ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.656.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 656/2021-812
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného M. J. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2020, sp. zn. 31 To 412/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 93/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 8. 2020, č. j. 4 T 93/2015-705, byl obviněný M. J. (dále „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 a §74 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 18 měsíců. Zároveň byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 8. 2019, č. j. 4 T 98/2019-112, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2019, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti S.-C., IČ XY, se sídlem XY, škodu ve výši 2 537 697 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obviněný, jednak v neprospěch obviněného státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, jednak také poškozená společnost S.-C. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině, státní zástupce podal odvolání proti výroku o trestu a poškozený brojil proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2020, sp. zn. 31 To 412/2020, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §206 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 8. 2019, č. j. 4 T 98/2019-112, s právní mocí dnem 6. 9. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného a poškozené společnosti S.-C. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že jako zaměstnanec společnosti S.-C., ve funkci vedoucího lékárny, s místem výkonu práce XY, od roku 2005 do 30. 4. 2014 nevkládal finanční hotovost inkasovanou za prodané zboží a léčiva do pokladny, ale ponechával si ji pro svoji potřebu, a k zastření skutečného inventurního stavu lékárny vydané zboží neodepisoval ze skladových zásob lékárny a dále každoročně upravoval v souvislosti s inventurou, prováděnou vždy ke konci příslušného kalendářního roku, množství zboží a léčiv nacházejících se ve skladu lékárny a tím i výsledky inventur tak, aby nebyl patrný jím způsobený inventurní rozdíl, čímž společnosti S.-C., IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 2 537 697 Kč.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného M. J. poprvé. Poprvé bylo rozhodnuto Okresním soudem v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 pod č. j. 4 T 93/2015-598, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu na 3 roky. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 a §74 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 18 měsíců. Zároveň byl zrušen výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 8. 2019, č. j. 4 T 98/2019-112, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2019, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost S.-C. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obviněného, státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou i poškozené obchodní společnosti byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 31 To 439/2019, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 12. 2020, sp. zn. 31 To 412/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel nejprve zkritizoval odvolací soud za to, že v podstatě převzal úlohu soudu prvního stupně, když ve svém rozhodnutí sám hodnotil provedené důkazy. Učinil tak ovšem způsobem, který odporuje zásadám výrokové logiky a který je extrémním vybočením ze způsobu hodnocení důkazů v porovnání s jejich reálným obsahem. Obviněný připustil své povědomí o skutečnosti, že dovolání slouží k nápravě právních, a nikoliv skutkových pochybení soudů nižších instancí. Poukázal nicméně na judikaturu Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry nemůže řízení o dovolání pominout právo obviněného na spravedlivý proces. Vyjádřil následně přesvědčení, že právě tohoto pochybení se v posuzované trestní věci dopustil odvolací a také nalézací soud. Poté ve stručnosti shrnul rozhodující hodnotící úvahy soudu druhého stupně. V reakci na to konstatoval, že z hlediska ekonomické odbornosti, ale i základních logických postupů fungování účetnictví, soudy nepochopily podstatu problematiky zjišťování stavu zásob zboží a hotovosti na prodejně v rámci tzv. inventury. Zcela zásadní problém spatřoval dovolatel v tom, že v řízení nebyla blíže zkoumána otázka, jaký stav vykazovalo účetnictví poškozeného. Podstatou provádění každé inventury je totiž porovnávání stavu reálného (v daném případě zásob zboží a hotovostní pokladny) na jedné straně a stavu, který vyplývá z účetnictví. Nic takového se ale v předmětné věci nestalo. Inventura sice proběhla, nicméně to, jestli bylo možné objektivně porovnávat skutečný stav zásob na prodejně se skutečnou evidencí účetnictví poškozeného, nikdo nezjišťoval.
7. V dalších pasážích svého podání se obviněný věnoval znaleckým posudkům. Vyjádřil přesvědčení, že zpracovatelka prvního z nich Ing. Renata Janečková rezignovala na vyřešení znaleckého úkolu nikoli na základě dojmů, nýbrž na základě skutečného znaleckého zkoumání. Ta připustila, že neprováděla žádné šetření k ověření pravosti, správnosti a úplnosti poskytnutých podkladů a že informace z jiných zdrojů považovala za věrohodné. Pravděpodobně na základě nedostatečnosti a nesprávnosti posudku této znalkyně přistoupil nalézací soud k zadání dalšího posudku od znalkyně Ing. Štěpánky Grohové, která jasně uvedla, že „výše případného manka by měla být stanovena až po prověření správnosti účetních zápisů v návaznosti na účetní záznamy do 30. 4. 2014 vztahujících se k evidenci zásob“. Proto doporučila provedení kontroly účetních dokladů. V mezidobí se však stal její posudek bezpředmětným, jelikož znalkyně přerušila výkon znalecké činnosti a nalézací soud ji ani nevyslechl. Pochybnosti o správnosti prvého znaleckého posudku trvaly i nadále, což vedlo k přibrání znaleckého ústavu – Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích. V této souvislosti se však soudy dopustily nepochopitelného zkreslení jeho znaleckých závěrů. Tento posudek není v žádném případě shodný s posudkem Ing. Renaty Janečkové, ba naopak. Z jeho nálezu je zjevné, že na rozhodující otázky odpověděl zpracovatel podmíněně, přičemž své závěry činil pouze na základě předpokladu správnosti předložených dokumentů, předpokladu správného závěru inventarizační komise nebo předpokladu správného vedení účetnictví. Podle názoru dovolatele tak zůstal postup tohoto ústavu pouze tzv. na půli cesty. Jeho úkolem jistě nebylo činit pouze spekulativní závěry, resp. formulovat závěry podmiňovacím způsobem. Očekávaly se od něj závěry jednoznačné, tj. zda je možné provést revizi inventury z 2. 5. 2014, zda byla inventura provedena řádně, zda je možné ověřit schodek zjištěný touto inventurou, zda je reálné, aby do zjištěného schodku byly zahrnuty i produkty, které se v lékárně nikdy nenacházely, zda lze reálně vycházet z dostupných účetních podkladů či zda lze určit, byť i jen pravděpodobnou příčinu vzniku schodku. Lze tedy shrnout, že znalecký ústav vycházel z presumpce správnosti předložených dokladů, aniž by jejich validitu jakkoliv sám zjišťoval či ověřoval. Přesto odvolací soud nepochopitelně považoval výsledky jeho znaleckého posudku za jednoznačné.
8. Na tomto základě dovolatel shrnul, že bez ohledu na případnou správnost prováděné inventury a její výsledek, nebylo a ani není možné stanovit, zda na prodejně vzniklo vůbec manko, a pokud ano, tak v jaké výši. Je tomu tak právě proto, že inventurní stav nebylo možné porovnat se skutečným stavem účetním, resp. se skutečnou účetní dokumentací. Odvolací soud však absenci analýzy účetnictví poškozeného překlenul odkazem na výsledky inventury a další provedené důkazy. Takový postup považoval obviněný za absurdní a nesprávný, neboť účetnictví je přesně kvantifikovatelný systém, kde se skutečnou analýzou účetních dokladů dají dohledat zpětně a zcela přesně jednotlivé účetní operace, a z toho pak lze učinit exaktní závěr o účetním stavu zásob, který by pak bylo možné porovnat se stavem reálným. Nic takového odvolací soud ale nepřipustil. V daném směru dovolatel ostře kritizoval, že nebyl proveden doplněk ústavního znaleckého posudku. Ve vztahu ke zjištění skutečné výše škody považoval za nepochopitelný poukaz soudů na kamerový záznam, uznání dluhu či dokonce na jeho výpověď z přípravného řízení, kde měl připustit vznik manka ve výši milion korun. Připomenul, že nebylo vůbec zjištěno, v jakém období mělo manko vzniknout a v jakém období se tedy měl trestné činnosti dopustit. Na tuto skutečnost upozornil i znalecký ústav, jenž zároveň poukázal na měnící se ceny jednotlivých léčiv v průběhu celého rozhodného období, stejně jako rozdílnost sazeb DPH na inkriminované zboží. Tyto skutečnosti odvolací soud zcela pominul, a naopak nalézacímu soudu vytýkal nesprávné určení výše způsobené škody.
9. Nebyla-li žádným způsobem ověřena správnost účetní evidence poškozeného a účetních dokladů, pak nebylo možné provést exaktní porovnání inventurní a účetní dokumentace, a tudíž nebylo možné objektivně zjistit případné manko na prodejně. To platí zejména za situace, kdy přes prodejnu poškozeného její majitel prováděl zcela nestandardní účetní operace, které mohly mít vliv na správnost účetnictví. Pokud se totiž do obchodního majetku lékárny nakupovalo běžné spotřební zboží, a to se následně již dalším osobám neprodávalo a tomu ani neodpovídaly vydané faktury, pak je vysoce pravděpodobné, že toto zboží muselo být v účetnictví poškozeného evidováno nesprávně a v podstatě nezákonně. V návaznosti na to obviněný citoval závěr dalšího posudku – společnosti Bene factum, a. s., podle něhož nelze bez kontroly účetnictví a příslušných účetních záznamů vyslovit závěr o vzniku manka ani určit jeho případnou výši. Odvolací soud ovšem důkaz tímto posudkem neprovedl, ani jej nerespektoval při úvaze o doplnění dokazování shora naznačeným směrem, čímž rezignoval na zjištění skutečného stavu věci. Zcela nepochopitelně se postavil na stranu poškozeného a vycházel z toho, že účetnictví bylo vedeno správně a v souladu se zákonem. Takový závěr však bez exaktního ověření daných skutečností přijmout nelze, a to zejména za situace, kdy o vedení účetnictví a účetních dokladů panují závažné pochybnosti. Následně obviněný navrhoval možnost zjednodušení kontroly účetních dokladů, s primárním zaměřením na tzv. nelékárenské zboží, které na prodejně nezůstávalo.
10. Poté dovolatel vyslovil nesouhlas s hodnocením obsahu svědeckých výpovědí. Za absurdní označil tvrzení svědkyně E. M., která si měla pouhým pohledem udělat obrázek, že v lékárně chybí zboží za miliony korun oproti účetní evidenci. Poukázal též na její slova o desetitisícových denních tržbách, což dal do souvislosti s absencí tzv. pokladní inventury. Vyzdvihl rovněž rozpory v jednotlivých výpovědích svědka D. P., stejně jako obrovskou motivaci svědka vypovídat nepravdivě a zastřít tak mnohaleté zkreslování účetnictví. Obviněný rovněž zpochybnil validitu pořízených kamerových záznamů. Podle jeho názoru odvolací soud opřel svůj závěr o procesní použitelnosti tohoto důkazu o nepřiléhavou judikaturu. Zdůraznil, že v posuzovaném případě byl pořízen mimo jiné i záznam zvukový, který je mnohem závažnějším zásahem do práv na ochranu soukromí. Nadto, žádný ze zaměstnanců lékárny nevěděl, že kamery zachycují i zvuk. Problematičnost záznamu ilustruje i to, že svědek D. P. informoval o instalaci kamer příslušný úřad až několik let poté a zároveň několik měsíců pro předmětné inventuře. Z tohoto pohledu je zvukový záznam nepoužitelný jako zákonný důkaz v této věci. Vedle toho odvolací soud opět vyložil obsah tohoto důkazu zcela účelově, když bagatelizoval jednání svědka D. P., který dovolateli (z důvodů již shora uvedených) vyhrožoval. Obviněný byl sice v době inventury podle znalce psychiatra příčetný a byl schopen platných právních jednání, soud ale přehlédl, že v rozhodné době byl nepochybně pod silným psychickým tlakem umocněným závislostí na alkoholu a opiátech. Tím lze jeho „doznání“ z kamerového záznamu jednoduše vysvětlit. Nepochybně však „nedoznal“ schodek v tak obrovské výši. Z tohoto pohledu bylo hodnocení uvedeného důkazu odvolacím soudem zjevně nesprávné a nezákonné.
11. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhl, aby bylo dovolacím soudem podle §265k tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu zrušeno s vysloveným závazným právním názorem dovolacího soudu.
12. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem zdůraznil, že hodnocení skutkových námitek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné jedině za situace, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení práva na spravedlivý proces. Ačkoliv obviněný ve svém podání namítal vadu tzv. extrémního rozporu (opakovaně zmiňovanou judikaturou Ústavního soudu), státní zástupce jeho názor nesdílel. Naopak poznamenal, že v projednávaném případě není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který by umožňoval učinit výjimku z nepřípustnosti napadání skutkových zjištění v dovolacím řízení. Zároveň státní zástupce konstatoval, že uplatněné námitky obviněného, kopírují jeho argumentaci z podaného odvolání, se kterou se velice zevrubně vypořádal soud druhého stupně, přičemž odůvodnění jeho rozsudku dostálo plně požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce se s úvahami nižších soudů ztotožnil a učiněné závěry označil za správné a za odpovídající provedeným důkazům. Doplnil, že není účelem dovolacího řízení, aby zde byly jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukovány a podrobně rozebírány a porovnávány. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů a hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
13. K výhradě neakceptování návrhu obhajoby na doplnění znaleckého posudku Ústavu znalectví a oceňování Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích za účelem zjištění objektivního stavu účetnictví poškozeného, státní zástupce poznamenal, že nemůže jít o námitku tzv. opomenutého důkazu. Připomenul, že danému návrhu soud nevyhověl s odůvodněním jeho nadbytečnosti. Jeho rozhodnutí přitom nevykazuje znaky libovůle, neboť soud disponoval potřebným okruhem důkazů, na jejichž základě bylo možno určit skutkový stav bez důvodných pochybností. Ten pak vyhodnotil podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. , a to se zaměřením na řešenou otázku řádného provedení inventury, resp. zjištění manka jako rozdílu mezi skutečným a účetním stavem. Státní zástupce rovněž odmítl námitky dovolatele ohledně podmínek a závěrů zmiňovaného znaleckého posudku, když konstatoval, že tento odpovídá expertním postupům běžně používaným v příslušném oboru. Jedinou výhradu je možné vznést ke konstatování o neprovedení pokladní inventury, avšak tato byla soudem zohledněna v závěrech za současného uskutečnění výslechu dalších svědků.
14. Státní zástupce nepřisvědčil ani výhradě obviněného o nezákonnosti důkazu kamerovým záznamem z lékárny. Odvolací soud v tomto směru správně poukázal usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009. K tomu státní zástupce podotkl, že poškozený instalací kamery v lékárně sledoval legitimní cíl, jímž byla ochrana jeho majetku. V souladu s uvedeným judikátem lze takto pořízený záznam považovat za důkaz použitelný v trestním řízení. Státní zástupce poukázal na další výsledky provedeného dokazování, podle nichž zaměstnanci o instalaci kamery v lékárně věděli, a nahrávání bylo oznámeno též během inventury. Dodal, že se nejednalo o takový zásah do práva na ochranu osobnosti, prostřednictvím obrazového a zvukového záznamu, který by vzhledem ke konkrétním okolnostem mohl být považován za nepřiměřený, i kdyby se rozporovalo vlastní svolení s pořizováním záznamu. Osobní povahu nemají zpravidla právě takové projevy, ke kterým dochází v souvislosti s výkonem povolání a zaměstnání.
15. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Obviněný ve svém podání deklaroval, že si je vědom zákonného rozsahu uplatněného dovolacího důvodu, přesto brojil výhradně proti skutkovým zjištěním soudů nižších instancí. Jádrem jeho dovolacích výhrad byla absence přezkoumání správnosti a zákonnosti účetnictví poškozeného. Podle jeho názoru nemohlo být v důsledku právě zmíněného nedostatku v provedeném dokazování objektivně zjištěno, zda nějaké manko vůbec vzniklo, popř. jaká byla jeho skutečná výše. Svými argumenty tak obviněný fakticky zpochybňoval, že by se dopustil posuzované trestné činnosti způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině a rovněž nabízel svou vlastní verzi skutkového děje, podle které mohlo příslušné manko vzniknout „pochybnými obchodními transakcemi“ svědka D. P. a nikoliv krácením tržeb z jeho strany. Podstatou jeho dovolání je tudíž nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů a nikoliv námitky vůči hmotněprávnímu posouzení jeho (soudy zjištěného) jednání. Výše však bylo výslovně konstatováno, že dovolací řízení není určeno k opětovnému přezkoumávání skutkových závěrů přijatých soudy nižších instancí, a to na základě žádného ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. Nejvyššímu soudu tudíž v tomto typu řízení v zásadě nepřísluší věcně se zabývat námitkami skutkové povahy.
21. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
22. Dovolatel namítal, že v procesu dokazování došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jehož výsledkem je, že napadené rozhodnutí (jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně) je zatíženo vadou extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud proto zaměřil svou pozornost právě tímto směrem, s argumenty obviněného se ovšem neztotožnil. Přitakat lze pouze jeho poznámce, že v této trestní věci se hodnocení důkazů zhostil v převážné míře a poněkud netypicky spíše soud odvolací, nicméně i soud nalézací se danou problematikou v potřebném rozsahu zabýval, přičemž všechny jeho závěry (s výjimkou určení výše způsobené škody), aniž by se odchýlil od způsobu hodnocení již soudem prvního stupně provedených důkazů, následně soud druhého stupně potvrdil. Nejvyšší soud považuje hodnocení důkazů v napadeném rozsudku za naprosto logické a věcně správné, tedy plně odpovídající požadavkům §2 odst. 6 tr. ř., ještě k tomu nadmíru podrobné, vyčerpávající a zahrnující každý více i méně podstatný detail daného skutkového děje, a neshledal tudíž žádný důvod, aby se k jednotlivým důkazům znovu dopodrobna vyjadřoval, to ostatně ani není jeho úkolem v dovolacím řízení. Postačuje proto, aby v podrobnostech vždy odkazoval na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, s nimiž se bez jakýchkoli výhrad ztotožnil. Lze ještě doplnit, že takový postup není v rozporu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (zde srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj. ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II ÚS 2947/08. Celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku (tím spíše to platí ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku), připouští sice stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však, jak již bylo shora poukázáno, být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, č. stížnosti 20772/92, rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělskou, č. stížnosti 30544/96). Odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí by byl přípustný pouze tehdy, pokud by se soud prvního stupně dostatečně beze zbytku vypořádal s veškerou argumentací (viz např. rozsudek ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, č. stížnosti 19997/02), typicky pokud by strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal (např. rozsudek ze dne 17. 6. 2008 ve věci Meltex Ltd a Mesrop Movsesyan proti Arménii, č. stížnosti 32283/04). Nic přitom nebrání aplikaci uvedených závěrů analogicky též na rozhodování soudu dovolacího, a to zejména s ohledem na fakt, že jeho možnosti přezkumu skutkového stavu věci jsou oproti soudu druhého stupně značně limitované.
23. Klíčovou otázkou posuzovaného případu bylo, zda mohly soudy dospět ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. k závěru, že skutek se odehrál tak, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině, aniž by bylo v řízení zkoumáno a verifikováno účetnictví poškozené společnosti S.-C. jeho správnost či dokonce zákonnost. Soudy nižších instancí dospěly k závěru, že toto není potřeba ověřovat, a vycházely tak z předpokladu, že účetnictví poškozeného bylo správné. Dovolatel byl názoru přesně opačného, kdy takřka všemi svými námitkami vyjadřoval nezbytnost přezkoumání vedeného účetnictví. V této souvislosti je vhodné připomenout, že podle §2 odst. 5 tr. ř. je povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Jde tedy o to, zda rozsah dokazování provedeného v této trestní věci, který nezahrnoval kontrolu účetnictví poškozeného, postačoval k přijetí závěru, o němž nepanují důvodné pochybnosti, tj. že v hospodaření lékárny vznikl schodek ve výši cca dva a půl milionu Kč, jenž byl výsledkem (pouze a jedině) protiprávního jednání obviněného spočívajícího v dlouhodobém krácení tržeb. Nejvyšší soud je přesvědčen, že k tomuto závěru postačují důkazy, které byly v řízení provedeny a náležitým způsobem zhodnoceny.
24. K dané problematice je vhodné zmínit, že účelem trestního řízení jistě není prověřovat úplně všechny teoreticky se nabízející varianty vzniku určitého škodlivého následku, to by koneckonců vedlo k neúměrnému prodloužení a finančnímu zatížení takového řízení. Úkolem orgánů činných v trestním řízení proto zcela logicky je zaměřit se pouze na ty varianty, které se v tom konkrétním případě (s přihlédnutím k dosud zjištěným skutečnostem) jeví alespoň zčásti jako reálné. V posuzovaném případě nalézací soud provedl celou řadu důkazů, které ve svém souhrnu zcela jasně ukázaly, jakým směrem se za účelem zjištění rozhodujících okolností skutkového děje vydat. Tyto důkazy (svědecké výpovědi, kamerové záznamy, znalecké posudky a další listinné důkazy) zřetelně indikovaly právě tu variantu průběhu událostí, která se nakonec projevila i ve skutkové větě výroku o vině. Naproti tomu tytéž důkazy nejen, že nijak nesvědčily pro druhou, obviněným předkládanou verzi skutkového děje, naopak ji spíše vyvracely. Na další doplnění dokazování, spočívající, v přezkoumávání správnosti účetnictví poškozené obchodní společnosti, proto soudy obou stupňů již vcelku logicky nepřistoupily. Lze zopakovat, že se tak stalo vzhledem k tomu, že:
a) ve věci nevyvstalo odůvodněné podezření, že by účetnictví poškozeného bylo vedeno jakkoliv nestandardním způsobem, a zároveň
b) byla opatřena celá řada důkazů usvědčujících právě dovolatele ze spáchání posuzovaného trestného činu.
25. Pokud jde o tématiku uvedenou v bodě a), je nutno konstatovat, že tvrzení o podezřelých účetních machinacích ze strany svědka D. P. bylo součástí obhajoby obviněného, která však zůstala v souboru provedených důkazů zcela osamocena. Tyto údajně nestandardní operace dovolatel spatřoval ve skutečnosti, že účetní evidencí lékárny procházelo také zboží, které se na skladě nikdy fyzicky nevyskytovalo (ať již se jednalo o zboží určené domovům pro seniory nebo i jiné, spotřební zboží). Se zmíněnými námitkami se však velice podrobně a hlavně věcně správně vypořádal odvolací soud na stranách 22 až 24 (v bodě 23.) jeho rozsudku, který na uvedených transakcích nic podezřelého neshledal. Lze pouze ve stručnosti připomenout, že soud ve světle výpovědí svědků i znalců konstatoval, že uvedené zboží bylo vždy řádně naskladněno a vyskladněno, a proto nemohlo mít na zjištěný schodek žádný vliv. V dané souvislosti také důvodně poukázal na přehled inventurních rozdílů, ze kterého je patrné, že oním chybějícím zbožím bylo zboží náležející do klasického sortimentu lékárny a nikoliv to, o němž hovořil dovolatel. Odvolací soud na str. 24 svého rozhodnutí rovněž velmi trefně vyzdvihl fakt, že to byl v prvé řadě obviněný, kdo odpovídal za řádnou evidenci zboží, a v podstatě jako jediný měl „úplný a nejlepší přehled o tom, jaké zboží prochází skladovou evidencí lékárny“. To znamená, že by o jím tvrzených nestandardních účetních machinacích a případných nesrovnalostech z toho plynoucích musel velice dobře vědět, a to již dávno před dnem konání předmětné inventury (tj. 2. 5. 2014). V takovém případě by však nedávalo sebemenší smysl jeho doznání se ke krácení tržeb bezprostředně po skončení inventury, které je zachyceno na kamerových záznamech. Lze ještě doplnit, že (věci znalý) dovolatel již neuváděl žádné jiné důvody, pro které mělo být účetnictví poškozeného v nepořádku, přičemž jakékoliv známky nedostatku tohoto typu nevyplynuly ani z jiných provedených důkazů, což bylo významným důvodem, proč soudy nižších instancí nepřistoupily k podrobnějšímu zkoumání správnosti příslušného účetnictví.
26. Dalším důvodem, uvedeným v bodě b), jsou pak důkazy prokazující, že vznik manka neměl ani zčásti původ v nesprávně vedeném účetnictví, nýbrž byl výsledkem nezákonného počínání obviněného. Soudy v tomto směru poukázaly na svědecké výpovědi účastníků inventury, jimž se dovolatel přiznal k dlouholetému krácení tržeb, na kamerové a zvukové záznamy, které danou situaci objektivně zaznamenaly, na skutečnost, že obviněný podepsal inventurní zápis ze dne 2. 5. 2014 i uznání dluhu ze dne 12. 5. 2014. Výhradám, že obviněný se přiznal pod nátlakem svědka D. P., popřípadě, že pod vlivem abstinenčních příznaků nebyl schopen správně posoudit své jednání, soudy naprosto správně nepřisvědčily s odůvodněním, že tyto byly vyvráceny (z pohledu Nejvyššího soudu zcela jednoznačně) právě záznamy z kamer a doplňkově též znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V podrobnostech lze opět odkázat na přesvědčivé hodnocení odvolacího soudu na stranách 18 až 19 (v bodě 22.) jeho rozsudku. Snad jen v detailech může Nejvyšší soud (jenž se také seznámil s obsahem obrazového i zvukového záznamu) doplnit následující. Dovolatel sice hovořil o nátlaku ze strany D. P., nicméně v době, kdy popisoval, jak a proč krátil tržby, se v jeho přítomnosti nacházeli pouze svědci M. S. a J. M., kteří byli zcela klidní a na obviněného ani v nejmenším nezvýšili hlas. Pokud odvolací soud označil emotivní reakci D. P. za pochopitelnou, Nejvyšší soud dodává, že jednání tohoto svědka – v okamžiku, kdy se dozvěděl, že jeho dlouholetý zaměstnanec jej úmyslně připravil o několik milionů korun – nijak výrazně nevybočilo z mezí očekávatelného jednání, nebylo excesivní vzniklé situaci. Jeho poznámky o tom, že dovolatel půjde do vězení anebo že se mu rozpadne rodina, jsou v daném kontextu pouhým konstatováním zcela reálně hrozících budoucích událostí a nikoliv výhrůžkou. Nadto, i v případě, že by obviněný (ať již z jakéhokoliv důvodu) nejednal ze své svobodné vůle bezprostředně po skončení inventury, bylo by poněkud zarážející, aby s odstupem 10 dní podepisoval ještě uznání dluhu.
27. K procesní použitelnosti kamerových záznamů se odvolací soud také odpovídajícím způsobem vyjádřil na stranách 17 až 18 (v bodě 21.) napadeného rozhodnutí, přičemž ani k těmto úvahám nemá Nejvyšší soud žádné kritické připomínky. Lze pouze zdůraznit, že odkaz soudu druhého stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009, je v posuzované trestní věci plně přiléhavé, neboť bezpečnostní kamery byly nainstalovány za tím samým účelem jako v odkazované věci. Nadto byla kamerami snímána provozovna lékárny, tedy místo, kde nelze očekávat taková jednání, která by vyžadovala zvláštní ochranu ve vztahu k soukromí zde se nacházejících pracovníků či dalších osob. Velmi podstatnou je pak skutečnost, kterou vyzdvihly také oba soudy, že jak zaměstnanci lékárny (včetně dovolatele), tak externí účastnící inventury o instalaci kamer a pořizování záznamu během inventury věděli, čímž de facto vyslovili konkludentní souhlas s monitorováním jejich činnosti a chování. K námitkám obviněného stran hodnocení svědeckých výpovědí D. P. a E. M. postačuje odkázat na str. 15 až 16 (bod 20.) rozhodnutí odvolacího soudu.
28. Závěrem lze shrnout, že skutkový stav věci byl bez důvodných pochybností zjištěn v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. Nelze proto považovat za pochybení, že soudy nižších instancí nepřistoupily k doplnění dokazování vztahující se ke správnosti účetnictví poškozené obchodní společnosti. Odvolací soud se k danému tématu přiléhavě vyjádřil na str. 12 (v bodě 16.) napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu je potřeba zdůraznit, že uvedený postup je zcela konformní s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě třetí citovaný důvod pro odmítnutí důkazního návrhu lze aplikovat též na návrhy obhajoby na doplnění dokazování v předmětné trestní věci, k čemuž důvodně dospěly oba nižší soudy. Proto lze vyslovit závěr, napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející nejsou zatížena vadou opomenutého důkazu.
29. Ze všech shora uvedených skutečností je zřejmé, že rozsudky soudu prvního ani druhého stupně nejsou zatíženy vadou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé. V souvislosti s tím nebyl zjištěn ani nepřípustný zásah do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší soud žádný důvod zasahovat do již ustáleného skutkového stavu.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v §265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu