ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3012.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3012/2021-1378
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Radkem Jamborem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti žalované I. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Slavomírem Telcem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 129/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021, č. j. 20 Co 167/2020-1362, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021,
č. j. 20 Co 167/2020-1362, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 8 C 129/2015-1316, ze zaniklého společného jmění účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalované pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, stavbu č. p. XY rodinný dům, postavenou na parc. č. st. XY, pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY, vše nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY pro obec XY a katastrální území XY, to vše nemovité věci v hodnotě 3 000 000 Kč (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání částku 1 685 529 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III a IV).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 20 Co 167/2020-1362, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu.
Předně namítá, že odvolací soud svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom řádné zdůvodnění rozhodnutí součástí práva na spravedlivý proces (poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II ÚS 2588/16). Povinností soudu je rovněž vypořádat se řádně se všemi námitkami účastníků. Ani to odvolací soud neučinil (poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III ÚS 593/17). Zejména nezdůvodnil, proč odmítl provést důkaz znaleckým posudkem na určení zásob podniku žalobce, proč do aktiv společného jmění manželů (dále „SJM“) nezahrnul technologii fotovoltaické elektrárny, nezabýval se námitkami žalované ohledně množství vytěženého dřeva, ani nezkoumal ponížení pasiv podniku žalobce o všechny promlčené částky.
Dalšího pochybení se měl odvolací soud dopustit tím, že řádně nevypořádal jednotlivé prvky SJM, neboť některé navržené položky k vypořádání SJM bezdůvodně vypořádat odmítl a některé sporné položky považoval za nesporné, byť k nim dovolatelka vznášela námitky [poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 ze dne 23. 5. 2007, usnesení ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2570/2006, nebo usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 681/2004 (tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Odvolací soud rovněž tím, že odmítl provést důkazy – konkrétně znalecké posudky k prokázání množství zásob podniku a množství vytěženého dřeva – opominul i existenci vysvětlovací povinnosti protistrany. K tomu zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, ve kterém je podrobně rozebírána problematika důkazního břemene ohledně prokázání určitých skutečností.
Soud dále podle dovolatelky pochybil i při vypořádání vnosů z výlučného majetku do majetku společného. Nepostupoval v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3421/2006, podle kterého domáhá-li se bývalý manžel vypořádání vnosu či investice z výlučného majetku do majetku společného, musí prokázat, že konkrétní věc, na kterou byly prostředky vynaloženy, ke dni zániku SJM skutečně existovala, respektive nebyla spotřebována, či neztratila hodnotu. Toto pravidlo odvolací soud nedodržel, neboť žalobce netvrdil ani neprokázal, jakým způsobem naložil s finančními prostředky získanými darem od svého otce a od M. R. a zejména neprokázal, zda věc, údajně pořízená za darované peníze, ke dni zániku SJM existuje. Přesto soud finanční prostředky ve prospěch žalobce coby vnos započítal. Odvolací soud také podle dovolatelky pochybil i při vypořádání dalších vnosů žalobce týkajících se výměny oken a zateplení, u nichž tvrdil, že jde o jeho vnos z prodeje vytěženého dřeva. Zisk z prodeje dřeva vytěženého z lesů ve výlučném vlastnictví žalobce, je ale součástí SJM podle §709 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), a tudíž se nemůže jednat o jeho výlučný majetek. To ostatně podle dovolatelky vyplývá i z ustálené konstantní judikatury Rc 42/1974. I v této části je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud posoudil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť při vypořádání společného jmění manželů vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zaniklého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud postupuje podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné.
Obsahem podaného dovolání jsou zejména námitky ohledně nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka mimo jiné tvrdí, že již soud prvního stupně pochybil při vypořádání vnosů z výlučného majetku žalobce do SJM účastníků. V rámci odvolacího řízení namítala, že zisk z prodeje dřeva vytěženého z lesů ve vlastnictví žalobce není výlučným majetkem žalobce, ale je součástí SJM podle §709 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Odvolací soud se ale její námitkou vůbec nezabýval.
Ačkoliv pochybení spatřované v okolnosti, že odvolací soud vůbec nereagoval na právně významnou argumentaci dovolatelky v odvolacím řízení (odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není v souladu se zákonnými požadavky na jeho obsah), je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka obsahově dovoláním vystihuje otázku procesního práva spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího neobsahuje náležitosti obsažené v §157 odst. 2 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9821 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ [dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně.
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14. (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva [srovnej rozhodnutí ve věci V. de H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věc R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věc H. B.i proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42 (citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int )]. Podle rozsudku ESLP ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela opomenul vypořádat námitku žalované uplatněnou již v odvolacím řízení, že zisk z prodeje dřeva vytěženého z lesů ve vlastnictví žalobce není výlučným majetkem žalobce, ale jde o prostředky tvořící součást SJM podle §709 odst. 1 o. z., a proto je také není možné vypořádat coby majetkovou investici (vnos) z výlučného majetku do majetku společného. Soud prvního stupně přitom v rámci vypořádání SJM účastníků zohlednil takto získané finanční prostředky následně investované žalobcem do výměny oken ve společném domě jako vnos z jeho výlučného majetku na majetek společný. Takový postup není v souladu s §709 odst. 1 o. z. Uvedenou námitku, která v poměrech projednávané věci zjevně není bez významu již jen proto, že otázku zisku z výlučného majetku coby součást společného jmění manželů dosud v rozhodovací praxi Nejvyšší soud neřešil, pak ponechal odvolací soud zcela bez povšimnutí, (jako ostatně i další dovolatelkou uplatněné námitky), pouze ve svém velmi stručném odůvodnění odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že vypořádání SJM nemůže být vyúčtovacím sporem ohledně každé majetkové položky, která manželstvím projde. Pakliže se odvolací soud s touto pro rozhodnutí ve věci významnou námitkou žalované ve svém rozhodnutí nevypořádal, není jeho odůvodnění v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. a porušil i právo žalované na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle §243d o. s. ř. (zejména je třeba učinit skutková zjištění k některým tvrzeným vnosům). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení se proto bude odvolací soud zabývat zejména shora uvedenou námitkou žalované ohledně tvrzené investice žalobce do výměny oken. Přitom zohlední, že podle §709 odst. 2 o. z. je součástí společného jmění manželů také zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů.
Odvolací soud se přitom neopomene zabývat i dalšími námitkami žalované uplatněnými v odvolacím řízení, u nichž bude zejména zkoumat, zda i ony nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení. Zejména pak námitkou ohledně tvrzených vnosů žalobce do jeho podniku ve formě darů, které mu poskytl jeho otec a M. R. , u nichž žalovaná v odvolacím řízení tvrdila, že je měl soud prvního stupně považovat za spotřebované, neboť žalobce před soudem prvního stupně neprokázal, jakým konkrétním způsobem s tou kterou částkou naložil, jaké věci za ně pořídil, ani zda tyto věci na které byly finanční prostředky vynaloženy ke dni zániku SJM skutečně existovaly, respektive nebyly spotřebovány, či neztratily hodnotu.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu