ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.7.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 7/2022-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání obviněného T. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 4 To 147/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 29/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. A. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 12 T 29/2021-71, byl obviněný T. A. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, s přihlédnutím k §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena v částce 100 Kč, celkem tedy 25.000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku byla městským soudem povolena úhrada uloženého peněžitého trestu v měsíčních splátkách, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku s tím, že výhoda splátek odpadá, pokud obviněný nezaplatí dílčí splátky včas.
2. Výše uvedený rozsudek Městského soudu v Brně právní moci nenabyl, neboť proti tomuto rozhodnutí obviněný T. A. podal odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 14. 9. 2021, č. j. 4 To 147/2021-103 tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněný T. A. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 9. 7. 2020 v 19,36 hod. v XY na ul. XY učinil na linku tísňového volání Policie České republiky oznámení týkající se události, ke které mělo dojít dne 8. 7. 2020 kolem 20:00 hod. na čerpací stanici Shell na kilometru 44,5 dálnice D2 ve směru na XY v rámci jeho interakce s příslušníky Celní správy ČR, přičemž konkrétně uvedl: (cit.) "(...) včera jsem byl v XY v XY na benzince a potřeboval bych od vás zjistit, která celní správa to má na starosti, protože včera tam byli dva celníci a napadli mě jak fyzicky tak prostě slovně, tam je to i na kamerách, a já bych chtěl teda podat trestní oznámení, a jestli byste mi mohl zjistit, když to bylo u XY na XY ta benzinka, jaká tam spadá celní správa, aby se dali dohledat ti dva …", s cílem způsobit trestní stíhání O. D., nar. XY, a P. V., nar. XY, oba příslušníci Celní správy ČR, pro přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 tr. zákoníku či jiný obdobný trestný čin, a tím je poškodit u zaměstnavatele, tj. Celní správy ČR, neboť v době, kdy se údajně činu měli dopustit, byli ve službě, užívali služební vozidlo a uniformu příslušníka Celní správy ČR, a to ačkoliv věděl, že nebyl fyzicky napaden, což bylo zjištěno jak opatřeným kamerovým záznamem, tak vysvětlením svědků nacházejících se v rozhodné době na místě události.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný T. A. napadl výše citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2021, č. j. 4 To 147/2021-103 (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 12 T 29/2021-71) dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které zaměřil výhradně proti výroku o vině. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku Městského soudu v Brně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. V prvé řadě dovolatel namítl, že skutková věta obsahující přepis zásadní části telefonního hovoru na policejní tísňovou linku 158 nekoresponduje se skutečným zněním nahrávky. Podle jeho tvrzení je na začátku audiozáznamu zřetelné, že se ve vztahu k fyzickému napadení ze strany příslušníků celní správy opravil a vzápětí uvedl, že byl napaden pouze slovně. V rámci přepisu předmětného telefonátu se rovněž doslovně uvádí: „a já bych chtěl teda podat trestní oznámení“ , nicméně nahrávka taková slova neobsahuje. K tomu dovolatel dodal, že v rámci předmětného telefonátu se pouze zajímal, kam je možné podat trestní oznámení a pod jakou organizační složku celní správy spadá benzínová čerpací stanice v XY v XY, aby bylo možné obě dotčené osoby dohledat.
6. V této souvislosti dovolatel stále trvá na tom, že skutkové okolnosti, které dne 9. 7. 2020 uvedl na tísňové lince, neodkazují na skutkovou podstatu žádného z trestných činů uvedených v trestním zákoníku. Nicméně odvolací soud se touto námitkou v rámci odůvodnění svého usnesení nikterak nevypořádal, přestože podle jeho mínění mají tyto okolnosti zásadní význam pro správné posouzení jeho viny. Své námitky dovolatel podpořil rovněž odkazy na standardní judikaturu, když předně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65, z něhož vyplývá, že „jestliže pachatel jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky některého trestného činu podle zvláštní části trestního zákona, nedopustí se trestného činu křivého obvinění“. Současně upozornil i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016, ve kterém se mimo jiné uvádí, že „ke spáchání trestného činu křivého obvinění nestačí, jestliže se ve lživém obvinění vytýká jen vadný výkon pravomoci“. Odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na strohé konstatování, že předmětné odkazy nejsou pro danou trestní věc přiléhavé.
7. Dovolatel se taktéž ohradil proti tvrzení odvolacího soudu, že subjektivně si musel být vědom toho, že pokud oznámil, že se vůči němu příslušníci celní správy dopustili násilného jednání mimo rámec služebních povinností, tak jednal s úmyslem tyto osoby vážně poškodit. Navzdory tomu obviněný znovu akcentoval, že skutečným účelem jeho telefonátu bylo pouhé získání informací, na základě kterých hodlal uvážit další kroky. V žádném případě si však nebyl vědom toho, že by v důsledku jeho telefonátu mohlo dojít ke skutečnému trestnímu stíhání hledaných osob. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je dovolatel rovněž přesvědčen, že jeho jednání postrádá jakoukoliv společenskou škodlivost, a proto podle jeho názoru projednávaný přečin umožňuje aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel stručně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2021, č. j. 4 To 147/2021-103, a věc (pravděpodobně tomuto soudu) vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1117/2021-10, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem předeslal, že dovolací námitky obviněného jsou založeny na zavádějícím výkladu tzv. skutkové věty a ačkoli v jeho rámci soudům nižších stupňů vytkl faktické nenaplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného přečinu, vyhodnotil tyto námitky jako zcela liché, neboť podle jeho mínění byly všechny znaky dotčeného přečinu jednoznačně naplněny.
10. Státní zástupce z hlediska naplnění objektivní stránky dotčeného trestného činu zdůraznil, že považuje za zcela bezpředmětné, že obviněný ve svém telefonátu na tísňovou linku 158 neuvedl jména údajných útočníků, stejně jako neodkázal na konkrétní trestný čin, který měl být podle jeho mínění spáchán. Podstatné totiž je to, že podle sdělených informací bylo snadné domnělé útočníky identifikovat jako příslušníky Celní správy ČR, kteří měli v konkrétní den a na konkrétním místě na obviněného zaútočit verbálně i fyzicky. I v dané podobě měly jím sdělené informace potenciál vést k důvodnému podezření ze spáchání přečinu výtržnictví nebo zneužití pravomoci úřední osoby, eventuálně ze spáchání jiného trestného činu. Podstatné se jeví rovněž okolnost, že obviněný si byl z hlediska subjektivní stránky dobře vědom nepravdivosti svých tvrzení, z čehož je zřejmý jeho úmysl přivodit dotčeným osobám trestní stíhání, a tím je v zaměstnání vážně poškodit. Z těchto důvodů označil státní zástupce jednání obviněného za „pokryté zaviněním“, nehledě na to, že k naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu zcela postačuje i úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
11. S ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že jednání obviněného T. A. naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
12. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
14. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] je dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
17. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
18. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021) zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
19. Obviněný ve svém dovolání odkázal i na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu [ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu], přičemž ačkoli to ve svém podání výslovně neuvedl, uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
21. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného T. A. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou relevantní, tedy formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť jejich prostřednictvím dovolatel namítl, že nižšími soudy učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Obviněný totiž v rámci svých námitek rozporoval faktické naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného přečinu a v návaznosti na to požaduje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2021, č. j. 4 To 147/2021-103, a poté nové projednání a rozhodnutí ve věci samé.
22. V reakci na to Nejvyšší soud prověřil, že Městský soud v Brně své skutkové závěry odvodil částečně z výslechu obviněného T. A. a jeho manželky V., dále z výpovědí poškozených O. D. a P. V., videozáznamů z bezpečnostních kamer umístěných u čerpací stanice, kde k incidentu došlo, audiozáznamu předmětného telefonního hovoru na policejní tísňovou linku 158 a řady listinných důkazů (zejména oznámení poškozeného O. D. o podezření ze spáchání trestného činu a úředních záznamů o kontaktu linky 158 obviněným, včetně přepisu jeho oznámení). Všechny tyto důkazy Městský soud v Brně zjevně vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. V návaznosti na prokázané skutečnosti vyhodnotil sdělení obviněného, které uvedl v rámci svého telefonátu na policejní tísňovou linku, jako úmyslně vyfabulované. Tomuto skutkovému závěru Městský soud v Brně poté přiřadil i přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného přečinu byly ze strany obviněného bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. S výroky o vině i trestu soudu prvního stupně se následně bezvýhradně ztotožnil i Krajský soud v Brně, který odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
23. I přes tyto skutečnosti obviněný T. A. podal proti usnesení Krajského soudu v Brně (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně) mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká odpovědnosti za spáchaný trestný čin, neboť je i nadále přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tím implicitně namítl, že postupem soudů nižších stupňů, došlo v jeho případě k zásadním pochybením, spočívajícím v reálně existujícím extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. S ohledem na tyto dovolatelovy námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci této své činnosti neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k takovým zásadním pochybením, která by vedla k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
24. Podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchá takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
25. Obviněný ve svém dovolání předně zpochybnil písemné znění úředního přepisu jeho telefonního hovoru na tísňovou linku 158, neboť jednak tvrdí, že na začátku nahrávky je zřetelné, že ve vztahu k tvrzení o fyzickém napadení se opravil a vzápětí se zmínil jen o slovním napadení, a současně namítá, předmětná nahrávka neobsahuje žádná slova o jeho úmyslu podat trestní oznámení.
26. Nejvyšší soud v rámci přiloženého spisového materiálu porovnal přepis záznamu z volání na tísňovou linku Policie ČR (založeného na č. l. 38) s audionahrávkou předmětného hovoru (založenou tamtéž), aby ověřil, zda úřední záznam obsahující přepis předmětného oznámení je skutečně doslovný a tedy plně korespondující s archivovanou nahrávkou. Součástí tohoto postupu bylo i ověření znění tzv. skutkové věty stran přesné citace tohoto oznámení ze strany obviněného. Po svém přezkumu Nejvyšší soud konstatuje, že použitá citace je přesná a zcela odpovídá úřednímu přepisu audionahrávky – pouze s jedinou nevýznamnou odchylkou, když v úředním přepisu se uvádí: „a já bych chtěl teda, potřeboval bych vědět, kam mám podat trestní oznámení“ oproti nepatrně zkrácenému vyjádření, jež je ve skutkové větě uvedeno slovy: „a já bych chtěl teda podat trestní oznámení“.
27. Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplynulo, že vyjádření dovolatele o tom, že se ve vztahu k tvrzenému fyzickému napadení opravil a vzápětí uvedl informaci o pouhém napadení slovním, je nepravdivé, stejně jako se nezakládá na pravdě jeho výrok stran toho, že předmětná nahrávka neobsahuje tvrzení ve smyslu, kam má podat trestní oznámení, resp. pod jakou celní správu jsou oba příslušníci celní správy zařazeni, aby je bylo možné dohledat. Úřední přepis naopak jasně dokládá, že dovolatel hned dvakrát zmínil, že byl ze strany dvou příslušníků celní správy fyzicky napaden poté, co mu jeden z nich bezdůvodně „vlezl do auta a začal mu tam šmátrat“ (srov. tamtéž). Stejně tak Nejvyšší soud ověřil, že obviněný tato svá vyjádření během předmětného hovoru nikterak nedoplnil, ani neopravoval.
28. Pokud tedy dovolatel tvrdí, že tzv. skutková věta obsahující klíčovou část přepisu telefonního hovoru nekoresponduje se skutečným zněním nahrávky, pak se toto jeho vyjádření nezakládá na pravdě, stejně jako jeho další výrok, dle kterého se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevypořádal s jeho tvrzením, že v daném telefonátu se pouze zajímal o to, kam má podat trestní oznámení a pod jakou organizační složku celní správy spadá benzínová čerpací stanice v XY v XY. K těmto skutečnostem se oba soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně vyjádřily, neboť se jedná o podstatné otázky v rámci skutkových zjištění, kterými se zabývaly [viz Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku v bodech 12 až 13 (č. l. 73), Krajský soud v Brně v odůvodnění svého usnesení v bodě 7 (č. l. 105)].
29. Ve vztahu k naplnění objektivní stránky předmětného přečinu dovolatel setrval na svých tvrzeních, že skutkové okolnosti, které uvedl dne 9. 7. 2020 na tísňové policejní telefonní lince, neodkazují na žádnou ze skutkových podstat trestných činů uvedených v platném znění trestního zákoníku.
30. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je mimo jiné vyžadováno ohrožení konkrétním trestným činem, nicméně osoba, která svým postupem naplňuje objektivní stránku tohoto trestného činu, není povinna v rámci svého oznámení označit konkrétní trestný čin zákonným pojmenováním (či uvedením čísla konkrétního ustanovení trestního zákoníku). Ostatně takovou povinnost nemá při podání trestního oznámení ani poškozený. V obou případech je zcela dostačující, uvede-li oznamovatel konkrétní indicie, které mohly naplnit či naplnily znaky skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. Orgány činné v trestním řízení pak mají povinnost každé takové oznámení vždy důsledně prověřit.
31. V návaznosti na informace sdělené obviněným T. A. tak byl policejní orgán povinen prověřit, zda příslušníci celní správy svým jednáním skutečně naplnily skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku (neboť podle tvrzení obviněného mu označené úřední osoby způsobily újmu tím, že svou pravomoc vykonávaly způsobem odporujícím právnímu předpisu), anebo zda tito poškození skutečně spáchali trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (neboť obviněný popsal, že na veřejně dostupném místě byl ze strany útočníků slovně a fyzicky napaden), eventuálně zda oba celníci naplnili skutkovou podstatu jiného trestného činu.
32. Objektivní stránka přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byla obviněným T. A. jednoznačně naplněna tím, že poté, co dne 8. 7. 2020 sám bez zjevného důvodu vyvolal slovní potyčku s poškozenými, následně druhého dne kontaktoval tísňovou linku Policie ČR, na které jasně uvedl, že byl ze strany obou celníků u benzínové čerpací stanice v XY v XY slovně a fyzicky napaden, pročež potřebuje vědět, kam má podat trestní oznámení. Z tohoto vyjádření na tísňové lince je po subjektivní stránce zcela zřejmý přímý úmysl obviněného podat trestní oznámení a tím poškozeným příslušníkům celní správy způsobit vážné problémy jak v zaměstnání, tak v rámci rodinných vztahů. K naplnění skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku přitom zcela dostačuje i úmysl nepřímý, resp. eventuální ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tedy pouhé srozumění obviněného s následkem přivodit poškozeným trestní stíhání, či jinou závažnou újmu. V souvislosti s vyvoláním vážných problémů v zaměstnání přitom nelze pominout, že v rámci postihu u celní správy přicházejí v úvahu nejen srážky z pracovních odměn či postihy na osobním ohodnocení, ale též celkové ztížení kariérního růstu pro ztrátu důvěry nebo okamžité přeřazení na nižší pozici (nehledě na reálné obavy z možné ztráty zaměstnání, v němž dle oznámení obviněného oba celníci zásadně selhali).
33. Obviněný se v rámci dovolání brání tvrzením, že jeho skutečným úmyslem mělo být pouhé získání informace, na základě které by zvážil další možné kroky v dané věci. Na tuto pozdní interpretaci svého úmyslu však nelze brát zřetel, neboť z logiky věci vyplývá, že pokud by takový úmysl obviněný skutečně měl, tak by své výroky na tísňové lince také v tomto směru formuloval či korigoval. Dovolatel ostatně mohl využít i možnosti podat trestní oznámení na neznámého pachatele, a to zvláště za situace, kdy z přiloženého spisového materiálu (např. ze záznamů z evidence Rejstříku trestů) vyplynulo, že je osobou dostatečně obeznámenou s prací orgánů činných v trestním řízení, a tedy i jejich zákonnou povinností prověřit každé oznámení, z něhož vyplývá podezření ze spáchání trestného činu. Nicméně na základě jím sdělených okolností si orgány činné v trestním řízení skutečně mohly učinit předběžný závěr o podezření ze spáchání některého z výše uvedených (v úvahu přicházejících) trestných činů.
34. Na doplnění své argumentace dovolatel dále uvedl, že Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého usnesení (viz bod 8) nezabýval jím předloženými odkazy na standardní judikaturu obecných soudů, k nimž pouze stručně poznamenal, že nejsou pro projednávanou trestní věc přiléhavé.
35. K uvedené námitce, byť ve formální rovině nepodřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ale ani žádný jiný dovolací důvod), lze obecně konstatovat, že není úkolem odvolacího soudu reagovat na veškeré námitky obviněného, vypořádal-li se s nimi již soud prvního stupně. Tím spíše pak není povinností odvolacího soudu reagovat na všechny důkazní prostředky či možné poukazy na judikaturu či odbornou literaturu, vypořádal-li se tento soud s obsahem vznesených námitek po věcné stránce či - jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě - poukazem na závěry nalézacího soudu, se kterými se plně ztotožnil. V tomto kontextu pak Nejvyšší soud odkazuje mimo jiné i na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který výslovně judikoval, že „ i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 2013 ve věci García proti Španělsku, číslo stížnosti 38285/09).
36. Vyjma výše uvedeného je zcela zřejmé, že vrchní soud jako soud odvolací k obviněným předestřené judikatuře neuvedl nic bližšího pro obsahovou vzdálenost publikovaných judikátů ve vztahu k nyní posuzovanému případu. Ze skutkových okolností rozsudku Nejvyššího soudu z 15. 7. 1965, sp. zn. 4 Tz 40/65, který byl uveřejněn pod č. 44/1965 Sb. rozh. tr., totiž vyplývá, že mladistvá obviněná přespala u osoby, o které následně na služebně Veřejné bezpečnosti uvedla, že ji přes noc z peněženky odcizila drobnou finanční hotovost (konkrétně se jednalo o částku 50,- Kčs), což byla i v tehdejší době částka příliš nízká na to, aby založila podezření ze spáchání trestného činu krádeže. Jelikož nebylo možné skutkově dovodit, že by obviněná uvedla orgánům Veřejné bezpečnosti okolnosti zakládající takový trestný čin, Nejvyšší soud judikoval, že vyslovení pouhého podezření ze strany obviněné nelze považovat za vědomě lživé, a proto se ani neměla možnost vědomě dopustit trestného činu křivého obvinění. Na rozdíl od judikovaného případu však ve věci obviněného T. A. z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo lživé, a tedy i prokazatelně křivé obvinění z jednání, které mělo reálný potenciál naplnit zákonné znaky některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku.
37. Rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016, není pro nyní posuzovanou věc obviněného T. A. přiléhavé. V tomto případě totiž obviněný, který již vykonával trest odnětí svobody, zaslal na adresu Generální inspekce bezpečnostních sborů a dále okresnímu soudu a krajskému státnímu zastupitelství písemná oznámení, ve kterých obvinil policejního vyšetřovatele, že v době probíhajícího přípravného řízení ovlivňoval vyšetřování a manipuloval s provedenými důkazy (samozřejmě v jeho neprospěch). Po provedeném přezkumu však dovolací soud deklaroval, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §345 odst. 3 písm. d), e) tr. zákoníku v tomto případě nedošlo, neboť úmysl vyšetřovatele způsobit jinému škodu či jinou závažnou újmu nebyl dostatečně prokázán a ke spáchání trestného činu podle §345 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku nestačí, že odsouzený v předmětných dopisech vytýkal vyšetřovateli „pouze“ vadný výkon pravomoci orgánů činných v trestním řízení (a nikoli podezření ze spáchání některého z trestných činů uvedených v trestním zákoníku, v tomto případě nejspíše trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku). Nicméně v případě obviněného T. A. bylo jednoznačně prokázáno, že příslušníci celní správy se nedopustili žádného trestného činu, ani vadného výkonu jim svěřené pravomoci) úřední osoby. Naopak to byl obviněný A., který se bezdůvodně uchýlil k verbální agresi a následnému lživému a tedy i křivému obvinění obou dotčených osob – příslušníků celní správy.
38. Nelze tedy než znovu zdůraznit, že v případě, kdy soudy obou nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně podrobně objasnily všechny skutkové okolnosti projednávané věci a v návaznosti na své závěry žalované jednání i odpovídajícím způsobem hmotněprávně kvalifikovaly, není již jejich povinností v reakci na obviněným vznesené odkazy na publikovanou judikaturu opětovně rozebírat důvody její nepřiléhavosti. Opakování již jednou zevrubně objasněných argumentů ve vztahu k odkazům na zjevně nepřiléhavou judikaturu je již zcela nadbytečné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 145/2021, sp. zn. 3 Tdo 1310/2020, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
39. V závěru svého dovolání obviněný vyjádřil rovněž své přesvědčení, že jeho jednání postrádá společenskou škodlivost, pročež lze dle jeho mínění na projednávaný čin aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Touto námitkou obviněný odkázal na využití §12 odst. 2 tr. zákoníku ve svůj prospěch, neboť je subjektivně přesvědčen, že projednávaným skutkem v konečném důsledku nezpůsobil žádnou škodu.
40. K této námitce obviněného Nejvyšší soud podotýká, že při posuzování míry společenské škodlivosti projednávaných skutků je tato zásada využívána ve dvojím smyslu, jednak jako interpretační pravidlo a jednak jako materiální korektiv. Ve druhé z naznačených variant je daná zásada aplikována zejména v situacích, kdy byl sice spáchán trestný čin, nicméně se jedná o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, čímž zákonodárce naznačil provázanost této zásady s principem ultima ratio. Lze tedy shrnout, že posláním této zásady je vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
41. Jak bylo již výše konstatováno, obviněný T. A. zhruba po uplynutí 24 hodin (tedy s dostatečným časovým odstupem) od údajného napadení oznámil na tísňovou policejní linku s plným vědomím smyšlené skutečnosti, jimiž bez jakýchkoli pochybností usiloval (z jím dříve vyvolané a zcela zbytečné verbální potyčky) vyvodit pro dotčené příslušníky celní správy závažné důsledky. Je zcela irelevantní, že na základě tohoto oznámení obviněného nedošlo k zahájení trestního stíhání poškozených (ani k jakékoli formě interního disciplinárního řízení). Klíčovým zůstává skutečnost, že obviněný lživě osočil příslušníky celní správy ze závažného excesu, který mohl být jejich nadřízenými posouzen jako zásadní selhání při výkonu svěřených pravomocí, v důsledku čehož tak mohli být oba příslušníci celní správy citelně postiženi. Společenskou škodlivost takového jednání tedy není možné bagatelizovat způsobem, o který dovolatel usiluje, zvláště pokud na svoji obhajobu opětovně uvádí smyšlené skutečnosti (viz jeho tvrzení, že výrok o fyzickém napadení vzal zpět a vzápětí uvedl, že byl oběma celníky napaden pouze verbálně, přičemž ani tato výpovědní verze neodpovídá zdokumentovaným audio a videozáznamům). Naopak opakovaným vznášením těchto skutkových námitek dovolatel vyjevil, že stran předmětného skutku u jeho osoby neproběhla ani s odstupem mnoha měsíců jakákoli sebereflexe.
42. Z objektivního hlediska je třeba připomenout, že společenská škodlivost jednání obviněného úmyslně namířeného proti orgánům veřejné správy je z hlediska její intenzity vyšší, neboť závažné překročení svěřené pravomoci ze strany příslušníků bezpečnostních složek je společností vnímáno jako velmi závažný jev, který ohrožuje důvěru občanů v její řádný výkon. Této typové závažnosti ostatně odpovídá i možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. I přes výše uvedené okolnosti nicméně městský soud přihlédl k tomu, že projednávaným jednáním nedošlo k závažnému následku v podobě trestního stíhání poškozených osob, byť na druhé straně nelze pominout fakt, že obviněný byl v minulosti odsouzen za spáchání trestného činu výtržnictví a stíhaného skutku se dopustil ve zkušební době již uloženého podmíněného trestu. Vzhledem k nepochybně naplněné objektivní i subjektivní stránce skutkové podstaty předmětného trestného činu, stejně jako k poměrně závažné společenské škodlivosti projednávaného jednání tak nelze obviněnému uložený peněžitý trest za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřený, resp. nepřiměřeně přísný.
43. Mimo výše uvedených skutečností obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to v jeho druhé alternativě, neboť měl za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jelikož však Nejvyšší soud ověřil, že v napadených rozhodnutích, ani v řízení jim předcházejícím, nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, k porušení zákona, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
44. Lze tedy shrnout, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud v napadeném usnesení odvolacího soudu, popř. v jeho postupu v rámci řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) ani l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ani jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
VI.
Závěr
45. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný T. A. převážnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádal již Městský soud v Brně v rámci svého rozsudku. Následně se s jeho výrokem o vině i o trestu bez výhrad ztotožnil i Krajský soud v Brně jako soud odvolací. Oba nižší soudy se tak v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě obviněného T. A. přitom byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
46. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2021, č. j. 4 To 147/2021, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného T. A. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu