazování vyplynuly, neodrážejí učiněná skutková zjištění, neboť se soudy dostatečně nevypořádaly s jím uváděnou obhajobou podporovanou výpovědí svědkyně K. M., že byl jako první napaden poškozeným.
21. Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející o takových nedostatcích nesvědčí, naopak z nich plyne, že soudy své závěry o vině obviněného opíraly jak o jeho postupně učiněné výpovědi, které jednotlivě posuzovaly a zkoumaly z hlediska ve věci dalších provedených důkazů. Především soudy vycházely z toho, že obviněný ve výpovědích z přípravného řízení opakovaně (ve svých výpovědích ze dne 17. 11. 2019 a 18. 11. 2019) sdělil, že byl tím, kdo jako první fyzicky zaútočil, i proč tak učinil (č. l. 13 - 17), jakož i z výpovědí svědků P. M. (č. l. 248 a 249), M. P. (č. l. 75 - 77) a částečně i K. M. (č. l. 193 - 194, 85 - 87), ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství i znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jakkoli doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení přezkoumat všechny okolnosti případu (§2 odst. 5 tr. ř.), a doznání obviněného se považuje za věrohodné, jen je-li jeho věrohodnost přezkoumána dalšími věrohodnými důkazy a zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam (viz rozhodnutí č. 38/1968-III., a č. 60/1972 Sb. rozh. tr.), nelze z jeho doznání, pokud jsou pro to splněny další požadavky, vycházet, je třeba v této věci konstatovat, že soudy skutečnosti, které obviněný uvedl, braly do úvahy. Obviněný průběh činu v přípravném řízení doznal a opakovaně ve výpovědích ze dne 17. 11. 2019 a 18. 11. 2019 sdělil, že dal poškozenému M. P. tzv. hlavičku, přičemž v obou svých výpovědích hovořil o trojím úderu označeným způsobem, a po pádu poškozeného na zem pokračoval v napadení dvěma až třemi údery pěstí. Soudy vycházely důvodně z toho, že při druhém výslechu, v rámci kterého obviněný potvrdil svou prvotní výpověď a z hlediska skutkového děje významné okolnosti incidentu zopakoval, byl přítomen i jeho obhájce, jenž výhrady proti způsobu výslechu nevnesl. Pravdivost těchto skutečností soudy posuzovaly se zřetelem na to, že obviněný na uvedená tvrzení odkázal rovněž při vazebním zasedání konaném dne 19. 11. 2019 (č. l. 25).
22. Správnost soudy uvedených úvah vychází i z toho, že vysvětlily, že obviněným zpochybněná výpověď z přípravného řízení není jediným usvědčujícím důkazem, ale navazuje na další nepřímé důkazy, které z dokazování vyplynuly. Opíral se o výpověď svědkyně M. P., podle níž incident začal tím, že útočník a zraněný muž stáli u sebe, útočník máchal rukama, křičel na druhého muže, že ho zabije, a poté ho napadl. Druhý muž jen stál a pak ležel, a že se nebránil. Svědek P. M. shodně uvedl, že když ležel poškozený na zemi, obviněný vzal jeho hlavu do rukou a několikrát jí udeřil o zem. Soudy posuzovaly zejména výpověď svědkyně K. M., podrobně hodnotily jí uváděné skutečnosti, které porovnávaly s ostatními výsledky provedeného dokazování a vycházely pro její malou věrohodnost jednak z toho, že s obviněným konzumovala alkohol, a jednak z toho, že se s obviněným znali. Rozhodné však je, že tato výpověď nepředstavovala jediný a stěžejní důkaz, na jehož základě by bylo možné poskytnout ucelený a skutečný obraz o průběhu incidentu, o němž obviněný sám podal podrobné informace, z nichž soudy vycházely, protože korespondovaly i dalšími důkazy. Kromě jiných i ze znaleckého posudku znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře, podle něhož poranění poškozeného nastala po jeho pádu po předchozích úderech hlavičkou či pěstí do obličejové části hlavy. Znalec zároveň připustil, že k poraněním mohlo dojít i při nadzvednutí horní poloviny těla již ležícího poškozeného s následným nárazem zadní části hlavy na pevnou podložku (zem). Soudy nepřehlédly ani výpověď poškozeného, který si na napadení v důsledku zdravotních následků nepamatoval, ale rozvedl skutečnosti, které mu předcházely.
23. Nejvyšší soud shledal, že soudy v potřebné míře provedené důkazy posuzovaly, a nic nesvědčí o tom, že by v projednávaném případě existovaly obviněným namítané extrémní vady a rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 10. rozsudku nalézacího soudu, body 19. - 21. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Ve svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 1 tr. ř. a vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč za přesvědčivé považovaly jeho doznání, kdežto změněné výpovědi neuvěřily.
24. Komplex shora uvedených poznatků v jejich vzájemných souvislostech dostatečně přesvědčivým způsobem odůvodňuje závěry soudů nižších stupňů o vině obviněného. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jejich spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Ze všech těchto důvodů lze k námitkám obviněného uzavřít, že nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
25. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že z obsahu učiněných skutkových zjištění nevyplývá tvrzení obviněného o jednání v nutné obraně podle §29 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle něhož čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku , ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů).
26. Ze skutkových zjištění, jak byla prokázána a zakotvena v napadených rozhodnutích i v obsahu spisu, neplyne nic, co by zákonná hlediska okolnosti vylučující protiprávnost podle §29 tr. zákoníku, jíž se obviněný domáhal, dokladovalo. Podle obviněným vznesených námitek je zřejmé, že se nutné obrany domáhal nikoliv na základě skutkových zjištění, která soudy učinily po provedeném dokazování a po zhodnocení všech důkazů, jež jsou vyjádřena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale dovozoval je ze zcela jiných skutkových okolností vyvozených z vlastních představ o průběhu skutkového děje. Soudy však vzaly za prokázané, že neodvracel žádný skutečný ani bezprostředně hrozící útok ze strany poškozeného, byl to on, kdo poškozeného atakoval na základě dřívějších sporů mezi nimi a po slovní námitce poškozeného ohledně vztahu obviněného ke svědkyni K. M. (aby ji nechal na pokoji). Obviněný poškozeného tzv. hlavičkou opakovaně napadl, čímž poškozeného srazil na zem, poškozený se ani nebránil (a ani toho zjevně nebyl v danou chvíli schopen), a obviněný přesto v útoku pokračoval, přestože poškozený již bezvládně ležel na zemi. Za této situace je zřejmé, že obviněný nereagoval na žádný hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, takový útok neodvracel, naopak jednal jako prvotní agresor, když ze strany poškozeného zjevně nehrozilo žádné nebezpečí.
27. Z těchto důvodů nešlo o okolnosti, které by mohly být posuzovány z hledisek §29 tr. zákoníku, ale bylo správné, když soudy v činu obviněného v bodě 1) shledaly naplněnými znaky skutkové podstaty přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud se zřetelem k rozvedeným skutečnostem uzavírá, že dovolání obviněného M. K. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth