ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.421.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 421/2021-1100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovoláních obviněných D. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 5 To 44/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 37/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 14 T 37/2018, byli obvinění D. D. a P. K. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný D. D. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době společně a nerozdílně s ostatními obviněnými podle svých sil uhradil poškozené společnosti I. B. způsobenou škodu. Podle §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 2 000 Kč (v celkové výši 100 000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 2 měsíců. Obviněný P. K. byl odsouzen za předmětný zločin a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 2 T 164/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 9 To 53/2018, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době společně a nerozdílně s ostatními obviněnými podle svých sil uhradil poškozené společnosti I. B. způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 4 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 2 T 164/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 9 To 53/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodováno o vině a trestu spoluobviněných J. H. a M. P. a o nároku poškozené společnosti I. B. na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění D. D., P. K., J. H. a M. P. Všichni obvinění napadli výrok o vině a tím i všechny další výroky, které v něm mají svůj podklad. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 5 To 44/2020, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že shledal vinným obviněného D. D. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a obviněného P. K. účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl obviněný D. D. podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil poškozené společnosti I. B. způsobenou škodu. Obviněný P. K. byl odsouzen za předmětnou trestnou činnost (nepřesně označenou jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku) a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 2 T 164/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 9 To 53/2018, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 4 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 2 T 164/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 9 To 53/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodováno o vině a trestu spoluobviněných J. H. a M. P. a o nárocích poškozené společnosti na náhradu škody.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění označené trestné činnosti dopustili tím, že:
obviněný J. H. v pozici jednatele společnosti S. G., IČ: XY (dále S.), v předmětné době se sídlem XY, a obviněný D. D. jako zaměstnanec a osoba s faktickým vlivem na rozhodování ve společnosti S., zjednali obviněného P. K. k výkonu funkce statutárního zástupce společnosti S., IČ: XY (dále S.), jejíž převedení na jeho osobu z osoby R. I. dnem 23. 2. 2013 zprostředkovali a zajistili s tím, že náplní činnosti bude realizace stavebních zakázek, o což se bez reálného přispění obviněného P. K. oni dva spolu s obviněným M. P. postarají, s touto nabídkou převzetí společnosti S. obviněný P. K., který neměl dostatečné zkušenosti z oboru stavebnictví, souhlasil oproti slibu, že mu za to bude zajištěna za mimořádně výhodnou cenu rekonstrukce prostor kavárny N. Z. v XY, kterou zamýšlel provozovat;
společnosti S. a S. působily v roce 2013 fakticky v totožných kancelářských prostorech na adrese XY, přičemž obvinění J. H. a D. D. fakticky řídili souběžnou činnost obou společností, k čemuž obviněný J. H. dále zjednal obviněného M. P., aby na smlouvu o provedení prací ze dne 1. 6. 2013 pod hlavičkou společnosti S. pracoval jako osoba působící v oboru stavebnictví s pracovním úkolem „příprava výběrových řízení pro realizaci zakázek, tvorba cenových rozpočtů“;
dne 25. 9. 2013 byla společností S. zastoupenou obviněným J. H. uzavřena Smlouva o dílo číslo 1/2013 s objednatelem Společenství vlastníků jednotek domu XY, (dále SVJ), přičemž podmínky a detaily této smlouvy na zhotovení nové fasády dvorního traktu na adrese XY, za částku 730 689 Kč včetně 15% DPH (635 381 Kč bez DPH) byly se zástupci objednatele dojednávány obviněnými J. H. a M. P.,
dne 4. 10. 2013 společnost S. převedla fiktivní Smlouvou o dílo číslo 1/2013-10-2013 povinnost k provedení díla za částku 651 400 Kč bez DPH nominálně na společnost S., následně obviněný M. P. pod hlavičkou společnosti S. oslovil jakožto faktického zhotovitele smluveného díla společnost I. B., IČ: XY, se sídlem XY (dále I. B.), s jednatelem této společnosti A. R. dojednal konkrétní podmínky opravy fasády domu, aniž sdělil pro zhotovitele díla zásadní skutečnost, že dodavatelem pro SVJ jakožto solventního investora není účelově zřízená, obsahově vyprázdněná a nesolventní společnost S., ale společnost S. obviněných J. H. a D. D., pro které ve skutečnosti i on sám jako stavař pracuje;
dne 9. 10. 2013 uzavřela společnost S. zastoupená obviněným P. K. se společností I. B. Smlouvu o dílo číslo 2/2013-08-2013 s cenou díla 684 632 Kč bez DPH (částkou o 49 251 Kč vyšší oproti ceně nasmlouvané s primárním investorem a objednatelem díla), aniž obviněný P. K. smluvnímu partnerovi sdělil, že ve skutečnosti jde o akci společnosti obviněných D. D. a J. H. S. jakožto dodavatele, který také bude od investora SVJ inkasovat cenu za provedené dílo;
následně v období od 9. 10. 2013 do 28. 11. 2013 společnost I. B. pod stavebním dozorem zmocněnce SVJ a obviněného M. P. provedla a prakticky dokončila zadanou opravu fasády domu v ceně 561 419 Kč, přičemž v průběhu prací podle stavu vykonaného díla podle dohody s odběratelem díla a podle obvyklého úzu vystavovala společnosti S. faktury se splatností deseti dnů za dosud vykonané práce, odsouhlasené podpisy obviněného M. P.: dne 20. 10. 2013 v částce 150 000 Kč, dne 30. 10. 2013 v částce 150 000 Kč, dne 11. 11. 2013 v částce 170 000 Kč, dne 28. 11. 2013 v částce 91 419 Kč, které však ani přes urgence zhotovitele díla nebyly v jeho prospěch společností S. hrazeny;
v průběhu zhotovování, avšak neproplácení prací na opravě fasády domu XY jednatel I. B. A. R. vlastním šetřením zjistil stav věcí, když mu bylo zástupci investora SVJ sděleno, že pro ně je druhou smluvní stranou pouze S., načež mu obviněným J. H. bylo řečeno, že pro společnost S. není I. B. smluvním partnerem, tedy jí S. nic neuhradí, a pokud se mu to nelíbí, může již od zakázky odejít, a když A. R. zjistil, že firma S. plní roli firmou S. účelově nasazeného fiktivního odběratele, který nemá žádný reálný majetek, žádné finanční prostředky a za odvedené dílo mu ani ona nezaplatí, dohotovené práce na fasádě protokolárně předal obviněnému M. P. a od zbývajících „přidružených stavebních prací“ (na balkonech domu) za dané perspektivy jejich neproplacení i vzhledem k již nepříznivým povětrnostním podmínkám začínající zimy za I. B. odstoupil;
společnost obviněných D. D. a J. H. S. obdržela z titulu opravy fasády provedené jako zhotovitelem společností I. B. na svůj účet u Komerční banky již dne 4. 11. 2013 částku 275 040 Kč, dne 29. 11. 2013 částky 155 650 Kč a 300 000 Kč, tedy celkem 730 690 Kč, ze kterých obvinění D. D. a J. H. ani společnosti S., ani společnosti I. B. z titulu opravy fasády nic neuhradili a peníze použili pro vlastní potřeby, načež se předlužené společnosti S. k datu 26. 2. 2014 zbavili převedením na osobu naprosto nezainteresované a neinformované A. B.;
poškozený jednatel I. B. A. R. po marných pokusech domoci se svého nároku za odvedené práce – jakož i po zjištění dalších obdobných praktik firem S. a S. pod vedením obviněných J. H. a D. D., při zjevné bezperspektivnosti domáhání se oprávněných nároků postupem civilního řízení, podal dne 12. 5. 2014 na všechny čtyři obviněné trestní oznámení.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 5 To 44/2020, podali obvinění D. D. a P. K. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný D. D. v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně jeho osoby jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a právní závěry, které odvolací soud v rozhodnutí učinil, jsou rozporné s provedenými důkazy, čímž podle jeho názoru došlo k porušení základních zásad trestního řízení, a to pravidla in dubio pro reo a k zásahu do jeho ústavně garantovaných základních lidských práv a svobod v podobě porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny.
6. Zopakoval svou obhajobu známou již od počátku trestního řízení, že s předmětným skutkem neměl nic společného, nijak se nepodílel na získání zakázky „XY“, ani na jejím převedení formou subdodávky na společnost S. a posléze na společnost I. B. Jeho jediná účast byla čistě realizační, a to navíc až v jejím závěru. Jelikož odvolací soud dovodil jeho zapojení do předmětné zakázky především z výpovědí svědků K. C., J. R., obviněných P. K. a M. P., připomněl ve svém dovolání, co tito před soudem prvního stupně vypověděli a co vypověděl svědek A. R. Podle mínění dovolatele výpovědi těchto osob jej s předmětnou zakázkou nijak nespojují a naopak jeho vinu významně zpochybňují, závěr o jeho vině je proto postaven nikoliv na relevantních a věrohodných důkazech, ale toliko na přesvědčení či pocitech odvolacího soudu, a je tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Argumentace odvolacího soudu se podle dovolatele fakticky týká nikoliv skutku, který byl předmětem trestního řízení, ale obecně podnikání společností S. a S. Způsob rozhodování odvolacího soudu označil za rozporný s právem na spravedlivý proces a se zásadou presumpce neviny a odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo a užití nepřímých důkazů.
7. Obviněný D. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a následně podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se dovolatel obžaloby zprošťuje.
8. Obviněný P. K. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že některý výrok v rozhodnutí chybí nebo je neúplný.
9. Konkrétně uvedl, že skutek zjištěný soudem ve vztahu k němu nenaplňuje znaky účastenství na dokonaném trestném činu tím, že umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Zdůraznil, že soud ve vztahu k jeho osobě neprokázal úmysl, který je nezbytnou složkou a podmínkou účastenství. V řízení bylo prokázáno, že si nebyl vědom, že vůči poškozené má být či dokonce je páchán podvod. S odkazem na odbornou literaturu poukázal na potřebu zvážení aplikace zásady subsidiarity trestní represe u pomoci, která je méně závažnou formou účastenství na trestném činu, přičemž soud se ve vztahu k obviněnému zákonným kritériem společenské škodlivosti jeho jednání nezabýval a toto kritérium nehodnotil, čímž podle jeho názoru došlo ke zkrácení jeho práv v trestním řízení. Uvedl, že skutek zjištěný soudem ve vztahu k jeho osobě nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Měl za to, že motiv přijmout funkci jednatele společnosti S. za prospěch spočívající ve snížení nákladů na rekonstrukci jeho kavárny nelze považovat za úmyslné jednání podílet se na podvodu třetích osob prostřednictvím předmětné společnosti. Přijetím funkce jednatele obviněný nevěděl, ani nemohl vědět, že napomáhá nebo v budoucnu může napomáhat podvodu. Z provedeného dokazování je podle něj zřejmé, že přijal nabídku od osoby, k níž měl důvěru na základě dlouholeté známosti. Pokud jde o okolnost, kterou měl zatajit a kterou soud považoval za informaci podstatnou pro poškozenou, uvedl, že jednalo-li by se o informaci, kterou poškozená považovala za podstatnou, pak by v rámci podnikatelské opatrnosti vznesla upřesňující dotazy k charakteru zakázky a jejím podmínkám. Z jejich jednání však bylo zjevné, že poškozená je v postavení subdodavatele. Předmětná otázka, zda je společnost S. mezičlánkem, se ukázala být pro poškozenou podstatnou až zpětně, nikoliv v okamžiku uzavírání smlouvy o dílo. Jednání obviněného v době uzavírání smlouvy tak nemělo v důsledku nevědomého neposkytnutí informace charakter nepřímého úmyslu podvodu, respektive úmyslu uvést někoho v omyl. Dovolatel zdůraznil, že bylo na soudu, aby se zabýval tím, zda v době, kdy uzavíral jménem společnosti S. smlouvu o dílo, věděl nebo mohl vědět, že další obvinění mají v úmyslu poškozenou podvést a obohatit se na její úkor a že pokud by tuto informaci poskytl, měla by za následek, že poškozená by smlouvu neuzavřela. Uvedl, že z podvodné činnosti neměl žádný prospěch, a okolnosti tak nasvědčují tomu, že jeho jednání v době uzavírání předmětné smlouvy o dílo nemělo charakter nepřímého úmyslu uvést někoho v omyl a umožnit tak třetím osobám obohatit se na jeho úkor. Úmysl spoluobviněných zjistil až následně, a to v době, kdy se poškozená obrátila na orgány činné v trestním řízení. Uvedl, že jeho jednání může případně naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku, spíše však zůstává otázkou, zda on sám nebyl vedle poškozené obětí podvodu.
10. Dále obviněný P. K. vytkl, že soud nesprávně stanovil výši způsobené škody. Vycházel z částek vyfakturovaných poškozenou společností, avšak nezjišťoval obvyklou cenu za provedené práce a nezabýval se kvalitou práce, ačkoliv tato nebyla odvedena v požadované kvalitě, proto měly i poškozené společnosti vzniknout sankční povinnosti ze smlouvy. K tomu připomněl závěry vyjádřené v usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 10. 1989, sp. zn. 1 T 218/89, podle nichž je při závěru o výši škody způsobené na cizím majetku vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky nutno vycházet ze skutečné hodnoty věcí a nikoliv z výše dohodnuté částky. Konstatoval, že nelze vycházet z částek fakturovaných poškozenou, když cena byla sjednána dohodou a mohla obsahovat také zisk poškozené, případně i další náklady, které nebyly poškozenou zatím vynaloženy, když poškozená vystavovala zálohové faktury. Uzavřel, že soud nevycházel z reálných nákladů poškozené, které do opravy omítky vložila. Podle obviněného soud není způsobilý posoudit, v jaké kvalitě a s jakými náklady byla zakázka poškozenou odvedena, proto je za tímto účelem nutno zajistit znalecký posudek, který stanoví výši škody objektivně. Uvedl, že jelikož se škoda vypočtená podle faktur pohybuje při dolní hranici značné škody, existuje reálná pochybnost, zda skutečná škoda nebyla ještě nižší a zda skutek neměl být posouzen podle příznivějšího ustanovení trestního zákoníku.
11. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že výrok napadeného rozsudku je neúplný, když není uveden popis skutkových okolností, o něž lze opřít výrok o vině obviněného a z něhož lze dovodit naplnění znaků předmětné skutkové podstaty. Vytkl, že ve výroku chybí subjektivní stránka trestného činu, a to i ve vztahu k účastenství. V tomto smyslu poukázal na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 287/2019, podle nichž nelze absenci jakéhokoliv údaje vyjadřující ve skutkové větě subjektivní stránky úmyslného trestného činu nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním výroku. Podle obviněného je tak napadený rozsudek v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř.
12 . Obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 5 To 44/2020, a ve věci rozhodl tak, že se trestní stíhání zastavuje, případně aby věc vrátil k novému řízení.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněných po připomenutí obecných východisek k uplatněným dovolacím důvodům uvedl, že podstatná část dovolání obviněného D. D. je polemikou se závěry uvedených soudů, nikoliv námitkou nesprávného hmotněprávního posouzení, zároveň se jedná o námitky, které dovolatel již uplatňoval v rámci řízení před soudy nižších stupňů, a oba soudy se těmito námitkami dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tak za irelevantní považoval výhradu stran porušení zásady presumpce neviny, a to i ve světle judikatury Nejvyššího soudu, neboť v předmětné věci neshledal existenci žádného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, naopak dokazování bylo podle jeho názoru provedeno v souladu se všemi zásadami trestního řízení. Argumentaci odvolacího soudu označil za komplexní, proto neshledal důvod ji v rámci svého vyjádření opakovat či znovu usvědčující důkazy interpretovat. I přesto připomněl, že odvolací soud svůj závěr o trestní odpovědnosti obviněného D. D. založil na výpovědi spoluobviněného P. K., na výpovědích svědků J. R., K. C., A. B. a E. P., ale rovněž vyhodnotil další významné okolnosti, a to ovládání účtů společnosti S. a S. ze strany obviněného, převod těchto společností a jejich účetnictví na nastrčené osoby, trestní minulost obviněného a další relevantní okolnosti žalovaného jednání. Skutečnosti vyplynuvší z uvedených důkazů připomněl a uzavřel, že z provedených důkazů se dostatečně podává, že to byl obviněný D. D., společně s dalším spoluobviněným, kdo byl osobou ovládající vůči společnostem S. a S., a tedy rozhodoval o tom, která zakázka bude realizována, prostřednictvím kterého subdodavatele, zda za ni bude zaplaceno a jak budou použity investorem poskytnuté finanční prostředky. Shrnul, že důkazní situace tak byla dostačující pro vyslovení viny u všech spoluobviněných, jelikož předestřené důkazy tvořily ucelený řetězec, na jehož základě bylo možné dovodit pouze jediný skutkový děj, přičemž takto řádně objasněným jednáním obviněný D. D. naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
14 . Ve vztahu k dovolání obviněného P. K. státní zástupce uvedl, že do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno zařadit výhradu, že se odvolací soud nezabýval subjektivní stránkou účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, případně znaku „uvedení v omyl“, a dále že soud nehodnotil, zda je namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Do kategorie tzv. opomenutých důkazů lze podle státního zástupce zařadit námitku ohledně neprovedení znaleckého zkoumání ke stanovení výše škody. K údajným nedostatkům napadeného rozsudku ohledně hodnocení subjektivní stránky účastenství na zločinu podvodu konstatoval, že odvolací soud se touto problematikou pečlivě zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 64.), stejně tak jako problematikou naplnění znaku „uvedení v omyl“ (bod 57.). Pro komplexnost argumentace odvolacího soudu neshledal důvod k jeho závěrům cokoliv dodávat. Státní zástupce neshledal ani existenci tzv. opomenutého důkazu, když soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že předmětné znalecké zkoumání není pro objasnění věci nezbytné, a tento závěr dostatečně odůvodnily (bod 39. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 39. až 41. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce dále neshledal splněnými podmínky pro aplikaci subsidiarity trestní represe, neboť v případě obviněného je s ohledem na způsob jeho jednání zjevné, že se nejedná o „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, jelikož jde jednak o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu se sazbou dva až osm let, což samo o sobě vyjadřuje vyšší typovou společenskou škodlivost posuzovaného jednání, zároveň jde o parazitický způsob jednání značně nebezpečný pro podnikatelské prostředí a obviněný P. K. v něm měl nezastupitelnou až stěžejní roli. Dodal, že nižší společenskou škodlivostí jednání se odvolací soud dostatečně věnoval v rámci ukládání trestů.
15 . Ohledně obviněným P. K. uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. konstatoval, že tento naplněn nebyl, když podle obsahu námitky obviněného tato náležela pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K argumentaci obviněného, že v tzv. skutkové větě není dostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu státní zástupce uvedl, že popis skutku je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu výstižně uveden a obsahuje všechny znaky účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, včetně vyjádření zavinění ve formě úmyslu nepřímého v případě obviněného P. K. Popis účasti obviněného včetně zavinění je zmiňován průběžně v rámci celé skutkové věty.
16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl, a to dovolání obviněného D. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného D. D. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že dovolání obviněného P. K. je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K dovolání obviněného D. D.
19. Obviněný D. D. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na tento dovolací důvod lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22 . Dovolací soud konstatuje, že v projednávané trestní věci neshledal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 36., 37., str. 14–15 rozsudku nalézacího soudu, body 48., 49. na str. 18–19 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo , jejichž použití se obviněný rovněž domáhá, jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze toliko za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v posuzovaném případě nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného i další spoluobviněné (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
23. Dovolatel závěr o své nevině a o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními dovozoval z odlišných (vlastních) skutkových zjištění, než jsou ta, která byla učiněna soudy nižších stupňů a popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. K argumentaci dovolatele je třeba zdůraznit, že v projednávané věci je bez významu, že obviněný nebyl tím, kdo předmětnou zakázku domlouval, a že tedy svědek A. R. nezmiňoval jeho jméno v souvislosti s dojednáváním zakázky, ani obviněný P. K. neuváděl jeho jméno svědku A. R. či že obviněný M. P. neuvedl, že by se obviněný D. D. podílel na sjednávání předmětné zakázky. Domlouvání předmětné zakázky a souvislost obviněného s předmětnou zakázkou tak, jak ji obviněný popisoval v dovolání s výtkou, že taková souvislost z provedeného dokazování nevyplynula, vůbec nebyla součástí skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a nebyla tedy jednáním, které bylo obviněnému kladeno za vinu. Podstatou projednávaného jednání obviněného D. D. popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu bylo zjednání obviněného P. K. a jeho dosazení na pozici statutárního orgánu společnosti S., faktické řízení činnosti této společnost, jakož i vedoucí postavení ve společnosti S. společně s obviněným J. H., s nímž rozhodujícím způsobem koncipovali a řídili veškeré podnikání uvedených společností v oboru menších stavebních zakázek oprav fasád. Obviněný D. D. se tak tímto způsobem podílel na zjištěném podvodném jednání vůči společnosti I. B., ačkoliv to nemusel být on, kdo přímo komunikoval se svědkem A. R. či spoluobviněným M. P. ohledně zakázky na ulici XY, hrál však v předmětné věci důležitou roli, když obě společnosti řídil společně s obviněným J. H., byl o všem informován, podílel se na koncipování a plánování provedení získání zakázky, zajištění jiné společnosti pro její realizaci prostřednictvím společnosti S., do níž dosadil obviněného P. K. jako statutárního zástupce, získání peněz za zakázku a následné nezaplacení společnosti, s níž uzavřela společnost S. smlouvu o dílo a která dílo provedla.
24. Uvedené jednání obviněného blíže popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu bylo (v kontrapozici s jeho názorem) spolehlivě prokázáno především výpovědí obviněného P. K., z níž se podává, že to byl právě obviněný D. D., kdo jej zjednal k výkonu funkce statutárního zástupce společnosti S., jejíž činnost řídil; výpovědí svědka J. R., který ve vztahu k obviněnému D. D. uvedl, že ve společnosti S. působil jako obchodní ředitel a společně s obviněným J. H. se věnovali tomu, aby vyhráli zakázky, o jejichž dokončení neměli zájem, a že v případě svědka A. R. a společnosti I. B. tito obvinění převzali peníze a rozdělili si je, takže již neměli z čeho uvedenou společnost vyplatit a neprávem společnosti vyměřovali vysoké penále. Jmenovaný svědek taktéž zmínil, že společnosti S. a S. vedli obvinění J. H. a D. D. společně, dále že měl seznam poškozených společností, které již nesměl oslovovat na subdodavatele, protože ty už byly dříve postupem společnosti S. poškozeny. Pokud dovolatel označil tvrzení svědka J. R., že to byl právě obviněný, kdo měl na starosti účetnictví společnosti S. při konfrontaci s výpovědí svědkyně E. P. za „holý nesmysl“, pak k tomu lze uvést, že svědek uvedl, že obviněný měl účetnictví na starost, ale rovněž že účetnictví následně prováděla externí společnost, žádný nesoulad zde proto nelze shledat. Rovněž svědkyně E. P. vypověděla, že účetní doklady převzal obviněný D. D., čímž tvrzení svědka J. R. potvrdila. Skutečnost, že společnost S. vedl s obviněným J. H. i obviněný D. D., dále vyplynula i z výpovědi svědkyně A. B., na niž oba tito obvinění společnost zcela účelově převedli a která uvedla, že D. D. byl společníkem J. H., že obviněný D. D. měl přístup k firemnímu účtu a že peníze, které na účet společnosti chodily, byly vybírány a část byla posílána na účet matky obviněného D. D. Nezvyklá souvislost, kterou nelze považovat za běžný obchodní vztah a na níž se podílel právě obviněný D. D., byla mezi společnostmi S. a S. potvrzena rovněž zprávou České spořitelny ze dne 5. 1. 2015 (č. l. 331 až 332), podle níž měl obviněný D. D. společně s obviněným P. K. dispoziční právo k účtu společnosti S., a zprávou Komerční banky ze dne 21. 1. 2015 (č. l. 356), podle níž měl obviněný D. D. rovněž dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu společnosti S. Z e-mailové komunikace mezi A. R. a obviněnými D. D. a J. H. (č. l. 248 až 258) se podává, že tento svědek oba obviněné urgoval, aby dodrželi smlouvy a doplatili prostavěné částky, na což svědkovi obviněný D. D. reagoval, z čehož je rovněž evidentní přímá účast obviněného D. D. na předmětné zakázce a povědomí o všech podstatných okolnostech. Z uvedených důkazů zcela nepochybně vyplynula provázanost jednání obviněného D. D. s veškerými činnostmi společností S. a S., jakož i souvislost s předmětnou zakázkou na ulici XY. Je zcela evidentní, že obviněný věděl o podvodném jednání, aktivně se podílel na jeho konstrukci a zjednávání osob, které k jeho provedení společně s obviněným J. H. potřebovali, podílel se i na účelovém převodu společnosti S. na svědkyni A. B., přičemž jeho povědomí o účelovosti tohoto převodu nelze zpochybnit, když se i následně podílel na řízení této společnosti a měl i nadále přístup k účtu této společnosti, z níž dokonce vybíral finanční prostředky a zasílal na účet své matky.
25. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že zmiňované námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, nemohou obstát. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, pak k této námitce v dovolání neuvedl jakoukoliv konkrétní argumentaci a ve skutečnosti uplatnil pouze takové námitky skutkové, případně procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud se proto posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
K dovolání obviněného P. K.
26. Obviněný P. K. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. S odkazem na důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně namítl, že skutek zjištěný odvolacím soudem nenaplňuje ve vztahu k němu všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to pro absenci subjektivní stránky ve formě úmyslu, jakož i objektivní stránky, poněvadž nebyl naplněn znak „uvedení v omyl“. Vytkl také, že nebyla správně zjištěna výše škody, a za chybný pokládal také postoj soudů k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
27. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020). Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li je pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl eventuální].
28. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
29. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
30. Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl či zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
31. Co se týče účastenství na trestném činu, trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr).
32 . Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že jednání obviněného P. K. vykazuje znaky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že umožnil a usnadnil jinému, aby se obohatil tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, jakkoliv si zajisté lze představit i výstižnější popis jednání tohoto obviněného, obsahují znaky účastenství ve formě pomoci na zločinu podvodu.
33. Podle zjištění soudů se obviněný P. K. na podvodném jednání spoluobviněných J. H. a D. D., jehož se ve formě pomoci účastnil rovněž obviněný M. P., účastnil ve stručnosti tím, že jako osoba bez zkušeností v oboru stavebnictví přijal od obviněných J. H. a D. D. nabídku k výkonu funkce statutárního zástupce společnosti S. s tím, že se reálně o podnikání nebude starat a že za přijetí nabídky mu bude zajištěna rekonstrukce prostor kavárny, kterou zamýšlel provozovat, za mimořádně výhodnou cenu, přičemž následně uzavřel za nesolventní společnost S. se společností I. B. smlouvu o dílo, aniž této společnosti sdělil, že se ve skutečnosti jedná o akci společnosti obviněných D. D. a J. H. S. jakožto dodavatele, který bude od objednavatele inkasovat cenu za provedené dílo a jehož záměrem bylo inkasování ceny za provedené dílo a zároveň nezaplacení provedení díla společnosti I. B., a tak i vlastní obohacení ke škodě společnosti I. B. ve výši 561 419 Kč. Není pochyb o tom, že takové jednání nese charakteristické rysy účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
34. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se spoluobvinění J. H. a D. D. podle zjištění soudů dopustili tím, že poté, co na funkci statutárního zástupce společnosti S., s náplní činnosti v oboru realizace stavebních zakázek, zjednali a dosadili obviněného P. K., který neměl v oboru stavebnictví žádné zkušenosti s tím, že se budou o chod společnosti starat sami, a zjednali obviněného M. P., který měl pro společnost S. pracovat na přípravě výběrových řízení pro realizaci zakázek a tvorbě cenových rozpočtů, uzavřeli smlouvy o dílo za společnost S. s objednatelem Společenství vlastníků jednotek domu XY (dále také jen jako „SVJ“), za částku 730 689 Kč včetně 15% DPH (tj. 635 381 Kč bez DPH), následným fiktivním převedením smlouvou o dílo povinnost k provedení díla za částku 651 400 Kč bez DPH na společnost S. a oslovili společnost I. B. za účelem zjednání této společnosti jako faktického zhotovitele smluveného díla prostřednictvím obviněného M. P., který však tomuto zhotoviteli nesdělil zásadní skutečnost, že dodavatelem pro SVJ není účelově zřízená, obsahově vyprázdněná a nesolventní společnost S., ale společnost S., pro které ve skutečnosti sám pracuje, a dále zajistili uzavření smlouvy o dílo mezi společností S., zastoupenou P. K. a společností I. B. s cenou díla 684 632 Kč bez DPH, jíž obviněný P. K. nesdělil, že ve skutečnosti se jedná o projekt společnosti S., jakožto smluveného dodavatele, který bude od SVJ inkasovat cenu za provedené dílo. Obvinění J. H. a D. D. tak uvedli společnost I. B. prostřednictvím svých pomocníků obviněných P. K. a M. P. v omyl, poněvadž jim zatajili podstatné skutečnosti, při jejichž vědomí by společnost I. B. smlouvu o dílo se společností S. neuzavřela, nevynaložila náklady na zpracování díla a nepřišla o zisk, neboť by na základě takových skutečností věděla, že jí s největší pravděpodobností nebude sjednaná cena za dílo zaplacena, když společnost S., která za dílo inkasovala peníze nebyla smluvním partnerem společnosti I. B., proto této společnosti nehodlala ničeho uhradit, zároveň společnost S. byla pouze nasazenou společností, která neměla k úhradě ceny sjednané za dílo prostředky. Obvinění J. H. a D. D. tak činili s cílem se obohatit a způsobit škodu na majetku I. B., která vynaložila náklady na zpracování díla objednaného SVJ. Za tím účelem oslovili obviněné P. K. a M. P., kteří jim spáchání podvodného jednání umožnili a usnadnili tím, že společnosti I. B. zatajili skutečnosti, které byly ve svém celku pro poškozenou společnost v rámci rozhodování o uzavření smlouvy o dílo se společností S. podstatné. Námitka, že poškozená společnost by jistě vznesla doplňující dotazy k charakteru zakázky a jejím podmínkám, a proto nelze zatajení předmětných informací považovat za uvedení v omyl ohledně podstatné okolnosti, je zcela lichá. V rámci občanskoprávních, jakož i obchodněprávních vztahů je sice potřeba, aby každá strana smluvního vztahu dbala jisté opatrnosti a obezřetnosti, uvedené se však týká především zjišťování skutečností snadno zjistitelných a dostupných předmětné straně smluvního závazku, nikoliv takových skutečností, které nemá jak získat, či skutečností, které není běžné v rámci obdobného občanskoprávního, resp. obchodněprávního, vztahu zjišťovat (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Poškozené společnosti nelze vyčítat, že ji nenapadlo se obviněných ptát na to, zda jí za sjednané dílo skutečně zaplatí a zda je společnost S. skutečným dodavatelem díla pro SVJ a bude inkasovat peníze, z nichž bude schopna cenu za dílo uhradit, navíc je s ohledem na úmysl obviněných se na úkor poškozené společnosti takto obohatit pochybné, že by i na dotaz takové podstatné okolnosti poškozené společnosti objasnili. Naopak to byli obvinění, kdo záměrně podstatné skutečnosti zatajili, aby dosáhli svého záměru. Takovým jednáním se pak obohatili a na majetku poškozené společnosti I. B. způsobili škodu 561 419 Kč, neboť v této ceně zhotovila zadané dílo.
35. Z uvedeného je evidentní, že jednání obviněných J. H. a D. D. naplnilo všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. O podvodném jednání obviněných od samého počátku a jejich úmyslu uvést poškozenou společnost I. B. v omyl, obohatit se a způsobit na majetku poškozené společnosti škodu svědčí všechny kroky, které postupně činili již před zařízením uzavření smlouvy o dílo mezi společností S., kterou reálně ovládali, a poškozenou společností, tj. zajištění obviněných P. K. a M. P. na potřebné pozice, uzavření smlouvy o dílo se SVJ, fiktivní uzavření smlouvy o dílo mezi společností S. a společností S., v níž již byla cena díla stanovena na částku vyšší, než kterou měla společnost S. inkasovat od objednatele díla, následné uzavření smlouvy o dílo mezi společnostmi S. prostřednictvím zjednaného statutárního zástupce P. K. a poškozenou společností I. B., kdy cena díla byla sjednána opět na částku vyšší, než kterou měla inkasovat smluvní strana za provedení díla, a to o 49 251 Kč. Je zcela nelogické, aby společnost bez podvodného úmyslu uzavírala další smlouvy o dílo, na nichž by pouze tratila, naopak je zjevné, že obvinění přímo chtěli porušit zájem na ochraně cizího majetku ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na podvodný úmysl lze rovněž usuzovat i z následného jednání, kdy obvinění poškozené společnosti sdělili, že společnost S., která od SVJ inkasovala částku ve výši 730 690 Kč, ničeho poškozené společnosti neuhradí, neboť nejsou jejím smluvním partnerem, jakož i následného převedení předlužené společnosti S. na neinformovanou A. B. Minimálně nepřímý úmysl je třeba dovodit i k výši způsobené škody, neboť obvinění věděli, na jakou částku byla sjednána cena za dílo s poškozenou společností a jaké mohou být její náklady, pokud dílo na základě smlouvy provede, a museli tak být smířeni s tím, že ke škodě až do sjednané částky, tj. 684 632 Kč, může dojít.
36. Vzhledem k tomu, že dovolatel brojil i proti výši zjištěné škody, na jejímž základě namítal absenci znaku značné škody podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, lze jen stručně uvést, že trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Škoda se však v trestním právu chápe obdobně jako v odvětvích práva upravujících majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz (srov. rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr. a č. 55/1971 Sb. rozh. obč.). Za škodu na cizím majetku je třeba považovat újmu majetkové povahy, kterou představuje nejen zmenšení majetku (damnum emergens), ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen. Rozhodující je přitom hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. tr.).
37. Zásady stanovení výše škody jsou definovány v §137 tr. zákoníku, podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Mezi uvedenými třemi kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou, tj. účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
38. Takto stanovená pravidla pro určení výše škody je nutné dodržet i v případě, že obvinění stíhaní pro trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, spočívající ve vylákání zhotovení díla na základě smlouvy o dílo, jednali v podvodném úmyslu v době sepisování této smlouvy. V takovém případě škodou není smluvně dohodnutá částka, ale hodnota díla, kterou poškozený pro obviněného zhotovil. Při závěru o výši škody způsobené na cizím majetku trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky, je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věci, a nikoliv z výše dohodnuté částky (viz rozhodnutí č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr.). K tomu však Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že není vyloučeno, aby za škodu ve smyslu §137 odst. 1 tr. zákoníku byla považována smluvní cena dohodnutá stranami, ale to jen v případě, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato smluvní cena je cenou v době a místě činu obvyklou. To je možné připustit za určitých okolností, zejména tehdy, když cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za niž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005).
39. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud postup předepsaný pro stanovení výše způsobené škody dodržel a postupoval v souladu s pravidly vymezenými v §137 tr. zákoníku i s platnou judikaturou.
40. Předmětem podvodného jednání obviněných bylo zhotovení díla. Obvinění však neměli v úmyslu dohodnutou cenu uhradit a také ji v souladu se smluvními podmínkami dohodnutými ve smlouvě o dílo mezi společností S. a společností I. B. uzavřené dne 9. 10. 2013 neuhradili (viz smlouva včetně přílohy na č. l. 290 až 295). Za těchto okolností přichází v úvahu pro stanovení výše škody první kritérium určené podle §137 tr. zákoníku, a to podle ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, resp. v projednávaném případě ceny, za které se v době a místě činu uvedené dílo obvykle zhotovovalo. Soudy nižších stupňů postupovaly při stanovení výše způsobené škody v souladu s §137 tr. zákoníku. Nelze jim vytknout, že nenechaly vypracovat znalecký posudek k hodnotě zhotoveného díla a že vycházely z částek fakturovaných poškozenou společností odpovídající smluveným podmínkám a hodnotě, kterou dílo v předmětné době mělo, neboť o tom, že cena smluvními stranami dohodnutá je cenou obvyklou a že i její dílčí částky obvyklé ceně odpovídají, nebylo žádných rozumných pochybností. V předmětné věci nebyla potřeba blíže znalecky zjišťovat hodnotu díla ani obvyklost smluvené ceny za dílo, a to proto, že podobná cena za dílo byla smluvena již mezi objednatelem díla Společenstvím vlastníků jednotek domu XY, a dodavatelem společností S., a stranou pozornosti nelze nechat ani skutečnost, že tento objednatel předmětné dílo zpracované poškozenou společností převzal a společnosti S. za něj smluvenou částku uhradil. Argumenty obviněného, že tedy nebyla zkoumána reálná hodnota díla, které navíc neodpovídalo požadované kvalitě, nelze než označit za liché, když ani původní objednatel zakázky, pro nějž bylo dílo zpracováno, neměl vůči jeho kvalitě výhrady a smluvenou cenu za dílo bez vyměřování jakýchkoliv sankcí zaplatil. Poškozená společnost navíc společnosti S. fakturovala celkem pouze částku 561 419 Kč odpovídající stavu zhotoveného díla, přesto mu nebylo nic uhrazeno, ačkoliv SVJ za převzaté dílo společnosti S. dokonce vyšší částku zaplatil. K tomu je rovněž třeba poznamenat, že i z výpovědi svědka J. R. vyplynulo, že obvinění vyměřovali poškozené společnosti penále neoprávněně. Nejvyšší soud se z uvedených důvodů ztotožnil s odvolacím soudem, který nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování o znalecký posudek na stanovení obvyklé ceny díla, která bez pochybností o její výši vyplynula z provedeného dokazování. Škoda byla správně zjištěna ve výši 561 419 Kč, a odpovídá tak škodě značné ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020.
41 . Obviněný P. K. k naplnění znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku bezprostředně přispěl. Spáchání činu spoluobviněným umožnil a usnadnil tím, že figuroval jako statutární zástupce společnosti S., ačkoliv neměl v oblasti jejího podnikání žádné zkušenosti ani odborné vědomosti, uzavřel za tuto společnost ku prospěchu spoluobviněných s poškozenou společností smlouvu o dílo, přičemž poškozené společnosti zatajil skutečnosti, které by pro ni byly podstatné, pokud by o jejich existenci mohla mít povědomí, a při jejichž vědomosti by k uzavření smlouvy a zhotovení díla nepřistoupila. Pokud jde o výhrady dovolatele soustředěné k existenci potřebné formy zavinění, je namístě uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Závěr o tom, že pachatel jednal v nepřímém úmyslu, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Takovému požadavku však soudy bezezbytku dostály. Obviněný věděl, že je osobou bez zkušeností v oboru, v němž podniká společnost S., u níž přijal pozici statutárního zástupce, stejně tak jako počítal s tím, že tato pozice má být formálního charakteru a nebude se reálně o zakázky starat, maximálně bude vystupovat za společnost a uzavírat jejím jménem smlouvy v případech vyžadovaných obviněnými D. D. a J. H., kteří ho na danou pozici zjednali, což také následně učinil, když uzavřel smlouvu o dílo s poškozenou společností, aniž by jí uvedl podstatné okolnosti, za nichž se smlouva uzavírala, a tedy že se nejedná o projekt insolventní společnosti S., ale ve skutečnosti se jedná o projekt společnosti S., vedené obviněnými J. H. a D. D. Ostatně obviněný P. K. měl k takovému jednání motivaci, poněvadž si nechal slíbit mimořádně výhodnou rekonstrukci kavárny, kterou měl v úmyslu provozovat. Při vědomosti uvedeného muselo být obviněnému jako vysokoškolsky vzdělané, rozumově nadané osobě rovněž zjevné, že obvinění J. H. a D. D. jej vybrali jako nastrčenou figuru, aby zamezili vyvození jakýchkoliv právních povinností a také právní odpovědnosti své společnosti S. vůči zhotoviteli díla, tj. poškozené společnosti, neboť v opačném případě by nedávalo žádný smysl, aby mezi společnost S. a poškozenou společnost I. B., která měla dílo reálně zhotovit, vstupovala jako mezičlánek společnost S., navíc za cenově nevýhodných a ztrátových podmínek. Obviněný je osoba vysokoškolsky vzdělaná, a tedy nikoliv psychicky či rozumově méně vyspělá či osoba s poruchami, které by měly za následek, že si nedokázal vůbec představit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a spojit indicie naznačující, že k nekalému jednání ze strany hlavních pachatelů dochází a že právě k takovému jednání jej využívají. Pokud si byl výše uvedených okolností vědom, přesto s vidinou odměny přijal pozici statutárního zástupce společnosti S., aniž měl potřebné zkušenosti v oboru stavebnictví, a následně i podle pokynů obviněných jednal, musel být minimálně smířen (§15 odst. 2 tr. zákoníku) s tím, že napomáhá trestnému činu podvodu. S ohledem na obsah sjednané smlouvy o dílo s poškozenou společností si musel být vědom i výše škody, k níž může škoda směřovat. K tomu v podrobnostech viz bod 64. na str. 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se odvolací soud zcela podrobně zavinění obviněného P. K. věnoval. Lze tedy konstatovat, že obviněný P. K. věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně cizího majetku, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který z předmětného jednání vzešel.
42. Nejvyšší soud na základě uvedeného uzavírá, že odvolací soud jednání obviněného P. K. správně právně posoudil jako účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a v podrobnostech odkazuje na výstižnou a přesvědčivou argumentaci soudů nižších stupňů.
43. Obviněný P. K. ve svém dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný vytkl, že výrok o vině v rozsudku odvolacího soudu je neúplný, když v něm není uveden popis skutkových okolností, o něž lze opřít výrok o vině obviněného, konkrétně v něm podle jeho názoru chybí vyjádření subjektivní stránky trestného činu, a to i ve vztahu k účastenství, rozsudek tak neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř.
44. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak může být založen na tom, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, a druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, str. 3174, 3175). Třebaže obviněný podřadil tuto námitku pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve skutečnosti jde o výtky svým obsahem podřaditelné pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž jejich smyslem je zpochybnění správnosti právního posouzení skutku.
45. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
46. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku odvolacího soudu byly popsány všechny znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Požadavek obsažený v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. byl postupem odvolacího soudu bezezbytku akceptován. Ani Nejvyšší soud neshledal ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu v popisu skutku stran vymezení subjektivní stránky takové pochybení, které by mohlo vést k případnému zrušení rozsudku. Popis skutku, jak již bylo výše uvedeno, musí obsahovat všechny okolnosti, které vytvářejí znaky daného trestného činu, nemusí se však jednat o doslovné vyjádření, např. ve vztahu k subjektivní stránce spojením „v úmyslu“ či „s cílem“, apod. Struktura popisu podvodného jednání obviněných včetně dovolatele je svou popisností poněkud komplikovaná a nepřehledná a lze si představit jednodušší a výstižnější popis skutkových okolností, jak již bylo řečeno, ale ze skutečností popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývá naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu, pokud se jednalo o dovolatele, a to v úmyslné formě, neboť obsahuje všechny relevantní okolnosti, z nichž takový úmysl vyplývá. Odvolací soud vymezil skutek co do úmyslu obviněného P. K. pomoci hlavním pachatelům ke spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tak, že obviněný oproti slibu, že mu za to bude zajištěna za mimořádně výhodnou cenu rekonstrukce prostor kavárny, kterou zamýšlel provozovat, souhlasil s nabídkou k výkonu funkce statutárního zástupce společnosti S. s tím, že náplní činnosti bude realizace stavebních zakázek, o což se bez reálného přispění obviněného P. K., který neměl dostatečné zkušenosti z oboru stavebnictví, postarají spoluobvinění J. H. a D. D., a dále že uzavřel za obsahově vyprázdněnou a insolventní společnost S. s poškozenou společností smlouvu o dílo za cenu vyšší, než kterou měla podle fiktivní smlouvy o dílo obdržet za provedení předmětného díla společnost S. od společnosti S., aniž by smluvnímu partnerovi sdělil, že ve skutečnosti se jedná o akci společnosti S. jakožto dodavatele, který bude od investora inkasovat cenu za provedené dílo. Z uvedeného nemůže být pochyb, jak již bylo výše rozvedeno (viz bod 41. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), o vědomé roli obviněného P. K. a jeho smíření s následkem představovaným podvodným jednáním obviněných J. H. a D. D.
47. Konečně jde-li o námitku, že se odvolací soud nezabýval ve vztahu k obviněnému P. K. kritériem společenské škodlivosti, a to s důrazem na nižší povahu a závažnost pomoci oproti organizátorství a návodu, je vhodné v obecné rovině připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
48. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
49. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
50. V daném případě všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny byly; u obviněného P. K. nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě. Skutečnost, že obviněný jednal jako pomocník, nevylučuje jeho trestní odpovědnost, naopak trestní zákoník výslovně trestnost pomoci ke spáchání trestného činu upravuje a s trestní odpovědností za takové jednání počítá. V případě obviněného neexistují žádné konkrétní okolnosti, které by společenskou škodlivost jeho jednání snižovaly pod úroveň běžně se vyskytujících případů takové trestné činnosti, naopak pomoc v případě obviněného P. K. spočívající v tom, že přijal nabídku funkce statutárního zástupce společnosti S., ačkoliv věděl, že nemá žádné zkušenosti z oboru jejího podnikání, a s domluvou, že společnost budou řídit obvinění J. H. a D. D., za což mu byla slíbena odměna, a že za tuto společnost uzavřel s poškozenou společností smlouvu o dílo, aniž by této společnosti sdělil existenci podstatných okolností, za nichž k uzavření smlouvy dochází, a tím obviněným umožnil a usnadnil obohacení se na úkor poškozené společnosti, měla významnou roli a bez takového přispění obviněného by nedošlo k uzavření smlouvy o dílo s poškozenou společností I. B. ke zpracování díla a k inkasování ceny za dílo společností S. a ke vzniku škody na straně poškozené společnosti. Obviněný popsaným skutkem naplnil všechny znaky účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Nelze pominout, že odvolací soud formu účastenství, nižší míru viny a méně intenzivní formu zavinění v podobě nepřímého úmyslu ve srovnání s hlavními pachateli zvažoval a tuto zohlednil v rámci ukládání trestu, když obviněnému trest ve srovnání s trestem, jak mu byl uložen soudem prvního stupně, zmírnil (viz bod 71. na str. 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
51. Nejvyšší soud tak neshledal v postupu odvolacího soudu, který ve vztahu k obviněnému P. K. neaplikoval zásadu subsidiarity trestní represe, žádného pochybení, a má za to, že jednání obviněného vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio neodpovídá.
52. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného D. D. bylo podáno z jiného důvodu, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněného P. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu