ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.893.2021.3
sp. zn. 8 Tdo 893/2021-172
USNESENÍ
´
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 dovolání obviněného M. D. , nar. XY v obci XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, adresa určená pro účely doručování XY, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 161/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 143/2020, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 161/2021, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 12 T 143/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 12 T 143/2020, byl obviněný M. D. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jímž napadl výrok o vině. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 161/2021, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že v době od 18:15 hodin dne 25. 4. 2020 do 05:40 hodin dne 26. 4. 2020, na ulici XY v XY, blíže nezjištěným způsobem a předmětem rozbil výplň malého trojúhelníkového okna pravých zadních dveří zaparkovaného osobního motorového vozidla Škoda Octavia, bílé barvy, RZ XY, čímž vznikla provozovateli vozidla P. Š., narozenému XY, škoda ve výši 1 351 Kč, a následně do tohoto vozidla vniknul a odcizil ze zadního sedadla tmavý batoh v hodnotě 51 Kč, ve kterém se nacházela plynová pistole BLOWTER 17 s. č. XY v hodnotě 1 539 Kč, čímž J. H., narozenému XY, vznikla celková škoda odcizením ve výši 1 590 Kč, dále odcizil tmavou kameru v hodnotě 350 Kč, jenž byla umístěna na předním skle vozidla, čímž způsobil P. Š. škodu odcizením ve výši 350 Kč,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 9 T 2/2012, v právní moci dne 5. 3. 2012, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu, následně Městský soud v Brně usnesením nařídil výkon trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který M. D. vykonal dne 30. 8. 2018.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 161/2021, podal obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů opomněly a nehodnotily stěžejní důkazy, v důsledku čehož existují ve věci zásadní logické rozpory ve skutkových zjištěních a jejich hodnocení. Vytkl, že soud prvního stupně se spokojil s jediným nepřímým usvědčujícím důkazem, kterým byla stopa dotykové DNA ve vykradeném vozidle, a nedostatečně vyhodnotil závěr znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biologie a genetika, o možném sekundárním přenosu dotykové DNA. V dané souvislosti konstatoval, že v rámci svého zaměstnání používal denně jednorázové hygienické rukavice, kterých se zbavoval nejrůznějším způsobem, a to i tak, že je za jízdy vyhazoval z vozidla či do odpadkových košů. Zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v jeho věci v souladu se základními zásadami, na nichž je český trestní proces vystavěn, zejména zásadami vyplývajícími z §2 tr. ř. a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejednaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti. Důvodných pochybností ve věci je podle obviněného několik. Především uvedl, že neměl v předmětné době žádné finanční problémy, je řádně zaměstnán, platí výživné a partnerka je rovněž finančně zajištěna. Byť není motivace ani pohnutka obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu, hraje podle jeho názoru významnou roli v celém trestním řízení. V této souvislosti zdůraznil, že v minulosti se trestné činnosti dopouštěl, jelikož byl závislý na drogách, s čímž byla spojena jeho špatná finanční situace. Další pochybnosti měla podle jeho názoru vzbudit skutečnost, že ze soupisu zakázek ze dne 25. 4. 2020, které provedl pro společnost „Dáme jídlo“, vyplynulo, že od 9:32 hod. do 22:52 hod., kdy odstavil služební vozidlo v místě svého bydliště, rozvážel jídlo, přičemž v přehledu vyřízených zakázek lze sledovat jeho pohyb po městě a kontrolovat, zda se neodchýlil od trasy určené k dodávce jídla. Je zjevné, že se plně věnoval rozvozu jídla a nemohl se v předmětném čase dopustit trestného činu, jenž mu je kladen za vinu. Z GPS záznamu rovněž vyplynulo, že v rozhodný den neprojížděl kolem vykradeného automobilu. Další pochybení spatřoval v opomenutí výslechu navrhované svědkyně S. W., která se měla vyjádřit k tomu, zda se v předmětnou noc vzdálil z místa bydliště či nikoliv, a k jejich finanční situaci. V tomto smyslu bylo podle obviněného porušeno mimo jiné jeho právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Soud podle jeho názoru nerozhodl o vině na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu, když jeho vina stojí prakticky na jediném důkazu, a to stopy DNA na konektoru USB kabelu, přičemž důkazní prostředky výslechem slyšených svědků nemohly příliš přispět k jeho usvědčení. Z výpovědí svědků vyplynulo, že obviněného neznají, ale že předmětné vozidlo používají i další osoby, a nevyloučili tak, že automobil mohla použít i osoba, která přišla s obviněným jako kurýrem do styku. Podle názoru dovolatele vyvstala v průběhu řízení také pochybnost, zda se vůbec jednalo o konektor, který skutečně vedl do těla kamery, když svědci se k tomuto vyjadřovali odlišně a soudy se tímto rozporem blíže nezabývaly. Shrnul, že soudy nebyl upřesněn čas spáchání skutku, motivace pachatele, přesný způsob provedení ani další významné okolnosti spáchání skutku. Dále poukázal na konzistentní judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09), z níž je zjevné, že důkazní situace v případech, kdy je k dispozici jediný důkaz, navíc nepřímý, je velice složitá a představuje v sobě riziko justičních omylů. Taková situace je podle obviněného obzvláště složitá za předpokladu, kdy znalec připustil možnost sekundárního přenosu dotykové DNA i přes gumové rukavice. Závěrem zdůraznil význam zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo . Pochybení soudů nižších stupňů obviněný považoval za pochybení s ústavněprávním přesahem, poněvadž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 161/2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 12 T 143/2020, a podle §265 l tr. ř. přikázal prvostupňovému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného stran námitky, že byl obviněný usvědčen pouze na základě jednoho nepřímého důkazu, poznamenala, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy, přičemž v takových situacích je potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Státní zástupkyně se s dovolatelem neztotožnila, pokud tvrdil, že se výrok o vině opíral o jediný usvědčující důkaz nepřímé povahy, neboť byly provedeny i další důkazy, které s tímto stěžejním důkazem plně korespondují. Byť dovolatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu akcentoval nesnadnost takové důkazní situace, která v sobě obsahuje potenciální riziko chyb a omylů, nelze mu podle názoru státní zástupkyně na straně druhé přisvědčit v tom, že by důkladnému prověření validity jediného bezprostředně usvědčujícího důkazu nebyla věnována patřičná pozornost. V této souvislosti zdůraznila, že taková povinnost orgánů činných v trestním řízení, vyplývající ze zásady oficiality, byla v posuzovaném případě plně respektována tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 357/16), a že se tak stalo na podkladě takového postupu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., který byl transparentní povahy a byl spojen s logickým a přesvědčivým způsobem odůvodnění (viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, nález ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, či nález ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07). Dodala, že ve věci byli vyslechnuti celkem tři svědci, kteří se v rozhodnou dobu podíleli na užívání předmětného vozidla. Ti také potvrdili, které věci jim byly z jeho vnitřního prostoru odcizeny, a především shodně a v souladu s pořízenou fotodokumentací popsali, jaký byl způsob instalace, umístění a zapojení odcizené kamery a zejména jak byla vedena její kabeláž, na které byla zjištěna ona stěžejní biologická stopa, vypovídající o tom, že se jí pachatel vniknuvší do vozidla bočním trojúhelníkovým okénkem pravých zadních dveří, musel zákonitě dotknout. K zajištěné biologické stopě poznamenala, že odborné vyjádření z oboru genetika konstatovalo maximální míru ztotožnění profilu DNA s profilem dovolatele. Podle státní zástupkyně je z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmé, že náležitě vyložil, na základě jakých skutečností dospěl ke skutkovému závěru o dovolatelově pachatelské roli, a podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Poznamenala, že nalézací soud se v dostatečné míře vypořádal s obhajobou týkající se možného přenosu DNA obviněného jinou osobou skrze jím použité pracovní rukavice. V této souvislosti se zabýval závěry dovolatelem předloženého znaleckého posudku, zaměřeného na kvalitu tohoto odborného vyjádření z hlediska možnosti sekundárního přenosu dotykové DNA obviněného s tím, že se při své libovolné životnosti mohla do vozidla dostat v době předcházející vytýkanému jednání. Současně konstatoval, že zpracovatel předmětného znaleckého posudku neměl k dispozici kompletní obsah spisového materiálu a svůj závěr o možnosti sekundárního přenosu dotykové DNA tak nemohl konfrontovat s dalším obsahem trestního spisu. Tím měl podle státní zástupkyně zcela zjevně na mysli vypovídací hodnotu svědectví J. a J. H. a dále P. Š. zcela vylučující důvod jejich dřívějšího obchodního či jiného kontaktu s dovolatelem, natož pak takovou možnost přenosu jeho DNA na povrch kabeláže předmětné kamery. Státní zástupkyně tak byla toho názoru, že uvedený nepřímý důkaz nestál zcela osamocen, ale byl hodnocen ve vzájemné propojenosti s dalšími provedenými důkazy a s ohledem na všechny okolnosti daného případu. Soud prvního stupně podle jejího názoru hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Uvedla, že opatřená skutková zjištění byla podložena dostatečnou mírou provedených důkazů, aniž by jakýkoliv zásadní zvrat mohlo přivodit dokazování dovolatelem navržené a spočívající na svědecké výpovědi jeho přítelkyně S. W. Kontakt obviněného s odcizeným elektrotechnickým zařízením byl dostatečně objektivizován provedenými důkazy a zjištěné časové rozmezí přisouzeného jednání nepokrývá pouze noční dobu, ke které by se tato svědkyně mohla vyjádřit co do pobytu obviněného ve společné domácnosti. Dále měla za to, že možnost potvrzení dostatečného finančního zázemí jejich společné domácnosti nemůže sehrát relevantní roli pro závěr o chybějící motivaci k jeho jednání, když vedle již poukázaných důkazů bylo dále zjištěno, že se v minulosti dopustil trestné činnosti za použití podobného způsobu (viz jeho odsouzení ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 2/2012). Uzavřela tak, že odvolací soud nepochybil, pokud na uvedeném námitkovém okruhu založenou argumentaci obviněného považoval za nedůvodnou a ve způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem žádné logické rozpory neshledal.
8. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
9 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
10. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11 . V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12 . Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pokud jde o obviněným namítanou existenci opomenutých důkazů, pak je třeba nejprve obecně připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
14. Obviněný v dovolání vytýkal, že soudy nižších stupňů neprovedly obhajobou navržený výslech svědkyně S. W. (ve spise je udáváno také „W.“ či „W.“), jeho přítelkyně, s níž společně bydlí. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval výslech této svědkyně za nadbytečný, neboť nebyla přítomna na místě činu a nemohla se k samotnému skutku nikterak vyjádřit, ani nemohla poskytnout tzv. alibi obviněnému, neboť to bylo podle nalézacího soudu vyvráceno zajištěnými důkazy kontaktu obviněného s odcizeným předmětem (bod 6., str. 5 rozsudku). S takovým závěrem soudu prvního stupně se podle Nejvyššího soudu nelze ztotožnit a odůvodnění odmítnutí provedení výslechu předmětné svědkyně nelze považovat za přesvědčivé, když nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž zmínil, že „obviněný měl možnost se činu dopustit, nemá jednoznačné potvrzení, kde se v daném období nacházel v nočních hodinách, kdy byl čin spáchán“ (viz rovněž bod 6. na str. 5 rozsudku). Přítomnost DNA obviněného navíc prokazuje pouze kontakt obviněného s kabelem ve vozidle, na němž byla stopa nalezena, případně sekundární přenos DNA obviněného na daný předmět, z tohoto důkazu však není možno určit dobu, kdy k takovému kontaktu, případně sekundárnímu přenosu DNA obviněného na daný předmět, mělo dojít. Z uvedeného je zjevné, že provedenými důkazy nebylo s dostatečnou jistotou zjištěno, kde se obviněný v nočních hodinách daného dne nacházel, a nebyla vyslechnuta přítelkyně obviněného jako jediná svědkyně, která měla být s obviněným poté, co se měl vrátit z výkonu zaměstnání domů. Nelze tudíž ani přijmout závěr odvolacího soudu, že důkazy ve věci jsou dostatečné k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že to byl právě obviněný, který se trestné činnosti dopustil, že jeho alibi je vyvráceno, v důsledku čehož nevyhověl ani návrhu obviněného na výslech svědkyně S. W., mající potvrdit alibi obviněného (bod 10., str. 4 usnesení). Nelze bez pochybností přisvědčit ani státní zástupkyni, že výslech této svědkyně by ničeho nepřinesl, neboť ta se mohla vyjádřit pouze k nočním hodinám a ne k celé době, kdy mohl být projednávaný trestný čin obviněným spáchán, když státní zástupkyně zjevně pominula, že obviněný prokázal, kde byl v době, kdy neměl být se svou přítelkyní doma (viz výpis pohybu na č. l. 73 až 75). Stejně tak objasnění okolností týkajících se finanční situace obviněného a jeho způsobu života, k nimž by se tato svědkyně jako přítelkyně obviněného mohla vyjádřit, může v případě vyhodnocení její výpovědi jako věrohodné hrát významnou roli při objasnění okolností případu, obzvláště za situace, kdy ve věci existuje pouze jediný nepřímý usvědčující důkaz v podobě zjištěné dotykové DNA obviněného na místě činu. Pokud tedy soud prvního stupně a ani odvolací soud za daných okolností nevyhověly návrhu na provedení důkazu výslechem svědkyně S. W., lze takový důkaz považovat za opomenutý, a to s ohledem na absenci dostatečné argumentace obou soudů podmiňující neakceptování tohoto důkazního návrhu.
15. Další výhrady obviněného se soustředily k závěru, že o jeho vině jsou důvodné pochybnosti, jelikož zajištěná stopa dotykové DNA obviněného na kabelu ve vykradeném vozidle je jediným nepřímým usvědčujícím důkazem ve věci. Provedené důkazy, jako např. výslechy svědků, kteří vozidlo kromě jeho majitelky používali, hodnotil jako důkazy, které objasňují jisté okolnosti případu či vypovídají o osobě pachatele, nejsou však důkazy usvědčujícími, což mělo vést k aplikaci zásady in dubio pro reo .
16. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, či ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03). Soudy mohou svá rozhodnutí o vině opřít i toliko o nepřímé důkazy. Souhrn nepřímých důkazů však v takovém případě musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného trestného činu a musí z jeho spáchání usvědčovat obviněného, ale současně rozumně vyloučit reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
17. V projednávané věci nelze opomenout, že jako stěžejní usvědčující důkaz byla vyhodnocena zajištěná biologická stopa, z níž byl stanoven úplný profil DNA mužského pohlaví. Porovnáním tohoto profilu s profily DNA uloženými v systémech databáze DNA byla zjištěna individuální shoda s profilem, který je uložen k osobě obviněného (odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, odbor kriminalistické techniky a expertiz ze dne 28. 5. 2020, č. l. 34). Soudy však nevyvinuly dostatečné úsilí k doplnění tohoto jediného usvědčujícího důkazu, tj. biologické stopy s profilem DNA obviněného na místě činu, konkrétně na kabelu od kamery. Spokojily se především s výpověďmi svědků J. H., J. H. a P. Š., z nichž vyplynulo, jaké věci byly z vozidla odcizeny, že obviněného neznají a nesetkali se s ním ani jako s kurýrem. Soud prvního stupně k okolnostem spáchání skutku připomněl předcházející odsouzení obviněného, zprávy o vykonaných trestech, záznamy v opise z evidence rejstříku trestů a zmínil i spisový materiál Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 2/2012. Na podkladě těchto důkazů soud prvního stupně uzavřel, že „sled důkazů, tak jak byly ve věci pořízeny, svědčí o tom, že obžalovaný měl možnost se činu dopustit, nemá jednoznačné potvrzení, kde se v daném období nacházel v nočních hodinách, kdy byl čin spáchán, takže ani toto nevylučuje možnost čin spáchat, na místě činu byla nalezena DNA vykazující v úplném profilu individuální shodu s DNA obžalovaného a obžalovaný je osobou, která se podobným způsobem dopustila v minulosti rovněž přečinu krádeže“ (bod 6. na str. 5 rozsudku nalézacího soudu). S jeho argumentací se odvolací soud ztotožnil a v podstatě na ni odkázal (bod 10., str. 4 usnesení). Podle dovolacího soudu ale nebyly vyvráceny námitky obviněného, že nepřímý důkaz v podobě profilu DNA obviněného ve vykradeném vozidle spolu s výše zmiňovanými důkazy nevytvářejí dostatečně pevný řetězec nepřímých důkazů, jejichž souhrn by vedl k jedinému závěru, tedy k prokázání viny obviněného, neboť soudy se nevypořádaly se všemi významnými okolnostmi. Opakovaně zmiňovaný nepřímý usvědčující důkaz, jakkoliv jeho hodnotu a význam nelze znevažovat, stojí prakticky osamoceně, bez vzájemného propojení s důkazy ostatními. Nijak přeceňovat v daných souvislostech nelze odkaz na předchozí odsouzení obviněného, a to ani Městským soudem v Brně pod sp. zn. 9 T 2/2012, jímž měl být patrně dokládán obdobný modus operandi , jak uvádí ve svém vyjádření k dovolání i státní zástupkyně. Především je třeba konstatovat, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen pro krádeže, ve spisovém materiálu jsou založeny opisy rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 2/2012 (ze dne 5. 3. 2012), sp. zn. 10 T 130/2012 (ze dne 17. 9. 2012), sp. zn. 91 T 13/2013 (ze dne 4. 3. 2013) a sp. zn. 5 T 218/2013 (ze dne 1. 9. 2013), přičemž ve všech těchto případech se jednalo o vloupání do zaparkovaných automobilů, provedená různými způsoby. V odkazované věci sp. zn. 9 T 2/2012 spočívalo vloupání v poškození vložky zámku 5. dveří, těsnění okna 5. dveří a rozbití malého okna levých zadních dveří. V posuzovaném případě se mělo jednat o rozbití výplně malého trojúhelníkového okna pravých zadních dveří motorového vozidla. V obou srovnávaných případech jde o mechanismus vniknutí do osobního motorového vozidla, který není nijak originální, a proto úvahy o podobném způsobu provedení nemají co do možnosti usvědčit pachatele významnější dopad.
18. Svědci J. H., J. H. a P. Š., užívající v inkriminované období předmětné vozidlo, shodně uvedli, že obviněného osobně neznají a v podstatě vyloučili i příležitost se s ním osobně kontaktovat. Z výpovědi svědka P. Š. však vyplývá, že vozidlo podle potřeby užívala i jeho matka, na niž je vozidlo registrováno. Není proto od věci vyslechnout jako svědkyni i majitelku osobního motorového vozidla a objasnit, zda vozidlo užívala právě v uvedené období a zda se nedostala přímo či nepřímo do kontaktu s obviněným. Soud prvního stupně odmítl jako relevantní důkaz obhajobou předložený a v hlavním líčení podle §211 odst. 5 tr. ř. čtený znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biologie a genetika, znalce RNDr. Daniela Vaňka, Ph.D. (č. l. 99–104, 106 a verte). Ten se mimo jiné vyjadřoval k problematice sekundárního přenosu dotykové DNA a povaze biologických stop, ale především také ke kvalitě odborného vyjádření ze dne 28. 5. 2020 zpracovaného OKTE Brno. Soud prvního stupně správně zaznamenal, že znalecký posudek byl vypracován, aniž měl znalec k dispozici kompletní spisový materiál, ale tento závěr byl zjevný již po předložení znaleckého posudku soudu, soud proto pochybil, pokud jej podle §211 odst. 5 tr. ř. četl, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady. Podmínkou čtení písemného posudku místo výslechu znalce totiž není jen předchozí souhlas státního zástupce a obviněného, ale také (vedle poučení znalce podle §106 tr. ř. před podáním posudku) úsudek, že nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku. Soud ale k takovému závěru nemohl dospět a ani jej neučinil, jak ostatně vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z hlediska obhajoby obviněného jde však co do svého obsahu o důkaz natolik významný, že jej nelze ignorovat. Proto bude na soudu prvního stupně, aby znalci poskytl potřebný spisový materiál, k hlavnímu líčení jej předvolal a důkaz řádně provedl, vyslechl znalce k objasnění problematiky sekundárního přenosu dotykové DNA a povahy biologických stop, přičemž bez dalšího nelze nechat stranou pozornosti ani kritické připomínky znalce k již zmiňovanému odbornému vyjádření ze dne 28. 5. 2020, a posléze důkaz vyhodnotil ve smyslu zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř.
19. Nejvyšší soud v posuzované věci proto dospěl k závěru, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Závěry soudů o vině obviněného, opírající se o dosud provedené dokazování, přes nespornou snahu o řádné objasnění věci přesvědčivě a spolehlivě nerozptylují důvodné pochybnosti, zda se obviněný skutečně daného skutku dopustil. Toto nedostatečné objasnění skutkového stavu ohledně skutku, který byl obviněnému kladen za vinu, představuje porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a z něj vyplývajícího principu in dubio pro reo . Napadeným rozhodnutím došlo taktéž k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v posuzované věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými.
20. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 161/2021, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 12 T 143/2020, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na něm, aby v rozsahu uvedeném v tomto rozhodnutí doplnil dokazování nejméně o výslech svědkyň S. W. a matky P. Š., majitelky vozidla Škoda Octavia, RZ XY, a aby zajistil též znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biologie a genetika, oproštěný od nedostatků, jež jsou mu nyní právem vytýkány. Nejvyšší soud nevylučuje, že k řádnému objasnění věci bude nezbytné opatřit a provést i důkazy další. Rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu