ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.122.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 122/2022-2775
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2022 o dovolání obviněného 1. V. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, a obviněného 2. M. W., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 9 To 38/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 8/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. T. a M. W. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 49 T 8/2020, byli obvinění V. T. a M. W. uznání vinnými zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byli odsouzeni obviněný V. T. podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v celkové výměře 1 000 000 Kč stanovený podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve 100 (sto) denních sazbách po 10 000 Kč (deset tisíc korun českých). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 5 (pěti) let. Obviněný M. W. byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v celkové výměře 300 000 Kč stanovený podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve 100 (sto) denních sazbách po 3 000 Kč (tři tisíce korun českých). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti nebo družstvu na dobu 5 (pěti) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené M. s. d., IČ XY (dále jen „MSD“), zastoupené insolvenční správkyní K. M., se svým nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Stalo se tak v podstatě na základě zjištění, že
na základě předchozí dohody v rámci společného jednání V. T. se samostatně trestně stíhaným P. L., jako jednatelé a jediní společníci společnosti N. E., IČ XY, t. č. se sídlem XY, dne 1. 11. 2010 převedli 100% obchodního podílu této společnosti na M, W., který se stal jediným jednatelem a společníkem společnosti N. E., avšak V. T. si ponechal dispoziční právo k bankovnímu účtu této společnosti s cílem ovládat tento bankovní účet, vše s úmyslem vylákat a neoprávněně získat finanční prostředky z úvěru u MSD včetně jejich neoprávněného použití, kdy následně dne 20. 4. 2011 v sídle MSD na adrese XY, M. W. jménem společnosti N. E. podal žádost o poskytnutí úvěru, přičemž dne 5. 5. 2011 společnost N. E., jednající prostřednictvím jednatele M. W., uzavřela se společností MSD smlouvu o úvěru č. 503185035, jejímž předmětem bylo poskytnutí účelového podnikatelského úvěru ve výši 78 000 000 Kč na nákup obilí, kdy při uzavírání smlouvy M. W. potvrdil, že MSD poskytl veškeré informace a dokumenty nezbytné pro posouzení finanční a majetkové situace společnosti N. E. a nezamlčel žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování MSD, zda nebo za jakých podmínek lze klientovi úvěr poskytnout, rovněž učinil písemné prohlášení, že informace a dokumenty, které MSD poskytl, jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci společnosti, přičemž za účelem potvrzení těchto vyjádření a současně za účelem navrhovaného zajištění požadovaného úvěru byl předložen zfalšovaný znalecký posudek č. 20/2011 ze dne 23. 3. 2011 znalce Ing. Jána Zachara, zpracovaný pro spol. A. S., jako ručitele společnosti N. E., který ocenil nemovitosti spol. A. S., v katastrálním území obce XY, okr. XY, SR, zapsané na LV č. XY a v katastrálním území obce XY, okr. XY, SR, zapsané na LV č. XY, tedy předmět zástavy, na fin. částku ve výši 4 860 000 EUR, tj. 118 681 200 Kč, kdy takto obvinění jednali v úmyslu vylákat od MSD finanční prostředky, které byly předmětem úvěrové smlouvy, ačkoli skutečná hodnota těchto nemovitostí je 100x nižší, kdy A. S., předmětné nemovitosti nabyla dne 17. 3. 2011 za kupní cenu 2 956 EUR, tj. 72 126 Kč, a dále v žádosti o bankovní úvěr č. 503185035 M. W. s vědomím samostatně trestně stíhaného P. L. a V. T. zamlčel, že nejsou vytvořeny žádné reálné předpoklady pro naplnění uváděného podnikatelského záměru, který měl spočívat v nákupu obilí a skladování, po uzavření předmětné úvěrové smlouvy MSD poskytlo úvěr ve výši 78 000 000 Kč, když tyto finanční prostředky byly dne 16. 5. 2011 z účtu č. XY připsány na bankovní účet vedený u Expobank CZ, a. s. (dříve LBBW Bank CZ a. s.), IČ 148 93 649, sídlem Vítězná 126/1, 150 00 Praha 5, jehož jediným majitelem byla společnost N. E., a jediným disponentem byl V. T., přičemž z takto získaných finančních prostředků obvinění následně uhradili na účet MSD finanční částku v celkové výši 14 040 000 Kč, kdy poté, co úvěrové prostředky ve výši 78 000 000 Kč byly v souladu s uzavřenou a schválenou smlouvou o úvěru č. 503185035 odeslány z účtu MSD a následně připsány na účet č. XY, náležející společnosti N. E., jejímž jednatelem byl M. W. a kde byl oprávněným disponentem k příslušnému bankovnímu účtu V. T., tento po předchozí dohodě s M. W. a samostatně trestně stíhaným P. L. zaslané finanční prostředky v rozporu s článkem II/2 smlouvy o úvěru č. 503185035, který specifikoval konkrétní použití finančních prostředků výhradně na nákup obilí, v rozporu s tímto účelem převedl finanční prostředky na bankovní účet č. XY společnosti I. M. T., IČ XY, tehdy se sídlem XY, a dále dne 16. 5. 2011 převedl finanční částku ve výši 17 000 000 Kč na účet č. XY společnosti I. M. C. se sídlem XY, IČ XY, ve které byl předsedou představenstva a disponentem sám V. T. a téhož dne převedl finanční částku ve výši 11 000 000 Kč na účet č. XY, náležející společnosti V. C., se sídlem XY, IČ XY, vedený u Expobank CZ a. s. (dříve LBBW Bank CZ a. s.), jejímž jediným členem představenstva a disponentem s účtem byl samostatně trestně stíhaný P. L., následně dne 20. 5. 2011 V. T. převedl částku 45 000 000 Kč na účet č. XY, náležející společnosti A. S., t. č. se sídlem XY, Slovenská republika, IČ XY, ve které byl jediným jednatelem a současně disponentem samostatně trestně stíhaný P. L. a dále V. T. jednající jménem společnosti I. M. T. uzavřel s M. W., jednajícím jménem společnosti N. E. smlouvu na dodávky obilí se sankční doložkou v případě nedodání této komodity, kdy na základě nedodání obilí zasílal V. T. v pravidelných intervalech sankční pokutu, jejíž výše se rovnala výši úroku z předmětného bankovního úvěru, a to na účet společnosti N. E. a zároveň tuto částku sám, jako osoba s dispozičním právem zasílal z bankovního účtu společnosti N. E. na bankovní účet společnosti MSD jako splátku úroků předmětného úvěru, kdy po zásahu ČNB, a. s., a zesplatnění úvěru, převedli obvinění výše uvedené společnosti na nové jednatele a předmětný úvěr nesplatili, čímž s přihlédnutím k částce uhrazené na úrocích v celkové výši 14 040 000 Kč a skutečné hodnotě zástavy ve výši 1 168 965 Kč vyčíslené znaleckým posudkem č. 4435-225/2017 ze dne 13. 12. 2017, způsobili M. s. d. v likvidaci, IČ XY, sídlem XY, škodu v celkové výši 62 791 035 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění V. T., M. W. a státní zástupce, podaným v neprospěch obviněného M. W., o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 9 To 38/2021, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil toliko ve výroku o trestu uloženém obviněnému M. W. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku obviněného M. W. odsoudil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest 50 (padesáti) denních sazeb po 6 000 Kč (šesti tisíci korunách), v celkové výměře 300 000 Kč (tři sta tisíc korun). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání 5 (pěti) let. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného V. T. a obviněného M. W. zamítl.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k nim
4. Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítal existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, že skutek nebyl soudy zji š t ě n zp ů sobem, kter ý odpovídá zásadám spravedlivého procesu a nem ůž e tak b ý t p ř edm ě tem právního posouzení podle hmotného práva, a že byly nesprávně aplikovány mimotrestní právní normy, konkrétně zákon o cenných papírech, zákon směnečný a šekový a obchodní zákoník.
6. V podrobnostech podle dovolatele soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu zajištění úvěru bianco směnkou vystavenou společností N. E. jako směnkou vlastní na řad MSD avalovanou jednatelem M. W., její hodnotu a možnost jejího zpeněžení a nesprávně tak posoudily výši způsobené škody. Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje obviněný v úvaze soudu druhého stupně o postupném převádění směnky, neboť ani zákon o cenných papírech a ani zákon směnečný a šekový nezná institut postupného převádění směnky. Převod směnky je perfektní jejím rubopisováním původním majitelem a jejím předáním novému majiteli. Původní majitel tak směnku opakovaně převést nemůže, neboť tato je již plně v dispozici nového majitele. Odvolací soud neuvedl, jak se obviněný stal majitelem směnky a jak tuto směnku převáděl na další jednatele společnosti N. E. Dále dovolatel upozornil, že obchodní zákoník nezná institut opakovaného převodu obchodního podílu, ani institut opakovaného převodu funkce jednatele. Nalézací soud zase dostatečně neodůvodnil, jak obviněný postupně převáděl obchodní podíl, funkce jednatele a „avalanty“ zajišťovací směnky v souladu se zákonem směnečným a šekovým. Soud druhého stupně dokazování nedoplňoval a soud prvního stupně neprovedl žádný důkaz, ze kterého by se podávalo, že MSD postupovalo podle úvěrové smlouvy č. 503185035 ze dne 5. 5. 2011, článek III., odst. 4 písm. d), a řádně předložilo směnku k proplacení a že tato směnka nebyla, jak tvrdí soud druhého stupně, proplacena. Dovolatel uzavřel, že soud druhého stupně v rozhodování o výši způsobené škody porušil práva obviněného na spravedlivý proces, neboť při výpočtu škody nezahrnul do hodnoty zajištění úvěru hodnotu vlastní směnky společnosti N. E. s odůvodněním, že to byl obviněný, který postupnými převody zajišťovací směnky způsobil, že zajišťovací směnka neměla žádnou reálnou hodnotu, když toto skutkové zjištění je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, ze kterých se podává, že s podpisem dodatku č. 2 a dodatku č. 3 ke smlouvě o úvěru byla dlužníkem, společností N. E. vystavována nová vlastní bianco směnka na řad MSD avalovaná jednatelem, tedy, že se žádná směnka nepřeváděla.
7. Další námitky dovolatele se týkaly subjektivní stránky souzeného trestného činu, kdy podle dovolatele závěr o jeho podvodném úmyslu při uzavírání úvěrové smlouvy nelze z provedených důkazů v žádném případě dovodit, neboť podle obchodního zákoníku je převod obchodního podílu pouze v dispozici společníka a nabyvatele podílu. Nelze z takového převodu dovozovat jakýkoli úmysl, natož úmysl podvodný, třetí osoby, na tomto převodu nezúčastněné.
8. Konečně dovolatel namítal, že postup soudu druhého stupně, kdy část skutkové věty, vůči které byla uplatněna výhrada pro zjevný extrémní rozpor s provedenými důkazy, označil za nerozhodnou pro rozhodnutí ve věci a listinné důkazy, které extrémní rozpor prokazují, označil za nepodstatné, protože nemůže být podrobně rozebrána každá jedna listina, vykazuje znaky libovůle v rozhodování a představuje tak zásadní porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
9. Závěrem svého dovolání obviněný V. T. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchni ́ho soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 9 To 38/2021, v části jeho se týkající, v celém rozsahu zrušil, a to za současného zrušení všech dalších výroků a rozhodnutí na napadený rozsudek obsahově navazujících, a poté aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný rovněž vyslovil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
10. Mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce také obviněný M. W. , a rovněž jej opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Dovolatel dále namítal extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy a nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost výroku o vině.
11. Dovolatel konkrétně namítal, že mu nemůže být v rámci protiprávního jednání nijak přičítáno předložení falešného znaleckého posudku Ing. Jána Zachara, navíc za situace, kdy soudy založily závěr o tom, že se jedná o falzum na zmatečné výpovědi znalce učiněné prostřednictvím videokonference. Soudy se měly zabývat otázkou pravosti znaleckého posudku, navíc jmenovaný znalec ani nemá potřebnou znaleckou odbornost. Nejedná se tedy o posudek, který by byl způsobilý spořitelnímu družstvu přivodit omyl v otázce hodnoty zástavy.
12. Ve výroku o vině není specifikováno, jaký konkrétní údaj měl obviněný zamlčet, když podnikatelský záměr vyjádřený pouze jako „nákup obilí“ není údajem nesoucím faktografickou hodnotu, kterým by bylo možné přivodit jinému omyl a není tedy zřejmé, jaký konkrétní údaj měl družstvu zatajit.
13. Ve vztahu k subjektivní stránce uvedl, že nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že posudek o hodnotě zástavy J. Z. je zfalšovaný či jinak nepravdivý, že podnikatelský záměr spočívající v obchodu s obilovinami je nereálný, že společnost N. E. čerpaný úvěr nesplatí, a že MSD nebude schopno uspokojit svou pohledávku z úvěru ani z poskytnutého zajištění.
14. Zpochybnil znalecký posudek Ing. Jaroslava Bendy, Ph. D., který považuje za neodborný s nulovou důkazní hodnotou, v důsledku čehož zjistily soudy hodnotu zástavy v extrémním rozporu s výsledky dokazování a touto vadou zatížily samotné určení výše škody.
15. Soudy pak zjevně chybovaly, pokud při určení výše škody vůbec nebraly v úvahu hodnotu zajišťovací bianco směnky, kterou neodečetly od vzniklé škody. Pokud soudy vycházely z úvahy, že není nutno zjišťovat hodnotu jím avalované bianco směnky a hodnotu jeho majetku v době poskytnutí avalu z důvodu, že bianco směnka avalovaná V. T., tedy zcela jiná bianco směnka, je nedobytná pro nemajetnost tohoto avalisty, je jejich úvaha po právní stránce zcela chybná a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně se jedná o rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 460/2010 a sp. zn. 4 Tdo 1543/2015). Soudy se tedy měly zabývat hodnotou jím vystavené a avalované zajišťovací bianco směnky, a potažmo i hodnotou veškerého osobního majetku obviněného v době poskytnutí směnečného rukojemství, a o tuto hodnotu bylo nezbytné při správné právní úvaze škodu ponížit, neboť v předmětné době byl vlastníkem několika nemovitostí a rovněž měl majetkovou účast v několika obchodních společnostech. Soudy tyto důkazy neprovedly, a proto dovolatel dovozuje, že se jedná o důkazy opomenuté. V těchto souvislostech dovolatel poukázal na to, že pokud odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím nebral v potaz při úvaze o naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu jím poskytnuté směnečné rukojemství a nezabýval se hodnotou veškerého jeho majetku ke dni poskytnutí směnečného rukojemství, spočívá jeho závěr o naplnění subjektivní stránky na nesprávném právním posouzení věci. Do výše majetku obviněného, kterým prostřednictvím svého osobního směnečného rukojemství na bianco směnce závazek z úvěru zajistil, nemůže být subjektivní stránka naplněna.
16. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti škody s vytýkaným jednáním, nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v chybném vyhodnocení skutečnosti spočívající v odebrání licence MSD ze strany Česné národní banky a v důsledku toho provedeného okamžitého zesplatnění úvěru před sjednanou splatností. Tyto skutečnosti byly při čerpání úvěru zcela nepředvídatelné a nepochybně zasáhly do přirozeného běhu věcí.
17. Kromě shora uvedených opomenutých důkazů (majetkové poměry obviněného a důkazy sloužící k objektivizaci hodnoty nemovité zástavy zajišťující úvěr s ohledem na vadný znalecký posudek Ing. Jaroslava Bendy) dovolatel zmínil také výslech P. L., kde soud spekuloval, že nebude vypovídat, když je samostatně stíhán v jiném řízení. Mezi opomenuté důkazy zařadil také výslech J. J., kde pouhý špatný psychický stav svědka jako důvod rezignace na jeho výslech neobstojí.
18. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. W. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 9 To 38/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 49 T 8/2020, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265o tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno. Obviněný rovněž vyslovil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
19. Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po shrnutí námitek dovolatelů zkonstatoval, že se všemi se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu dodal, že soudy přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem popsaly, z jakých konkrétních důvodů shledaly na straně obou dovolatelů úmyslné zavinění a proč při výpočtu výše škody nezohlednily směnku avalovanou původně dovolatelem W. Nadto učinil poznámku k povaze a významu předmětné směnky pro výpočet výše škody. Státní zástupce má shodně s dovolateli za to, že samotným převodem směnky nezaniká původní závazek avalisty. Považuje však za podstatnou bonitu takového avalisty. Bez takové bonity nedává záruka směnkou rozumný smysl. To, že bonita avalisty je pro ručení směnkou podstatná, je patrno i z judikatury uváděné dovolatelem W., a to z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, a z usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1543/2015. K tomu poukázal na to, že ani dovolatel W., jakožto avalista směnky, neuvedl, že by snad nějaký svůj majetek vložil do předmětného podnikání s obilím nebo že by snad uhradil nějakou podstatnou část způsobené škody. Skutečnost, že dovolatel T. z poskytnutého úvěru na nákup obilí vzápětí poskytl "úvěry" dalším třem společnostem, nasvědčuje spíše tomu, že žádný z dovolatelů, a tedy ani avalista W., desítkami milionů v rozhodné době nedisponoval a podepsanou směnku jimi hradit nemohl. Nadto poukázal na další judikaturu, z níž je patrno, že avalista (směnečný dlužník) svůj dluh sice nemůže převádět, avšak může se bránit povinnosti směnku zaplatit. Konkrétně se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3207/2013, publikovaný posléze pod č. 114/2017 Sb. rozh. civ, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1683/2019. Dovolatelé vykládají směnku příliš rigidním způsobem. Pomíjejí její povahu podle aktuální judikatury, která nevylučuje cestu k faktickému vyvázání se avalisty ze směnečného rukojemství. Zejména pak pomíjejí od počátku formální charakter předmětné směnky zjištěný soudy v rámci skutkových zjištění. Směnka v průběhu celé věci zjevně žádnou hodnotu neměla, ani ji nenabyla. Jinak si nelze vysvětlit ani to, proč tedy dovolatel W., jakožto avalista směnky, včas celý dluh remitentovi neuhradil a nevyhnul se tak všem následným svízelům. K významu zástavy pro výpočet škody způsobené podvodem pro úplnost poukázal státní zástupce na to, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 6 Tdo 429/2020, pokud nedojde k efektivnímu prodeji, pak "dodatečný prodej zástavy představuje toliko náhradu škody". V takovém případě je tedy původně vypočítaná cena zástavy zcela nerozhodná. Státní zástupce má za to, že obdobně jako k zastaveným nemovitostem je možno přistupovat i ke směnkám. Jestliže avalista ani po řadě let z takto přijatého dluhu nic neuhradí, stěží je možno zohlednit při výpočtu škody závazek původně jím přijatý avalováním směnky.
20. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že námitky obou dovolatelů směřují svou podstatou proti provádění a hodnocení důkazů a proti učiněnému skutkovému zjištění, že dovolatelé jednali od počátku s podvodným úmyslem a že ani zajišťovací instituty, včetně směnek, neměly žádnou reálnou hodnotu. Tvrzení dovolatelů o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jedná se ovšem o opakování námitek, uplatněných obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
22. Obviněný M. W. reagoval na vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství replikou , v níž uvedl, že pokud se týká jeho majetku, ten byl v předmětné době tvořen zejména nemovitostmi a obchodními podíly, o jejichž existenci nalézací i odvolací soud věděl, jelikož tato skutečnost vyplývá ze zápisu ve veřejně přístupném registru – katastru nemovitostí a obchodním rejstříku. Jeho majetek měl hodnotu řádově desítek miliónů korun, přičemž přesnou hodnotu by bylo potřeba stanovit znaleckým posudkem. Jakákoliv úvaha o jeho „vložení“ do podnikání s obilím je zcestná a právně irelevantní. Poukaz státního zástupce na judikaturu týkající se možností procesní obrany v případě převzetí dluhu je zcela nepřiléhavý. Dovolatel neměl vůči věřiteli žádný obligační mimosměnečný závazek, který by třetí osoba mohla se souhlasem věřitele převzít. V posuzované věci věřitel pouze vystavoval další směnky s prolongovanou splatností a s avalem nových jednatelů N. E. To však nemělo žádný vliv na směnku jím avalovanou. V žádném případě nešlo o převzetí dluhu, jak chybně naznačuje státní zástupce. Navíc k převzetí dluhu je zapotřebí souhlasu věřitele, což vylučuje, aby takové převzetí dluhu bylo původnímu dlužníkovi k tíži v trestní rovině. Pokud se státní zástupce řečnicky dotazuje, proč dluh ze svého osobního majetku neuhradil, věřitel, MSD, po něm jako avalistovi, nikdy žádné nároky nevznášelo a zůstalo v tomto směru zcela nečinné, dovolatel navíc vycházel z toho, že závazek z úvěru řádně splatí společnost N. E.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř.
24. Nejvyšší soud shledal, že v případě obou obviněných jsou dovolání přípustná, dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
25. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), na který je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
26. Jak již bylo shora zmíněno, oba obvinění svá dovolání podali s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (do účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.), podle něhož se dovolání podávalo, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu bylo možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo že šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
27. Tyto zásady bylo možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
28. V době rozhodování Nejvyššího soudu je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Vložen byl pod písmenem g) nový důvod, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
29. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 je povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
30. Oba dovolatelé shodně namítali, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu zajištění úvěru bianco směnkou vystavenou společností N. E. jako směnkou vlastní na řad MSD avalovanou jednatelem M. W., její hodnotu a možnost jejího zpeněžení a nesprávně tak posoudily výši způsobené škody. Soudy tak zjevně chybovaly, pokud při určení výše škody vůbec nebraly v úvahu hodnotu zajišťovací bianco směnky, kterou neodečetly od vzniklé škody. K tomu obviněný M. W. dále rozvedl, že soudy se měly zabývat nejenom hodnotou předmětné bianco směnky, ale i hodnotou veškerého jeho osobního majetku v době poskytnutí směnečného rukojemství, kdy o tuto hodnotu bylo nezbytné škodu ponížit, neboť v předmětné době byl vlastníkem několika nemovitostí a rovněž měl majetkovou účast v několika obchodních společnostech.
31. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině poznamenává, že touto námitkou se zabývaly již oba soudy nižších stupňů. Nalézací soud uvedl, že obviněný M. W. namítal, že sice převedl obchodní podíl společnosti a funkci jednatele na E. G., ale za úvěr ručil celým svým majetkem prostřednictví bianco směnky ještě celý rok. Je sice pravda, že bianco směnka byla se souhlasem MSD převedena až dne 23. 5. 2012, avšak to bylo ještě v době, kdy obviněnému W. žádné nebezpečí postihu nehrozilo, neboť v té době byly v souladu s úvěrovou smlouvou společností N. E. hrazeny úroky, a to až do roku 2013. Úroky přestal obviněný T. hradit teprve v okamžiku, kdy byla jednatelem společnosti N. E. Z. L. a obchodní podíl společnosti byl převeden na 2 subjekty, a to společnost B. a společnost A. a zajišťovací směnka byla avalována na V. T., který odmítl vypovídat s tím, že by si svojí výpovědí mohl způsobit trestní stíhání. Námitky obviněného T., že nebyla zjištěna řádně způsobená škoda, neboť nebyla zjištěna hodnota zajišťovací bianco směnky v době uzavírání smlouvy o úvěru, svědčí o promyšlenosti celého postupu, neboť právě bianco směnku postupně převáděli na další jednatele společnosti N. E., kdy žádosti o změnu avalisty, která byla doručena MSD dne 4. 7. 2013, další jednatelkou společnosti Z. L., již MSD nevyhovělo, čímž byl přerušen postupný převod zajišťovací směnky na další a další osoby (srov. bod 66 a dále 68 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
32. Odvolací soud navázal uvedením, že to byli právě obvinění, kdo dokázal postupnými převody směnky v době, kdy úvěr spláceli a budili zdání řádného a úspěšně podnikajícího klienta, dosáhnout toho, že za směnku nenesl odpovědnost nikdo z nich, ale osoba zcela bez majetku. Směnka se tak stala zcela bezcenným kusem papíru, což plyne právě z toho, že jejím prostřednictvím poškozená MSD ničeho nezískala. Proto je zcela nerozhodné, jak kvalitní zajištění směnka představovala v době podpisu obviněným, neboť pro stanovení výše způsobené škody je rozhodující výsledek, tedy nulová hodnota směnky v okamžiku, kdy byl komplex podvodného jednání dokonán a společnost N. E. a zajišťující směnka převedeny mimo okruh osob obviněných (srov. bod 45 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
33. Podle Nejvyššího soudu tak nelze přihlížet k usnesení Nevyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, na které ve svém dovolání odkazuje obviněný M. W. a které ukládá soudům, aby při určování výše škody kalkulovaly rovněž s případnými zajišťovacími instrumenty, neboť v projednávaném případě oba soudy nižších stupňů dospěly k nulové hodnotě bianco směnky avalované dovolatelem (tj. obviněným W.). Pokud se týká usnesení Nevyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1543/2015, potom je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uložil soudu prvního stupně, aby zhodnotil mj. majetkové poměry obviněného v době podvodného jednání za účelem zjištění, zda jeho majetek mohl buď zhojit škodu způsobenou jeho podvodným jednáním na poškozené společnosti v rámci zajišťovacího institutu bianco směnky vlastní, což by vylučovalo naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, potažmo zda majetek obviněného, který by mohl být účinně vymožen poškozenou z titulu směnečného rukojemství, alespoň dosáhl takové hodnoty, která by zásadním způsobem měla vliv na výši způsobené škody. Pokud se týká možnosti účinného vymožení dlužné částky poškozeným MSD, tento předpoklad je vyloučen z následujících důvodů. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se dne 29. 6. 2011 stala jednatelkou společnosti E. G., na kterou obviněný M. W. převedl nejenom obchodní podíl společnosti, ale rovněž předmětnou bianco směnku, a to dne 23. 5. 2012. Dne 11. 11. 2011 byl obchodní podíl společnosti převeden na V. T., přičemž dodatkem k úvěrové smlouvě byla bianco směnka opět převedena na nového jednatele, tedy na V. T. Dne 21. 6. 2013 byla do funkce jednatele jmenována Z. L. a obchodní podíl společnosti byl dne 25. 6. 2013 převeden jednak na společnost B. a jednak na společnost A. Dne 4. 7. 2013 byla MSD doručena žádost o změnu avalisty Z. L., přičemž této již MSD nevyhovělo. Poté byl, pouze pro úplnost, dne 1. 4. 2014 jmenován jednatelem společnosti F. M., podle sdělení rumunských orgánů neexistující osoba, na kterého byl taktéž dne 27. 5. 2014 převeden obchodní podíl společnosti.
34. V návaznosti na tato skutková zjištění je třeba zodpovědět právní otázku, zda může dojít ke změně závazku v osobě směnečného dlužníka na základě smlouvy o převzetí dluhu uzavřené s třetí osobou a zda směnečnému dlužníku uzavřením smlouvy závazek plnit ze směnky zaniká. S touto otázkou se vypořádává, jak již na to ostatně poukázal i státní zástupce, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3207/2013, konstatováním, že převzetí dluhu ze směnky třetí osobou jen na základě smlouvy uzavřené podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák. není způsobilé přivodit změnu v osobě směnečného dlužníka; zakládá však relativní námitku, jíž se může směnečný dlužník bránit povinnosti směnku zaplatit. Podle Nejvyššího soudu skutečnost, že převzetí směnečného dluhu třetí osobou jen na základě smlouvy nemůže mít jakékoliv směnečně právní účinky, sama o sobě bez dalšího neznamená, že takovou dohodu vůbec uzavřít nelze a neznamená to ani, že byla-li taková dohoda mezi dlužníkem ze směnky a třetí osobou uzavřena, tak že jí smluvní strany (a věřitel, který s převzetím dluhu vyslovil souhlas) nejsou vázáni, a neznamená to ani, že je možné uzavření takové dohody a její účinky zcela pominout. Jakkoli takovou dohodou nedošlo (a ani nemohlo dojít) ke změně v osobě jakéhokoliv dlužníka na směnce, tak z uzavřené dohody pro poměry účastníků směnečného vztahu plyne to, že věřitel poté, co udělil s převzetím dluhu souhlas, již nadále není oprávněn plnění ze směnky po původním směnečném dlužníku požadovat. Senát 29 Cdo Nejvyššího soudu tyto své závěry ztvrdil rovněž v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1683/2019 (srov. argumentaci pod bodem 16. tohoto usnesení Nejvyššího soudu).
35. Ve světle výše uvedených závěrů není pochybností o tom, že poškozené MSD by stěží mohlo účinně vymoci na obviněném M. W. směnečný dluh, a proto je bezpředmětné dále zjišťovat výši jeho majetku v rozhodné době, neboť poškozená společnost poskytující úvěr by v důsledku převzetí dluhu třetí osobou nebyla oprávněna po něm požadovat plnění ze směnky.
36. Dovolatelé rovněž namítali naplnění subjektivní stránky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. K tomu obviněný M. W. dále poukazoval na to, že do výše majetku, kterým prostřednictvím svého osobního směnečného rukojemství na bianco směnce závazek z úvěru zajistil, nemůže být subjektivní stránka naplněna.
37. Problematikou prokázání subjektivní stránky obou obviněných, tj. V. T. a M. W. se velmi obsáhle zabýval nejenom nalézací soud, ale rovněž soud odvolací, neboť totožné námitky byly obviněnými uplatněny již v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud zapsal, že z celé řady navazujících jednání a vzájemné spolupráce trojice W., T., L. je zcela evidentní, že všichni tři jednali od počátku koordinovaně a s jediným cílem, získat pro společnost N. E. úvěr, společnost N. E. převést a úvěr nesplatit. Tyto své závěry odůvodnil a poukázal na klíčové důkazy. Odvolací soud uzavřel, že skutečný úmysl jednající osoby zpravidla nelze dovodit z jejích proklamací a vysvětlování údajných úmyslů, plánů a dílčích zdánlivě legálních a izolovaně posuzováno běžných kroků, ale plyne jednoznačně právě z jejího jednání jako celku, popřípadě koordinace jejích kroků s kroky dalších zapojených osob. Proto nemá smyslu vytrhávat a dovolávat se legálnosti jednotlivých nákupů, smluv a dílčích postupů. Na celé jednání je třeba nahlédnout v souvislostech, pak se jasně vyjeví jediný reálně možný motiv a cíl trojice původně spoluobviněných T., L., W., a sice, vzájemně konat tak, aby byl získán úvěr, který nebude splacen (v podrobnostech srov. bod 41 – 43 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Přímý úmysl, který byl zjištěn nalézacím soudem u obviněného V. T. (viz bod 70 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), byl následně dovozen odvolacím soudem rovněž u obviněného M. W. (bod 43 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky jednání obviněných V. T. a M. W. Pakliže obviněný M. W. trval ve svém mimořádném opravném prostředku na tom, že do výše majetku, kterým prostřednictvím svého osobního směnečného rukojemství na bianco směnce závazek z úvěru zajistil, nemůže být subjektivní stránka naplněna, Nejvyšší soud plně odkazuje na svoje závěry učiněné v předchozích pasážích tohoto rozhodnutí.
38. Obviněný V. T. namítal nesprávnost postupu odvolacího soudu, který uvedl, že nemůže být podrobně rozebrána každá jedna listina, tedy podle názoru obviněného označil za nepodstatné listinné důkazy prokazující extrémní rozpor. Takový postup považuje dovolatel za zásadní porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
39. K této námitce je třeba předně uvést, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odůvodnění odvolání obou obviněných jsou z velké části pouze opakováním obhajoby vznesené již v rámci řízení před Městským soudem, který se s touto úspěšně vypořádal v rámci odůvodnění napadeného rozsudku, a proto odvolací soud již tam vyřčenou argumentaci nebude opakovat, ale pouze na ni tímto odkazuje, kdy často jde o dílčí drobné výtky a argumentační detaily vytržené z kontextu, jimž se odvolací soud nebude věnovat bez dalšího jednotlivě, pokud lze odkázat na správné, přiléhavé a věcné zdůvodnění nalézacího soudu, což je postup plně souladný s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 (viz bod 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
40. Podle Nejvyššího soudu nelze v tomto postupu odvolacího soudu spatřovat dovolatelem namítané označení listinných důkazů za nepodstatné, když bylo pouze poukázáno na to, že se se skutkovými zjištěními z nich plynoucími již dostatečně vypořádal soud nižší instance a soud odvolací na ně již jen odkázal. Navíc lze doplnit, že v souladu s ustálenou judikaturou je možné, aby v případě, kdy odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. jeho odůvodnění, za vyčerpávající, logické a ucelené, reagující na námitky opakované i v opravném prostředku (jako se stalo i v této věci), může převzít odůvodnění soudu prvního stupně, příp. na ně odkázat, aniž by tím bylo zasaženo do základních práv stěžovatele. I Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 647/07).
41. Obviněný M. W. namítal, že mu nemůže být v rámci protiprávního jednání nijak přičítáno předložení falešného znaleckého posudku Ing. Jána Zachara, navíc za situace, kdy soudy založily závěr o tom, že se jedná o falzum, na zmatečné výpovědi znalce učiněné prostřednictvím videokonference.
42. Obviněný M. W. totožnou argumentaci uplatnil již v předchozích fázích probíhajícího trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se již dostatečně zabývaly znaleckým posudkem Ing. Jána Zachary a posouzením významu povědomí dovolatele o pravosti předmětného posudku na jeho trestněprávní jednání. Nejvyšší soud proto zcela odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. V případě znaleckého posudku Ing. Jána Zachary nalézací soud vyložil, že vzhledem k tomu, že svědek působil při výslechu poněkud zmateným dojmem, například nebyl schopen uvést, kdy ukončil svoji znaleckou činnost a na většinu otázek uváděl, že si to nepamatuje, soud podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečetl výpověď tohoto svědka z přípravného řízení, kde svědek Ing. Jan Zachara uvedl, že znalecký posudek číslo 20/2011, který mu byl předložen policejním orgánem, nezpracoval, neboť jeho posudek č. 20/2011 byl vypracovaný dne 2. 5. 2011. V předloženém znaleckém posudku je razítko a podpis, které nejsou jeho. Na razítku znalce je uvedeno odvětví "pozemní stavby", pro toto odvětví ale svědek nebyl nikdy jmenovaný znalcem. Znalecký posudek, který mu předložil policejní orgán, svědek nevypracoval a nikdo si ho u něho neobjednal. Osoby, které jsou v tomto posudku uvedeny, svědek nezná a nikdy se s nimi nesetkal (v podrobnostech srov. bod 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Svědecká výpověď Ing. Jána Zachary učiněná v přípravném řízení je podporována fakturou zažurnalizovanou na č. l. 621 spisu a znaleckým posudkem č. 13/2011 zažurnalizovaným na č. l. 626 – 632 spisu (viz bod 28 a 29 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uzavřel, že Ing. Ján Zachara znalecký posudek, který byl předložen k žádosti o úvěr, nikdy nevypracoval. Jak vyplývá z Hodnocení klienta (č. l. 1123-1124), úvěr byl poskytnut právě na základě předloženého zfalšovaného znaleckého posudku a na základě dokumentu, podepsaného obviněným M. W., v němž byl popsán obchodní plán - nákup obilí z Ukrajiny, který však nikdy nebyl realizován a ani nebyly učiněny jakékoli relevantní kroky k jeho realizaci (srov. body 58 a 59 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
43. Odvolací soud navázal, že se v případě námitky obviněného M. W., že nebylo prokázáno, že věděl o zfalšování posudku k hodnotě nemovitostí, kterými P. L. společnost A. S. ručila za úvěr, jedná o okolnost nerozhodnou. Je totiž nesporné, a pro trestnost jednání klíčové, že obviněný věděl o nereálnosti celého záměru nákupu obilí, který byl MSD předložen k úvěrování, tedy prokazatelně znal podstatu podvodného plánu, který posléze společně s T. a L. naplňoval. Je bez významu, zda věděl i o dílčím detailu, jak je konstruováno nemovitostní zajištění úvěru, které měl na starost odděleně stíhaný L., jehož úkolem zjevně bylo zajistit ručení tak, aby utrpěl co nejnižší ztráty (viz bod 47 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
44. Podle obviněného M. W. ve výroku o vině není specifikováno, jaký konkrétní údaj měl obviněný zamlčet, když podnikatelský záměr vyjádřený pouze jako „nákup obilí“ není údajem nesoucím faktografickou hodnotu, kterým by bylo možné přivodit jinému omyl a není tedy zřejmé, jaký konkrétní údaj měl družstvu zatajit.
45. Ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu (zkráceně) stojí, že při uzavírání smlouvy M. W. potvrdil, že MSD poskytl veškeré informace a dokumenty nezbytné pro posouzení finanční a majetkové situace společnosti N. E., a nezamlčel žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování MSD, zda nebo za jakých podmínek lze klientovi úvěr poskytnout, rovněž učinil písemné prohlášení, že informace a dokumenty, které MSD poskytl, jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci společnosti, přičemž za účelem potvrzení těchto vyjádření a současně za účelem navrhovaného zajištění požadovaného úvěru byl předložen zfalšovaný znalecký posudek č. 20/2011 ze dne 23. 3. 2011 znalce Ing. Jána Zachara, zpracovaný pro spol. A. S., jako ručitele společnosti N. E., který ocenil nemovitosti spol. A. S., tedy předmět zástavy, na finanční částku ve výši 4 860 000 EUR, tj. 118 681 200 Kč, ačkoli skutečná hodnota těchto nemovitostí byla 100x nižší. Nejvyšší soud podtrhuje, že u obou dovolatelů, nejenom u obviněného M. W., bylo tedy provedeným dokazováním zjištěno, že obvinění při sjednávání úvěrové smlouvy uvedli hrubě zkreslené a nepravdivé údaje, kdy předložili zfalšovaný znalecký posudek, který stanovil hodnotu nemovitostí, sloužících k zajištění úvěru, v mnohonásobně vyšší částce, a předložili obchodní plán, který neodpovídal skutečnosti a nikdy tento obchodní plán nezačali ani plnit, přičemž obviněný W. učinil rovněž písemné prohlášení o pravdivosti, úplnosti atd. předkládaných dokumentů. Tedy nejenom předložením podnikatelského záměru, ale rovněž ostatními shora uváděnými dokumenty byl naplněn znak nepravdivých a hrubě zkreslených údajů.
46. Obviněný M. W. dále zpochybnil znalecký posudek Ing. Jaroslava Bendy, Ph. D., který považuje za neodborný s nulovou důkazní hodnotou, v důsledku čehož zjistily soudy hodnotu zástavy v extrémním rozporu s výsledky dokazování a touto vadou zatížily samotné určení výše škody.
47. K této námitce dovolatele Nejvyšší soud pouze ve stručnosti konstatuje, že posouzení otázky, zda znalecký posudek je úplný, zda správně přihlíží ke skutečnostem vyplývajícím z dokazování a zda existují pochybnosti o jeho věcné správnosti, nelze zahrnout pod žádný z důvodů dovolání, jak jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. Samotné tvrzení týkající se neodbornosti znalce je námitkou proti porušení procesních norem. V obecné rovině je představitelné porušení práva na spravedlivý proces z hlediska porušení procesních norem, jež by mělo zásadní význam, nicméně v této věci jak Městský soud v Praze (bod 14, 58 a 65 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) jako soud prvního stupně, tak Vrchní soud v Praze (bod 16, 22 a 50 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) jako soud odvolací, jasně vysvětlily, proč shledávají předmětný znalecký posudek na ohodnocení nemovitostí zapsaných v k. ú. XY, okr. XY, tedy nemovitostí společnosti A., jako ručitele společnosti N. E. při získávání předmětného úvěru, jako náležitě odborně fundovaný a správný.
48. Obviněný M. W. v neposlední řadě namítal rovněž celou řadu opomenutých důkazů. Konkrétně soudy nezjišťovaly jeho majetkové poměry a důkazy sloužící k objektivizaci hodnoty nemovité zástavy zajišťující úvěr s ohledem na vadný znalecký posudek Ing. Jaroslava Bendy, dále dovolatel zmínil výslech P. L., kde soud spekuloval, že nebude vypovídat, když je samostatně stíhán v jiném řízení. Mezi opomenuté důkazy zařadil také výslech J. J., kde pouhý špatný psychický stav svědka jako důvod rezignace na jeho výslech neobstojí.
49. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
50. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Pokud se týká zjišťování majetkových poměrů dovolatele a znaleckého posudku Ing. Jaroslava Bendy, k těmto se již Nejvyšší soud v předchozích odstavcích vyjádřil. Pokud se týká výslechu P. L., nalézací soud uvedl, že neprovedl jeho výslech z důvodu nadbytečnosti, neboť byl proveden pokus o výslech tohoto svědka prostřednictvím právní pomoci videokonferencí se Slovenskou republikou, svědek se však, ač řádně předvolán, k výslechu prostřednictvím videokonference bez omluvy nedostavil, čímž dal jednoznačně najevo, že ve věci vypovídat nebude. Soud dospěl k závěru, že dokazování bylo provedeno v dostatečné míře, provedeným dokazováním bylo možno dospět k závěru o vině obviněných, kdy výslech svědka P. L. by vzhledem k jeho výrazné spoluúčasti na provedení úvěrového podvodu nemohl přinést nic relevantního ve prospěch obviněných a další pokusy o výslech tohoto svědka by neúčelně protahovalo trestní řízení. Z tohoto důvodu soud rozhodl tak, že výslech tohoto svědka proveden nebude (viz bod 53 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud potvrdil správnost postupu nalézacího soudu uvedením, že pokud zamítnul návrh na doplnění dokazování výslechem jmenovaného svědka pro nadbytečnost podle §216 odst. 1 tr. ř., postupoval správně. Odvolací soud se postavil taktéž k námitkám, že nebyl soudem vyslechnut v postavení svědka J. J., ale jeho výslech byl pouze čten a tedy nebylo možno položit doplňující otázky. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně ve věci postupoval přesně podle dikce §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Soud svědka opakovaně předvolal, tento vždy řádně doložil lékařskou zprávou, že není po delší dobu schopen svědeckého výslechu. Jelikož stav přetrvával řadu měsíců a ve věci již bylo možno rozhodnout, přičemž pro skutkový stav není svědek J. v žádném případě klíčový, rozhodl soud o přečtení jeho výpovědi bez souhlasu stran pro jeho dlouhodobou nemoc. Svědek J. byl vyslechnut v přípravném řízení procesně bezvadně, podrobně, za účasti dvou obhájců, kteří svědkovi položili řadu dotazů, tedy kontradiktornost řízení byla jistě dodržena (v podrobnostech srov. bod 51 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
51. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že samotné důkazní řízení netrpělo takovým nedostatkem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů. Dovolací soud k tomu dodává, že z odůvodnění obou rozsudků je zřejmé, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Žádný z rozsudků soudů nižších stupňů nevybočil z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
52. Nejvyšší soud konečně upozorňuje na skutečnost, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, což se v daném případě stalo. Námitky obviněných jsou v zásadě opakováním jejich obhajoby v průběhu celého trestního řízení, když stejnými námitkami se zabývaly oba nižší soudy, které své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnily.
53. Závěrem lze říci, že nižší soudy již na námitky obviněných reagovaly, přesvědčivě se s nimi vypořádaly a své úvahy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil, přičemž neshledal jakoukoli snahu o deformaci důkazních prostředků ani tendenčnost v uvažování v neprospěch obviněných při hodnocení důkazů či ukládání sankcí. Vzhledem k výše uvedenému proto Nejvyšší soud shledal námitky obviněných jako zjevně neopodstatněné.
54. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněných V. T. a M. W. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jejich odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
IV.
Podnět k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí
55. Pokud jde o podnět, který obviněný M. W. učinil v rámci svého dovolání, tedy aby předseda senátu Nejvyššího soudu za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba přistoupit v situaci, pokud by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však takové důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, tomuto nevyhověl a s ohledem na vlastní rozhodnutí o dovolání případným (negativním) výrokem nerozhodl (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu