ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.289.2022.1
sp. zn. 20 Cdo 289/2022-654
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. Ch. , narozeného dne XY, bytem XY, proti povinnému P. Z. , narozenému dne XY, bytem XY, za účasti bývalé manželky povinného I. Z. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 638, pro 85 000 Kč, o návrhu bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 24 EXE 3881/2015, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. února 2021, č. j. 36 Co 413/2019-421, takto:
I. Dovolání bývalé manželky povinného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě dne 23. dubna 2015, č. j. 24 EXE 3881/2015-11, pověřil soudní exekutorku JUDr. Janu Bémovou, Exekutorský úřad Česká Lípa (dále též jen „soudní exekutorka“), vedením exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. září 2014, č. j. 5 T 98/2013-381, kterým byla povinnému uložena povinnost nahradit oprávněným škodu ve výši 85 000 Kč.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 18. dubna 2019, č. j. 24 EXE 3881/2015-199, zamítl návrh bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce podle exekučního příkazu soudní exekutorky ze dne 25. května 2015, č. j. 4 EX 30/15-8, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce postižením jiných majetkových práv, a to převodem členských práv a povinností v Okresním stavebním bytovém družstvu Česká Lípa. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ke dni 12. dubnu 2006 existovalo společné soužití povinného a jeho (dnes již) bývalé manželky. Uvedené soužití bylo (oproti obvyklé formě v podobě společné domácnosti) modifikováno skutečností, že povinný se kvůli obavám z věřitelů a z trestního stíhání zdržoval v zahraničí. Navzdory tomu však povinný a jeho bývalá manželka žili jako manželé, manželství existovalo nejen formálně, ale i fakticky plnilo svoji funkci, a proto dne 12. dubna 2006 došlo ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu, a uvedená majetková hodnota je tak součástí společného jmění manželů a může na ni být vedena exekuce i pro výlučný závazek povinného v podobě povinnosti k náhradě škody.
K odvolání bývalé manželky povinného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. února 2021, č. j. 36 Co 413/2019-421, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že ve vztahu mezi oprávněnými a bývalou manželkou povinného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo v daném případě prokázáno, že v době uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností trvalo manželské soužití povinného a jeho bývalé manželky, vznikl jim proto společný nájem družstevního bytu i společné členství v družstvu v souladu s ustanovením §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a uvedený majetkový podíl lze postihnout i pro výlučný dluh povinného.
Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ , neboť učinil nesprávné právní posouzení podstatné otázky řízení, pokud konstatoval, že v době uzavření smlouvy o převodu družstevního podílu byli povinný s dovolatelkou manželé a vznikl jim společný nájem k bytu i společné členství v družstvu. Podle dovolatelky exekučně postižený družstevní podíl není součástí bývalého společného jmění manželů, neboť v době uzavření smlouvy o převodu družstevního podílu ke dni 12. dubnu 2006 s povinným trvale nežila a manželství bylo toliko formálním svazkem, fakticky již bylo rozvráceno, měli zúžené společné jmění, manžel žil ve Španělsku v úmyslu žít tam trvale, a proto společné členství manželů v družstvu vzniknout nemohlo. Odvolací soud se měl výše uvedeným postupem odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 3520/2012, podle kterého úvahy nižších soudů v otázce posouzení trvalosti žití manželů ve smyslu §703 odst. 3 obč. zák. musí být soudy řádně odůvodněny a nesmí být zjevně nepřiměřené. V posuzované věci je dovolatelka přesvědčena o zjevné nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu, který nezákonně dovodil trvalost soužití bývalých manželů ke dni 12.dubnu 2006, ačkoliv se jedná o nepodložené domněnky a hodnotící soudy, které nejsou založeny na provedených a opatřených důkazech, přičemž jsou hodnoceny selektivně k tíží dovolatelky. Dovolatelka v dovolání podrobně rozebírá, které důkazy byly odvolacím soudem nesprávně hodnoceny a jakým způsobem měly být vyhodnoceny. Dovolatelka je přesvědčena, že nařízená exekuce na výlučný dluh jejího bývalého manžela je vedena nezákonně na její výlučný majetek, a proto by měla být v rozsahu jejích výlučných práv částečně zastavena. Dovolatelka měla dále za to, že odvolací soud porušil i její procesní práva, konkrétně právo na zákonného soudce, a to v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu o vznesené námitce podjatosti senátu 36 Co a žádala, aby dovolací soud rozhodl o posouzení námitky podjatosti senátu odvolacího soudu, o které bylo odvolacím soudem rozhodnuto nesprávně. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a aby zároveň odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť vzhledem k probíhajícímu exekučnímu řízení hrozí dovolatelce neprodleným výkonem exekuce závažná újma v otázce bydlení, respektive členských práv v bytovém družstvu,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 10. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 3421/2017, vysvětlil, že v případě podílu v bytovém družstvu platí, že společné členství manželů v bytovém družstvu a následně i společný nájem manželů k družstevnímu bytu vzniká ze zákona, jakmile jsou naplněny předpoklady podle ustanovení §703 odst. 2 a odst. 3 obč. zák. Vznik, existenci a zánik společného členství i společného nájmu družstevního bytu upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit. Tento závěr je potom třeba přijmout i v případě, kdy před nabytím členství v družstvu došlo ke smluvnímu zúžení společného jmění manželů. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že smyslem ustanovení §703 odst. 2 a odst. 3 obč. zák. a judikatury provádějící výklad těchto ustanovení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2858/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 3976/12), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 3621/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2006, sp. zn. 20 Cdo 2115/2005] totiž je pokládat ustanovení §703 odst. 2 a odst. 3 obč. zák. za speciální právní normu, podle níž ke zúžení společného jmění manželů nemůže dojít ve vztahu k nabytí členského podílu k bytovému družstvu, s nímž je spojeno právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Společné členství manželů v bytovém družstvu za trvání manželství (žijí-li spolu manželé trvale) tedy vznikne i v případě, kdy dříve došlo k zúžení společného jmění manželů jen na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 3520/2012 (na které dovolatelka v dovolání odkazuje) uvedl, že pro posouzení otázky vzniku společného užívání bytu manžely bylo rozhodující, zda spolu manželé trvale žili, přičemž manželé spolu trvale nežijí tehdy, kdy po právní stránce sice manželství ještě trvá, ale nese znaky manželství rozvráceného, a kdy také manželé již nevedou společnou domácnost. Není však rozhodující, zda oba manželé ještě společný byt obývají či nikoliv.
Dovolací soud má za to, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže se zabýval otázkou, zda v době uzavření smlouvy o převodu družstevního podílu trvalo manželské soužití povinného a jeho bývalé manželky. Namítá-li dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, z obsahu dovolání takové skutečnosti nelze dovodit. Podstatu dovolání představuje kritika hodnocení konkrétních důkazů soudem druhého stupně a jeho skutkových závěrů, především, že manželské soužití dovolatelky a povinného v rozhodné době trvalo, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími důkazními návrhy, dovolací soud nemůže než konstatovat, že ze spisového materiálu i ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává opak, neboť odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a dostatečně osvětlil, proč k některým důkazům nepřihlížel. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.
Namítala-li dále dovolatelka podjatost senátu odvolacího soudu, dovolací soud není funkčně příslušným k projednání uvedené námitky (srov. např. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a pro úplnost se dodává, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že o uvedené námitce podjatosti již bylo odvolacím soudem rozhodnuto.
Dovolatelka dále navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání bývalé manželky povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu