ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2495.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 2495/2021-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, proti žalované S. C. R. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Danem Podpěrou, advokátem se sídlem v Praze, Holečkova č. 105/6, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o 34.895,10 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 66/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021, č. j. 62 Co 250/2019-252, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. 62 Co 250/2019-252, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejních (a dovolatelem vytknutých – srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.) otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly řešeny jinak.
A) k otázce obsahových náležitostí rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, k otázce příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele (tedy k otázce, zda se rozhodnutí zaměstnavatele dotýká postavení konkrétního zaměstnance)
Jde o otázky, které dovolatel předkládá v bodech II. - IV. obsahu dovolání (když bod I. obsahu dovolání představuje pouze stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení), a které byly ve všech rozhodných souvislostech řešeny v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1160/2020).
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud (kdy právě pro shora přednesený okruh otázek shledal tehdejší dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustným) zaujal stanovisko, že „…je obsah, smysl a účel rozhodnutí žalované ze dne 27. 10. 2017 zcela zřetelný a nevzbuzující pochybnost; záměrem žalované bylo nepochybně snížit počet zaměstnanců, pracujících na pozici „XY“, při současné obměně profesní struktury zaměstnanců v souvislosti s akcí – provádění zakázky podle Smlouvy o poskytnutí služeb stavebně technického dozoru pro projekt „XY“, a to do 31. 12. 2017, resp. od 1. 1. 2018. Pokud se v rozhodnutí ze dne 27. 10. 2017 objevuje též dodatek o „možné“ nadbytečnosti zaměstnanců (který, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je pro jeho úvahy stěžejní), je nutno konstatovat, že tento dodatek (byť ne zcela šťastně formulovaný) na smyslu a účelu rozhodnutí nic nemění, resp. nemá žádný praktický význam, neboť zaměstnanci jsou, anebo nejsou (stanou se, anebo nestanou) v důsledku faktické realizace zamýšleného a prezentovaného opatření nadbytečnými; jde tedy o otázku objektivního stavu (příčinné souvislosti) a nikoliv o otázku, co si o uvedeném stavu myslí autor rozhodnutí. Jde tedy o organizační změnu, jejímž důsledkem je obměna potřebné profesní struktury zaměstnanců v souvislosti s realizací určité obchodní akce zaměstnavatele, jejíž účinky měly nastat k 31. 12. 2017, resp. k 1. 1. 2018; takové rozhodnutí plně požadavku ustanovení §52 písm. c) zák. práce vyhovuje a není též pochyb o tom, že v souvislosti s tímto rozhodnutím a jeho realizací odpadla přinejmenším část pracovní náplně žalobce podle pracovní smlouvy (pozice „XY“)…“. V uvedeném rozhodnutí tak dovolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na individuální skutkové okolnosti je rozhodnutí o organizační změně jednak perfektní, a jednak je jeho důsledkem nadbytečnost žalobce ve smyslu podmínek rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce.
Pakliže se skutkové okolnosti, jak vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku, oproti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu nezměnily, není dán legitimní důvod k jinému řešení dovolatelem přednesených otázek, a jeho námitky přípustnost dovolání nezakládají.
Přípustnost dovolání nemůže ani založit námitka, že uvedená otázka je dovolacím soudem posuzována odlišně (námitka uvedená v bodě III. obsahu dovolání), neboť, jak již bylo uvedeno, posouzení uvedených otázek je bezprostředně svázáno s individuálními skutkovými okolnostmi; tvrzený rozpor výše zmíněného rozsudku s „judikátem NS 21 Cdo 5567/2016“ (půjde patrně – s ohledem na dovolatelem použitou citaci – o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5600/2016) a „rozhodnutím č. j. 21 Cdo 621/2020-169“ je tak pouze zdánlivý, neboť rozhodnutí, která mají zakládat odlišnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, vycházejí vždy z jiného skutkového základu (byť se obě věnují problematice nadbytečnosti zaměstnance).
B) k otázce jednání žalované v rozporu s dobrými mravy (bod V. odůvodnění dovolání)
Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Soudní praxe se proto již dříve ustálila na závěru, že za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení §8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 126/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012), resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 57/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017; z recentních rozhodnutí potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021).
Ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák. [za právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 ustanovení §14 odst. 1 zák. práce – zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném před nabytím účinnosti zákona č. 365/2011 Sb., a nyní ustanovení §8 o. z. – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017)], patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úzká provázanost (zjištění o rozporu se zásadou zákazu zneužití práva) s konkrétními skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 345/2020, a rozhodnutí tam uvedená).
Pakliže odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (k námitce žalobce, že žalovaná v souvislosti s nabídkou zařazení žalobce na pozici „XY“ žalobci zamlčela, že tuto pozici bude moci mít obsazenu pouze do 31. 12. 2017 – srov. bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „…žalovaná v době uzavření pracovního poměru na dobu neurčitou se sjednaným druhem práce XY nemohla předpokládat, do kdy bude oprávněna podle interních dohod sdružení pozici zastávanou žalobcem obsazovat svým zaměstnancem…“, není jeho úvaha o neexistenci podmínek pro posouzení jejího jednání jako rozporného s dobrými mravy (resp. zneužitím práva) zcela zjevně nepřiměřená okolnostem případu.
Námitka přípustnost dovolání nezakládá.
C) k otázce diskriminace žalobce z důvodu věku (bod VI. odůvodnění dovolání)
Diskriminace je v pracovních vztazích charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců (uchazečů o zaměstnání) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele nebo uchazeči o zaměstnání u téhož potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 108/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018).
K otázce důkazního břemene je již judikatura Nejvyššího soudu ustálena v názoru, vyjádřeném např. v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 572/2011, podle něhož zaměstnanec má v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15).
Pakliže ovšem odvolací soud podle výsledků dokazování (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) vyloučil, že by žalobce byl jednáním zaměstnavatele (výběrem nadbytečného zaměstnance) znevýhodněn ve vztahu k těm zaměstnancům, kterých se podle tvrzení žalobce jeho znevýhodnění týkalo (V. Ž., L. H., E. S. – srov. body 40. a 41. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je právní posouzení odvolacího soudu ve vztahu k aplikaci ustanovení §133a o. s. ř. v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
D) k otázce „právního posouzení vedoucího místa odvolacím soudem“ (bod VII. odůvodnění dovolání)
Argumentace dovolatele ustanovením §73 odst. 2 zák. práce je zcela nepřípadná, neboť na dohodnuté možnosti odvolání z vedoucí pozice (vzdání se vedoucího pracovního místa) není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno; odkaz dovolatele na rozsudek „NS 21 Cdo 2096/98“ [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2096/98, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 5/99 (pozn. dovolacího soudu)] je též nepřípadný, neboť uvedený rozsudek se vztahuje k aplikaci zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, který však nelze na posuzovaný případ použít (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1054/2015, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 117/2016).
Námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
E) ostatní námitky
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, že „…pracovní náplň dovolatele v žádném případě neodpadla, když jeho pozice zůstala zachována…“, že „…odvolací soud nesprávně pochopil účel organizační změny…, že „…odvolací soud nerozlišuje pojem XY a XY…“, že „…žalované bylo již dne 22. 2. 2017 známo, že pozici XY bude obsazovat pouze do 31. 12. 2017…“, že „…žalovaná si byla vědoma, že dovolatel bude zastávat pracovní pozici XY pouze asi sedm měsíců a následně se stane pro žalovanou nadbytečným…“, že „… je neobvyklé, že na tak velkém projektu… se obměňuje vedoucí pracovník…“, že „… S., zaměstnanec se stejným druhem práce jako dovolatel, měl mít pracovní poměr na dobu určitou do konce roku 2017, kdy po předání výpovědi dovolateli měl být jeho pracovní poměr prodloužen…“, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitky, snažící se předložit vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu, pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky, že „…soud nepřipustil provést žalobcem navržený důkaz v podobě vyžádání pracovněprávní dokumentace všech zaměstnanců žalované na pozici XY na pracovišti XY…“, že „…uvedl celou řadu informací ohledně diskriminačního chování žalované a přesně označil důkazy k prokázání diskriminace… v podání ze dne 5. 3. 2021…“, že „…si soud nevyžádal předložení pracovněprávní dokumentace S.…“, neboť dovolatel přehlíží, že tyto námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu