ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1775.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1775/2022-577
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. A. R. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o určení trvání pracovního poměru, o náhradu mzdy a o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 37/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2021, č. j. 62 Co 291/2021-530, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I rozsudku městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby na zaplacení 94 000 000 Kč, 25 000 USD a 440 USD měsíčně za dobu od 20. 10. 1996 do 31. 1. 2011 a ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení se odmítá .
II. Rozsudek městského soudu ve výroku I v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částek 440 USD měsíčně za dobu od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2014, 9 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015, 9 900 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, 11 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, 12 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 a 13 350 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. června 2021, č. j. 17 C 37/2014-458, ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částek 440 USD měsíčně za dobu od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2014, 9 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015, 9 900 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, 11 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, 12 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 a 13 350 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019 a ve výroku III o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 18. 3. 2014 domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 1. 12. 1994 trvá, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy (ztráty na výdělku) 440 USD měsíčně za období od 20. 10. 1996 do 18. 3. 2014, na náhradě za újmu na zdraví 30 000 000 Kč, na bolestném a ztížení společenského uplatnění 30 000 000 Kč, na odškodnění za věznění 34 000 000 Kč a na věcné škodě 25 000 USD. Žalobu zdůvodnil tím, že jako původem Palestinec žijící v Iráku jako azylant uzavřel dne 1. 12. 1994 s Českou republikou – Velvyslanectvím České republiky v Bagdádu, zastoupeným E. F., XY České republiky v Iráku, pracovní smlouvu na dobu neurčitou, podle níž měl vykonávat výpomocné práce na konzulátu a pomocné práce na hospodářském úseku podle pokynů vedoucího velvyslanectví nebo jím pověřeného zaměstnance. Fakticky však žalobce vykonával funkce konzulárního úředníka – zástupce konzula (např. připravoval podklady k vyřizování víz občanům Irácké republiky, prováděl analýzy politických zpráv, kontroloval práci ostatních zaměstnanců ambasády, setkával se se zástupci ostatních konzulárních misí v Iráku), dále působil jako poradce XY, pomocný hospodář, ochránce ambasády, průvodce pro členy a hosty velvyslanectví a osobní řidič XY. Místem výkonu práce byl Bagdád a mzda od dubna 1996 činila 440 USD měsíčně. Při výkonu každé činnosti žalobce dostával široké pravomoci, mimo pracovní dobu držel nepřetržitou pracovní pohotovost a pro plnění pracovních úkolů byl z viny F. považován za místního agenta, který pracuje proti Irácké republice a z neznámých důvodů provokuje kontrarozvědku. Ačkoli byl XY F. ujišťován, že je pod ochranou České republiky a nehrozí mu žádné nebezpečí, dne 20. 10. 1996 byl žalobce kolem 7.30 hodin ráno zatčen, odvezen tajnou bezpečností Iráku do věznice Al-Hakmíjá, obviněn ze špionáže ve prospěch USA a Izraele a odsouzen tajným politickým soudem k dvěma letům odnětí svobody ve věznici Abu-Ghraib. Z výkonu trestu byl propuštěn na základě amnestie dne 10. 3. 1998 a po celou dobu věznění s ním bylo krutě a nelidsky zacházeno. Následně musel žalobce opustit Irák, několik let pobýval na Ukrajině, v roce 2002 se dostal do České republiky jako ilegální uprchlík, v roce 2003 mu zde byl udělen azyl a dne 30. 7. 2009 se stal občanem České republiky. Podle názoru žalobce došlo v důsledku mučení a nelidského zacházení ve vězení, kam se dostal v příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů, k trvalému poškození jeho zdraví – pracovnímu úrazu, za jehož odškodnění odpovídá žalovaná podle ustanovení §190 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce má zdravotní problémy zejména po psychické stránce (trpí depresemi, úzkostnými stavy, agorafobií, velmi nízkou sociální adaptací, anhedonií a sebevražednými tendencemi, nezvládá komunikaci s okolím, ani péči o domácnost) a z tohoto důvodu byl uznán od 19. 12. 2008 plně invalidním. Je extrémně závislý na pomoci druhých a prognóza jeho zdravotního stavu se jeví jako nepříznivá. V důsledku odsouzení byl jeho majetek zkonfiskován a členové rodiny museli vynaložit finanční prostředky na to, aby měl snesitelnější podmínky ve vězení, čímž žalobci vznikla věcná škoda v žalované výši. Protože jeho pracovní poměr se žalovanou dosud nebyl žádným zákonným způsobem ukončen, ušlo žalobci od 20. 10. 1996 na výdělku 440 USD měsíčně. Odpovědnost žalované za uvedenou škodu vyplývá podle mínění žalobce i z ustanovení §187 odst. 1 zákoníku práce, neboť škoda žalobci vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele zajistit pro zaměstnance bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, a také z Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, neboť škoda vznikla žalobci nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu čl. 22 odst. 2 této úmluvy.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 4. 2016, č. j. 17 C 37/2014-164, určil, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá (výrok I), a ve zbývající části žalobu zamítl (výroky II až VI); současně rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ (výrok VII), že náklady ustanoveného zástupce žalobce nese stát (výrok VIII) a že ustanovené zástupkyni žalobce se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 89 782 Kč (výrok IX). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 62 Co 355/2016-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu o určení trvání pracovního poměru zamítl, ve výrocích II, III, IV, V, VI a VIII tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že „se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“.
3. Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil svým rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 2676/2017-292, rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytkl, že měl-li pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce je tou osobou, která uzavřela s žalovanou předložené pracovní smlouvy, měl zopakovat potřebné důkazy. Odvolacímu soudu rovněž uložil, aby se zabýval (po poučení žalobce podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu) eventuální možností posouzení odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení §187 zákoníku práce.
4. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 62 Co 355/2016-341, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2016 ve výroku I, neboť dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá. Ve výrocích II až VIII rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 21 Cdo 466/2019-407, odmítnuto jako nepřípustné.
5. Usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 17 C 37/2014-438, připustil soud prvního stupně změnu žaloby, jíž žalobce rozšířil předmět řízení o náhradu mzdy za období od 19. 3. 2014 do 30. 4. 2019.
6. Rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 17 C 37/2014-458, soud prvního stupně opět zamítl žalobu žalobce na zaplacení 94 000 000 Kč a 25 000 USD (výrok I), stejně jako žalobu na zaplacení náhrady mzdy ve výši 440 USD měsíčně za dobu od 20. 10. 1996 do 31. 12. 2014, ve výši 9 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015, ve výši 9 900 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, ve výši 11 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, ve výši 12 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 a ve výši 13 350 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019 (výrok II), a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V prvé řadě se zabýval uplatněnou námitkou promlčení, již shledal důvodnou u nároku na zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 30 000 000 Kč, bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 30 000 000 Kč, odškodnění věznění ve výši 34 000 000 Kč, nároku na náhradu věcné škody ve výši 25 000 USD, stejně jako u nároku na náhradu mzdy za dobu od 20. 10. 1996 do 17. 3. 2011. Současně dospěl k závěru, že uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť ze strany žalované není výrazem zneužití práva. Již od roku 2006 vedl žalobce korespondenci s různými orgány České republiky, tato však svoji odpovědnost vždy popírala a jasně žalobci sdělovala, že jeho nároky neuspokojí. Nepředstírala ochotu tyto nároky uhradit, nevyvolávala v žalobci o této skutečnosti mylný dojem a nijak jej od podání žaloby „nezrazovala“. Nad rámec toho však soud prvního stupně uvedl, že má „za vyvrácenou příčinnou souvislost mezi vznikem škody a tvrzeným porušením povinnosti žalované“, neboť „je evidentní, že jedinou příčinou vzniku tvrzené škody vzniklé mučením a vězněním žalobce je jednání státních orgánů Iráku, nikoli vyvrácené tvrzení žalobce, že měl z pokynu XY objet budovu úřadu tajné bezpečnosti Iráku“. Ohledně nároku žalobce na náhradu mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele soud prvního stupně uzavřel, že o překážku na straně zaměstnavatele by se jednalo jen, jestliže by byl žalobce sám schopen (zejména vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) a připraven konat práci podle pracovní smlouvy. Žalobce se však nedostavoval na pracoviště z důvodu svého věznění a následně z důvodu strachu o svůj život z jednání iráckých úřadů, a byla-li mu od roku 2009 přiznána invalidita v třetím stupni, nebyl způsobilý k výkonu práce ze zdravotních důvodů.
7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 62 Co 291/2021-530, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč. V otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy souhlasil se závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že důvody pro odepření ochrany výkonu práva žalované spočívajícího ve vznesené námitce promlčení by musely být mimořádné a zvlášť výjimečné (což v daném případě nejsou), a doplnil, že nejpozději k datu, kdy se žalobce stal státním občanem České republiky, tak mu již vůbec nic nebránilo v tom, aby žalobu podal, když jeho obavy z možných represí ze strany iráckých úřadů jsou nejpozději od tohoto data (pozn. Od 30. 7. 2009) neopodstatněné. Žalobce však i tak své nároky neuplatnil „po dobu ještě dalších téměř pěti let“. Odvolací soud souhlasil rovněž s posouzením nároků na náhradu mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele (které považoval za nepromlčené od 1. 2. 2011) a vyjádřil se i k samotnému základu nároku z obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu tak, že „žalobcova konstrukce o tom, že v roce 1996 mu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rámci cesty na nákup XY přikázala změnit trasu tak, že žalobce několikrát musel objet budovu tajné bezpečnosti Irácké republiky, což bylo příčinou toho, že se stal objektem zájmu bezpečnostních složek, označen za místního agenta, následně zatčen, uvězněn a týrán, je přinejmenším pochybná“.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud se v prvé řadě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení, zda je námitka promlčení vznesená žalovanou v rozporu s dobrými mravy. Zdůrazňuje, že okolnosti případu jsou zcela neobvyklé, že mimořádnost vyplývá z toho, že výkon práce probíhal v Iráku, že žalobce je původem Palestinec, že ač mluví dobře česky, tak po příjezdu do České republiky neměl povědomí o českém právním řádu a neměl žádné příjmy. Dále podle dovolatele závisí napadené rozhodnutí na otázce hmotného práva, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, zda odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle §187 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, je dána za situace, kdy zaměstnavatel zadává zaměstnanci práci, která je pro něj riziková z důvodu bezpečnostní situace v dané zemi, a zda takové jednání zaměstnavatele lze podřadit pod „porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům“. Žalobce od samého počátku tvrdil, že vykonával činnosti, které jako místní síla vykonávat nesměl – připravoval podklady k vyřizování víz, setkával se se zástupci ostatních konzulárních misí v Iráku, provázel členy a hosty velvyslanectví, jednal s úřady. Příhodu, podle níž na pokyn XY objel budovu tajné bezpečnosti, uvedl v žalobě pouze na dokreslení situace. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně posoudil i nárok žalobce na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele. Žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 433/2006, nebo usnesení ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1320/2010), podle nichž má být pro přiznání náhrady při překážkách v práci významné jen to, zda zaměstnavatel práci přiděluje. Tato otázka je podle žalobce rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Nakonec žalobce nesouhlasí s tím, jak soudy posoudily jeho schopnost vykonávat práci. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) a vrácení věci k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
12. Dovolání žalobce směřuje též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vynaložených účastníky v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobce v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
13. Jde-li o posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod č. 29/2019 Sb. rozh. obč.). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000).
14. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 84/2017).
15. V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace §3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.
16. Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).
17. V posuzované věci souhlasil odvolací soud s tím, z jakých skutečností vyšel soud prvního stupně při posouzení, zda námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že žalobce se svých nároků v České republice domáhal již od roku 2006, kdy se obracel na různé státní orgány (podle skutkových zjištění soudů se jednalo o žádost na veřejného ochránce práv v roce 2006 v souvislosti s postupem Ministerstva zahraničních věcí ve věci finanční kompenzace, dopis prezidentu republiky v roce 2007, dopis ministru zahraničních věcí v roce 2010, dopis Ministerstvu zahraničních věcí v roce 2011), avšak žalovaná vždy odmítala jeho nároky uspokojit mimosoudně. Žalobci byl ke dni 30. 1. 2003 udělen azyl a ke dni 30. 7. 2009 mu bylo uděleno státní občanství; přesto žalobu podal až v březnu 2014. Uzavřely-li za tohoto stavu soudy, že „vznesená námitka promlčení není výrazem zneužití tohoto práva, neboť … žalovaná svou odpovědnost vždy popírala a jasně žalobci sdělovala, že jeho nárok … neuspokojí“, a že nejpozději k datu, kdy se žalobce stal státním občanem České republiky, mu již nic „nebránilo v tom, aby žalobu podal“, neodchýlily se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně závěr, že v daném případě nejsou dány „důvody mimořádné a zvlášť výjimečné“, pro něž by byly „důvody pro odepření ochrany výkonu práva žalované spočívajícím v řádně vznesené námitce promlčení“, neshledává dovolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti, z nichž soudy vycházely, zjevně nepřiměřeným.
18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby na zaplacení 94 000 000 Kč, 25 000 USD a 440 USD měsíčně za dobu od 20. 10. 1996 do 31. 1. 2011, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i v závěru, že nebyl-li žalobce ze zdravotních důvodů schopen vykonávat práci sjednanou v pracovní smlouvě, nepřísluší mu náhrada mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, přičemž není důvod, aby rozhodné otázky byly posouzeny jinak.
20. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že o překážku v práci na straně zaměstnavatele jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44/2008 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, a ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002]. Žalobcem tvrzený rozpor těchto závěrů s jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu je pouze domnělý, neboť v usnesení ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1320/2010, kterým bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud odkazoval na judikaturu, z níž je patrný rozdíl mezi nároky pro nepřidělování práce po dobu vedení sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, a po dobu po právní moci rozhodnutí o této neplatnosti. Stejně tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 433/2006, řeší jinou právní otázku, totiž připravenost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy; nevyjadřuje se nijak k tomu, jakou roli hraje skutečnost, zda je zaměstnanec schopen a připraven tuto práci konat.
21. Namítá-li dovolatel, že „soudy nesprávně posoudily (ne)schopnost žalobce práci vykonávat“, pak v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tuto otázku. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
22. Avšak při řešení otázky, zda je „prokázán samotný základ nároku, tedy naplnění skutkové podstaty obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání je proto přípustné.
23. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části opodstatněné.
24. Již v předchozím rozsudku ze dne 20. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 2676/2017-292, Nejvyšší soud uzavřel, že v této věci připadá v úvahu možnost posouzení odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení §187 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“), neboť v posuzované věci se žalobce domáhá náhrady škody na zdraví, na výdělku a věcné škody – mimo jiné – s tvrzením, že mu tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů v důsledku porušení právní povinnosti žalované spočívající v tom, že „v rozporu s ustanoveními §135 odst. 1, §139 odst. 1 a §170 odst. 1 zák. práce nezajistila pro žalobce jako zaměstnance bezpečnost při práci, ani neodstraňovala pro něj rizikovou práci, nýbrž naopak vytvářela pro žalobce rizika a naváděla žalobce na rizikovou práci nehledě na hrozby, kterých si byla vědoma“. Vzhledem k uvedenému tvrzení by tak mohlo (po poučení žalobce podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) připadat v úvahu zkoumání obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jak podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce, tak podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce.
25. Odvolací soud vyzval žalobce k doplnění rozhodných skutečností výzvou ze dne 12. 1. 2018, na kterou žalobce reagoval podáním ze dne 29. 1. 2018, v němž mimo jiné uvedl, že ve skutečnosti „vykonával práce nad rámec výpomocných prací a de facto pracoval jako zástupce konzula“; například připravoval podklady k vyřizování víz občanům Irácké republiky, setkával se se zástupci ostatních konzulárních misí v Iráku, dále působil jako XY, XY, XY, XY podle pokynů XY a XY. S přihlédnutím k tehdejší politické a bezpečnostní situaci v Iráku „ho taková práce vystavovala velkému nebezpečí ze strany irácké rozvědky a paní F. muselo být toto riziko známo“. Žalovaný tím podle žalobce „porušil ustanovení Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích a dále ustanovení §135 odst. 1, §139 odst. 1 a §170 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb.“
26. Soud prvního stupně a poté i soud odvolací se přesto omezily na tvrzení žalobce, že „měl z pokynu XY objet budovu úřadu tajné bezpečnosti Iráku“ (bod 21 in fine odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy tak neposoudily, zda žalobcem tvrzené skutečnosti (reprodukované v předchozím odstavci) je možné podřadit pod některou z právních norem připadajících podle dovolacího soudu v úvahu (ustanovení §187 odst. 1 zák. práce, nebo ustanovení §187 odst. 2 zák. práce).
27. Uvedené má přitom v posuzované věci stále význam i přes to, že byla shledána důvodnou námitka promlčení (která se vztahuje jen k části uplatněného nároku) a bylo uzavřeno, že žalobci nenáleží plnění z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Již v podané žalobě uplatnil žalobce nárok na náhradu mzdy na základě skutkových tvrzení, že v důsledku věznění a mučení, za které podle žaloby odpovídá žalovaná, došlo k poškození jeho zdraví a tím (mimo jiné) ke ztrátě na výdělku. Ostatně na takto uplatněný nárok na náhradu škody upozornil i dovolací soud v předchozím rozsudku ze dne 20. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 2676/2017-292, nehledě k tomu, že otázka právního posouzení je věcí soudu a podle okolností konkrétního případu může být přistoupeno k hodnocení uplatněného nároku buď jako nároku na náhradu mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, nebo jako nároku na náhradu škody (srov. např. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000).
28. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dosud neposoudil, zda žalobci náleží na základě jím tvrzených skutečností nárok za období od 1. 2. 2011 do 30. 4. 2019 (za rok 2015 soudy rozhodly jen o nároku za období od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015, přestože se žalobce patrně domáhal – jak se jeví z obsahu jeho „rozšíření“ žaloby ze dne 20. 1. 2020 – nároku za celý rok 2015), je jeho právní posouzení věci v této části neúplné, a tudíž nesprávné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v této části), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ohledně této části předmětu řízení a v akcesorických výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
29. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu