ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.478.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 478/2021-2057
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2021 o dovoláních obviněných Š. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, a M. K., nar. XY ve XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 2 To 85/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 15/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. R. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 T 15/2019, byli obvinění Š. R. a M. K. uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byla obviněná Š. R. podle §168 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněný M. K. byl podle §168 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené AAAAA (pseudonym) na náhradu nemajetkové újmy.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Š. R. i M. K. odvolání zaměřená proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 2 To 85/2020, podle §256 tr. ř. odvolání obviněných Š. R. a M. K. jako nedůvodná zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění označené trestné činnosti dopustili tím, že v přesně nezjištěnou dobu, nejméně však od měsíce května 2018 do 16. 10. 2018 v obcích XY a XY, okres Jeseník, opakovaně společně přes sociální sítě domlouvali dceři nezletilé poškozené AAAAA, narozené XY, schůzky s přesně nezjištěným počtem neznámých mužů za účelem poskytování různých sexuálních praktik za úplatu spočívajících v bití, nadávkách a močení na tyto muže, kteří se u tohoto sexuálně uspokojovali, v některých případech odjížděla nezletilá poškozená AAAAA za neznámými muži společně se svou matkou obviněnou Š. R. a přihlížela různým sexuálním praktikám obviněné vůči mužům, přičemž po ukončení sexuálních praktik převzala nezletilá poškozená od mužů předem dohodnutou finanční částku, kterou předala obviněným, tito nezletilé v některých případech vyplatili 100 až 200 Kč a také v přesně nezjištěnou dobu měsíce července 2018 a měsíce srpna 2018 pobývala nezletilá poškozená 3x v Olomouci, na ulici XY u J. H., kterému obviněná Š. R. předala nezletilou poškozenou za účelem společného soužití za finanční částku 30 000 Kč, kdy během pobytu nezletilé poškozené telefonoval obviněný M. K. s obviněnou Š. R., přičemž následně obviněný M. K. nařídil obviněné Š. R., aby nezletilé poškozené ostříhala vlasy, neboť J. H. zaplatil za nezletilou poškozenou malou peněžní částku, a uvedeného jednání se dopustili s vědomím, že nezletilá poškozená AAAAA nedovršila 15. rok věku, když předčasná sexualizace, vystavování nezletilé poškozené nevhodným sexuálním aktivitám s dospělými muži za úplatu negativně ovlivnily psychosociální i psychosexuální vývoj nezletilé poškozené.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 2 To 85/2020, podali obvinění Š. R. a M. K. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněná Š. R. v dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
6. Konkrétně vytkla, že z hlediska kvalifikované skutkové podstaty zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku musí pachatel jednat v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci, avšak obviněná nikdy v daném úmyslu nejednala a uvedená skutečnost nevyplývá ani z provedeného dokazování. S odkazem na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1994, sp. zn. 4 To 518/94, z něhož vyplývá, co se rozumí prostitucí, vyvozovala, že poškozenou vzala ke dvěma lekcím, které zcela nepochybně nebyly prováděny v souladu s řádnou mravní výchovou dítěte, k tomuto jednání se však doznala a upřímně jej lituje.
7. Podle názoru obviněné je potřeba se ve vztahu k citované skutkové podstatě zabývat i motivem, který by ji měl vést k tomu, aby prodávala poškozenou. Z provedeného dokazování (výpovědí svědků) vyplynulo, že podmínky, za kterých se měla lekce s obviněnou účastnit i poškozená, byly naprosto identické jako ty, které byly konány bez její přítomnosti. Podle obviněné je naprosto nelogické, aby prodávala „komtesku“, aniž by se měnily podmínky pro poskytnutí lekce, naopak by bylo logické, že by po potenciálních klientech požadovala příplatek za účast další osoby. Poznamenala, že výsledky dokazování nebylo zjištěno, že by trpěla nouzí o zájemce na lekce. Navíc dodala, že se jednalo o submisivní muže hledající dominantní ženu, přičemž s přihlédnutím k věku a tělesné konstituci poškozené je vysoce nepravděpodobné, že by mohla zaujmout takové zájemce. Zdůraznila, že praktiky a způsob vedení lekcí, jak je popsala poškozená, zcela odporují popisu obviněné a popisu svědků K. J. a J. B. Pro úplnost považovala za podstatné uvést, že lekce probíhaly i po telefonu, a nemohlo se tak jednat o žádnou formu prostituce nebo jiných obdobných praktik. V daném kontextu poukázala na výpověď svědka J. H., z níž se podává, že tento neměl v úmyslu s poškozenou provádět jakékoliv sexuální praktiky, naopak o tom, kdy u něj bude poškozená pobývat, rozhodovala výlučně poškozená sama, stejně tak i o trávení volného času v rámci pobytu v Olomouci. Ani z výpovědi poškozené, ani ze zachycené komunikace v aplikaci Messenger nelze vyvozovat, že by měla být u svědka J. H. nucena pobývat, naopak si pobyt v Olomouci užívala a mohla kdykoliv podle vlastního uvážení odcestovat domů. Obviněná také zdůraznila, že k páchání trestné činnosti nemohla mít ani finanční motiv. Z fotografie předložené spoluobviněným M. K., na níž je zachycený společně se svým synem a finančními prostředky získanými v zahraničí, je patrné, že rodina obviněné disponovala obstojnou finanční hotovostí, která jí postačila na pokrytí životních potřeb do doby, než spoluobviněný začal pracovat a pravidelně finančně zajišťovat rodinu. Obviněná rovněž poukázala na komunikaci mezi poškozenou a nezletilou E. H. (č. l. 8), z jejíhož obsahu lze zjistit, že poškozená na dotaz, zda je „u toho svého, co má 42 let“, odpověděla, ať to neříká obviněné, protože o tom neví. I ze samotné výpovědi svědka J. H. vyplynulo, že s ním vždy komunikovala jen poškozená. Podle obviněné tedy bylo prokázáno, že si aktivity, které byly kladeny obviněné za vinu, sjednávala a zařizovala poškozená sama, k čemuž se i sama doznala v dopise adresovaném obviněné do vazební věznice ze dne 1. 9. 2020 a v nahrávce, která byla předložena obviněnou. Obviněná konstatovala, že v tomto směru navrhovala doplnění dokazování o výslech R. Ž., Ch. M. a nezletilého K. Š. R., což bylo soudy zamítnuto s následkem nesprávného právního posouzení skutku. Zdůraznila, že o aktivitě poškozené, která na stránkách sociální sítě Facebook inzerovala své panenství, se obvinění dozvěděli až od policejního orgánu. Obviněná uzavřela, že s ohledem na provedené dokazování může být uznána vinnou toliko přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
8. Dále měla dovolatelka za to, že i při kvalifikaci užité soudy nižších stupňů neodpovídá uložený trest normám hmotného práva a je trestem nepřiměřeně přísným. K jejím předchozím odsouzením není možno přihlížet, je třeba na ni pohlížet jako na osobu netrestanou, v rámci výkonu vazby byla hodnocena kladně, její trest by se tak měl pohybovat při samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Soud se měl podle jejího názoru s ohledem na skutečnost, že se poškozená sama aktivně podílela na praktikách, které neodpovídaly jejímu věku a mravnímu vývoji, zabývat tím, zda nejsou splněny zákonné předpoklady pro postup podle §58 tr. zákoníku.
9. Obviněná navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 2 To 85/2020, popřípadě i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 T 15/2019, zrušil a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný M. K. v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a taktéž namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
11. Prostřednictvím odkazu na §125 odst. 1 tr. ř. vytýkal nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, když podle jeho názoru nebyly vypořádány námitky obhajoby a návrhy na doplnění dokazování byly bezdůvodně zamítnuty. Konstatoval, že již v předcházejícím řízení poukazoval na nejméně osm zásadních rozporů ve výpovědi poškozené (zlomenina ruky, okolnosti nabízení poškozené na internetu, počet mužů, s kterými měla kontakt, okolnosti sepsání omluvných dopisů, okolnosti uzamykání v domě, příčina ostříhání vlasů, ovlivnění svědkyní E. H., vědomost či nevědomost o zaměstnání obviněného). Nalézací soud si sice všiml rozporu ve výpovědích poškozené stran počtu mužů, motivace k sepsání omluvných dopisů a točení videonahrávky, avšak ty si vysvětlil tak, že se jedná o dítě, navíc o dítě, které bylo vystaveno v důsledku jednání rodičů traumatizujícím zážitkům (bod 214. rozsudku), další podstatné rozpory však soudy vůbec nezmiňovaly a pokud ano, pak je bagatelizovaly. Soudy podle dovolatele naprosto pominuly zásadní výpověď svědka P. V., vedoucího pracovníka v domově mládeže, kde byla poškozená umístěna. Tento svědek poškozenou popsal jako osobu, která má radost a směje se, když někoho nachytá na lži. Rovněž znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie podle obviněného nevyznívá jednoznačně, když znalkyně výslovně uvedly, že i když specifická věrohodnost není narušena, vyskytuje se u poškozené účelové lhaní a vymýšlení, takže z psychologického hlediska nelze uvést, kdy poškozená mluví pravdu či lže. S ohledem na uvedené považoval za nutné doplnit dokazování o výpovědi svědků, s kterými byla poškozená v kontaktu. Tyto osoby se mohly vyjádřit k chování a jednání poškozené v období, pro které je obviněný stíhán, a mohly vysvětlit motivaci výpovědi poškozené. Dále soudům nižších stupňů vytkl, že se blíže nezabývaly výpovědí poškozené z přípravného řízení, z jejíhož obsahu vyplývá, že poškozená byla formou náhodných otázek tázána, jaká byla účast obviněného na trestné činnosti, a poškozená na tyto odpověděla zcela neurčitě. Z těchto neurčitých odpovědí nelze podle obviněného ničeho vyvozovat, přičemž žádný jiný důkaz o jeho vině neexistuje. Uzavřel, že obecné soudy hodnotily důkazy v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a rozsudek trpí vadami pro značnou nepřezkoumatelnost.
12. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí v celém rozsahu a věc vrátil nalézacímu soudu se závaznými pokyny k doplnění dokazování a opětovnému rozhodnutí.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovoláním obviněných předně upozornila na okolnosti, za nichž je dán dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zdůraznila, že skutkové námitky tímto dovolacím důvodem nejsou, ledaže existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Konstatovala, že oba obvinění vznesli v rámci citovaného dovolacího důvodu námitky skutkové, nikoliv námitky hmotněprávní. K výtkám stran existence opomenutých důkazů poznamenala, že soud není povinen provádět všechny navrhované důkazy, avšak při nevyhovění návrhům stran na doplnění dokazování musí takový postup zdůvodnit. Podle státní zástupkyně takovému požadavku soudy obou stupňů bezezbytku vyhověly, neboť se důkazními návrhy obou obviněných důsledně zabývaly, jak vyplývá z rozhodnutí soudu prvého stupně, který tak učinil v bodech 204. až 209. svého rozhodnutí, stejně tak jako odvolací soud v bodech 23. a 24. svého rozhodnutí.
14. Ve vztahu k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění soudů připomněla, že smyslem a účelem řízení o dovolání není, aby byly znovu reprodukovány a přehodnocovány důkazy a vyvozovány další skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Konstatovala, že nalézací soud podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byli oba obvinění, kdo popsaným způsobem zneužívali a využívali svoji nezletilou dceru, a to za účelem zlepšení své finanční situace, kdy ji jako komtesku nabízeli cizím mužům k poskytování sexuálních služeb. Trestné jednání obviněných je prokazováno výpovědí nemalého počtu mužů, kteří na erotickém portálu komunikovali s obviněnými, kdy jim byla nabízena účast mladší tzv. komtesky. Někteří z nich popsali i účast nezletilé poškozené na vzájemných setkáních. To, že obvinění za úplatu ponechali nezletilou k dispozici svědka J. H., bylo rovněž prokázáno, stejně jako skutečnost, že takto rodina získala nemalý finanční obnos. Poškozená se se svými zážitky svěřila i vrstevnicím, které soudu zopakovaly její sdělení. Sousedé obviněných rovněž potvrdili, že rodina nezletilou poškozenou prodávala, neboť slyšeli, že jí bylo vyhrožováno, což si spojili s tím, že byla ve večerních hodinách, a někdy i na delší dobu, rodiči odvážena namalovaná mimo bydliště. Sousedé, stejně tak jako pracovnice azylového domu, kde obvinění přebývali, zaznamenali, že jejich životní úroveň neodpovídá finančním prostředkům, k nimž měla rodina přístup. Státní zástupkyně zdůraznila, že soudy zaznamenaly rozpory mezi jednotlivými výpověďmi poškozené a zabývaly se vývojem obsahu těchto výpovědí v čase. Obsah těchto výpovědí pak konfrontovaly se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychiatrie a specializace klinická psychologie, v nichž znalkyně vysvětlily duševní pochody nezletilé poškozené, které ovlivňovaly obsah jejích výpovědí. Je logické, že nezletilá poškozená musela svádět vnitřní boj mezi tím, zda vylíčit, jak s ní bylo v rodině skutečně zacházeno s vidinou toho, že tím rodinu rozbije, a tím, zda má rodinu tvrzením o tom, že z jejich strany k ničemu nedošlo, zachránit. Nejdůležitějším údajem, který vyplynul z předmětného znaleckého posudku, je podle státní zástupkyně skutečnost, že nezletilá poškozená by nebyla schopna vymyslet a popsat jednání obviněných v takovém detailu, pokud by k němu nedošlo. Soudy se vypořádaly rovněž s tím, že u nezletilé poškozené byly zaznamenány sklony ke lhaní, stejně tak jako jiné závadové chování. Zde bylo vysvětleno, a to i prostřednictvím znaleckého zkoumání, že poškozená si osvojila tyto způsoby chování právě v rodině. Bylo rovněž vysvětleno, že tyto účelové lži poškozené nelze generalizovat ve smyslu, že by byla schopna křivě obvinit své rodiče. Soudům tedy nic nebránilo vycházet z výpovědi nezletilé poškozené, neboť ta nezůstala osamocena. Provedenými důkazy byl rovněž objasněn podíl obou obviněných na spáchané trestné činnosti s aktivním zapojením obviněného M. K. Zdůraznila, že vina obviněných byla postavena na uceleném řetězci důkazů, jejichž souhrn nenabízí jiné logické vysvětlení než to, že to byli právě obvinění, kdo popsaným způsobem jednali s poškozenou.
15 . Pokud jde o námitky týkající se nepřiměřenosti trestu vznesené obviněnou Š. R., státní zástupkyně zdůraznila, že tyto námitky neodpovídají uplatněnému, ale ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Podle státní zástupkyně rovněž nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu soudům vytýkat neužití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, nejsou-li pro takové snížení splněny podmínky (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, nebo ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017). Konstatovala, že k přezkumu výroku o trestu by Nejvyšší soud mohl přikročit pouze v krajních případech, kdy by existoval extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem, který by dosahoval ústavněprávní roviny. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, který se týká zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Konstatovala, že v posuzované trestní věci je veřejný zájem na ochraně společnosti význačný a převažuje nad zájmem nezletilé poškozené, aby její rodiče, respektive matka, zůstali na svobodě. Obviněná spolu se svým manželem nutili nezletilou poškozenou v době, kdy jí bylo 12 let, k prostituci, zamykali ji doma, aby o tom nemohla s nikým hovořit, a využívali ji jako nástroj vlastního obohacení, čímž doživotně poznamenali její psychosociální vývoj. Způsob, jakým se s ní snažili manipulovat v průběhu trestního řízení, nesvědčí podle názoru státní zástupkyně o tom, že by bylo v zájmu nezletilé poškozené, aby s nimi vyrůstala, nehledě na to, že v pěstounské rodině jsou její výchovné potřeby plně saturovány a ani sama nezletilá poškozená nemá zájem na soužití se svými rodiči. Uzavřela, že v posuzované trestní věci se nejedná o případ, kdy by bylo možné konstatovat, že nejlepší zájem dítěte byl uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody popřen. Obviněné byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody a byl uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby podle §168 odst. 3 tr. zákoníku, která má rozpětí od 5 do 12 let. Při stanovení druhu a výměry trestu měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestu v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily a vzaly v úvahu zejména okolnosti činu, přitěžující okolnosti i hodnocení osoby obviněné. Výrok o trestu ve světle úvah soudů ústavním deficitem netrpí.
16. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného M. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že dovolání obviněné Š. R. je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění ve svých dovoláních shodně odkázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
22 . K výtce dovolatelů, kteří měli za to, že návrhy obhajoby na doplnění dokazování byly bezdůvodně zamítnuty, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
23. Dovolatel M. K. zdůraznil, že považoval za nutné doplnit dokazování o výpovědi svědků, s kterými byla poškozená v kontaktu, aby se tito mohli vyjádřit k chování a jednání poškozené v inkriminované období a mohli vysvětlit i motivaci výpovědi poškozené. Na stejné návrhy, jakož i na návrh na výslech nezletilého K. Š. R. poukázala ve svém dovolání obviněná Š. R., podle které měla absence jejich provedení za následek nesprávné právní posouzení skutku. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 8. 2020 (č. l. 1592 až 1618) se podává, že obhajoba za daným účelem navrhovala před nalézacím soudem výslech svědka R. Ž., K. (popř. Ch.) M., A. T. a K. Š. R. Nalézací soud usnesením dne 14. 9. 2020 rozhodl, že další důkazy prováděny nebudou (viz protokol o hlavním líčení ze dne 14. 9. 2020 na č. l. 1694 až 1709). V souladu s výše uvedenými zásadami vyjádřenými Ústavním soudem soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě rozvedl, z jakých důvodů shledal výslech jmenovaných svědků nadbytečným s ohledem na již zjištěné skutečnosti a s ohledem na vzájemný vztah těchto svědků a poškozené (v podrobnostech viz body 206. až 208. na str. 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Shodný názor vyjádřil i odvolací soud (viz bod 23. na str. 7 až 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Soudy nižších stupňů měly za to, že výslech označených svědků by nepřinesl žádné další informace nad rámec toho, co již bylo zjištěno ze svědecké výpovědi nezletilé poškozené a dalších svědků, a že informace, které by mohli být schopni podat, by mohly mít význam zejména při počátečním prověřování podezření ze spáchání trestného činu, avšak nemají bezprostřední návaznost na jednání, které je předmětem tohoto řízení, proto není zapotřebí je blíže objasňovat. Ohledně svědka K. M. bylo zjištěno, že poškozená se s ním sice znala, ale nesvěřovala se mu; nebyl přítomen ostříhání vlasů poškozené, a tedy ani schopen k této otázce podat bezprostřední informaci. Pokud jde o výslech nezletilého K. Š. R., pak soudy poukázaly na věk svědka, jakož i na jeho postavení v rodině, vazbu na rodiče i nezletilou poškozenou a dospěly ke správnému závěru, že svědek by byl takto postaven do situace, která by byla nepochybně výjimečným zatížením pro jeho psychiku, proto se zabývaly tím, zda je jeho výslech potřebný, a správně uzavřely, že nikoliv s ohledem na ostatní provedené důkazy. Nadbytečnými byly shledány i další důkazní návrhy, které obvinění učinili před soudy nižších stupňů a které v rámci svých dovolání ani nepřipomínali, přičemž i jejich zamítnutí bylo soudy obou stupňů náležitě odůvodněno (viz bod 209. na str. 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 24. na str. 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nelze než uzavřít, že nalézací soud, jakož i soud odvolací dostály výše citovaným požadavkům na odůvodnění procesního postupu spočívajícího v zamítnutí návrhů na doplnění dokazování a nelze jim z tohoto hlediska ničeho vytknout, a tedy ani učinit závěr o existenci tzv. opomenutých důkazů.
24. Dovolatelé dále brojili proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a namítli extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný M. K. měl za to, že soudy nedodržely postup podle §125 odst. 1 tr. ř. a řádně se nevypořádaly s námitkami obhajoby, zejména s rozpory ve výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost zpochybnil. Obviněná Š. R. vytkla, že nebylo prokázáno, že poškozenou nutila k provozování prostituce, argumentovala, že k takovému jednání neměla jakýkoliv motiv, přičemž v rámci své argumentace poukázala na výpovědi svědků a rozpory mezi tvrzeními svými, svědků i poškozené. Nejvyšší soud na základě uvedených námitek zkoumal, zda proces dokazování byl proveden ústavně konformním způsobem, žádné pochybení však neshledal.
25. V projednávané trestní věci není žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 213.–220., str. 31–33 rozsudku soudu prvního stupně, body 17.–22., str. 4–7 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Jednání obviněných popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo spolehlivě prokázáno zejména výpovědí nezletilé poškozené, jejíž věrohodností se nalézací soud a následně i soud odvolací pečlivě zabývaly. Nelze nepřipomenout, že oporou jim byl na poškozenou zpracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychologie a psychiatrie, znalkyň Mgr. et MUDr. Evy Rozsívalové a Mgr. Moniky Novotné (č. l. 826–853), z něhož vyplynulo, že poškozená je schopna zapamatovat si prožité události a pravdivě je popsat; je sice schopná lhát, avšak znalkyně neshledaly žádný motiv poškozené k tomu, aby orgánům činným v trestním řízení lhala s cílem uškodit obviněným, svým rodičům, takový motiv pak neshledaly ani soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování. Znalkyně rovněž zjistily, že události, o kterých poškozená vypovídala, si musela sama prožít, aby je byla schopna způsobem, jakým učinila, popsat. Pokud jde o rozpory ve výpovědi poškozené, je třeba zdůraznit, že výpověď poškozené byla shledána věrohodnou v podstatných skutečnostech a rozpory v její výpovědi jsou zanedbatelné, nemají podstatný význam pro projednávanou věc, případně je lze upřesnit ostatními ve věci provedenými důkazy a lze je vysvětlit věkem poškozené, traumatizujícími zážitky, které jsou předmětem tohoto řízení a o nichž bylo poškozené zcela logicky nepříjemné mluvit, detailně je popisovat i na ně opakovaně vzpomínat, obzvlášť byla-li jim vystavena blízkými osobami, tj. svými rodiči, kterým zároveň nechtěla trestním řízením uškodit, a musela se se svým vztahem k rodičům v rámci trestního řízení sama srovnat. Proto jsou také evidentní její prvotní tendence zlehčovat předmětné jednání, případně vypovídat tak, aby rodičům, tj. obviněným, přilepšila. Nelze souhlasit s obviněným M. K., který namítal, že soudy rozpory ve výpovědi poškozené bagatelizovaly či že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi rozpory, na něž on odkazoval. Nalézací soud se pod body 213.–215. na str. 3–32 svého rozsudku velice podrobně věnoval věrohodnosti poškozené a zaměřoval se i na rozpory v jejích výpovědích, přičemž pod bodem 214. na str. 31 uvedl, že poškozená má ve své svědecké výpovědi u hlavního líčení a výpovědi z přípravného řízení rozpory, s nimiž se vypořádal výše uvedeným způsobem, tyto však uvedl toliko příkladmo, když užil formulaci: „zejména pokud jde o počet mužů, kterým měla být nabízena…“. Je však evidentní, že důvody, pro něž nespatřoval rozpory ve výpovědích poškozené relevantními, vztahoval i k dalším rozporům, na něž obviněný poukazoval ve svém dovolání. Rozhodně nelze přisvědčit obviněnému, že by soudy zcela opomněly výpověď svědka P. V., který se vyjadřoval k tomu, že poškozená je schopna lhát. Tato skutečnost byla potvrzena i znaleckým zkoumáním poškozené, avšak nebylo zjištěno, že by poškozená lhala v rámci tohoto trestního řízení, ani že by k tomu měla jakýkoliv motiv. Naopak je to obviněný, kdo opomíjí zásadní skutečnosti vyplývající z výpovědi předmětného svědka, a to stran sexualizovaného chování poškozené i nekorektního průběhu telefonátů mezi poškozenou a obviněnými, z jejichž strany mělo docházet k napadání, vyčítání a vyhrožování poškozené. Výpověď poškozené byla v podstatných bodech potvrzena a doplněna výpověďmi dalších svědků, zejména K. J., J. H., R. Š., s nimiž byla poškozená v kontaktu v rámci setkání s obviněnou a kterým byla poškozená obviněnou dále nabízena. Jako nepřímé usvědčující důkazy lze hodnotit i výpovědi svědků, kterým poškozená popisovala jednání obviněných, kteří ji předávali cizím mužům k sexuálním praktikám, již dříve, než mělo dojít např. k ostříhání vlasů poškozené, což obvinění považovali za motiv poškozené k pomstě a křivému obvinění. Komplexní představa o tom, jak se obvinění k poškozené chovali, je dotvářena i výpověďmi svědků, sousedů, kteří slyšeli křik a hádky mezi poškozenou a obviněnými a věděli o tom, že obvinění poškozenou zavírají doma a nepouští ven, že ji namalovanou odvážejí večer pryč a vrací se bez ní, nenechávají ji žít na stejné úrovni jako své syny apod. Naopak výpovědi obviněných byly shledány nevěrohodnými a kromě výše uvedených důkazů byly vyloučeny i dalšími důkazy; např. tvrzení obviněného, že nemohl o ničem vědět a účastnit se na jednání obviněné Š. R., neboť až do noci pracoval, není nepravdivé, jak se podává z výpovědí svědků, kteří s obviněným pracovali (srov. výpověď svědka J. S.).
26. Za účelovou a lichou je třeba označit argumentaci obviněné Š. R., která zpochybňovala, že by přiměla poškozenou k sexuálním praktikám s cizími muži za úplatu na základě tvrzení o absenci motivu k takovému jednání. Obviněná tvrdila, že by bylo nelogické, aby prodávala poškozenou k sexuálním praktikám, aniž by zároveň nezměnila podmínky „lekcí“ s muži a nechtěla za přítomnost poškozené příplatek, dále že poškozená s ohledem na věk a tělesnou konstituci nemohla zájemce o dominantní ženu zaujmout. K tomu nelze než uvést, že s ohledem na výpověď poškozené bylo prokázáno, že obvinění poškozenou nabízeli i jiným mužům a za těmito ji odváželi, případně ji za nimi poslali, nejednalo se tedy pouze o to, že obviněná poškozenou vzala s sebou na jednu z „lekcí“, jak sama setkání s muži označovala. Navíc z výpovědí těchto mužů vyplynulo, že obviněná jim poškozenou nabízela, oni však tuto nabídku nepřijali, proto nebyl důvod, aby za ni také platili navíc, naopak poškozená měla být pouhým pozorovatelem, aby se zaučila, a neměla na daných setkáních, jichž se účastnila i obviněná, sama dělat něco, za co by měli svědci připlácet. Stejně tak je nutno považovat za lichý argument, že pokud by měl svědek J. H. zaplatit za poškozenou, aby jí bylo užito k jiným formám sexuálního zneužívání, pak by bylo nelogické, aby jí kupoval další dárky. K tomu je třeba poznamenat, že jednání spočívající v tom, že svědek poškozené v předmětném postavení kupoval dárky a pečoval o ni v době, kdy s ní společně trávil čas, jako by tomu mělo být při klasickém dobrovolném soužití dvou dospělých osob, když právě to mu měla poškozená svou přítomností vynahradit (byla mu domů poskytnuta ke společnému soužití), není nijak neobvyklé. S důrazem na absenci finančního motivu obviněná uvedla, že její rodina byla dostatečně finančně zaopatřena z prací v zahraničí, což mělo být doloženo fotografií obviněného M. K. se synem, na níž oba drželi obstojnou finanční hotovost v eurech. K tomu lze uvést, že tato fotografie měla být jediným důkazem o finančním zaopatření obviněných, avšak, jak již zmínil soud prvního stupně pod bodem 218. na str. 33 rozsudku, s bankovkami se může vyfotografovat kdokoliv a taková fotografie neprokazuje, že by obvinění skutečně vyšším obnosem peněz disponovali, naopak taková skutečnost se jeví značně nepravděpodobnou, když z výpovědí svědků a z listinných důkazů vyplynulo, že obvinění žádali o poskytnutí ubytování a podpory. Rozhodně nelze souhlasit s obviněnou, že poškozená se s muži setkávala dobrovolně a nemravného jednání se dopouštěla sama z vlastní vůle, neboť o tom, že k takovému jednání ji přiměli obvinění, svědčila nejen samotná výpověď poškozené, ale rovněž výpovědi svědků, kteří potvrdili, že jim ji obviněná nabízela, ale i svědků, kteří vypovídali o hádkách mezi obviněnými a poškozenou a o tom, jak ji po večerech obvinění namalovanou odváželi pryč. S ohledem na věk poškozené a závislost na rodičích nelze při zjednání takového setkání poškozené s cizími muži za sjednanými účely o dobrovolnosti poškozené k sexuálním praktikám s těmito muži vůbec uvažovat, nadto by v rámci projednávaného trestného činu obchodování s lidmi, jehož předmětem útoku bylo dítě, nebyla jakkoliv významná. Je evidentní, že dovolatelé v rámci své argumentace provedené důkazy sami selektivně hodnotili a výpovědi svědků vytrhávali z kontextu nejen samotných těchto výpovědí, ale i z kontextu dalších ve věci provedených důkazů.
27. Na základě uvedeného nelze než uzavřít, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje
28. Při nezjištění možnosti ingerence Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě tzv. opomenutých důkazů či tzv. extrémního rozporu při hodnocení důkazů je třeba uzavřít, že námitky dovolatelů, jimiž zpochybnili skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a posléze i soud dovolací, nemohou obstát. Nelze je považovat za relevantně uplatněné, neboť jde o výtky svojí podstatou skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se dovolatelé primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takové námitky pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit. Co se týče obviněného M. K., ten jiné než skutkové, resp. procesní, námitky v dovolání neuplatnil, proto se dovolací soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva ve vztahu k tomuto obviněnému nezabýval.
29. Obviněná Š. R. své další výtky zaměřila (posuzováno s jistou benevolencí, poněvadž podstata těchto výhrad má skutkovou povahu) i proti naplnění subjektivní stránky zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Tvrdila, že nikdy nejednala v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci a že neměla ani motiv k takovému jednání. Jakkoliv obviněná své přesvědčení, že se nedopustila označeného zločinu, založila především na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly soudy po provedeném dokazování, Nejvyšší soud považuje za potřebné se alespoň ve stručnosti zabývat otázkou naplnění znaků zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, zejména jeho subjektivní stránkou ve formě úmyslu, zpochybňovaného dovolatelkou.
30. V obecné rovině je nejprve vhodné uvést, že zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá dítě, aby ho bylo užito jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, a takový čin spáchá v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněná naplnila znaky tohoto zločinu ve spolupachatelství s obviněným M. K. tím, že přiměli dítě, aby ho bylo užito k jiným formám sexuálního zneužívání a spáchali takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Není od věci vysvětlení, že pachatel přiměje poškozené dítě k účelu uvedenému v §168 tr. zákoníku, když na dítě působí svým vlivem, který vyplývá ze vztahu mezi nimi. Jinými formami sexuálního zneužívání je třeba v daných souvislostech chápat jako intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozeného dítěte, jež jsou v širším pojetí považovány za pohlavní styk. Prostitucí se rozumí pohlavní styk s jinou osobou (osobami) za úplatu (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1995 Sb. rozh. tr.), přičemž pohlavním stykem je jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. K naplnění zákonného znaku „v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci“ (podmiňujícího použití vyšší trestní sazby) není třeba, aby jiného byli skutečně užito k prostituci, ale postačí, že pachatel se dopustí činu uvedeného v odstavci 1 v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci (k tomu ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1694–1698, 1871).
31. Rozhodný pro posouzení správnosti takto použité kvalifikace je popis skutku, jak je vymezen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku. Na základě jeho obsahu lze shrnout, že obviněná se dopustila předmětného jednání ve stručnosti tím, že přes sociální sítě společně s obviněným M. K. domlouvali nezletilé poškozené schůzky s přesně nezjištěným počtem neznámých mužů za účelem poskytování různých sexuálních praktik, spočívajících v bití, nadávkách a močení na tyto muže, kteří se u toho sexuálně uspokojovali, za úplatu, přičemž po ukončení sexuálních praktik převzala od mužů předem dohodnutou finanční částku, kterou předala obviněným, dále poškozená pobývala nějakou dobu u J. H., kterému obviněná předala poškozenou za účelem společného soužití za finanční částku 30 000 Kč, a uvedeného se dopustili s vědomím, že nezletilá poškozená nedovršila 15. rok věku.
35. Ze skutkových zjištění je evidentní naplnění všech znaků zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Obviněná (jakož i spoluobviněný) využívala svoji nezletilou dceru motivována finančním prospěchem, zlepšením finanční situace rodiny a jako „komtesku“ ji nabízela a předávala mužům k poskytování sexuálních služeb. Poškozenou k popisovanému jednání přiměla jako její matka, a tedy v postavení autority, a rovněž poškozenou za úplatu předala svědkovi J. H. za účelem společného soužití poté, co mu ji rovněž nabízela za ženu, jakož i k sexuálním praktikám. Není pochybností o tom, že obvinění přiměli dítě, aby ho bylo užito k jiným formám sexuálního zneužívání (odvolací soud v těchto souvislostech správně upozornil, že nebylo od věci uvažovat o naplnění znaku „pohlavní styk“, ale poněvadž odvolání bylo podáno jen ve prospěch obviněných, není namístě reálně uvažovat o jeho aplikaci, srov. bod 25. usnesení) a spáchali takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Pochybností ale není ani o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného zločinu. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť tak činila zcela vědomě a záměrně, když poškozenou aktivně nabízela k sexuálním praktikám, nabízela ji skrze profil na erotické seznamce s dominantními ženami, a to s vědomím věku nezletilé, když se jednalo o její dceru, a tuto nabídku a předání poškozené činila za úplatu. Pokud se tedy přes uvedené vědomí obviněná svého jednání dopustila, svědčí to o její vůli čin spáchat, proto bylo její zavinění správně kvalifikováno jako úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že jednáním obviněné popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu byly mimo jiné (vedle přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) naplněny všechny znaky zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
37. Dovolání obviněné Š. R., opřené o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo odůvodněno též námitkami, že soud prvního stupně pochybil, jelikož obviněné uložil trest nepřiměřeně přísný. Na obviněnou je třeba pohlížet jako na osobu netrestanou a v současné době je hodnocena kladně v rámci výkonu vazby, trest odnětí svobody se proto měl podle jejího názoru pohybovat při dolní hranici zákonné sazby. Vytkla rovněž, že soud nepřihlédl k tomu, že poškozená se sama aktivně podílela na praktikách, které neodpovídaly jejímu věku a mravnímu vývoji, a nezabýval se otázkou splnění zákonných předpokladů pro postup podle §58 tr. zákoníku, tedy pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
33. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tuto námitku obviněné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněná v napadeném rozhodnutí nespatřovala.
39. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 či §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
34. Požadavek na snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, aj.) Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná.
35. Okolnosti vyhodnocené soudem prvního stupně jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou natolik netypické až výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, ani že by konkrétní výměra trestu odnětí svobody uloženého nalézacím soudem obviněné v trvání sedmi let byla nepřiměřeně přísná. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěl, též náležitě zdůvodnil (viz body 223.–225., str. 33–34 rozsudku nalézacího soudu), přičemž odvolací soud se s jeho úvahami ztotožnil a na základě námitek obviněné se zabýval i možností aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 30. na str. 9 usnesení odvolacího soudu). Obviněné byl za zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen podle §168 odst. 3 za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, tedy trest v dolní polovině trestní sazby stanovené v §168 odst. 3 tr. zákoníku, jež činí pět až dvanáct let. Nalézací soud přihlédl ke všem polehčujícím i přitěžujícím okolnostem a zdůraznil, že ačkoliv je na obviněnou třeba hledět jako na osobu dosud netrestanou, nelze na ni nahlížet jako na osobu, která vedla před spácháním trestného činu řádný život, a to s ohledem na opakované přestupky, za něž ani neuhradila uložené pokuty. Žádné jiné polehčující okolnosti u obviněné shledány nebyly, ani sama obviněná na žádnou jinou okolnost v dovolání nepoukázala. Soud pak dále posuzoval povahu a závažnost trestné činnosti vyplývající z toho, že obviněná porušila svým jednáním zájem na ochraně lidské svobody a řádné výchovy dětí, čin spáchala ve spolupachatelství, přičemž její role byla zjevně aktivnější, a spáchala více trestných činů.
36. S ohledem na uvedené se v případě obviněné trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, tj. trest uložený v dolní polovině trestní sazby, jeví jako trest zcela přiměřený. Shledány nebyly ani žádné skutečnosti, které se běžně nepojí se spácháním projednávané trestné činnosti a pro které by mělo být rezignováno na adekvátní, zákonem předvídanou trestněprávní reakci. Z obsahu podaného dovolání je navíc zřejmé, že obviněná výslovně brojila proti absenci použití §58 odst. 1 tr. zákoníku poukazem na skutečnost, že se poškozená sama aktivně podílela na praktikách, které neodpovídaly jejímu věku a mravnímu vývoji, což však prokázáno výsledky provedeného dokazování nebylo, naopak bylo prokázáno, že k takovým praktikám ji dovedla a nutila obviněná. Ve shodě s přesvědčivými argumenty obsaženými ve vyjádření státní zástupkyně nelze než zopakovat, že v posuzovaném případě se rozhodně nejedná o situaci umožňující konstatovat, že nejlepší zájem dítěte byl uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody matce dítěte popřen, naopak je evidentní, že veřejný zájem na ochraně společnosti významně převyšuje nad zájmem poškozené nezletilé, aby její matce (resp. rodičům) nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody (k tomu srov. hlediska zmiňovaná v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19).
37. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného M. K. bylo podáno z jiného důvodu, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněné Š. R. je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu