ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.1579.2022.3
4
3
sp. zn. 20 Cdo 1579/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinným 1) BRANTE, s. r. o. , se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Vršovická 1525/1a, identifikační číslo osoby 62954385, 2) Đ. J. , narozenému XY, bytem v XY, a 3) B. J. , narozené XY, bytem v XY, povinným 2) a 3) zastoupeným Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 583/2, pro 8 882 931,16 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 EX 2505/20, o dovolání povinných 2) a 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022, č. j. 18 Co 320/2021-126, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci vedením exekuce pověřený soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10 (dále „exekutor“), usnesením ze dne 26. 4. 2021, č. j. 167 EX 2505/20-160, rozhodl, že na místo dosavadní oprávněné České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále „původní oprávněná“) vstupuje do řízení společnost WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, se sídlem v Brně - Štýřicích, Kamenná 835/13, identifikační číslo osoby 25780450 (dále „nová oprávněná“).
2) Exekutor citoval k návrhu původní oprávněné ustanovení §36 odst. 5 ve spojení s §52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), a §107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a s přihlédnutím k souhlasu nové oprávněné se vstupem do řízení konstatoval splnění zákonných podmínek pro vydané rozhodnutí. Původní oprávněná předložila usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 6 To 12/2021, jímž bylo zrušeno zajištění pohledávek, jejichž správou byla pověřena na základě opatření Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2017, č. j. 4 VZN 1577/2014-1633, původní oprávněná, která důsledkem toho pozbyla „oprávnění vykonávat práva a povinnosti spojená s pohledávkami zajištěnými“ podle §79e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku zániku účinků rozhodnutí o zajištění věci v trestním řízení může nová oprávněná s vymáhanou pohledávkou „volně disponovat“ a do řízení na místo původní oprávněné vstoupit.
3) Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání povinných 2) a 3) usnesením ze dne 19. 1. 2022, č. j. 18 Co 320/2021-126, usnesení exekutora potvrdil. Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem je v dané věci notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný dne 16. 11. 2011 pod sp. zn. N 572/2011, NZ 543/2011, notářkou JUDr. Šárkou Novotnou, obsahující závazek povinných 1) až 3) vůči nové oprávněné ve výši jistiny 8 882 931,16 Kč, úroků ke dni 30. 4. 2020 ve výši 4 044 776,15 Kč a úroků v sazbě 9% (p. a.) z nesplacené jistiny za období od 1. 5. 2020 do 13. 7. 2020. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. 6 To 12/2021, bylo zrušeno pro účely trestního řízení zajištění mimo jiných i exekvované pohledávky, v důsledku čehož původní oprávněná pozbyla legitimaci k vedení posuzované exekuce (takové oprávnění vyplývalo z pověření správy pohledávek z úvěrového portfolia nové oprávněné podle §79e tr. řádu). Námitka odvolatelů (povinných 2/ a 3/), že nová oprávněná legitimována není, neboť je veden spor o platnost jí postoupených pohledávek (včetně exekvované pohledávky), „je uplatnitelná v rámci návrhu na zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.)“. Není proto podstatná argumentace povinných 2) a 3), že exekutor měl při rozhodování o procesním nástupnictví vycházet z rozhodčího nálezu rozhodce doc. JUDr. Milana Kindla, CSc., ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. Rsp. 286/14 (dále „rozhodčí nález“), jímž bylo určeno, „že vlastníkem pohledávky“ (tj. exekvovaného závazku) byla ke dni 10. 7. 2013 společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD, se sídlem 53 The Business Recource Network Whateleys Drive, CV8 2GY Kenilworth, Warwickshire, Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále „LCCD“).
4) Usnesení odvolacího soudu napadli povinní 2) a 3) dovoláním, v němž namítají, že aktivní legitimace k vedení exekuce není doposud vyjasněna, neboť samotné řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu „bylo provázeno řadou vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Před vydáním usnesení exekutora (totiž) nebylo nařízeno ústní jednání, v němž by se dovolatelé mohli vyjádřit k důkazům (s odkazem na dovolateli citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021, sp. zn. 20 Cdo 2748/2020). Další vadu povinní spatřují v tom, že se exekutor a odvolací soud „nevypořádali s argumentací povinných týkající se aktivní legitimace“ nové oprávněné, k čemuž dovolatelé citovali usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 21 Cdo 4973/2015. Za „hrubý nedostatek v řízení považují absenci zohlednění“ rozhodčího nálezu, byť „povinní nejsou přesvědčeni o řádném postoupení pohledávky“ novou oprávněnou ve prospěch společnosti LCCD. Vstupem nové oprávněné do exekučního řízení však nadále jsou „v neustálé nejistotě“, protože „v jejich zájmu není se opakovaně dostávat do situace, kdy budou při případném potvrzení rozhodčího nálezu (…) vyzýváni dalším subjektem, tedy LCCD, aby znovu plnili, ačkoli by již plnili jinému oprávněnému“ (tj. nové oprávněné). Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5) K dovolání povinných 2) a 3) se zbylí účastníci nevyjádřili.
6) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání povinných 2) a 3) rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (§36 odst. 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.), přičemž dovolatelé nevystihli ani důvod dovolání (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
7) Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8) Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9) Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Tomuto požadavku dovolatelé v posuzované věci nedostáli, neboť - ač zastoupeni advokátem - na vymezení konkrétního hlediska přípustnosti dovolání ze čtyř taxativně určených zákonných možností rezignovali.
10) K jimi spatřovaným a takto i v dovolání přímo pojmenovaným vadám řízení dovolatelé toliko citují judikaturu Nejvyššího soudu, a to bez jakéhokoli „věcného“ přesahu. Rozsah a obsah citovaných rozhodnutí dovolacího soudu je v kontextu posuzovaného dovolání zřejmý pouze potud, že dovolatelé uvedeným způsobem prosazují ohlášené vady řízení (nenařízené jednání exekutora, nedostatek odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu včetně absence toho, že se odvolací soud nevypořádal s jejich námitkami a nepřihlédl k rozhodčímu nálezu), za pomocí kterých přípustnost dovolání založit nelze, neboť k vadám řízení - i kdyby existovaly - dovolací soud u nepřípustného dovolání ex lege nepřihlíží (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř., srov. dále např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 12. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 1101/2021). Nejedná se totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, odmítnuta, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014). Z toho současně plyne, že pouhým pojmenováním vad řízení v textu dovolání nemůže být v souladu s ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. vymezen ani důvod dovolání.
11) Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu není v dané věci otevřena ani prostřednictvím §238a o. s. ř., neboť o vstupu nové oprávněné do řízení bylo rozhodnuto exekutorem již na prvním stupni, nikoli „v průběhu odvolacího řízení“, čímž uvedené ustanovení přípustnost dovolání bez ohledu na volbu hlediska dovolání podle §237 o. s. ř. ve vymezených procesních otázkách podmiňuje.
12) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu