ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.933.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 933/2022-1368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2022 o dovolání obviněného V. B. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2022, č. j. 4 To 121/2022-1299, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 44/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 1. 2022, č. j. 7 T 44/2021-1247, byl V. B. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil tím, že:
jako podnikající fyzická osoba vystupující v postavení zprostředkovatele při zprostředkovávání prodeje a koupě realit způsobil v období od 8. 10. 2018 do 17. 9. 2020 svým klientům, pro něž zprostředkovával prodej jejich nemovitých věcí nebo převod družstevního podílu v bytovém družstvu spojeného s nájmem bytu, škodu v celkové výši 8 186 206,54 Kč tím že:
1. ačkoli dne 8. 10. 2018 a 24. 4. 2019 přijal do úschovy na účet, který k tomu účelu označil kupující straně, finanční částku 1 960 000 Kč představující kupní cenu za pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, a měl za povinnost dle podmínek sjednaných v článku III., bod 3.4, vyplatit ji po odečtení své provize ve výši 44 075 Kč nejpozději k datu 16. 7. 2019 ve prospěch prodávající Š. N., ve skutečnosti do úschovy přijaté finanční prostředky použil v rozporu s účelem jejich svěření k úhradám svých vlastních závazků, a protože z přijaté částky vyplatil postupně v květnu a srpnu 2019 pouze část v celkové výši 1 500 000 Kč, způsobil poškozené Š. N. škodu ve výši 415 925 Kč,
2. ačkoli postupně ve dnech 28. 5., 1. 7., 26. 7. a 31. 7. 2019 přijal do úschovy na účet, který k tomu účelu označil kupující straně, finanční prostředky v celkové výši 2 570 000 Kč, které měl podle podmínek vyplývajících z článku III., bod 3 uzavřené kupní smlouvy o prodeji nemovité věci představované objektem k bydlení čp. XY v k. ú. obce XY včetně pozemků vyplatit po odečtení své sjednané provize za zprostředkování ve výši 70 000 Kč nejpozději do 11. 9. 2019 prodávajícím, tak ve skutečnosti přijaté finanční prostředky použil v rozporu s účelem jejich svěření k úhradám jiných svých závazků, případně svých vlastních nákladů, a poškozeným B. V. a J. V., kterým vyplatil dne 10. 9. 2019 pouze částku 197 000 Kč, tak způsobil škodu ve výši 2 303 000 Kč,
3. přestože přijal postupně ve dnech 5. 6. a 6. 6. 2018 v souvislosti s převodem vlastnického práva k domu čp. XY v obci XY do úschovy na účet, jenž k tomu účelu kupující straně označil, jako část ze sjednané kupní ceny celkovou částku 4 859 605,41 Kč, z níž v listopadu 2018 vyplatil ve smlouvách označeným subjektům pouze část ve výši 2 766 799 Kč a ze zbývající části, kterou měl po odečtení své sjednané provize ve výši 162 500 Kč podle článku III. kupní smlouvy a článku IV. smlouvy o úschově a správě kupní ceny vyplatit V. H. nejpozději dne 12. 9. 2019, uhradil dodatečně teprve dne 14. 5. 2020 pouze částku 160 000 Kč, protože přijaté finanční prostředky v rozporu s účelem jejich svěření použil k úhradám jiných svých závazků, čímž poškozené V. H. způsobil škodu ve výši 1 770 306, 41 Kč,
4. v období od 28. 2. do 19. 3. 2019 postupně převzal do úschovy dílem z účtů kupujících manželů B. a dílem z jím zprostředkovaného prodeje rodinného domku O. B. celou kupní cenu ve výši 2 890.000 Kč za bytovou jednotku č. XY v bytovém domě čp. XY v XY ulici v XY, a ačkoliv měl tyto finanční prostředky podle článku III. sjednané smlouvy prodávajícím M. T. a P. A. vyplatit nejpozději 9. 10. 2019, ve skutečnosti vyplatil v období od 3. 7. do 8. 9. 2019 prodávajícím pouze částku 1 463 024,87 Kč, neboť finanční prostředky přijaté do úschovy použil k úhradám jiných svých závazků a svých běžných nákladů, takže tímto ponecháním si zbývající částky po odečtení své sjednané provize ve výši 80 000 Kč způsobil poškozeným M. T. a P. A. škodu ve výši 1 346 975,13 Kč,
5. poté, co ve dnech 25. 7. 2019 a 26. 8. 2019 přijal do úschovy na účet, který k tomu účelu kupující straně označil, finanční prostředky v celkové výši 1 750 000 Kč za prodej rodinného domu čp. XY s pozemky v k. ú. XY, ač měl tyto prostředky po odečtení své provize ve výši 50 000 Kč vyplatit dílem na úhradu hypotečního úvěru váznoucího na prodávané věci a zbytek vyplatit prodávajícímu M. K. nejpozději do 10. 10. 2019, finanční prostředky po jejich obdržení použil v rozporu s účelem jejich svěření na úhradu jiných svých závazků a nákladů, a neuhradil z nich ani nesplacenou část úvěru zástavnímu věřiteli, ani kupní cenu nevyplatil prodávajícímu, čímž poškozenému M. K. způsobil škodu ve výši 1 700 000 Kč,
6. ačkoli ve dnech 23. 7. 2020 a 14. 8. 2020 přijal do úschovy na účet, který prodávajícímu k tomu účelu označil a který byl bankou veden na jméno jeho matky, finanční prostředky v celkové výši 700.000 Kč, jako část sjednané ceny za převod družstevního podílu v bytovém družstvu Stavební bytové družstvo České Budějovice, spojeného s nájmem bytu v domě čp. XY v ulici XY v XY, tyto finanční prostředky si ponechal a použil k úhradám vlastních závazků a potřeb, v důsledku čehož nebyl schopen tyto finanční prostředky po odečtení své provize ve výši 50 000 Kč vyplatit poškozeným M. a P. B., jak měl učinit nejpozději 17. 9. 2020, a způsobil tak těmto poškozeným škodu ve výši 650 000 Kč.
2. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. l, 3 tr. řádu (pozn. správně tr. zákoníku) dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání a účasti jiných osob v oblasti zprostředkovatelské činnosti na dobu 6 (šesti) let. Dále soud prvního stupně podle §228 odst. l tr. řádu rozhodl, že obviněný je povinen zaplatit na náhradu škody poškozeným J. V. a B. V. částku 2 303 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 12. 9. 2019 do zaplacení, V. H. částku 1 770 306 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 13. 9. 2019 do zaplacení, M. T. a P. A. částku 1 346 975 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 10. 9. 2019 do zaplacení a M. K. částku 1 700 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 11. 10. 2019 do zaplacení. Konečně podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozené J. V. a B. V. odkázal se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Zahradníka, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, s tím, že nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Stran prvého dovolacího důvodu obviněný namítá, že ohledně skutku uvedeného v bodě 3 rozsudku soudu prvního stupně nebyly tímto, ale ani odvolacím soudem, provedeny navržené výslechy V. E. a P. P., kteří mohli podpořit obhajobu obviněného, že finanční prostředky poškozené H. poukázal, ale ona je z důvodu pouze na své straně zaslala zpět. Z písemného stanoviska H. ze dne 1. 6. 2020 dále vyplývá, že prodej nemovitosti byl komplikován exekucemi a dluhem vůči bance, a z dohody o narovnání ze dne 17. 1. 2020 plyne, že mezi účastníky byl sporný termín předání výpisu z listu vlastnictví jako podkladu pro uvolnění prostředků a závazky H. a jejího manžela vůči obviněnému a ostatním věřitelům. V řízení podle obviněného nebyly v potřebném rozsahu objasněny vztahy mezi H., jejím bývalým manželem, jejich věřiteli, a to i z důvodu neprovedení shora vzpomenutých důkazů. Obviněný je přesvědčen, že finanční prostředky poškozené se nenalézaly v režimu smlouvy o úschově, ale v závazkovém režimu bezdůvodného obohacení a posléze v režimu závazků z uzavřené dohody o narovnání.
6. Co do druhého z uplatněných dovolacích důvodů obviněný konstatuje, že svou obhajobu před odvolacím soudem doplnil o poukaz na uzavřenou dohodu o narovnání mezi ním a poškozenou H., na což odvolací soud nijak nereagoval. Je přitom nesporné, že mezi ním a H. byla dne 17. 1. 2020 uzavřena dohoda o narovnání, v níž jsou popsány sporné skutečnosti mezi stranami a vznik nových závazků mezi nimi ve smyslu §1903 odst. 1 o. z. Uzavřením dohody o narovnání došlo k novaci závazku, přičemž předmětné finanční prostředky již nenaplňovaly znak „svěření“ uvedený v §206 tr. zákoníku, protože závazek ze smlouvy o úschově byl nahrazen novým závazkem a z něj plynoucí povinností zaplatit částku 1 770 306,67,-Kč (ne ji vydat z úschovy). Na tento dílčí skutek proto podle obviněného nelze aplikovat §2403 odst. 1 o. z., jak učinil odvolací soud, přičemž podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 11 Tdo 731/2007, platí, že „přesné zjištění typu uzavřené smlouvy je rozhodující pro posouzení otázky, zda ze strany obviněného došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to především ve vztahu k předmětu útoku uvedeného trestného činu. (…) Přesné zjištění typu smlouvy je tedy podstatnou skutkovou skutečností, která musí být přiléhavě hmotněprávně posouzena, a to podle občanského nebo obchodního práva, kde jsou upraveny otázky závazkových vztahů“. Podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily právě rozhodný typ smlouvy, neboť věc posuzovaly podle zákonných ustanovení smlouvy o úschově, když správně měly za rozhodnou brát dohodu o narovnání a závazky v ní uvedené.
7. Obviněný rovněž uvádí, že až v průběhu stíhaného období, tj. od 3. 3. 2020, došlo k účinnosti §4 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování a o změně souvisejících zákonů (zákon o realitním zprostředkování) [upravujícího povinnosti realitního zprostředkovatele v souvislosti s přijetím finančních prostředků do úschovy] a teprve od tohoto dne nemohlo dojít ke smísení prostředků jednotlivých poškozených v úschově s jinými jeho prostředky. Peníze poukázané ze strany účastníků realitních obchodů nemohly naplnit znak cizí věci uvedený v §206 tr. zákoníku a smísením již věci nebyly individuálně určené, ale byly určeny pouze co do množství a druhu. Jestliže odvolací soud argumentuje odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jde o případy, které řeší věci skutkově rozdílné od trestní věci obviněného (obviněný k tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013, týkající se advokátní úschovy, u níž má právní situaci za jasnou, neboť advokát je povinen se svěřenými prostředky jednat v souladu se zákonem o advokacii a se stavovskými předpisy – tato pravidla ale do 3. 3. 2020 na realitní zprostředkovatele nedopadala). Ostatně odvolací soud ani nezpochybnil právní závěr, že ve vztahu k dílčím skutkům uvedeným pod body 1 až 5 rozsudku soudu prvního stupně mohlo v období do 3. 3. 2020 dojít ke smísení prostředků zákazníků obviněného, jeho prostředků a prostředků jiných zákazníků. Za této situace však podle obviněného prostředky na účtu nelze chápat jako věc cizí ve smyslu §206 tr. zákoníku, ale jako podnikatelské prostředky, které byl povinen zákazníkům poukázat, což částečně neučinil, ale jeho odpovědnost je řešena instituty soukromého, nikoli trestního práva.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Martina Havlíková, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po představení dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného shrnuje, že dovolací námitky obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je i do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Veškeré námitky, které obviněný vznáší, podle názoru státní zástupkyně kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
10. Ohledně námitky, že v průběhu jednání obviněného došlo k nabytí účinnosti zákona o realitním zprostředkování, státní zástupkyně plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném konkrétním případě šlo i nadále o cizí věc. Podle zjištěných bankovních informací k účtu, na kterých byla složena částka rovnající se kupní ceně jednotlivých nemovitostí, obviněný kupní cenu postupně převedl na účty dalších osob za účelem úhrady závazku pocházejícího z trestné činnosti, pro kterou je aktuálně trestně stíhán. V této souvislosti je irelevantní, zda obviněný mohl či nemohl smísit jednotlivé částky složené uchazeči o konkrétní nemovitosti. Stěžejní je naopak skutečnost, že tyto finanční prostředky obviněný použil na zcela jiný účel, než za jakým mu byly svěřeny. Svým jednáním tak naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, která v daném případě převyšuje 1 000 000 Kč. Právní kvalifikaci jednání obviněného má proto státní zástupkyně za přiléhavou. Ve shodě s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v důvodech jeho usnesení má tudíž státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v dané věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání podle ní naplněn nebyl.
11. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice , kterou do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
14. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§265i odst. 3 tr. řádu).
15. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Ve skutečnosti však lze v jeho dovolání vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť jeho námitky zjevně primárně směřují proti rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkoumání se lze v dovolacím řízení domoci pouze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu.
16. Z logiky věci se proto Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu . Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
17. Dovolání obviněného míří na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, již spatřuje v tom, že rozsudek soudu prvního stupně vykazuje vady uvedené jak v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
19. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je určen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( prvá alternativa ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá alternativa ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí alternativa ).
20. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
21. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s řízením, které předcházelo jejich vydání, načež shledal, že dovolací námitky obviněného sice odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, avšak jsou zjevně neopodstatněné. To proto, neboť v dané věci nejde o případ, kdy by soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly jím uváděné důkazy, přičemž současně platí, že obviněným navrhované důkazy nelze považovat za podstatné v tom směru, že jimi mohla být prokázána rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplněná znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jde-li o otázku nesprávného právního posouzení skutku, je Nejvyšší soud přesvědčen, že právní závěr soudů nižších stupňů, že finanční prostředky převzaté od poškozených obviněným, bez ohledu na změnu právní úpravy zákona o realitním zprostředkování, popř. na uzavření dohody o narovnání mezi obviněným a poškozenou H., představují svěřenou cizí věc ve smyslu §206 tr. zákoníku, plně odpovídá závěrům jeho ustálené rozhodovací praxe. A tak ani této námitce obviněného Nejvyšší soud nepřisvědčil. K samotnému dovolání pak – v souladu s §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí stručně následující.
23. Ohledně první dovolací námitky obviněného platí, že jeho návrh na výslech V. E. (otce poškozené H.) a P. P. [švagra téže poškozené] (č. l. 1133 a 1207) soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost [srov. zvukový záznam z hlavního líčení na č. l. 1216]. V rámci odvolacího řízení obviněný své návrhy na výslech uvedených osob zopakoval, přičemž odvolací soud dospěl – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru o nadbytečnosti výslechu otce a švagra poškozené H., a to s poukazem na výpověď dané poškozené, která se k věci již obsáhle vyjádřila, a výslech navržených osob by proto nijak nepřispěl k objasnění skutkového stavu věci (srov. bod 9. usnesení odvolacího soudu).
24. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud připomíná, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Lze též dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
25. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované trestní věci neshledal vadu tzv. opomenutých důkazů (materiálně nahlíženo), neboť důkazní návrhy obviněného byly zamítnuty z důvodu jejich neúčelnosti a nadbytečnosti. K uvedenému Nejvyšší soud toliko dodává, že správnost úvahy soudů nižších stupňů o nadbytečnosti daných důkazních návrhů potvrzuje dovolací argumentace obviněného, když uvádí, že dané osoby mohly podpořit jeho obhajobu, že finanční prostředky poškozené H. poukázal, ale ona je z důvodu pouze na své straně zaslala zpět. Na uvedené skutečnosti přitom není ničeho sporného – obviněný skutečně tyto prostředky poškozené zaslal, avšak poškozená mu je vrátila s tím, že tyto byly vyplaceny v rozporu s podmínkami stanovenými ve smlouvě o úschově ze dne 1. 6. 2018, protože obviněný neplnil v dané době dalším oprávněným z téže smlouvy, uvedená částka byla poukázána z jiného účtu, než byl uveden ve smlouvě o úschově a navíc s popiskem „půjčka pro R. H.“ (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1132). Jestliže dále uvádí obviněný, že prodej nemovitosti byl komplikován exekucemi a dluhem vůči bance a v řízení nebyly v potřebném rozsahu objasněny vztahy mezi H., jejím bývalým manželem, jejich věřiteli, pak podle Nejvyššího soudu platí, že tyto skutečnosti k objasnění skutkového stavu věci (pro nějž je rozhodující, že obviněnému byly svěřeny finanční prostředky za účelem jejich výplaty poškozené H. a že tyto užil v rozporu s účelem svěření) nijak nepřispívají. Proto soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu nepochybily, jestliže obviněným uplatněné důkazní návrhy pro nadbytečnost odmítly, sic tento správný závěr mohly více argumentačně podpořit.
26. Druhá část dovolacích námitek obviněného se týká nesprávného právního posouzení skutku, které spatřuje v tom, že finanční prostředky, jež obdržel na základě jednotlivých kupních smluv a s nimiž naložil v rozporu s dílčími smlouvami o úschově, byly součástí jeho majetku, a proto nešlo o „svěřenou věc“ ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku. V případě poškozené H. tento závěr podle obviněného umocňuje i skutečnost, že s ní dne 17. 1. 2020 uzavřel smlouvu o narovnání a finanční prostředky, které měl poškozené vyplatit, proto nemohly představovat svěřenou věc, resp. se řídily zcela odlišným režimem.
27. Ani tyto námitky v dosavadním trestním řízení obviněného nezaznívají prvně a soud prvního stupně i odvolací soud se k nim již dříve vyslovily (srov. body 27. až 30. rozsudku soudu prvního stupně a body 10. až 19. usnesení odvolacího soudu), přičemž s jejich právním posouzením se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů tak jen připomíná, že finanční prostředky poskytnuté obviněnému z titulu smluv o úschově (popř. kupních smluv, obsahujících obdobné ujednání o svěření finančních prostředků obviněnému za účelem jejich výplaty poškozeným po splnění sjednaných podmínek) pro obviněného představovaly věci cizí, které mu byly svěřeny a s nimiž byl oprávněn naložit pouze v souladu s účelem svěření (obecně k tomuto závěru v podmínkách realitního zprostředkování srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1610/2016, či ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011, uveřejněné pod č. 6/2013 Sb. rozh. tr.).
28. Uvedený závěr se opírá o skutečnost, že z žádné z kupních smluv, popř. smluv o úschově, neplyne, že by obviněný byl oprávněn naložit se svěřenými finančními prostředky jinak, eventuálně, že by se staly součástí jeho majetku apod. Přitom z textace smluv je zřejmé, že obviněný byl povinen vyplatit poškozeným vždy právě poskytnuté finanční prostředky (srov. např. formulaci „celá deponovaná částka ve výši 2 303 000 Kč bude vyplacena z účtu úschov“ na č. l. 163, „předmětem úschovy a správy (…) bude složiteli poukázán do úschovy a správy správce (…) předmět úschovy a správy (…) bude správcem vyplacen v celé jeho části způsobem níže ujednaným“ na č. l. 229 verte). Jeho obhajoba, podle níž došlo ke „smísení“ jeho finančních prostředků a těch, které mu byly poskytnuty za účelem úhrady kupní ceny, proto nemůže obstát a Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že obviněný mohl s poskytnutými finančními prostředky naložit pouze v souladu se sjednaným účelem – úhradou kupní ceny za nemovitosti (srov. bod 14. usnesení odvolacího soudu). Stejně tak nemůže obstát ani poukaz obviněného na zákon o realitním zprostředkování, od jehož účinnosti odvozuje oddělení majetku schovatele a vlastnictví opatrované věci. Takový závěr považuje Nejvyšší soud za ničím nepodloženou snahu obviněného legalizovat jeho zjevně protiprávní jednání.
29. Jde-li o obviněným vzpomínanou dohodu o narovnání uzavřenou mezi ním a poškozenou H., pak Nejvyšší soud připomíná, že tato byla uzavřena dne 17. 1. 2020, přičemž již dne 5. 9. 2019 poškozená předložila obviněnému výpis z katastru nemovitostí, na základě čehož byl obviněný povinen této vyplatit dlužnou částku. Dne 12. 9. 2019 pak uplynula splatnost této pohledávky obviněného vůči poškozené, které následně uhradil toliko 160 000 Kč namísto dlužné částky 1 930 306,67 Kč. Od tohoto okamžiku (nejméně do 17. 1. 2020) obviněný nakládal s poskytnutými finančními prostředky v rozporu s účelem svěření, když – jak bylo v řízení prokázáno – tyto postupně užil na jiný než sjednaný účel (přičemž ve smyslu obviněným vzpomenutého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 11 Tdo 731/2007, bylo postaveno najisto, že předmětné finanční prostředky mu byly poskytnuty z titulu smlouvy o úschově ve smyslu §2046 a násl. o. z., a též to, jaká práva a povinnosti z toho pro něj plynuly). Tímto jednáním obviněný podle Nejvyššího soudu naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku [resp. v souhrnu zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku].
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného V. B. sice odpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům, avšak shledal jej zjevně neopodstatněným. Protože z dovolacích námitek se nepodává ani porušení práva obviněného na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny, nezbylo Nejvyššímu soudu, než aby jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu