ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.921.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 921/2022-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2022 o dovolání obviněné M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Velké Přílepy, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 7 To 394/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 19/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 2. 2021, č. j. 1 T 19/2020-352, byla obviněná M. H. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (skutky popsané pod body 1. a 2.) a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek popsaný pod bodem 1.). Za to byla podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích právní moci nenabyl, neboť proti tomuto rozhodnutí podala obviněná M. H. odvolání, kterým napadla výrok o vině i o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 7 To 394/2021-386, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek okresního soudu zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §39 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Litoměřicích se obviněná M. H. shora uvedené trestné činnosti dopustila tím, že:
1. dne 5. 11. 2018 v blíže nezjištěné době od 13:00 hodin do 18:30 hodin ve Vazební věznici XY, XY, obviněný R. L., zemřelý dne 24. 4. 2020, jehož trestní řízení bylo zastaveno, z cely číslo 303, kam byl umístěn do výkonu vazby usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, čj. 40 Nt 616/2018-24, posílal po předchozí domluvě obviněné M. H., umístěné na cele číslo 6 ve výkonu vazby, do které byla vzata usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 6. 2018, čj. 0 Nt 133/2018-69, tzv. motákováním dopisy, což ona činila rovněž, a dále jí stejným způsobem poslal 3 dávky metamfetaminu v blíže nezjištěném množství, kdy obviněná následně stejným způsobem poslala 1 dávku do cely číslo 204 P. B., nar. XY, a 1 dávku do cely číslo 104 J. H., nar. XY, za což od obou obdržela tabák, který stejným způsobem zaslala zpět obviněnému L., a blíže neurčenou část dávky, kterou si ponechala jako odměnu, bezúplatně předala M. Z., nar. XY,
2. v blíže nezjištěné době dne 5. 11. 2018 v cele číslo 6 ve Vazební věznici XY, XY kam byla umístěna do výkonu vazby rozhodnutím usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 6. 2018, čj. 0 Nt 133/2018-69, nezjištěným způsobem užila metamfetamin,
a těchto jednání se dopustila, ačkoli metamfetamin je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydaném dle §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a ačkoli podle §21 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., v platném znění, obviněná v době výkonu vazby nesměla navazovat nedovolené kontakty s obviněnými a přechovávat a konzumovat návykové látky, o čemž byla poučena.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Obviněná M. H. napadla rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 7 To 394/2021-386, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 2. 2021, č. j. 1 T 19/2021-352, dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce, které zaměřila proti výrokům o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázala na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť podle jejího názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V souvislosti s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (skutky popsané pod body 1. a 2.) dovolatelka namítla, že mařením nebo podstatným ztěžováním výkonu rozhodnutí se rozumí toliko jednání vedoucí k tomu, že rozhodnutí, o jehož výkon jde, nelze vykonat buď vůbec, nebo jen se značnými obtížemi. Zároveň musí jít o závažné jednání, které vykazuje výraznější intenzitu, je zpravidla soustavnější a jeho důsledkem je znemožnění či znesnadnění dosažení účelu trestu či vazby. Obviněná připouští, že takovým jednáním může být i konzumace návykové látky ve věznici, avšak pouze pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu, charakter, množství požívané látky a její vliv na chování obviněného dochází ke znesnadnění dosažení účelu výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody. Podle jejího mínění však za takto závažné jednání nelze vyhodnotit toliko ojedinělý či méně intenzivní akt, neboť ten není způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon vazby či odnětí svobody.
6. Z provedených důkazů vyplynulo, že orientačním toxikologickým vyšetřením ze dne 6. 11. 2018 byla v její moči zjištěna přítomnost metamfetaminu. V této souvislosti dovolatelka přiznala, že si inkriminovaného dne ve výkonu vazby tzv. „šňupla“ pervitin, který získala od spoluvězenkyně, čímž uznala, že svým jednáním porušila závazná pravidla pro výkon vazby. Nicméně z dlouhodobého hlediska se jednalo pouze o ojedinělý exces, neboť nikdy před tím a ani nikdy později již návykovou látku neužila, pročež nebyla (nejen ve vazbě, ale i následně ve výkonu trestu odnětí svobody) nikterak kázeňsky trestána. Dovolatelka je tedy přesvědčena o tom, že její jednání nebylo natolik společensky nebezpečné, aby jej bylo možné právně kvalifikovat jako trestný čin podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Podle jejího mínění mělo být řešeno toliko kázeňsky.
7. Ve vztahu ke spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy (skutek popsaný pod bodem 1.) dovolatelka dále namítla, že v rámci provedeného dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by s takovými látkami jakkoli nakládala nebo je někomu nabízela. V tomto směru dodala, že výpovědi u soudu slyšených svědků jsou zcela protichůdné, a proto z nich není možné její vinu dovodit. Současně je ze skutkových zjištění zjevné, že předmětnou dávku metamfetaminu užila toliko pro vlastní potřebu, čímž ublížila sobě a svému zdraví, avšak její jednání nikterak nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
8. S ohledem na výše uvedené dovolatelka závěrem stručně navrhla, aby Nejvyšší soud shledal její dovolání důvodným a aby obě napadená rozhodnutí nižších soudů zrušil a obviněnou v plném rozsahu zprostil obžaloby.
9. K podanému dovolání obviněné se ve svém písemném stanovisku ze dne 5. 8. 2022, sp. zn. 1 NZO 589/2022-14, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem předeslal, že předmětné dovolání obviněné H. je založeno na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (zjevně ve znění účinném před 1. 1. 2022), ačkoli hmotněprávní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), zatímco námitky směřované proti učiněným skutkovým zjištěním nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Z obsahu dovolání je rovněž patrno, že důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, jakožto soudu nalézacího [a že usnesení odvolacího soudu – pozn. Nejvyššího soudu: byť krajský soud o podaném odvolání obviněné rozhodoval formou rozsudku - dovolatelka patrně zamýšlela napadnout podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu].
10. Z věcného hlediska obviněná ve svém dovolání stran obou jednání, jimiž byla uznána vinnou, zopakovala svoji obhajobu, kterou uplatnila již před nalézacím soudem a následně i soudem odvolacím v rámci svého řádného opravného prostředku. Podstatnou část jejího podání (obsahující doslovně citovaný odstavec ze závěru části VII. odvolání ze dne 25. 7. 2021) tvoří opětovně vznesená námitka, že její jednání nebylo natolik společensky nebezpečné, aby jím naplnila skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, pročež mělo být její jednání řešeno výhradně kázeňsky . Tím měla patrně na mysli škodlivost činu pro společnost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu jen velmi stručně dodala, že předmětný čin jí nebyl prokázán, když výpovědi blíže neuvedených svědků vyhodnotila jako zcela protichůdné. Z toho státní zástupce dovodil, že dovolatelka brojí jak proti hmotněprávnímu posouzení skutku, tak i proti učiněným skutkovým zjištěním.
11. S těmito námitkami se však již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (nalézací soud v odůvodnění na s. 11 až 14 svého rozsudku a odvolací soud v bodech 11 až 20 odůvodnění svého rozsudku). Státní zástupce odkázal zejména na bod 20 tohoto odůvodnění, v rámci kterého odvolací soud logicky a přesvědčivě objasnil, proč nebylo možno posoudit jednání obviněné toliko jako kázeňský přestupek. S touto i další argumentací soudů nižších stupňů se přitom státní zástupce v rámci svého písemného vyjádření bezvýhradně ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal.
12. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že námitky dovolatelky proti naplnění znaku „závažného jednání“ a proti posouzení jejího jednání jako činu soudně trestného odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jedná se však o opakování hmotněprávních námitek uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Naopak námitky namířené proti učiněným skutkovým zjištěním jsou podle názoru státního zástupce natolik obecné, že se k nim ani není možno konkrétně vyjádřit. Navíc není patrno, že by snad obviněná měla v úmyslu odkázat na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, kterým by jinak proti skutkovým zjištěním brojit mohla. Ať již těmito závěrečnými námitkami mínila cokoliv, je zřejmé, že v dané podobě nemohou odpovídat žádnému z dovolacích důvodů.
13. Závěrem státní zástupce shrnul, že námitky uvedené dovolatelkou M. H. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu státní zástupce vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněné k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
16. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Obviněná ve svém dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým byl změněn mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:
- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
- procesní bezvadnost provedeného dokazování a
- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
19. Cílem tohoto dovolacího důvodu byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
20. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
21. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [dříve, tj. do 31. 12. 2021, se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] je pak možné iniciovat tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněné M. H. splňuje kritéria jí uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněnou vznesené dovolací námitky jsou sice z části formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění do 31. 12. 2021, tedy pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění od 1. 1. 2022, nicméně Nejvyšší soud je z níže rozvedených důvodů odmítl jako zjevně neopodstatněné.
24. Nejvyšší soud v prvé řadě ověřil, že Okresní soud v Litoměřicích odvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného dokazování, v rámci kterých dominují nejen výpovědi spoluvězňů obviněné i dozorců z řad zaměstnanců Vazební věznice XY, ale i celá řada listinných důkazů, zahrnující zejména orientační toxikologické vyšetření moče obviněné a následných výsledkových listů toxikologického vyšetření, písemné a vlastnoručně podepsané poučení obviněné při jejím přijetí do výkonu vazby podle §5 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, náčrtek rozmístění cel včetně fotodokumentace, denní rozkazy vedoucího oddělení výkonu vazby a trestu a vedoucího oddělení vězeňské stráže, knihy záznamů o strážním stanovišti 5C, doklady o návštěvách a jejich kontrolách a další méně podstatné důkazy.
25. Všechny tyto důkazy Okresní soudu v Litoměřicích vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. V projednávané věci přitom nestojí jednotlivé důkazy osamoceně, nýbrž spolu v klíčových bodech navzájem korespondují. Následně okresní soud svým skutkovým závěrům přiřadil i přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (skutky popsané pod body 1. a 2.) a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (skutek popsaný pod bodem 1.) byly jednáním ze strany obviněné bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. S výroky o vině soudu prvního stupně se následně bez výhrad ztotožnil též Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací, který rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu, když nově rozhodl o uložení mírnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutí nižších soudů současně splňují mimo jiné i požadavky kladené na ně ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu, resp. §134 odst. 2 tr. řádu a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
26. Nejvyšší soud po přezkumu přiloženého spisového materiálu konstatuje, že oba soudy nižších stupňů dostatečně objasnily, proč předmětné důkazy vyhodnotily jako spolehlivé a plně dostačující k prokázání viny obviněné (srov. zejména na s. 11 až 13 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 9. až 18. na s. 4 až 7 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Pakliže je obsah soudy zmíněných důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že tato skutková zjištění z provedených důkazů zcela nepochybně vyplynula, přičemž mezi nimi neexistuje žádný, natož snad extrémní (zjevný) rozpor. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněné řádně vypořádaly (viz zejména argumentace nalézacího soudu na s. 12 odůvodnění a body 13. až 16. odůvodnění rozsudku krajského soudu).
27. I přes tyto skutečnosti obviněná M. H. podala proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká odpovědnosti za spáchané přečiny, neboť je i nadále přesvědčena, že svým jednáním nenaplnila zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (skutky popsané pod body 1. a 2.), ani přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek popsaný pod bodem 1.). S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci svého přezkumu neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k pochybením (navíc natolik zásadním), která by vedla k porušení zásady volného hodnocení důkazů nebo dokonce ústavně garantovaného práva dovolatelky na spravedlivý proces.
28. Obviněná M. H. ve svých námitkách s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ve znění do 31. 12. 2021, tzn. v platném znění podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] vyjádřila zásadní nesouhlas s tím, kterak soudy nižších instancí prokázaly a následně z hmotněprávního hlediska kvalifikovaly její jednání popsané pod body 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti zdůraznila, že její počínání stran získání, distribuování a následné konzumace nebylo natolik společensky nebezpečné (škodlivé), aby je bylo možné kvalifikovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, za což jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Podle jejího názoru měla být za výše popsané skutky postižena toliko kázeňsky.
29. Obecně platí, že podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku bude potrestán (mimo jiné eventuality) ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu (nebo jiného orgánu veřejné moci) tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil či podstatně ztížil výkon takového rozhodnutí. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání. Pachatelem tohoto přečinu je osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká, přičemž z hlediska subjektivní stránky se jedná o trestný čin úmyslný. Mařením (nebo podstatným ztěžováním) výkonu rozhodnutí se přitom rozumí jednání vedoucí k tomu, že rozhodnutí, o jehož výkon jde, buď není možné vůbec vykonat, nebo jen s obtížemi. Z toho je patrné, že musí jít o závažné jednání směřující ke znemožnění nebo znesnadnění dosažení účelu trestu, vazby či ochranného léčení. V případě výkonu trestu tento obviněný maří zejména tím, že neplní povinnosti, které mu byly v rámci dané sankce uloženy.
30. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu ověřil, že protokoly o provedení orientačního toxikologického vyšetření moči obviněné a jejich následným odesláním ke konfirmaci Krajské zdravotní a.s., Masarykova nemocnice o. z., oddělení soudního lékařství a toxikologie, toxikologická laboratoř, bylo prokázáno, že u obviněné M. H. byla spolehlivě prokázána přítomnost amfetaminových derivátů v moči. Během hlavního líčení obviněná přiznala, že dne 5. 11. 2018 ve své cele skutečně užila pervitin, který jí podle jejího tvrzení měla podat svědkyně – spoluvězenkyně M. Z. Současně je z vlastnoručně podepsaného písemného poučení při přijetí do výkonu vazby podle §5 odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „zákona o výkonu vazby“) zřejmé, že obviněná byla v rámci čl. 13, bodu 16 dostatečně obeznámena se zákazem přechovávání a konzumace alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek v průběhu výkonu vazby.
31. Na základě výše uvedených skutkových zjištění tak bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná M. H. svým jednáním vědomě a úmyslně mařila výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustila porušení závazných podmínek výkonu vazby, se kterými byla prokazatelně seznámena v rámci písemného poučení podle §5 odst. 2 zákona o výkonu vazby, což ostatně stvrdila i svým vlastnoručním podpisem. Tím bez důvodných pochybností naplnila objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, jakož i skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Za daného stavu tak soudy nižších stupňů zcela správně odmítly námitku dovolatelky, že její jednání nebylo natolik podstatné, tedy společensky škodlivé (nebezpečné), aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako trestný čin podle ustanovení trestního zákoníku, resp. jako souběh dvou přečinů podle výše uvedených ustanovení a mělo být řešeno toliko kázeňsky.
33. Obecně platí, že trestným činem je podle platného znění trestního zákoníku protiprávní čin, který je označen za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. V případě méně závažných trestných činů je však toto základní legální vymezení korigováno použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe je přitom využívána ve dvojím smyslu, jednak jako interpretační pravidlo a dále jako materiální korektiv. Jako materiální korektiv je tato zásada aplikována v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, nicméně se jedná o skutek natolik malé závažnosti, že fakticky není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
34. Kritérium společenské škodlivosti je rovněž doplněno principem ultima ratio , k němuž rovněž směřuje dovolání obviněné. Tento princip zdůrazňuje, že trestní právo se má uplatnit pouze tam, kde se jeví jiné prostředky z hlediska ochrany práv jako nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší nástroj k ochraně právního řádu a krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní). Z toho plyne, že tam, kde postačí k regulaci prostředky civilního nebo správního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, sp. zn. 5 Tdo 315/2010, sp. zn. 8 Tdo 1031/2012). S tímto postojem Nejvyššího soudu (který deklaroval nejen ve své judikatuře, ale i ve stanovisku trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012) je v souladu i konstantní judikatura Ústavního soudu ČR, která rovněž opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně deklaroval, že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 69/06, sp. zn. I. ÚS 541/10, sp. zn. II. ÚS 1098/2010).
35. Námitku dovolatelky, že její jednání v dané trestní věci není možné hodnotit jako dostatečně společensky škodlivé (nebezpečné), tak byl Nejvyšší soud na podkladě shora uvedených závěrů nucen kategoricky odmítnout. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně konstatovaly, že jednání obviněné nebylo možné posoudit podle jiného právního předpisu, tedy jako kázeňský přestupek, s ohledem na skutečnost, že se obviněná nedopustila toliko ojedinělého užití návykové látky (kterak tomu bylo u ostatních kázeňsky potrestaných spoluvězňů), nýbrž závažně porušila pravidla výkonu vazby tím, že od R. L. získala tři blíže nespecifikované dávky metamfetaminu, které následně ve vězení distribuovala dalším vězněným osobám, konkrétně do cely č. 204 P. B., dále do cely č. 104 J. H., přičemž blíže nezjištěné množství podala rovněž M. Z. a sobě samé. Tato skutečnost byla následně ověřena z výsledkových listů toxikologického vyšetření, kdy byl pozitivní výsledek na metamfetamin zjištěn celkem u osmi osob (mimo obviněné M. H. a M. Z. tomu bylo také u spoluvězňů R. L., P. B., P. J., V. S., J. H. a T. D.).
36. Předmětné úmyslné trestné jednání zahrnující dva skutky popsané pod body 1. a 2. v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 1 T 19/2020, bylo tedy zcela na místě právně kvalifikovat jako trestný čin podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, a nikoli podle mírnějšího právního předpisu, tj. podle zákona o výkonu vazby, a to pro nepochybné naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, jakož i závažnou společenskou škodlivost jejího jednání (byť z časového hlediska ojedinělého).
37. K následné námitce obviněné stran údajného nenaplnění skutkové podstaty přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (skutek popsaný po bodem 1.) s ohledem na skutečnost, že nebylo dostatečně prokázáno, že by ve Vazební věznici XY skutečně nakládala s omamnou látkou, resp. že by ji získala prostřednictvím tzv. motákových dopisů a následně ji distribuovala dalším konzumentům, Nejvyšší soud uvádí následující. Na podporu tohoto svého tvrzení obviněná pouze stručně podotkla, že výpovědi u soudu slyšených svědků jsou zcela protichůdné, pročež z nich nebylo možno – podle jejího názoru – dovodit její vinu.
38. V prvé řadě je tuto námitku nutné odmítnout vzhledem k tomu, že je svým charakterem ryze skutkového charakteru, pročež není podřaditelná pod dovolací důvod, na který dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkázala. Samotnou distribuci pervitinu, obviněná M. H. popřela s tím, že podle její skutkové verze šlo o vinu spoluvězenkyně M. Z., která měla získat pervitin tzv. koňováním od R. G. Nicméně z předmětného protiprávního jednání byla obviněná jednoznačně usvědčena výpověďmi svědků z řad spoluvězňů, zejména J. H. (č. l. 61) a R. G. (č. l. 71) z přípravného řízení, kteří obviněnou přímo označili za ženu (přezdívanou „B.“), která v průběhu inkriminovaného dne zprostředkovala výměnu tabáku za pervitin, stejně jako výpovědí svědka T. D., který rovněž potvrdil, že se obviněná společně s R. L. opakovaně dopouštěla tzv. koňování (č. l. 58). Rovněž svědek P. B. u hlavního líčení projednávanou trestnou činnost částečně potvrdil, když uvedl, že na cele měli k dispozici pervitin od osoby jménem L., který jim jej posílal přes „holky“, které však přesněji neidentifikoval (č. l. 340).
39. Je pravdou, že tyto skutečnosti výše uvedení svědci (stejně jako ostatní svědci z řad slyšených spoluvězňů) u hlavního líčení z velké části nepotvrdili, nicméně soud prvního stupně se s touto okolností v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal, když konstatoval, že jde o projev obvyklé soudržnosti osob z vězeňské komunity, motivované buď solidaritou se spoluvězeňkyní (viz svědci J. H., R. G., T. D.) či obavou z následných problémů, do kterých by se dané osoby mohly během následného výkonu trestu dostat, pokud by u soudu svědčily v neprospěch obviněné (viz svědkyně M. Z.).
40. Věrohodnost výše uvedených svědeckých výpovědí, byť obsahově kusých a dovolatelkou obsahově zpochybňovaných, však soud prvního stupně dostatečně ověřil z úředních záznamů o podaném vysvětlení k prověřovaným okolnostem osobami z řad dozorců, resp. zaměstnanců Vazební věznice XY, kteří v inkriminovaný den konali službu (když tyto úřední záznamy provedl procesně správným způsobem, tj. se souhlasem státního zástupce a obviněné postupem podle §211 odst. 6 tr. řádu).
41. V této souvislosti nelze přehlédnout, že svědci P. V. (č. l. 170) a E. S. (č. l. 166) dosvědčili, že obviněná navazovala nedovolené styky mezi vězni opakovaným křikem přes okna a tzv. koňováním, přičemž svědek S. o této skutečnosti informoval jednotlivá dozorčí stanoviště. Svědek F. M. (č. l. 161) pak k celému incidentu dále uvedl, že při kontrole 1. patra věznice zjistil, že obviněná M. H. byla propojena šňůrou s celou č. 303 a přes výdejní okénko ji vyzval, aby šňůru utrhla, čemuž obviněná vyhověla. Následně během noční směny byl obviněnou H. a spoluvězeňkyni Z. čtyřikrát napomínat, neboť ani jedna v noci nespala, přesto však byly ráno velice aktivní. Tuto informaci při předání služby oznámil svědkyni P. J. (č. l. 175), která po sčítací prověrce informovala L. R. (č. l. 180), která u obou žen zajistila toxikologické vyšetření moči, a to s pozitivním výsledkem na přítomnost metamfetaminu. Tyto skutkové okolnosti byly soudem dále verifikovány též náčrtkem rozmístění jednotlivých cel (č. l. 228-229 a 231-241), resp. jejich oken z hlediska prověřované možnosti posílání tzv. motákových dopisů (včetně písemných záznamů ze strážního stanoviště 5 C, viz č. l. 249-251). Z těchto důkazů je přitom zcela zjevné, že k takovému jednání ze strany obviněné objektivně mohlo docházet, když podle tvrzení svědků tomu ani nelze technicky zabránit.
42. Jak bylo uvedeno shora, dovolatelka označila výpovědi svědků z řad jejích spoluvězňů za „zcela protichůdné“, aniž by však tuto svoji námitku dále jakýmkoli způsobem upřesnila. S největší pravděpodobností tak měla na mysli, že svědeckými výpověďmi J. H., R. G. (částečně také P. B. a T. D.) byla z distribuce, resp. výměny pervitinu za tabák usvědčována, zatímco ostatní vyslechnutí spoluvězni (tj. N. V., V. Š., P. J., V. S., M. K., V. S. a P. J.) tyto skutečnosti u hlavního líčení nepotvrdili, resp. uvedli, že si již na nic takového nepamatují. Na tomto skutkovém základě však nelze hovořit o závažné protichůdnosti skutkových zjištění, nýbrž toliko o projevu solidarity mezi spoluvězni, kterak to výše zmíněným způsobem učinil i soud prvního stupně.
43. Nejvyšší soud tuto veskrze polemickou skutkovou námitku obviněné kategoricky odmítl, neboť je toliko projevem její urputné snahy zvrátit skutkové závěry nižších soudů ve svůj prospěch, a to přesto, že se v rámci svých tvrzení sama dopouští zjevné deformace provedených důkazů. Obviněné se však ani přes účelovou manipulaci se skutkovými zjištěními nepodařilo prokázat, že s předmětným pervitinem neměla nic společného, když se měla se spoluobviněným R. L. údajně pouze bavit (přes okno) a následně měla omamnou látku toliko zkonzumovat spolu s M. Z. na své cele. Alternativní varianta průběhu skutkového děje prezentovaná obviněnou, která by skutečně vedla k pochybnostem o její vině, však musí být možná a uvěřitelná. Dovolatelkou prezentovaná skutková verze je naopak založena na prosté polemice s nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními nižších soudů bez toho, aby dovolacímu soudu předložila skutečně rozumnou alternaci o možném průběhu skutkového děje. Především však z výše uvedených důvodů nelze nikterak naznačovat, že by se soudy nižších instancí v nyní posuzovaném případě dopustily jakéhokoli svévolného hodnocení důkazů v její neprospěch, resp. libovůle při interpretaci skutkových závěrů, pročež byla její výpovědní verze stran distribuce pervitinu správně odmítnuta jako vnitřně rozporná, nelogická a vykonstruovaná, vedená toliko snahou vyvinit se z projednávaného trestného jednání.
44. Za zcela správnou je podle Nejvyššího soudu třeba považovat rovněž užitou hmotněprávní kvalifikaci dotčeného jednání obviněné, neboť ta svým jednáním neoprávněně získala a následně zprostředkovala omamnou látku dalším spoluvězňům, čímž naplnila všechny zákonné znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Na podkladě provedených skutkových zjištění bylo rovněž prokázáno, že se obviněná dopustila úmyslného protiprávního jednání, které současně dosahuje odpovídající úrovně společenské škodlivosti, neboť byla předem jednoznačně poučena o svých právech a povinnostech podle zákona o výkonu vazby, především o zákazu navazování nedovolených styků s obviněnými osobami a zákazu vyrábět, přechovávat či konzumovat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky (č. l. 105-117), což stvrdila svým vlastnoručním podpisem, tedy byla o tomto zákazu dostatečně informována, a přesto jej nerespektovala a závažně porušila.
45. Nejvyšší soud tedy po pečlivé analýze předloženého spisového materiálu konstatuje, že se Okresní soud v Litoměřicích podrobně vypořádal se skutkovými zjištěními, které vzešly z důkazů řádně provedených v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, načež tyto důkazy vyhodnotil tak, jak mu ukládá §2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé přitom nebyl zjištěn žádný, natož extrémní (či zjevný) nesoulad, přičemž nedošlo k porušení ani ústavním pořádkem garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces.
46. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud námitky obviněné, které tato podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022], odmítl jako zjevně neopodstatněné.
47. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze tedy shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku (skutky popsané pod body 1. a 2.) a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek popsaný pod bodem 1.) jsou v nyní posuzované věci v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněná svým úmyslným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty obou přečinů, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. Rovněž v rámci hmotněprávního posouzení obou projednávaných skutků, jichž se obviněná M. H. v rámci výkonu vazby prokazatelně dopustila, nebylo stran závěrů nižších soudů zjištěno žádného pochybení. Nejvyšší soud tedy v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ani v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
48. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněná svým dovoláním brojí nejen proti výroku o vině, nýbrž i proti výroku o trestu, neboť v rámci svého závěrečného petitu navrhuje zproštění obžaloby, čímž naznačila, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody (přestože byl zásadně redukován odvolacím soudem z původních čtyřiceti osmi měsíců na konečných dvacet měsíců s ohledem na skutečnost, že obviněné byl prokázán toliko ojedinělý útok v průběhu výkonu vazby) stále hodnotí jako trest nepřiměřeně přísný. Nicméně vzhledem k prokázaným skutečnostem a řadě přitěžujících okolností (zejména k recidivě jejího chování), stejně jako k postoji obviněné, která v průběhu trestního řízení neprojevila ani sebemenší známku sebereflexe (když své výpovědi průběžně účelově upravovala, až zabředla do absurdního tvrzení, že pervitin se v předmětné zásilce prostě objevil spolu s tabákem), je uložený trest třeba považovat nejen za jednoznačně přípustný, ale i za zcela odpovídající.
49. V této souvislosti je přitom namístě zdůraznit, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, vůbec neodpovídá, přičemž ji není možné podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460). K tomu lze dále odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „ Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu .”
VI.
Závěr
50. V souvislosti s přednesenou argumentací dovolatelky je třeba zdůraznit, že ta převážnou část svých dovolacích námitek uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádal již Okresní soud v Litoměřicích v rámci svého rozsudku, s jehož výrokem o vině se následně bez výhrad ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem, který revidoval toliko výrok o uloženém trestu, a to mimo jiné ve smyslu původním rozhodnutím neakcentovaného hlediska vyplynuvšího z ustanovení §39 odst. 4 tr. zákoníku (zavedeného až novelou trestního zákoníku provedenou s účinností od 1. 10. 2020 zákonem č. 333/2020 Sb.), jakož i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se ze strany obviněné jednalo toliko o ojedinělý prokázaný útok. Oba soudy nižších stupňů se přitom v nyní přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty stran závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů.
51. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces. Projednávané skutky byly současně přiléhavě právně kvalifikovány, neboť jednáním obviněné byly prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku i přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
52. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 7 To 394/2021-386, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 2. 2021, č. j. 1 T 19/2020-352, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné M. H. nedošlo ve smyslu jí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), resp. dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022), k porušení zákona, pročež bylo její dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu