ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.955.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 955/2022-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2022 o dovolání obviněného R. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 7 To 174/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 124/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 44 T 124/2020, byl obviněný R. L. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci v podobě finanční částky ve výši 150 Kč.
2. Výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného R. L., a to ve výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze o tomto řádném opravném prostředku rozhodl rozsudkem 16. 6. 2021, sp. zn. 7 To 174/2021, a to tak, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil toliko ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté městský soud obviněného R. L. nově odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci v podobě finanční částky ve výši 150 Kč.
3. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 se obviněný R. L. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že:
ačkoliv nedisponuje oprávněním nakládat s omamnými a psychotropními látkami ve smyslu §3 odst. 2 a §4 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů,
dne 8. 12. 2020 v čase 16:53 hodin v Praze 1, na ulici XY, neoprávněně prodal za částku 150 Kč osobě T. P., nar. XY, 1 kus plastového sáčku s přítlačnou lištou s obsahem bílé krystalické látky o hmotnosti 0,3 g brutto, přičemž následným odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie a fyzikální chemie byla v této zjištěna přítomnost metamfetaminu, kdy tato látka je uvedena jako látka psychotropní v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž následnou prohlídkou bylo u obviněného nalezeno 6 ks sáčků s přítlačnou lištou s obsahem bílé krystalické látky o celkové hmotnosti 1,6 g brutto, a to za účelem prodeje třetí osobě, když následným odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie a fyzikální chemie byla v těchto zjištěna přítomnost látky metamfetamin, která je uvedena jako látka psychotropní v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 7 To 174/2021, obviněný R. L. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, přičemž v rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající ve skutečnosti, že jím podané odvolání bylo rozhodnutím městského soudu z části zamítnuto, ačkoli byl v řízení jemu předcházejícím dán výše uvedený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvádí, že má za to, že provedenými důkazy nebyla jeho vina nadevší rozumnou pochybnost prokázána, a to v důsledku nerespektování jeho ústavního práva na spravedlivý proces, jelikož orgány činné v trestním řízení nevyhledaly důkazy svědčící o jeho nevině. Na tuto povinnost dle obviněného rezignovala jak Policie ČR, tak i soudy obou nižších stupňů, když jako důkaz nebyla připuštěna nahrávka pořízená svědkyní I. M., zachycující svědka T. P. hovoříce o jeho křivé výpovědi a manipulaci policejním orgánem. Obviněný k tomuto dodává, že zvukový záznam z hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 1 je v rozporu s pořízeným protokolem o hlavním líčení, kde se na rozdíl od zvukového záznamu o tomto navrženém důkazu nehovoří, přičemž ze zvukového záznamu je zřejmé, že se s tímto soudkyně obvodního soudu seznámila, avšak k důkazu jej podle protokolu nikterak neprovedla. Naopak svědku T. P. byla pouze položena otázka, zda s ním někdo natáčel nějaký záznam, na což svědek logicky uvedl, že nikoliv. Soudy obou stupňů ovšem zcela rezignovaly na fakt, že svědkyně I. M. natáčela svědka T. P. skrytě a tento svědek neměl žádnou povědomost o pořízené nahrávce. Soudy obou stupňů tedy měly podle obviněného připustit oba jím navržené důkazy, tj. jak výslech svědkyně I. M., tak i jí pořízený záznam, a následně se v rámci volného hodnocení důkazů s těmito náležitě vypořádat. Výše uvedené obviněný o to více akcentuje v souvislosti s dopisem svědka T. P. doručeným mu do věznice, což je důkaz nový, v době rozhodování nižším soudům neznámý.
6. Dovolatel dále brojí proti způsobu provedení výslechu svědka T. P., kdy tento byl podle jeho tvrzení po celou dobu své výpovědi u hlavního líčení kontrolován příslušníky Policie ČR, a to nikoliv pouze uniformovanými policisty zajišťujícími jeho eskortu k soudu, ale zejména jejich kolegy z SKPV v civilním oděvu, kteří byli přítomni na místech pro veřejnost přímo v jednací síni. Dovolatel považuje uvedený postup za nestandardní, když běžně příslušníci Policie ČR po předvedení svědka budovu soudu opouští a neúčastní se procesního úkonu v podobě výslechu svědka, aby následně předvedené osobě poskytli odvoz. Podle obviněného je navíc zarážející, že se byl svědek T. P. schopen dostavit na policejní služebnu, avšak již nebyl schopen se sám dostavit do budovy Obvodního soudu pro Prahu 1, když obě místa jsou od sebe vzdálena 9 minut chůze tj. 750 metrů, aby jej následně policisté odvezli i zpět, když přitom pro svědka jako pro osobu bez domova není celodenní pohyb po centru města žádný problém. Navzdory těmto skutečnostem měly soudy nižších stupňů obranu dovolatele, podle které je svědek T. P. spolupracovníkem Policie ČR a obviněný se stal obětí policejní provokace, za vyvrácenou. Stejně tak je podle obviněného nelogické, aby si podle výpovědi svědka T. P. nejprve zakoupil hamburger, následně tomuto svědkovi nabídl drogu a poté mu řekl „počkej, až si to sním“. Výše uvedené naopak svědčí o tom, že to byl svědek T. P., kdo obviněnému nabídl a prodal drogu, přičemž je dle dovolatele logické, že měl drogu nasáčkovanou ve stejném stavu, v jakém mu ji tento svědek prodal. Dle obviněného tedy ani způsob, jakým drogu přechovával, nesvědčí o jeho vinně.
7. V neposlední řadě dovolatel brojí proti přečtení úředního záznamu o podání vysvětlení osobou svědka T. P. a prohlášení obviněného o nespornosti části důkazů, když soud prvního stupně vycházel z protokolu o výslechu obviněného, ve kterém se tento k činu doznal, načež však vzal toto své doznání zpět a de facto vzal zpět i prohlášení v tomto protokole uvedená. Dovolatel je přitom přesvědčen, že souhlas se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních může vzít zpět kdykoliv během hlavního líčení do okamžiku, kdy je tento důkaz soudem proveden. Soud tak podle názoru obhajoby pochybil, pokud si při hlavním líčení nevyžádal opětovný výslovný souhlas procesních stran se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních.
8. Závěrem svého dovolání pak obviněný R. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí městského soudu i obvodního soudu, a dále nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K podanému dovolání obviněného zaslala své písemné stanovisko ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1109/2021-11, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle které je v daném případě na prvním místě třeba zdůraznit, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně je přitom možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, naopak dle státní zástupkyně představují jeho prostou polemiku s názorem soudů na to, jakým způsobem je třeba jednotlivé důkazy posuzovat a jaký význam jim lze připisovat z hlediska skutkového děje.
10. K vlastním námitkám obviněného pak státní zástupkyně konkrétně uvedla, že svědek T. P. byl k hlavnímu líčení předveden policisty na žádost soudu prvního stupně, jelikož se jedná o obtížně dosažitelnou osobu bez domova. Z tohoto důvodu byla vyzvána k zajištění jeho účasti u jednání Policie ČR, přičemž s ním bylo domluveno, že se příslušného dne dostaví na určité policejní oddělení, odkud bude tento svědek předveden k soudu. U hlavního líčení pak reagoval na dotazy odpovídajícím způsobem, a to konzistentně se svojí dřívější výpovědí, jakož i s ostatními provedenými důkazy. Obviněný naopak přišel k odvolacímu řízení se zcela novou obhajobou spočívající v tvrzení, že prodejcem drogy byl svědek T. P. Jeho výpověď však tento soud správně posoudil jako vnitřně rozpornou s tím, že tato nemohla obstát v konfrontaci s ostatními provedenými důkazy. V daném případě šlo o tvrzení obviněného, že za zakoupenou drogu dal T. P. částku 1.000 Kč a zůstalo mu dalších 1.600 Kč, nicméně ve skutečnosti u něho byly po zadržení nalezeny finanční prostředky nedosahující ani 1.000 Kč a svědek T. P. u sebe po zásahu příslušníků Policie ČR neměl vůbec žádné finanční prostředky. Sám obviněný předtím podle svého tvrzení u sebe neměl mít žádnou drogu a koupit si měl od svědka pervitin nadávkovaný do pěti sáčků, avšak po zadržení u něj bylo nalezeno celkem šest sáčků s touto drogou. Šestý sáček si podle něj měl nechat pro vlastní potřebu T. P., avšak na jeho adresu současně uvedl, že tuto drogu vůbec neužíval. Tyto skutečnosti učinily skutkovou verzi obviněného, s níž přišel až v odvolacím řízení, krajně nevěrohodnou a nezpůsobilou zvrátit skutková zjištění soudu prvního stupně. Dále je podle státní zástupkyně třeba poukázat na protokol o výslechu obviněného ze dne 10. 12. 2020, kdy tento uvedl, že se k trestné činnosti doznává s tím, že svědkovi T. P. skutečně prodal drogu za částku 150 Kč. Současně potvrdil pravdivost výpovědi svědka T. P., kterému drogu prodal. Navíc jednání obou aktérů sledoval zasahující policista M. J. a zároveň bylo zachyceno i na kamerových záznamech, a to způsobem plně korespondujícím popisu průběhu celé události svědkem T. P.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně uvedla, že se shoduje s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí, přičemž má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, pročež obviněným deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Za tohoto stavu věci tak navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je podané dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda toto podání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
14. Po jeho prostudování dovolací soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež Nejvyšší soud předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný R. L. své dovolání podal s odkazem na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívá, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo že šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Tyto zásady však bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
18. V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom již od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, (v nezměněné dikci) nově vymezen pod písmenem h) téhož ustanovení. Nově pak byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 vložen pod písmenem g) nový (samostatný) dovolací důvod spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:
- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
- procesní bezvadnost provedeného dokazování a
- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
19. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu je kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
20. V souvislosti s obviněným R. L. souběžně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tj. s účinností od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu], je třeba upozornit na skutečnost, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2022. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný R. L. citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ a je tedy vázán na jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
21. Nejvyšší soud je podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. Například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné . 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. řádu). Dovolateli uplynula lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci před datem 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu. Námitky dovolatele přitom po obsahové stránce odpovídají platným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, jelikož obviněný ve svém dovolání nevznesl jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022.
22. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „ práva na spravedlivý proces “ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
23. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného R. L. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu však dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, neodpovídají. Obviněný totiž prostřednictvím svých námitek vznesených v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje toliko o zpochybnění skutkových závěrů učiněných nižšími soudy stran skutku, kterým byl uznán vinným, přičemž za tímto účelem namítá nedostatky v dokazování a hodnocení provedených důkazů, neprovedení jím navržených „klíčových“ důkazů a předestírá vlastní verzi skutkového stavu, podle níž se stal obětí účelového postupu orgánů činných v trestním řízení proti jeho osobě.
24. Většina námitek vznesených obviněným R. L. má tedy povahu prosté polemiky se skutkovými závěry obou nižších soudů spočívající v nespokojenosti obviněného s hodnocením důkazů a na nich navazujícími skutkovými zjištěními, která nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a jako takové je tedy nelze podřadit pod žádný z existujících dovolacích důvodů. Obviněný totiž prostřednictvím většiny svých námitek vznesených v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje o zpochybnění veškerých skutkových závěrů učiněných nižšími soudy, přičemž za tímto účelem předkládá vlastní alternativní hodnocení části klíčových důkazů, když veškeré důkazy v jejich souhrnu po jím vyžadované změně hodnocení považuje za nedostatečné pro prokázání toho, že se stal skutek popsaný ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu (a to ve znění účinném do 31. 12. 2021, stejně jako ve znění účinném od 1. 1. 2022) je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.
25. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu totiž nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z obsahu předloženého spisového materiálu je přitom zcela zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 1 tomuto zákonnému požadavku dostál, když v odůvodnění svého rozsudku pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel, jakým způsobem jednotlivé důkazy hodnotil a proč obviněného uznal vinným předmětným trestným činem. Obviněný přitom fakticky ani nenamítá, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu nelze dovodit závěry stran spáchání tohoto trestného činu jeho osobou, nýbrž primárně napadá (opětovně) hodnocení provedených důkazů (především výpovědí svědka T. P.) a domáhá se změny nižšími soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. Za tímto účelem obviněný předkládá řadu procesních (resp. skutkových) námitek, jež jsou identické s námitkami, které uplatnil již před soudy nižších stupňů a které byly těmito soudy plně a řádně vypořádány, tedy že by k jeho vlastnímu doznání učiněnému v přípravném řízení nemělo být nikterak přihlíženo a svědeckou výpověď svědka T. P. nelze považovat za důvěryhodnou, jelikož tento svědek byl ke své výpovědi instruován příslušníky Policie ČR, kteří jej rovněž doprovázeli k hlavnímu líčení. Pravá podstata těchto námitek však směřuje do hodnocení provedených důkazů, jakož i z něj učiněných skutkových zjištění, aniž by tyto nasvědčovaly extrémnímu (zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutkovým stavem. Takovéto námitky však nemohly, s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu (a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění účinném od 1. 1. 2022), založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
26. V kontextu námitek obviněného, jimiž tento brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, Nejvyšší soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, především výpověďmi svědků T. P. a M. J. Nalézací soud především v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě odůvodnil, proč jejich výpovědi hodnotil jako pravdivé, když tyto plně korespondovaly s výsledky provedeného dokazování, zejména s protokolem o výslechu obviněného ze dne 10. 12. 2020, úředním záznamem Policie České republiky ze dne 8. 12. 202, kamerovým záznamem, protokolem o zadržení osoby podezřelé a protokolem o vydání věci. Výpovědi jmenovaných svědků tedy korespondují se skutečností, že u obviněného byla nalezena jak hotovost, jíž tento podle výpovědi svědka T. P. obdržel za drogu, tak další dávky drogy připravené k prodeji. Samotný prodej, jehož se účastnil svědek T. P., popsal rovněž svědek M. J., přičemž jejich popis plně korespondoval s tím, kterak byl průběh prodeje drogy zachycen na kamerovém záznamu. Veškeré tyto důkazy tak podporují výpovědi výše jmenovaných svědků, jakož i vlastní doznání obviněného učiněné v rámci protokolu o výslechu jeho osoby v procesním postavení obviněného ze dne 10. 12. 2014, k jehož čtení nalézací soud přistoupil postupem podle §207 odst. 2 tr. řádu poté, co obviněný v rámci konaného hlavního líčení využil svého zákonného práva a podle §33 odst. 1 tr. řádu odmítl k věci vypovídat. Řádně provedené důkazy tedy vylučují jakékoli rozumné pochybnosti o tom, zda se předmětný skutek stal tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Závěr o vině obviněného lze totiž v dané věci učinit bez důvodných pochybností na základě provedených důkazů, které navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé články jsou mezi sebou v souladu, tzn. že tvoří vzájemně souladné, související závěry, kdy je okruh zjištěných přímých a nepřímých důkazů uzavřen a bez důvodných pochybností vede k závěru o vině obviněného, čímž je současně vyloučen závěr jiný. Následně též odvolací soud, především v bodech 9. a 10. odůvodnění svého rozsudku, opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky odůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obviněným prezentované obhajobě. Za tohoto stavu tak nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že v dané věci provedené důkazy byly nižšími soudy hodnoceny v rozporu s jejich obsahem, pročež je podle jeho přesvědčení třeba skutkové závěry nalézacího soudu považovat za zcela nepodložené.
27. Obviněný důkaz pro jím tvrzenou skutečnost, že svědek T. P. byl ke své výpovědi instruován policisty, spatřuje mimo jiné v tom, že tento svědek byl k hlavnímu líčení policisty eskortován, a to navzdory své schopnosti pohybovat se jako osoba bez domova samostatně městem. K tomuto ovšem Nejvyšší soud konstatuje, že předvedení svědka, stejně jako jeho následný výslech byl proveden zcela v souladu se zákonem, když z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obvodní soud zajistil výslech jeho osoby adekvátním způsobem. S ohledem na skutečnost, že se jedná o obtížně dosažitelnou osobu bez domova, lze konstatovat, že se jednalo o adekvátní postup umožňující procesním stranám, tedy i obhajobě obviněného, jeho řádný výslech, včetně možnosti klást této vyslýchané osobě otázky. Z vlastního způsobu předvedení svědka, stejně jako z obsahu jeho následné výpovědi přitom nelze zjistit ničeho, co by vypovídalo o obviněným namítané policejní provokaci, jelikož výpověď svědka T. P. v hlavním líčení koresponduje s jeho výpovědí učiněnou v této věci v předchozí fázi trestního řízení, přičemž její obsah a forma nevykazují ničeho, co by mohlo vyvolat pochybnosti o její pravdivost či zákonnosti. Z daného postupu orgánů činných v trestním řízení, stejně jako ze samotné výpovědi svědka T. P. v řízení před soudem, tedy nelze vyvodit jakýkoli závěr o možné policejní provokaci, jejíž obětí má obviněný podle svého tvrzení být.
28. Obviněný R. L. své dovolání staví rovněž na námitce, kterou ve vztahu k postupu nalézacího soudu brojí proti zamítnutí návrhu na provedení důkazu výpovědí své partnerky a nahrávkou hovoru, který měla tato vést se svědkem T. P. poté, co došlo ke skutku, pro který byl obviněný v nyní řešené věci obžalován. K obviněným opětovně vznesené dovolací námitce brojící proti neprovedení jím učiněných důkazních návrhů Nejvyšší soud předně připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, jasně vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V tomto kontextu přitom vymezil tři skupiny případů, kdy se jako první vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jedním z nich je pak procesní situace, v níž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Výše uvedené závěry lze přitom vztáhnout též k od 1. 1. 2022 nově definovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v jehož rámci lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Nejvyšší soud však v nyní posuzované věci, tj. ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 44 T 124/2020, neshledal existenci dovolatelem tvrzených podmínek vymezených v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, ani v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Nalézací soud totiž důkazní návrh svědecké výpovědi jeho partnerky I. M. řádně posoudil a rozhodl o něm tak, že jej v rámci hlavního líčení jako nadbytečný podle §216 odst. 1 tr. řádu zamítl, načež toto své rozhodnutí řádně odůvodnil (viz bod 14. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Soud prvního stupně přitom logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů považoval předmětný návrh obhajoby obviněného na výslech jmenované svědkyně za nadbytečný, tzn. že obhajobou vznesený návrh učinil předmětem svých úvah. Nalézací soud konkrétně a zcela zřejmě dospěl k závěru, že dodatečně navržený důkaz, kterým by měl být prokazován obsah údajné konverzace svědka T. P. s přítelkyní obviněného (tedy osobou obviněnému blízkou), nemohl nikterak relevantně zpochybnit skutkové závěry nalézacího soudu za situace, kdy měl tento soud možnost osobně vyslechnout přímo jmenovaného svědka P., a to po zákonném poučení o následcích podání křivé svědecké výpovědi, načež tento svědek odmítl tvrzení obviněného o údajné policejní provokaci, stejně jako skutečnost, že by se k dané věci jakkoli vyjadřoval partnerce obviněného. S ohledem na výše uvedenou důkazní situaci má přitom i dovolací soud za to, že měl-li nalézací soud možnost osobně vyslechnout svědka T. P., hodnotit odpovědi tohoto svědka na jemu kladené otázky a porovnat jeho výpověď s jeho předchozím vyjádřením v této věci, jakož i se zbylými (četnými) provedenými důkazy, které mají ve vztahu k obviněnému jednoznačně usvědčující charakter, nemohla by ani jeho eventuální vyjádření učiněná vůči třetím osobám (a zvláště vůči osobě obviněnému blízké) zpochybnit jeho výpověď učiněnou v hlavním líčení. Obviněný přitom v řízení před soudy nižších stupňů ani ve svém dovolání nevznesl žádné konkrétní tvrzení ohledně toho, že by takovýto důkaz mohl přinést nové, konkrétní a relevantní poznatky, které by významně podpořily jeho tvrzení o spolupráci svědka T. P. s příslušníky Policie ČR (např. ověřitelné podrobnosti stran průběhu této údajné spolupráce). Nejvyšší soud dále - v rozporu s tvrzením obviněného – z předloženého spisového materiálu neshledal žádných dalších, procesními stranami vznesených důkazních návrhů, na které by nalézacím soudem nebylo nikterak reagováno, nehledě na skutečnost, že by se s ohledem na výše uvedené ve spojení s obsahem řádně provedených důkazů zcela zjevně nejednalo o důkazy z pohledu řádného objasnění skutkového stavu podstatné.
30. Nejvyšší soud přitom s ohledem na rozsah dokazování provedeného nalézacím soudem nepřisvědčil ani námitce obviněného, že v daném případě nebyly provedené důkazy dostatečné pro jeho odsouzení, pročež jej bylo nutno v souladu se zásadou in dubio pro reo stran žalovaného skutku zprostit podané obžaloby. Za daného stavu lze v souladu s výše uvedeným naopak konstatovat, že nalézací soud posuzoval věrohodnost jednotlivých důkazů důkladně, když obzvláště pečlivě a obezřetně postupoval při hodnocení svědeckých výpovědí, které v podstatných ohledech korespondovaly nejen mezi sebou navzájem, ale také s dalšími důkazy (především s kamerovým záznamem, doznáním obviněného, protokolem o vydání věci a protokolem o zadržení osoby podezřelé), načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. V nyní posuzované věci se tak nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo .
31. Za stěžejní považuje obviněný rovněž otázku, zda bylo v rámci dokazování prováděného u hlavního líčení možno přečíst úřední záznam o podaném vysvětlení osobou T. P. postupem podle §211 odst. 6 tr. řádu, a to na základě souhlasu obviněného vyjádřeného v protokolu o jeho výslechu ze dne 10. 12. 2020, jakož i to, zda bylo možné i nadále vycházet z prohlášení obviněného o nespornosti části důkazů učiněného v témže protokolu, a to za situace, kdy obviněný vzal v rámci konaného hlavního líčení své doznání učiněné v předmětném protokolu z přípravného řízení zpět, čímž byl podle mínění dovolatele fakticky vzat zpět i jeho relevantní souhlas se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení ve smyslu §211 odst. 6 tr. řádu, resp. jeho prohlášení o nesporných skutečnostech ve smyslu §206d tr. řádu. K danému Nejvyšší soud předně uvádí, že ačkoli má obviněný právo vést svoji obhajobu libovolným způsobem, přičemž samotná změna taktiky jejího vedení a negace jeho předchozího doznání mu nemůže být jakkoli přičítána k tíži, nelze takovouto změnu jakkoli považovat za současné implicitní zpětvzetí dříve uděleného souhlasu se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení osobou T. P., jakožto ani zpětvzetí jím učiněného označení skutečností vyplývajících z části důkazů za nesporné, a to pouze na základě skutečnosti, že tyto úkony učiněné před soudem jsou součástí téhož protokolu jako jeho doznání, které se obviněný rozhodl nově popřít. Obviněný přitom ve svém dovolání nikterak nenamítá, že by tyto souhlasy a prohlášení vzal v řízení před nalézacím soudem jakkoli výslovně zpět, že by vyjádřil soudu svůj nesouhlas se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení osobou T. P. či že by v řízení před nalézacím soudem trval na dokazování skutečností, které předtím výslovně označil za nesporné. Za této situace tedy Nejvyšší soud shledal, že procesní postup nalézacího soudu byl v daném ohledu zcela správným, pročež k žádnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo, v důsledku čehož tak nebylo možné ani této námitce dovolatele přisvědčit.
32. Obviněným R. L. byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, uplatněn ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to v jeho druhé alternativně, která je dána tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. S ohledem na výše uvedené závěry, které Nejvyšší soud učinil ve vztahu ke zbylému dovolacímu důvodu, jenž obviněný R. L. ve svém dovolání uplatnil, je tak na místě konstatovat, že ani tato námitka obviněného nebyla shledána důvodnou.
VI.
Závěr
33. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný R. L. fakticky veškeré své dovolací námitky směřující proti procesu dokazování a zjištěnému skutkovému stavu uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž oba soudy nižších stupňů se s nimi již řádně vypořádaly. Nalézací soud, jakož i soud odvolací se přitom v nyní posuzované věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, což bylo oběma nižšími soudy v nyní posuzované věci řádně dodrženo (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
34. V dané věci nadto nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného R. L. na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím napadeného rozsudku městského soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci řádně vypořádal. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
35. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje rovněž Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
36. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ani jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) či písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [respektive dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a písm. m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022], ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny (a to ve znění citovaného ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu účinném do 31. 12. 2021, ani ve znění účinném od 1. 1. 2022), pročež toto dovolání obviněného R. L. odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu