ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2758.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2758/2022-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce Hospodářského družstva vlastníků půdy , se sídlem ve Vsi Touškov 21, IČO 04690605, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti žalovaným 1) A. K. , narozené XY, bytem XY a 2) J. Z. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 299/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2022, č. j. 61 Co 205/2021-291, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2022, č. j. 61 Co 205/2021-300, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zbyňka Holého, advokáta se sídlem v Plzni, Malá 43/6.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 6 C 299/2019-191, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) týchž nemovitostí (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a o soudním poplatku (výrok IV).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2022, č. j. 61 Co 205/2021-291, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I), ve výroku II tak, že určil, že žalovaní jsou spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální neoddělené poloviny ve vztahu k celku) pozemků parc. č. XY a parc. č. XY zapsaných na LV č. XY pro obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Usnesením ze dne 7. 6. 2022, č. j. 61 Co 205/2021-300, odvolací soud doplnil rozsudek o výrok IV, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je současně dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká tři zásadní pochybení. Předně, že jednostranně hodnotil důkazy v neprospěch dovolatele, neboť na jedné straně považuje návrh přídělu půdy datovaný ke dni 2. 11. 1948 jako listinu, která nemůže prokázat nabytí držby předchůdci dovolatele ke dni 1. 10. 1948, ale dovozuje nabytí držby státním statkem k 1. 10. 1948 z rozhodnutí vydaného dne 1. 4. 1961. Vlastnické právo přešlo na právní předchůdce dovolatele na základě převzetí přídělu dnem převzetí přídělu podle §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. II Prezidenta republiky o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci (dále jen „dekret č. 28/1945 Sb. II“). Výraz „Den převzetí přídělu 1. 10. 1948“ neumožňuje jiný výklad, než že 1. 10. 1948 manželé J. přidělené pozemky převzali. Zápis v pozemkových knihách byl důvodem, proč státní orgány ve dvou případech rozhodovaly o přechodu vlastnického práva na dědice a tuto skutečnost „propsaly“ do veřejných rejstříků. Dále odvolací soud nehodnotil námitku vydržení, kterou dovolatel opakovaně vznesl. A pochybil, pokud rozhodnutí pozemkového úřadu hodnotil jako právně bezvadné, a to v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, např. s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, 28 Cdo 502/2005 či 22 Cdo 1710/2008, nebo s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 17/2013. Rozpor s hmotným právem shledává dovolatel především v tom, že soud připustil vydání nemovitostí vlastněných fyzickou osobou pozemkovým úřadem v rozporu s §8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Rozhodnutí pozemkového úřadu je nicotné, neboť rozhodoval orgán, který nebyl oprávněn o věci rozhodovat, a pozemkový úřad pochybil i při vymezení účastníků řízení. Pozemkový úřad neinformoval vlastníky o probíhajícím řízení. Neoznámení rozhodnutí účastníkovi řízení je jedna z nejzávažnějších procesních vad, která způsobuje nicotnost rozhodnutí, a k té jsou soudy povinny přihlédnout z úřední povinnosti. Jestliže je třeba rozhodnutí pozemkového úřadu považovat za nicotné, rozhodl soud o určení vlastnického práva žalovaných bez nabývacího titulu. I v tomto odporuje rozsudek hmotnému právu, neboť nelze přiznat vlastnické právo bez právního důvodu jeho nabytí. Zpochybnil-li odvolací soud vlastnické právo v dobré víře držené právními předchůdci dovolatele, postupoval v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 504/04 a sp. zn. II . ÚS 114/04. Dovolatel se domáhal svého nároku námitkou vydržení pro dobrověrnou držbu trvající déle než 40 let. Při hodnocení veřejné listiny se má podle dovolatele vycházet z presumpce správnosti a pravdivosti. Z ústavního principu rovnosti a právní jistoty plyne požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech, tedy princip předvídatelnosti rozhodování, který znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně. Zde dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/18. Odvolací soud nečekaně odmítl právní posouzení očekávatelné z rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
Žalobce navrhuje, aby rozsudek i usnesení odvolacího soudu byly zrušeny a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují jeho zamítnutí. Právní předchůdci žalobce nebyli vlastníky předmětných pozemků, neboť se nikdy nechopili držby pozemků a v přídělovém řízení nebyla vydána přídělová listina. Protože pozemky nikdy nepřevzali, nemohli je nabýt do vlastnictví vydržením. Pozemky byly přiděleny státu s účinností od 1. 10. 1948 a rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 1995 je nabyli do vlastnictví žalovaní jako oprávněné osoby, neboť byli dědici původních vlastníků. Neoznámení rozhodnutí účastníkovi řízení není vadou, která by mohla způsobit nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
1) K nabytí vlastnictví přídělem:
K položené právní otázce nevymezuje dovolatel žádné z kritérií přípustnosti dovolání, která avizoval, tedy zda jde o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nebo o právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel rovněž neuvádí, od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, případně v jakých rozhodnutích dovolacího soudu je položená právní otázka posuzována rozdílně.
Již v usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 , uveřejněném stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na https://www.nsoud.cz (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 267/2014, odmítl - toto i dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz ), Nejvyšší soud objasnil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku, jak to činí v souzené věci dovolatel. Rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže být dost dobře ustálená a zároveň rozporná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016 ).
Nevymezuje-li tedy dovolatel žádný zákonem specifikovaný předpoklad přípustnosti dovolání, dovolání v této části trpí vadami a není projednatelné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Položená právní otázka, týkající se nabytí vlastnického práva přídělem, je navíc založena na jiném skutkovém stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Nejvyšší soud přitom opakovaně vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Dovolatel vychází jen z údaje uvedeného v návrhu přídělu půdy a budov pro katastrální území Záluží II ze dne 2. 11. 1948, v němž je uveden den převzetí přídělu 1. 10. 1948, který považuje za den, kdy manželé J. přidělené pozemky převzali (jinými slovy, kdy se chopili jejich držby). Odvolací soud však na základě provedeného dokazování (listinné důkazy, výpovědi svědků - body 13 až 15 a 17 odůvodnění rozsudku) uzavřel, že manželé V. a M. J. přidělené pozemky nikdy nepřevzali, tj. nechopili se jejich držby, a že je převzal (jinými slovy chopil se jejich držby) k datu 1. 10. 1948 stát prostřednictvím státního statku.
2) K vydržení vlastnického práva:
Položená právní otázka je založena na jiném skutkovém stavu (držba trvající déle než 40 let), než z jakého vycházel odvolací soud, který uzavřel (bod 16 odůvodnění rozsudku), že V. a M. J. sami jako soukromí zemědělci nehospodařili (z titulu vydržení tak nemohli nabýt vlastnictví prostřednictvím držby pozemků jiným subjektem – jednotným zemědělským družstvem, byť by byli jeho členy), pozemky nebyly žádným jednotným zemědělským družstvem užívány, byly vždy (před jejich vydáním žalovaným) užívány státním statkem.
Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, jak bylo již výše uvedeno, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Zdůrazňuje-li žalobce závěr Ústavního soudu v jeho nálezech ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, že dobrá víra vlastníků, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti, pak přehlíží, že odvolací soud platnost právních úkonů a ani žádných rozhodnutí ve svém rozsudku nezpochybnil. Pouze uzavřel, že majetek přidělený podle §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. II přechází do vlastnictví dnem převzetí držby (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/97, uveřejněné pod číslem 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a že manželé J. pozemky uvedené v návrhu přídělu půdy a budov pro katastrální území XY II ze dne 2. 11. 1948 do držby nikdy nepřevzali.
Dovolání pro řešení položené otázky proto není přípustné.
3) K nabytí vlastnického práva v restituci:
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že osoby, od nichž žalobce odvozuje vlastnické právo (míněno M. a V. J. a jejich dědici), nikdy vlastnické právo k pozemkům nenabyly, byť byly v katastru nemovitostí jako vlastníci vedeny, a na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň-jih ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. PÚ 145-d/91, pozemky nabyli žalovaní jako oprávněné osoby podle §4 odst. 2 zákona o půdě jako dědicové původních vlastníků A. a M. Z.
Podle §5 odst. 1 zákona o půdě povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou případů tam uvedených. Fyzické osoby tedy nejsou povinnými osobami a nemovitosti v jejich vlastnictví nelze v restituci vydat. Jen v případě, že fyzická osoba nabyla od státu nebo jiné právnické osoby nemovitost, na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona o půdě , a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem, na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby ( §8 odst. 1 zákona o půdě ).
Rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002 ).
Z uvedeného je zřejmý závěr, z něhož Nejvyšší soud setrvale vychází, že pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k ní vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě; její případné vydání nemá vliv na vlastnické právo fyzické osoby, která nebyla účastníkem restitučního řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008).
Jestliže odvolací soud učinil závěr, který nebyl úspěšně dovoláním zpochybněn, že (fyzické) osoby, od nichž žalobce odvozuje vlastnické právo (míněno M. a V. J. a jejich dědici), nikdy vlastnické právo k pozemkům nenabyly, protože M. a V. J. přidělené pozemky do držby nikdy nepřevzali a v případě jejich dědiců je rozhodnutí o dědictví z hlediska vymezení a rozsahu majetku závazné jen pro účastníky dědického řízení, nikoliv pro žalované, a že pozemky byly státem přiděleny Státnímu statku XY a žalovaní je nabyli na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Plzeň-jih ze dne 27. 6. 1995, sp. zn. PÚ 145-d/91, jako oprávněné osoby podle §4 odst. 2 zákona o půdě, neboť byli dědici původních vlastníků A. a M. Z., neodchýlil se od shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Právní předchůdci žalobce totiž nebyli nikdy vlastníky pozemků, proto nemohli být dotčeni rozhodnutím pozemkového úřadu, na jehož základě nabyli vlastnické právo k pozemkům žalovaní. Ti nabyli vlastnické právo v restitučním řízení od státu, který byl vlastníkem restituovaných pozemků. Rozhodnutí pozemkového úřadu je proto nabývacím titulem pro žalované a na jeho základě odvolací soud správně zamítl žalobu žalobce o určení jeho vlastnického práva k pozemkům a vyhověl žalobě žalovaných, že jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemků.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že jeho rozsudek ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 502/2005, otázku nabytí nemovitosti v restituci neřeší, týká se nabytí nemovitosti státem od přídělce.
Protože se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, není pro řešení položené otázky dovolání přípustné.
4) K nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu:
K této právní otázce rovněž nevymezuje dovolatel žádné z kritérií přípustnosti dovolání, která avizoval, tedy zda jde o právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu nebo o právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. A rovněž neuvádí, od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, případně v jakých rozhodnutích dovolacího soudu je položená právní otázka posuzována rozdílně.
Dovolání tak trpí vadami a není projednatelné.
Nadto Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí pozemkového úřadu nepovažuje za nicotné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 , uveřejněném pod číslem 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , část civilní, jakož i v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96 , uveřejněném pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , část civilní, vyslovil a odůvodnil závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Nicotný je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000 , ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003 , ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003 . V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000 , pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že i pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Taktéž právní teorie spojuje nicotnost správních aktů s nedostatkem pravomoci, nedostatkem právního podkladu, absolutním nedostatkem formy, nejtěžšími vadami nepříslušnosti (srovnej např. HENRYCH Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 213 a násl., SLÁDEČEK Vladimír. Obecné správní právo. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 106 a násl., HORZINKOVÁ Eva a NOVOTNÝ, Vladimír: Správní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2012, s. 202 a násl.). Nejvyšší správní soud se pak nicotností správních aktů zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 4 Ads 153/2011 . Nejvyšší soud tedy v souladu s uvedeným pokládá za nicotný ten správní akt, který byl vydán absolutně nepříslušným orgánem, tj. orgánem, v jehož pravomoci není o určité věci rozhodnout, neboť tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému (soudnímu nebo správnímu) orgánu [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014 )].
Za situace, kdy vlastníkem předmětných pozemků byl stát (nikoli fyzická osoba) a povinnou osobou k jejich vydání podle §5 odst. 1 zákona o půdě byl Státní statek XY, který pozemky ve vlastnictví státu ke dni účinnosti zákona o půdě držel, byl podle §9 odst. 2 zákona o půdě oprávněn schválit dohodu o vydání uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou nebo v případě neuzavření takové dohody rozhodnout o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem podle §9 odst. 4 zákona o půdě pozemkový úřad. Ten také o vlastnictví žalovaných jako oprávněných osob k předmětným pozemkům rozhodl. Opodstatněná tak není námitka žalobce, že nebyla dána pravomoc pozemkového úřadu k rozhodnutí o vlastnictví žalovaných, a že měl podle §8 odst. 1 zákona o půdě rozhodovat soud.
Nicotnost rozhodnutí pozemkového úřadu nemůže založit ani skutečnost, že nebylo oznámeno účastníkovi řízení, byť by šlo, pokud by se o takovém rozhodnutí opomenutý účastník včas nedozvěděl jiným způsobem, o jednu z nejzávažnějších procesních vad (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 5 As 17/2013). Nikoli však o vadu, způsobující nicotnost rozhodnutí. K tomu je třeba dodat, že právní předchůdci žalobce (dědici M. a V. J. ani V. J., který byl po smrti manželky v době rozhodnutí pozemkového úřadu zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí), nebyli účastníky správního řízení; jimi byli podle §9 odst. 8 zákona o půdě oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu (žalovaní), a povinná osoba (Státní statek XY).
5) K rozhodování ve skutkově a právně srovnatelných případech:
Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1966/18, uvedl: „Z ústavního principu rovnosti ( čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny , čl. 96 odst. 1 Ústavy ) a právní jistoty ( čl. 1 odst. 1 Ústavy ) plyne požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech, tedy princip předvídatelnosti rozhodování, který znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně.“
Podle §134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Podle §567 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla.
Podle §568 odst. 1 o. z. je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak.
Z právní úpravy vyplývá, že veřejné listiny potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, nebo potvrzeno (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Platí tak účinek vyvratitelné právní domněnky pravosti a pravdivosti obsahu takové veřejné listiny.
Dovolatel sice neuvádí, z presumpce správnosti a pravdivosti jaké veřejné listiny má být při právním hodnocení vycházeno, ale zřejmě jde o návrh přídělu půdy a budov pro katastrální území XY ze dne 2. 11. 1948, neboť ohledně něho odvolacímu soudu vytýká jeho závěr, že tato listina neprokazuje nabytí držby právních předchůdců dovolatele ke dni 1. 10. 1948.
Pravost návrhu přídělu půdy a budov pro katastrální území XY ze dne 2. 11. 1948 vydaného Katastrálním měřickým úřadem ve XY nebyla nalézacími soudy zpochybněna. Pravdivost jeho obsahu ohledně převzetí držby přídělci zpochybněna byla a odvolací soud vzal za prokázané, že přídělci M. a V. J. přidělené pozemky nikdy neobhospodařovali sami ani prostřednictvím jiné osoby, nikdy je do držby nepřevzali. Tento závěr neučinil odvolací soud pouze na základě skutečnosti, že šlo „jen“ o návrh přídělu a že je tento návrh datován ke dni 2. 11. 1948. Vycházel z řady dalších listinných důkazů a z výpovědí svědků. Naproti tomu odvolací soud vycházel z pravosti (která nebyla zpochybněna) i z pravdivosti (která byla potvrzena provedenými důkazy) rozhodnutí o přídělu vydaného Okresním národním výborem Plzeň-jih ze dne 1. 4. 1961, č. j. Zem./107/1961, jímž byly pozemky přiděleny do vlastnictví státu, Státnímu statku XY, ke dni 1. 10. 1948 (odevzdání do vlastnictví se zpětnými účinky dobové právní předpisy nevylučovaly – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1163/96).
Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou žalobce poukazuje v dovolání, neodchýlil [viz odůvodnění pod bodem 2) a 3) odůvodnění tohoto usnesení].
Odvolací soud se neodchýlil ani od judikatury dovolacího soudu týkající se nabytí vlastnictví přídělem podle dekretu č. 28/1945 Sb. II. Podle §5 odst. 2 tohoto dekretu se vlastnictví nabývalo uchopením se držby pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/97, uveřejněný pod číslem 35/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 628/2022, nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 99/99). „Pojem den přídělu" ve smyslu přídělové listiny je nutno chápat jako den stanovený v rozhodnutí o přídělu, kdy je přídělce podle §5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb. II. povinen ujmout se držby. Okamžik přechodu vlastnictví přídělem však určuje den, kdy se přídělce držby ujal (§5 odst. 2 uvedeného dekretu), který může být jiným (a to i dřívějším) dnem než je „den přídělu" (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1163/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2056/2006, nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 99/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 101/99).
Závěr odvolacího soudu, že manželé M. a V. J. se nikdy držby přidělených pozemků neujali (tímto skutkovým závěrem je dovolací soud vázán), a proto se jejich vlastníky nestali, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání proto není přípustné ani pro položení uvedené právní otázky.
Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], stejně jako proti výroku o soudním poplatku [§238 odst. 1 písm. i)].
Namítá-li žalobce, že rozhodnutí pozemkového úřadu nebylo synovi V. J. doručeno, jde o polemiku se skutkovým zjištěním nalézacích soudů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Vady řízení (kam patří i dovolatelem uplatněná námitka, že odvolací soud nehodnotil jím namítané vydržení vlastnického práva) sama o sobě nemůže vést k přípustnosti dovolání; je subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
K tomu je vhodné dodat, že odvolací soud se námitkou vydržení vlastnického práva zabýval (bod 16 odůvodnění rozsudku) a uzavřel, že právní předchůdci žalobce přidělené pozemky nikdy nedrželi. Nemohli je proto nabýt do vlastnictví vydržením.
Ke kritériu přípustnosti dovolání, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, dovolatel žádnou právní otázku neformuloval a ani neuvedl, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jakými rozhodnutími dovolacího soudu je právní otázka posuzována rozdílně. Dovolání není proto v této části pro jeho vady projednatelné.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 10. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu