ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.10.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 10/2022-683
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného P. O., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 7 To 143/2021, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 42/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 T 42/2018-616, byl obviněný P. O. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (v bodě 1), přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 2) a přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 3). Za tyto trestné činy byl obviněný podle §199 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době uhradil dlužné výživné a běžné výživné hradil řádně a včas. Dále bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby se ve zkušební době podrobil psychologickému poradenství.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
1) od letních měsíců 2013 do června 2016 včetně v XY ve společně obývaném bytě a domácnosti s poškozenou O. R. svou družku opakovaně v podnapilém stavu bezdůvodně urážel slovy „krávo tlustá, píčo tupá, lemro líná“, ponižoval ji slovy, že si pořídila druhé dítě, aby nemusela pracovat, v průběhu roku 2014 po narození druhého dítěte nezletilé AAAAA(pseudonym) poškozenou napadal i fyzicky, strkal do ní břichem takovou silou, že by v případě, že by se něčeho nechytila, upadla, bezdůvodně ji v podnapilém stavu bil otevřenou dlaní přes tvář, dne 21. 5. 2014 jí takovým úderem způsobil protržení bubínku levého ucha, což mělo za následek přechodný tinitus a nedoslýchavost a ztrátu sluchu v rozmezí 10-15%, v důsledku čehož poškozená i s dětmi opustila na prázdninové měsíce společnou domácnost v tomto bytě, který je v jejím vlastnictví, vyjma měsíce červenec a srpen 2014, do bytu se vrátila znovu až v září 2014 a od prosince 2014 obviněný opět poškozenou napadal fyzicky, tahal jí za vlasy až na zem, kde musela klečet, dotáhl ji tak ke Krucifixu na dveřích a zastrašoval ji Božím soudem, v noci ji bezdůvodně budil se slovy, že ona spát nepotřebuje, čímž vzbudil i nezletilé děti, v domácnosti v podnapilém stavu rozbíjel nádobí, když nebylo umyté, zničil tiskárnu k počítači, který poškozená potřebovala pro svou práci, a rovněž mrsknul o zem jejím mobilním telefonem, až se rozbil, dětem ničil hračky se slovy, že za to může maminka, protože je drzá, v důsledku čehož poškozená i s dětmi o prázdninách 2015 opustila společnou domácnost, vyjma měsíce červenec a srpen 2015, do bytu se vrátila znovu v září 2015 na základě příslibu obviněného, že si najde jiné bydlení, což se nestalo, ve svém ponižujícím a násilném chování vůči poškozené i nadále pokračoval, v březnu 2016 poškozenou ve večerních hodinách po hádce v podnapilém stavu vystrčil z bytu a i s dětmi se zamknul vevnitř, poškozená musela proto přivolat Policii ČR, která incident na místě řešila, a definitivně musela byt opustit v červenci 2016, kdy se odstěhovala ke své matce do XY, neboť jednání obviněného vůči ní bylo natolik neúnosné, že se obviněného již obávala,
2) dne 11. 10. 2016 poškozené O. R. na XY mostě vyhrožoval, že ji podřízne a poté skočí z mostu, čímž v poškozené vzbudil důvodnou obavu o její život a život a zdraví dětí,
3) v XY, ani nikde jinde, v období od listopadu 2017 do 11. 12. 2019, záměrně neplatil řádně výživné na své nezletilé děti AAAAA, narozenou XY, a BBBBB(pseudonym), narozeného XY, ačkoliv povinnost přispívat na jejich výživu obviněnému vyplývala z ustanovení §910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a tato byla dále konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 9. 2017, č. j. 23 Nc 7617/2016-269, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2017, a kterým mu byla uložena povinnost s účinností od 1. 9. 2017 platit na výživu nezletilé AAAAA měsíčně částku 2.500 Kč a na výživné nezletilého BBBBB měsíčně částku 3.000 Kč, vždy ke každému 20. dni v měsíci předem k rukám jejich matky oprávněné O. R., za uvedené období tak na výživném dluží částku 126.779 Kč, neboť uhradil v dubnu 2018 částku 700 Kč, v květnu 2018 částku 200 Kč, v nezjištěném měsíci téhož roku částku 300 Kč, v lednu 2019 částku 150 Kč, v březnu 2019 částku 900 Kč, v květnu 2019 částku 251 Kč, v červnu 2019 částku 1.135 Kč, v červenci 2019 částku 500 Kč, v září 2019 částku 935 Kč, v říjnu 2019 částku 2731,50 Kč a v listopadu 2019 částku 519 Kč, během tohoto období v šesti případech předal poškozené O. R. částky ve výši 400 Kč, přičemž v hrazení výživného nejméně ve výši soudem určené mu nebránila žádná objektivní překážka, když byl práce schopen, od počátku rozhodného období byl zaměstnán, přičemž ke dni 15. 8. 2018 ukončil pracovní poměr dohodou, v době od 16. 8. 2018 do 22. 10. 2018 byl evidován jakou uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce České republiky, přičemž byl sankčně vyřazen, poté se živil jako OSVČ, a primárně upřednostňoval uspokojování svých potřeb, když byl schopen měsíčně vynakládat částku kolem 720 Kč na výdaje spojené s jeho kuřáctvím a částku kolem 420 Kč za alkohol.
3. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 7 To 143/2021, rozhodl o odvolání obviněného P. O. tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný P. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný konkrétně namítal, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, specifikované v písemnosti ze dne 13. 5. 2019, v čemž obviněný spatřuje zásadní procesní pochybení soudů obou stupňů. Za zcela stěžejní obviněný považuje zamítnutí důkazu výslechem V. Z., který byl jejich rodinným přítelem a věděl o jejich rodinných poměrech nejvíce ze všech vyslýchaných svědků. Soud prvého stupně výslech navrženého svědka bez bližšího odůvodnění zamítnul pro nadbytečnost. Obviněný se snažil zhojit vadu řízení v rámci odvolání a písemností ze dne 22. 9. 2021 navrhnul odvolacímu soudu výslech svědků V. Z., B. W. a O. R. Odvolací soud považoval výslech výše navržených svědků za nadbytečný a návrh obviněného zamítnul. Odvolací soud odůvodnil, proč neprovedl obviněným navržené důkazy, avšak toto odůvodnění považuje obviněný za nedostatečné. Odvolací soud uvádí, že výslech V. Z. nemůže přinést nové skutečnosti, avšak tento závěr není podložen žádnými fakty. Neprovedením navržených důkazů bylo obviněnému upřeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na podporu svých argumentů odkázal obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 791/2016 a sp. zn. 3 Tdo 992/2016. Obviněný uzavřel, že vznesené návrhy a neprovedené důkazy mají podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení skutku.
6. Obviněný dále namítá, že odvolací soud se nevyrovnal s jeho odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 5 As 84/2008-81, které má dle jeho názoru dopad i pro trestní právo. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že o domácí násilí se nejedná zejména v případech, kdy absentuje znak mocenské asymetrie – tj. oba aktéři jsou pachateli i oběťmi zároveň, chybí zde rozdělení rolí. Podle dovolatele lze závěry uvedené v rozsudku aplikovat ve všech řízeních, ve kterých je jako hlavní či předběžná otázka zjišťováno, zda došlo k jednání, které má znaky domácího násilí, či nikoliv. Soudy obou stupňů se měly i tímto blíže zabývat a svá rozhodnutí náležitě odůvodnit.
7. Výrok pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu považuje obviněný za nesprávný a nemající oporou v provedeném dokazování. Jednalo se o případ, kdy stojí slovo proti slovu a neexistují žádné důkazy, vyjma tvrzení poškozené, že byl obviněným spáchán přečin nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud neobjasnil rozpor ve výpovědích poškozené ohledně data skutku a „de facto“ dotvořil výpověď poškozené, když konstatoval, že se mohli před XY lázněmi, resp. na XY mostu potkat i dne 11. 10. 2016, což podle dovolatele nemohlo nastat, když vyzvedávali děti z plavání vždy ve středu a 11. 10. 2016 bylo úterý. Obviněný zdůraznil, že poškozená uvedla ve své výpovědi dne 5. 2. 2019, že si nebyla jistá, zda je výhružka míněna vážně a dále uvedla, že obviněného nikdy s nožem neviděla. Soud nehodnotil následné počínání poškozené a obviněného v kontextu dalších událostí, kdy společně s dětmi trávili volný čas. Odvolací soud považoval výrok 2) za správný, logický a přesvědčivý, s čímž se dovolatel neztotožňuje a uvádí, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
8. Obviněný k výroku pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu namítá, že po provedeném dokazování nebylo možné určit skutečnou výši neuhrazeného výživného, když s poškozenou měli dohodu, že obviněný bude přímo kupovat určité věci, které děti potřebují a matka by je musela kupovat z peněz, které měly být určeny na výživné, navíc občasně docházelo k předání peněz v hotovosti, avšak svědkyně nebyla schopna soudu sdělit přesnou částku uhrazenou na výživném za předmětné období. Obviněný dále měsíčně přispíval každému z dětí nad rámec stanoveného výživného měsíčně částkou 245 Kč, kterou bylo hrazeno úrazové pojištění. Z výplatních pásek a mzdového výměru vyplývá, že se snažil podle svých možností a schopností hradit stanovené výživné a z objektivních důvodů nemohl svému závazku dostát. Obviněný se snažil svoji nelehkou finanční situaci řešit i podáním insolvenčního návrhu s návrhem na oddlužení, avšak z důvodu ztráty příjmu mu bylo oddlužení zrušeno. Dovolatel dále podotknul, že soud při posuzování trestní odpovědnosti není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena povinnost, včetně rozsahu výživného (srov. R 11/1984), a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. Obviněný přispíval na odůvodněné potřeby svých dětí, jednalo se o výživné v naturáliích, přispíval i na výživné a platil pojištění. Soud vycházel ze zprávy JUDr. Věry Sedloňové, insolvenční správkyně, že měl hrubý měsíční příjem dosahovat částky ve výši 43.280 Kč, avšak tento důkaz nebyl před nalézacím soudem proveden. Obviněný tak byl zkrácen na svém právu vyjádřit se ke všem důkazům a skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu. Ačkoliv soud uvádí, že se podrobně zabýval majetkovými poměry obviněného, není tento závěr správný. Velkou část svého odůvodnění věnoval „dobrovolnému“ ukončení pracovního poměru obviněného u Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra, kdy nalézací soud připustil, že ač byl pracovní poměr ukončen dohodou, byl to „de facto“ vynucený krok ze strany zaměstnavatele. Řízení u soudů obou stupňů je tedy ve výroku pod bodem 3) také stiženo vadou a spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 To 143/2021-648, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 T 42/2018-616, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil obviněný i pro tento případ souhlas s projednáním věci ve veřejném zasedání (pozn. obviněný měl zřejmě na mysli v neveřejném zasedání).
10. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dle státního zástupce je dovolání obviněného postaveno výlučně na doslovném opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly. Státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Státní zástupce dále poukázal na novelu trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., kterou došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Obviněným v dovolání výslovně zmíněné dovolací důvody jsou nyní nově označeny písmeny h) a m), kdy tato změna se podle názoru státního zástupce musí projevit i v rámci aktuálního rozhodování o dovolání obviněného, přičemž při klasifikaci námitek obviněného pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání, by mělo být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
12. Obviněný nejprve namítl nedostatečný rozsah provedeného dokazování, konkrétně tedy vadu tzv. opomenutých důkazů. Takovou výtku lze podle názoru státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), je však zjevně neopodstatněná, neboť rozhodnutí žádného ze soudů naznačenou vadou netrpí. V projednávaném případě je zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, žádný ze soudů takový návrh nepominul a vyhodnotil ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci. Dospěl-li posléze ten který soud k závěru o nadbytečnosti provádění dalších důkazů, zamítnutí takového návrhu rovněž zdůvodnil. Ačkoliv zejména v případě nalézacího soudu je pasáž týkající se zamítnutí důkazních návrhů velmi chudá, je současně zapotřebí dodat, že dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. Je tedy možno uzavřít, že k opomenutí důkazů ze strany soudů nižších stupňů nedošlo a pokud již některé důkazní návrhy akceptovány nebyly, stalo se tak z důvodu naprosto legitimního, totiž nadbytečnosti dalšího dokazování. Za daných okolností tak nemohlo být porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.
13. Pokud jde o další dovolací námitky, pak zejména v případě skutků vymezených pod body 1) a 2) [zčásti také u skutku 3)] obviněný zpochybňuje hodnocení provedených důkazů soudy a jejich skutková zjištění. Formálně sice tvrdí, že odsuzující rozhodnutí je zatíženo vadou nesprávného právního posouzení skutku, fakticky však tento svůj závěr buduje na naprosto odlišných skutkových zjištěních, než která učinily obecné soudy. Netvrdí přitom výslovně ani to, že by skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, případně že by byla založena na procesně nepřípustných důkazech. Obviněný popírá spáchání trestné činnosti a jeho tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku je postaveno výlučně na zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené a nesouhlasu s její výpovědí. Takto koncipované námitky se zcela rozcházejí jak s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, tak i s dovolacím důvodem podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Státní zástupce je přesvědčen, že Okresní soud v Karlových Varech realizoval komplexní a bezvadné dokazování a Krajský soud v Plzni odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se vypořádal. Z úvah nalézacího soudu počínaje odstavcem 11. odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá, že uvedený soud si byl velmi dobře vědom jisté složitosti důkazní situace vyjádřené dvěma skupinami důkazů, které nabízely diametrálně odlišný pohled na průběh skutkového děje. Koneckonců v případech trestných činů páchaných mezi partnery či bývalými partnery nejde o situaci nijak výjimečnou. Obě skupiny důkazů přitom nalézací soud podrobil pečlivému vyhodnocení z hlediska jejich hodnověrnosti, aby posléze precizně rozvedl důvody, pro které shledává pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentuje poškozená O. R., a nikoli lživou výpověď dovolatele. Konzistentní a přesvědčivá výpověď poškozené nebyla důkazem osamoceným, ale podporovaly ji v jednotlivostech i důkazy další. Soudy učinily naprosto správná skutková zjištění a nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy neznačí, že tato skutková zjištění jsou vadná a že byly porušeny základní zásady trestního řízení.
14. V rámci zbývající námitky vtělené do mimořádného opravného prostředku dovolatel zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy, a to s odkazem na faktickou nemožnost hradit výživné, jež měla být odůvodněna nepříznivými majetkovými poměry. Tuto námitku sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou, se kterou se obsáhle vypořádal Okresní soud v Karlových Varech zejména v odstavci 26. odůvodnění svého rozsudku v rámci řešení předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. S tam uvedeným hodnocením řešené problematiky se státní zástupce naprosto ztotožňuje a nemá nic, co by nad soudem uváděný rámec doplnil.
15. Státní zástupce své vyjádření uzavřel konstatováním, že Okresní soud v Karlových Varech dospěl ke správným skutkovým zjištěním a těm přisoudil také odpovídající právní kvalifikaci. Pokud jde o námitky obviněného obsažené v podaném dovolání, ty dílem pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Státní zástupce tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm rozhodoval ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
17. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného P. O. je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
19. Jak již bylo shora zmíněno, obviněný své dovolání podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.), podle něhož se dovolání podávalo, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu bylo možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo že šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Tyto zásady bylo možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Vložen byl pod písmenem g) nový důvod, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nově uváděný pod písm. m) §265b odst. 1 tr. ř. – viz výše], na který obviněný P. O. též poukázal, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k) [s účinností od 1. 1. 2022 se jedná o písmena a) až l) tr. ř.]. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (s účinností od 1. 1. 2022).
23. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 je povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
24. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Svou argumentací, přestože formálně namítá nesprávné právní posouzení jeho jednání, totiž ve skutečnosti brojí proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně a správnosti jím učiněných skutkových zjištění, přičemž vytýká odvolacímu soudu, že zásadní vady v tomto směru, jimiž podle jeho názoru bylo zatíženo řízení předcházející vydání jeho rozhodnutí, nenapravil.
25. Stěžejní námitka obviněného proti výroku o vině pod bodem 1) výroku rozsudku soudu I. stupně spočívá v tom, že ani soud I. stupně, ani odvolací soud neprovedly jím navržené důkazy, které mají podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení skutku. Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku zcela nedůvodnou. Soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu a ve věci provedl dostatečné dokazování tak, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Je pravdou, že nalézací soud neprovedl veškeré důkazy navrhované obviněným v písemném návrhu na doplnění dokazování ze dne 13. 5. 2019 (č. l. 408) a v rámci odůvodnění svého rozsudku pouze stručně uvedl, že zamítl jako nadbytečné návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, neboť má za to, že jejich provedení k objasnění věci není třeba (bod 31. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud také nevyhověl návrhu obviněného na provedení dalších důkazů výslechem svědků (viz č. l. 641), přičemž v rámci odůvodnění napadeného usnesení podrobně vyložil, proč navrhované důkazy shledal nadbytečnými (bod 6. odůvodnění). Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry soudů obou stupňů o nadbytečnosti navrhovaných důkazů, jejichž neprovedení nemohlo mít vliv na skutková zjištění soudu I. stupně, potvrzená odvolacím soudem. Pokud se týká emailové korespondence, která je přílohou návrhu obviněného ze dne 13. 5. 2019, je třeba uvést, že podstatná část těchto listinných důkazů již byla součástí spisového materiálu dříve a tyto listinné důkazy byly provedeny u hlavního líčení. Další listinné důkazy navrhované obviněným (DVD nosič s rodinnými fotografiemi a přehled pohybů na bankovním účtu z let 2014-2016) jsou pak ve světle provedených důkazů zcela nadbytečné, když ani rodinné fotografie, ani výpisy z bankovního účtu by nemohly na učiněných skutkových zjištěních ničeho změnit. Odvolací soud pak zcela dostatečným způsobem vysvětlil, proč nevyhověl návrhu na provedení výslechů dalších svědků, kdy ani Nejvyšší soud nepovažuje výslech těchto svědků (kdy poškozená R. byla ve věci opakovaně podrobně vyslechnuta) za potřebný, a to včetně výslechu V. Z. Jak správně uvádí krajský soud, v případě skutku pod bodem 1) se jedná o trestnou činnost, která v naprosté většině případů probíhá doma, mezi dvěma osobami bez účasti dalších přímých svědků, kdy pachatelé se velmi často chovají vůči své oběti na veřejnosti zcela jiným způsobem než v soukromí a není výjimkou, že o této trestné činnosti, nazývané „domácí násilí“, dlouhou dobu nevědí žádní jiní lidé, dokud se poškození nesvěří dalším osobám či nevyhledají odbornou pomoc. Výpovědi osob blízkých poškozeným pak většinou mají pouze podpůrný charakter, neboť tyto osoby nebývají přímými svědky trestné činnosti, ale mají informace zprostředkované od poškozených. Navrhovaný svědek V. Z. nežil s obviněným a poškozenou ve společné domácnosti a stěží by se mohl vyjádřit k tomu, zda ze strany obviněného docházelo k páchání projednávané trestné činnosti.
26. Pokud se týká námitky obviněného, že se soudy nezabývaly otázkou mocenské asymetrie, neboť v případě její absence (kdy oba aktéři jsou pachateli i oběťmi zároveň) se nejedná o domácí násilí, tak Nejvyšší soud uvádí, že z provedeného dokazování bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že v tomto případě byl obviněný jednoznačně agresorem a poškozená obětí. Jak je zřejmé z popisu předmětného skutku v bodě 1) v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, tento soud učinil skutková zjištění (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), která jsou diametrálně odlišná od tvrzení obviněného, který spáchání této trestné činnosti zcela popřel a má za to, že se s poškozenou k sobě chovali vždy slušně (kdy pouze připustil, že poškozenou v květnu 2014 udeřil přes levou tvář poté, co ho provokovala). Na podkladě provedených důkazů, a to zejména výpovědi poškozené, výpovědí dalších svědků (L. M., A. R., I. L., H. G.) a listinných důkazů bylo bez pochybností zjištěno, že obviněný v případě skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s poškozenou zle nakládal s tím, že jí vulgárně nadával, bezdůvodně ponižoval, fyzicky ji napadal, kdy dne 21. 5. 2014 jí protrhl bubínek levého ucha, v noci ji bezdůvodně budil, ničil vybavení domácnosti, rozbíjel věci, v březnu 2016 ji vyhodil z bytu. V případě jednání obviněného se tak nepochybně jednalo o kombinaci opakovaného intenzivního psychického a fyzického zlého nakládání s poškozenou, které se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a jež poškozená pociťovala jako těžké příkoří, a zjevně nešlo o vzájemné partnerské potyčky či spory provázející občas jejich soužití. Oba soudy nižších instancí se objektivní stránkou daného trestného činu podrobně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 11. až 13. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 6. odůvodnění svého rozhodnutí. Ze zde rozvedených skutkových závěrů a hodnotících úvah obou soudů je zřejmé, že pojmové znaky týrání , jímž je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1942, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.), byly jednáním obviněného naplněny. Současně je ze skutkových zjištění učiněných na podkladě shora uvedených důkazů zřejmé, že obviněný se daného protiprávního jednání dopouštěl po delší dobu, a to téměř tří let.
27. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje naplnění objektivní stránky daného trestného činu spočívající v týrání poškozené, tak vycházejí z jeho vlastních skutkových tvrzení a z jeho nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, a tudíž po věcné stránce jde o námitky skutkové, resp. procesní, jež z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, účinného do 31. 12. 2021, nelze považovat za relevantně uplatněné.
28. Mimo rámec obviněným tvrzeného dovolacího důvodu stojí rovněž jeho výhrady k právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kdy obviněný namítá, že nebylo prokázáno spáchání tohoto skutku a zdůrazňuje, že kromě výpovědi poškozené zde neexistují žádné důkazy, a výpověď poškozené je zatížena vnitřními rozpory. Ani těmito námitkami totiž obviněný nebrojí proti právnímu posouzení správně zjištěného skutku, nýbrž zpochybňuje výlučně způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a správnost skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Nad rámec uvedeného je možné i k těmto námitkám dodat, že jde navíc o výhrady nedůvodné, které obviněný již uplatnil v rámci řádného opravného prostředku – odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se již dostatečně vypořádal odvolací soud. Nejvyšší soud může odkázat v tomto směru na správné hodnotící úvahy a přesvědčivé skutkové závěry v bodech 16. až 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
29. Zcela stejný závěr platí i pro námitky obviněného proti nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu I. stupně, neboť obviněný i v tomto případě doslova opakuje námitky učiněné již v odvolacím řízení, kterými ve skutečnosti brojí proti učiněným skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů soudem I. stupně. Okresní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku v bodech 25. až 30. velmi podrobně rozvádí, kterými důkazy je obviněný z trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku usvědčován, zabývá se i řešením předběžné otázky ohledně výše výživného, kterou byl obviněný ve skutečnosti s ohledem na své možnosti a poměry schopen v rozhodném období platit, vypořádává se s obhajobou obviněného a dospívá ke správným skutkovým i právním závěrům, které potvrdil i odvolací soud v bodě 3. odůvodnění svého usnesení. Pouze na okraj Nejvyšší soud k námitkám obviněného uvádí, že údaj o tom, že by měl jeho hrubý měsíční příjem dosahovat částky ve výši 43.280 Kč, soud I. stupně nezjistil ze zprávy JUDr. Věry Sedloňové, insolvenční správkyně (jak uvádí obviněný), ale z obsahu odvolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. KSPL 29 INS 8592/2018. Není také pravdou, jak uvádí obviněný, že před soudem I. stupně nebyl proveden důkaz zprávou JUDr. Věry Sedloňové, když nalézací soud provedl důkaz zprávami insolvenční správkyně u hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2021. I v tomto případě je však nutno především zdůraznit, že nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů či jeho neztotožnění se se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
IV.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. O. dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. řádu, ale ani žádným dalším dovolacím důvodům uvedeným v ust. §265b tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jimiž by došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
31. Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že i pokud by se dovolací důvody, namítané obviněným, podřadily pod ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., účinného od 1. 1. 2022, tak by Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. O. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Monika Staniczková