ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.597.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 597/2022-388
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně I. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní město , se sídlem v Praze 10, Zvonková 3048/2, IČO 00034771, zastoupenému Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, za účasti vedlejší účastnice E. B. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o zrušení služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 152/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 221/2021-328, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 221/2021-328, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 221/2021-328, se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 20 C 152/2014-254, zamítl žalobu na zrušení věcného břemene podle §28d zákona č. 42/1992 Sb. omezujícího vlastnické právo k pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, objekt k bydlení, zapsanému na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, oproti povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu stanovenou soudem (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně neshledal takovou hrubou změnu poměrů po vzniku věcného břemene, která by úkorně zatěžovala žalobkyni. Uzavřel, že vedlejší účastnice nabyla družstevní podíl v lednu 2015 a k 1. 4. 2015 se stala nájemkyní bytu, proto nemohla promlčecí lhůta podle §632 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), o. z. uplynout. Nepřisvědčil žalobkyni ohledně počátku běhu promlčecí lhůty podle §633 o. z., neboť pod uvedenou normu nelze podřadit zamezení dodávek vody do bytu, v důsledku čehož se stal neuživatelným, či zamezení vstupu do domu vedlejší účastnici, potažmo žalované, deaktivací čipové karty. S odkazem na §6 a §8 o. z. odmítl poskytnout právní ochranu jednání žalobkyně, představujícímu zneužití práva, v důsledku kterého chtěla využít své vlastní nepoctivosti.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 221/2021-328, k odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že služebnost odpovídající právu věcného břemene podle §28d zákona č. 42/1992 Sb. omezující vlastnické právo k pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, objekt k bydlení, zapsanému na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu bez náhrady zrušil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v 70. letech minulého století byla na domě č. p. XY realizována půdní vestavba (dále jen „byt“) ve prospěch manželů N., kteří byli členy žalovaného. Uvedený dům žalobkyně nabyla kupní smlouvou ze dne 29. 2. 2000. Dne 10. 8. 2000 podala žalobkyně žalobu proti manželům N. o vyklizení bytu, se kterou byla neúspěšná. Neúspěšná byla i se žalobou na určení, že na domě č. p. XY nevzniklo ve prospěch žalovaného věcné břemeno; naopak bylo rozhodnuto, že věcné břemeno užívání bytu na domě č. p. XY vázne. Žalovaný uzavřel s vedlejší účastnicí dne 24. 3. 2015 smlouvu o nájmu družstevního bytu s odkazem na Smlouvu o převodu družstevního podílu, kterou uzavřela vedlejší účastnice s D. N. V roce 2009 žalobkyně odpojila přívod vody do bytu a následně znemožnila vstup do domu a bytu deaktivací čipové karty. Byt nebyl od podzimu 2009 užíván. Ke dni podání žaloby o ochranu rušené držby 2. 12. 2020, která byla zamítnuta, byt neužívala ani vedlejší účastnice, a to více jak 5 let.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně důvodně namítala promlčení podle §632 o. z. i podle §633 o. z. Tím, že odpojila přívod vody do bytu, uvedla byt do neobyvatelného stavu. Následně znemožnila vedlejší účastnici přístup k bytu a do celého domu deaktivací vstupních karet. Od tohoto okamžiku (minimálně podzimu 2009) předmět, se kterým je věcné břemeno spojeno, přestal být způsobilý k výkonu práv a povinností spojených s nájmem bytu, tedy i k výkonu práv pronajímatele, a žalovaný tak fakticky přestal vykonávat právo věcného břemene užívání bytu ve prospěch svých nájemců v postavení družstevních nájemců podle §685 odst. 2 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Služebnost užívání bytu se tak podle §632 o. z. promlčela. Z důvodu promlčení služebnost zanikla. Odvolací soud neshledal důvodnou obranu žalované, že to byla žalobkyně, kdo bránil výkonu věcného břemene, zejména proto, že věcné břemeno se může promlčet i bez zavinění oprávněného, jestliže mu objektivní důvody znemožní právo vykonávat. Tuto situaci řeší §633 o. z. v tříleté promlčecí lhůtě, ve které je oprávněný povinen se domáhat zanechání rušebního jednání osoby z věcného břemene povinné.
Odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda je možné z důvodu nastalých trvalých změn vyvolávajících hrubý nepoměr mezi zatížením věci a výhodou oprávněné osoby zrušit služebnost za přiměřenou náhradu podle §1299 odst. 2 o. z., a rozhodl o zániku služebnosti z důvodu promlčení podle §1299 odst. 1 o. z. bez náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jde o posouzení otázky:
1. Je pro posouzení toho, zda bylo věcné břemeno zřízené na základě §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), vykonáváno, relevantní činnost oprávněného (družstva) či nájemce prostor?
2. Je §633 o. z. aplikovatelný v případě, že výkonu práva není bráněno zcela a je pouze obtížnější?
3. V případě, že je nezbytné k posouzení vykonávání věcného břemene hodnotit činnost nájemce, je nezbytné právo plynoucí z věcného břemene zřízeného v souladu s §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. využívat nájemcem souvisle, dennodenně, přičemž jen samotné bydlení lze považovat za výkon věcného břemene?
4. Pokud osoba spáchá trestněprávní jednání s cílem získat majetkový prospěch a na základě spáchání tohoto trestného činu bude mít výhody vyplývající z promlčení věcného břemene podle §632 nebo §633 o. z., není poskytnutí ochrany takovému trestněprávnímu jednání v přímém rozporu s §6 nebo s §8 o. z. nebo s dobrými mravy? Je možné aplikovat §632 nebo §633 o. z. i v situaci, když bránění výkonu práva dosáhne takové míry, že se jedná o trestný čin, tedy společensky nejškodlivější možné právní jednání?
5. Může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci a sám ve věci rozhodnout, aniž by účastníky v tomto ohledu poučil a umožnil jim na takové odlišné posouzení reagovat a unést břemeno tvrzení i důkazní?
6. Za předpokladu, že by bylo věcné břemeno opravdu promlčené, je procesně řádným a správným způsobem rozhodnout o zrušení promlčeného věcného břemene, a nikoliv takovou žalobu zamítnout s tím, že žalobkyně musí podat žalobu na určení, že je služebnost promlčena?
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc rozhodnutí odvolacího soudu a aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a žalobu zamítl.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Uvádí, že žalovaný vykonává věcné břemeno prostřednictvím nájemce bytu a placení nájemného není výkonem práva z věcného břemene. Obsahem práva odpovídajícímu věcnému břemeni podle §28d zákona č. 42/1992 Sb. je bydlení členů žalovaného v bytě, který je předmětem věcného břemene. Bydlení je zajišťování bytových potřeb. Skladování věcí v bytě nelze považovat za výkon práva bydlení. Žalovaný se svojí argumentací snaží odvést pozornost od podstaty věci, a že k promlčení došlo v důsledku absolutní nečinnosti žalovaného a vedlejší účastnice. Žalovaný neměl být odvolacím soudem poučen. Poté, co žalobkyně vznesla námitku promlčení, tvrdil, že věcné břemeno vykonává tím, že byt pronajímá. Jinak se k námitce promlčení nevyjádřil. Žalovaný připouští, že žaloba na zrušení věcného břemene je přípustná a že není třeba žalovat na určení promlčení věcného břemene. Dovoláním se domáhá změny rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aniž pro takový postup uvádí právně významný důvod.
Vedlejší účastnice navrhla ve vyjádření k dovolání zrušení rozsudku odvolacího soudu a zamítnutí žaloby. Ztotožnila se s dovoláním žalovaného a doplnila, že v tomto řízení je třeba prosazovat zájem na ochraně lidských práv a dodržování zásad soukromoprávních vztahů jako základních kamenů demokratického právního státu, které stojí nad obecnými zákonnými ustanoveními. Je přitom zřejmé, že orgány činné v trestním řízení považují jednání žalobkyně (a jejího syna), kterým aktivně bránila v přístupu vedlejší účastnice do bytu a jakýmkoli jeho úpravám, za jednání trestněprávní. Námitku promlčení vznesla žalobkyně v závěru řízení před soudem prvního stupně, který jí nevěnoval žádnou pozornost. Předmětem řízení bylo zrušení věcného břemene z důvodu rozdílu v technických parametrech v dokumentaci. Žalovaný nebyl žádným ze soudů poučen ohledně námitky promlčení a neunesení břemene. Rozsudek odvolacího soudu byl proto překvapivý.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K formulaci žalobního petitu [otázka ad 6)]:
Dovolací soud se nejprve zabýval poslední položenou právní otázkou, neboť od jejího vyřešení se odvíjí potřeba řešení některých dalších dovolatelem položených právních otázek.
Dovolatel namítá, že v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1491/2019 a sp. zn. 22 Cdo 3614/2020 odvolací soud z důvodu promlčení zrušil služebnost, ač mělo být žalováno na určení, že služebnost je promlčena. Je si vědom toho, že v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1491/2019 Nejvyšší soud uvedl, že by bylo příliš formalistické, pokud by se mělo rozhodnutí o zrušení služebnosti zrušit jen proto, že by to vedlo účastníky k procesně správnému postupu (kterým je žaloba na určení). V daném případě by ale nebylo spravedlivé být shovívavý k nesprávnému procesnímu postupu žalobkyně s ohledem na její protiprávní jednání směřující k omezování výkonu práva dovolatele vyplývajícího z věcného břemene.
Podle §1299 o. z. služebnost zaniká trvalou změnou, pro kterou služebná věc již nemůže sloužit panujícímu pozemku nebo oprávněné osobě (odst. 1). Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu (odst. 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, uveřejněném pod č. 50/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, který obstál i v ústavněprávním přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. III ÚS 377/21), ohledně služebnosti, která se měla promlčet, uvedl:
„Judikatura Nejvyššího soudu k promlčení služebnosti (věcného břemene) za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. dovodila, že promlčení věcného břemene spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze podle §151p odst. 2 obč. zák. žádat soud, aby věcné břemeno zrušil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006 ).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci o zrušení služebnosti (pro změnu poměrů v důsledku promlčení) rozhodovaly nalézací soudy až po 1. 1. 2014, je však nutné posoudit otázku zrušení služebnosti a přiznání přiměřené náhrady podle zákona č. 89/2012 Sb. ( §3028 odst. 1 , 2 o. z. – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017 ).
Podle §618 o. z. promlčí-li se právo zapsané ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, vymaže z něj promlčené právo ten, kdo veřejný seznam nebo rejstřík zástav vede, na návrh osoby, která má na výmazu právní zájem.
Podle §980 odst. 2 věta druhá o. z. bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
U služebnosti jako majetkového práva zákon č. 89/2012 Sb. výslovně předpokládá možnost jejího promlčení ( §611 , §633 o. z. ). Obdobně jako podle úpravy zákona č. 40/1964 Sb. je obecným následkem promlčení výrazné oslabení práva – dlužníkovi zaniká povinnost plnit ( §609 o. z. ). Promlčené právo samo o sobě sice nezaniká, ale existuje nadále jako tzv. naturální obligace. Soud totiž k námitce promlčení nemůže zásadně poskytnout oprávněnému ochranu ( §610 odst. 1 o. z. ). Naopak je-li právo odpovídající služebnosti promlčeno, může se povinný ze služebnosti žalobou úspěšně domoci toho, aby se oprávněný takového práva zdržel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006 , publikovaný pod č. 60/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
V úvahách o následcích promlčení služebnosti je však dále nutné promítnout i znění §618 o. z. , podle kterého se promlčená služebnost vymaže z veřejného seznamu, ve kterém je zapsána, k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem. Tímto veřejným seznamem je ve vztahu ke služebnostem, které povětšinou váznou na věcech nemovitých, nutno rozumět především katastr nemovitostí vedený podle zákona č. 256/2013 Sb. , o katastru nemovitostí ( katastrální zákon ).
Zákon s výmazem práva k věci z veřejného seznamu váže vznik domněnky neexistence takového práva ( §980 odst. 2 věta druhá o. z. ), která je projevem materiální publicity veřejných seznamů, která je dále rozvedena v §984 a 985. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007 ). Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015 ), tedy např. neexistenci zatížení nemovitosti věcným břemenem (služebností).
Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci ( §1257 odst. 1 o. z. ) má tedy za následek její faktický zánik. Je-li totiž služebnost skutečně promlčena, má dotčená osoba podle §618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle §985 o. z.
S ohledem na tyto závěry nelze již podle Nejvyššího soudu po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. , nadále bez dalšího vycházet z citované judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. , podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil ( §1299 odst. 2 o. z. , §151p odst. 2 obč. zák. ). Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí ( §618 o. z. ), lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu.“
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3614/2020.
V rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, uveřejněném pod č. 50/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud za situace, kdy nalézací soudy rozhodly o zrušení promlčené služebnosti, rovněž dovodil, že „je přitom nutné přihlédnout k tomu, že jako trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob odůvodňující zrušení služebnosti neoznačily pouze její promlčení, ale i další skutečnosti (věk žalovaných, zajištění jejich bytových potřeb v domě s pečovatelskou péčí, samotnou vůli žalovaných právo ze služebnosti nevykonávat). Nelze proto bez dalšího označit jejich rozhodnutí o zrušení služebnosti za nesprávné. Navíc samotné rozhodnutí o zrušení promlčené služebnosti nevytváří jiné právní následky než samotné promlčení - i takové rozhodnutí (stejně jako promlčení služebnosti) bude podkladem pro výmaz zapisované služebnosti z katastru nemovitostí. Není proto namístě rušit rozhodnutí soudu o zrušení služebnosti jen proto, že bylo možné vést účastníky k procesně správnému postupu, kterým byla žaloba na určení, že služebnost je promlčena. Takový postup se jeví dovolacímu soudu v dané věci jako příliš formalistický.“
Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že je-li žaloba založena na tvrzeních o promlčení služebnosti, je třeba žalovat na určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu z katastru nemovitostí. Nelze již z důvodu promlčení služebnosti žalovat na zrušení služebnosti. Bude-li však žaloba v rámci žalobních tvrzení opřena vedle promlčení služebnosti o další skutečnosti, které budou vystihovat trvalou změnu poměrů, a žalobní petit bude formulován na zrušení služebnosti, nebude ani rozhodnutí o zrušení služebnosti v režimu opravných prostředků bez dalšího rušeno jako věcně nesprávné, obstojí-li celkově závěry o změně poměrů z hlediska tvrzených žalobních skutečností.
Jinak řečeno, domáhá-li se žalobkyně zrušení služebnosti pro změnu poměrů, je kumulované tvrzení o promlčení služebnosti jako důvodu pro zrušení služebnosti za současné právní úpravy právně nevýznamné (irelevantní). Soud v takovém případě nemůže pominout otázku, zda došlo k trvalé změně poměrů ve smyslu §1299 odst. 2 o. z., a zrušit služebnost pro promlčení.
V projednávané věci se odvolací soud tvrzeními žalobkyně o trvalé změně poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby pro nadbytečnost nezabýval. Jestliže by však nebyly současně shledány důvody pro zrušení služebnosti z důvodu trvalé změny poměrů, nebylo možné žalobě na zrušení služebnosti vyhovět, neboť na případy promlčených služebností míří speciální úprava §618 o. z. a s ní spojená žaloba na určení, že služebnost je promlčena.
Jak správně formulovat žalobní návrh, tvrdí-li žalobkyně promlčení práv vyplývajících z věcného břemene, si přitom musela být žalobkyně vědoma již v průběhu řízení před nalézacími soudy, neboť při jednání před soudem prvního stupně dne 18. 3. 2021, a znovu v odvolání poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, uveřejněný pod č. 50/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, který uvedl a odůvodnil závěr o tom, jak by mělo být žalováno v případě, že vlastník tvrdí promlčení práv z věcného břemene.
Vycházel-li odvolací soud při svém závěru o zrušení věcného břemene pro promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006 , dovolával se judikatury vztahující se k zákonu č. 40/1964 Sb., která není pro zrušení věcného břemene podle zákona č. 89/2012 Sb. s ohledem na změnu právní úpravy použitelná.
Protože se při řešení uvedené otázky odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.
K výkonu věcného břemene [otázka ad 1)]:
Dovolatel namítá, že pro posouzení toho, zda bylo věcné břemeno zřízené podle §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. vykonáváno, je relevantní pouze to, zda bylo vykonáváno oprávněným (žalovaným), v jehož prospěch bylo věcné břemeno zřízeno. Odvolací soud se tím však nezabýval a odchýlil se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 530/2021.
Vzhledem ke skutečnosti, že pro nesprávnou formulaci žalobního petitu by žaloba založená jen na tvrzeních o promlčení služebnosti nemohla být úspěšná, bylo by řešení položené právní otázky nadbytečné.
K tomu dovolací soud dodává, že skutečnost, že oprávněný své právo ze služebnosti nevyužívá, nezakládá změnu poměrů podle §1299 odst. 2 o. z., může však vést k promlčení služebnosti podle §632 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4494/2014). Stejně tak nejde o změnu poměrů, která by mohla mít za následek zrušení služebnosti soudem podle §1299 odst. 2 o. z., jestliže výkonu služebnosti brání vlastník služebné věci. V takovém případě je na oprávněném, aby se bránil žalobou podle §1259 o. z., případně žalobou na ochranu držby. Nebude-li se bránit, hrozí mu promlčení služebnosti podle §633 odst. 1 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3732/2014, uveřejněný pod č. 53/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
K promlčení věcného břemene ve vztahu ke ztížení výkonu práva [otázka ad 2)], k výkonu věcného břemene nájemcem [otázka ad 3)] a k promlčení věcného břemene ve vztahu k trestněprávnímu jednání osoby povinné [otázka ad 4)]:
Protože pro nesprávnou formulaci žalobního petitu by žaloba založená jen na tvrzeních o promlčení služebnosti měla být zamítnuta, je nadbytečné zabývat se dalšími žalovaným položenými otázkami týkajícími se promlčení věcného břemene [otázky ad 2) až ad 4)].
Nadto je třeba dodat, že při položení otázek ad 3) a ad 4) žalovaný vychází z jiného skutkového zjištění (vedlejší účastnice komunikovala se žalobkyní, se stavebním úřadem zejména ohledně plánovaných udržovacích prací, byt užívala k uskladnění věcí; žalobkyně se dopustila trestného činu), než ze kterého v projednávané věci vyšel odvolací soud (byt nebyl od podzimu 2009 užíván; vedlejší účastnicí bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu).
Nejvyšší soud přitom již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K překvapivému rozhodnutí [otázka ad 5)]:
Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť odvolací soud rozhodl opačně než soud prvního stupně, aniž by dovolateli poskytl poučení a umožnil mu na odlišné právní posouzení odvolacím soudem reagovat. Dovolatel nebyl poučen k námitce promlčení. Rozhodnutí je tak v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1829/2011 nebo sp. zn. 33 Cdo 213/2012.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, Nejvyšší soud vyložil, že „překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).“
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé není. Žalobkyně uplatnila námitku promlčení při místním šetření dne 25. 8. 2020, odůvodnila ji v podání ze dne 20. 12. 2020, které bylo zástupcům žalovaného a vedlejší účastnice doručeno dne 3. 3. 2021, a opět ji zmínila při jednání dne 21. 1. 2021. Při tomto jednání se k námitce promlčení vyjádřil žalovaný i vedlejší účastnice. K námitce promlčení se všichni účastníci řízení vyjádřili i v závěrečných návrzích při jednání dne 18. 3. 2021. Vedlejší účastnice se k námitce vyjádřila i v podání ze dne 3. 3. 2021 a ve vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 10. 5. 2021, v němž se žalobkyně dovolávala promlčení věcného břemene podle §109 obč. zák. a §633 o. z. Námitkou promlčení se zabýval i soud prvního stupně, který na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že věcné břemeno není promlčeno podle §632 o. z. ani podle §633 o. z.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, právně se věcí zabýval také z pohledu zákonných ustanovení o promlčení věcného břemene, ale oproti soudu prvního stupně dospěl k jinému právnímu závěru na splnění podmínek promlčení práva. Zabýval se tak věcí shodně jako soud prvního stupně z pohledu stejných skutkových zjištění a stejných zákonných ustanovení, pouze provedl jiné právní hodnocení než soud prvního stupně. Své rozhodnutí nezaložil na neunesení povinnosti tvrzení či důkazní a na jiném právním hodnocení, jež by vyžadovalo postup podle §118a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle §118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i ve svých rozhodnutích (rozsudek ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012, rozsudek ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), na něž v dovolání žalovaný odkazuje.
Odvolací soud vyšel při posouzení námitky promlčení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že vedlejší účastnice a předchozí nájemkyně paní N. neužívaly byt od podzimu 2009. Závěr o neužívání bytu neučinil na základě neunesení břemene důkazního. Proto nebyl povinen poskytnout poučení podle §118a o. s. ř.
K nákladům řízení:
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
K novým skutečnostem a důkazům:
Dovolací soud nemohl podle §241a odst. 6 o. s. ř. přihlédnout ke skutečnostem ani k důkazům nově uplatněným v dovolání (např. ve vztahu k trestnímu postihu žalobkyně).
Zmiňoval-li v dovolání žalovaný, že bylo prokázáno, že byt byl v době kratší než deset let před podáním žaloby užíván žalovaným, předchozí nájemnicí a vedlejší účastnicí, pak k této námitce nevymezil žádné z kritérií přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a ani neformuloval řádně dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
V dalším řízení přezkoumá odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně na základě odvolacích námitek žalobkyně, týkajících se jí tvrzené trvalé změny vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou žalovaného jako oprávněné osoby. Těmito námitkami se odvolací soud pro nesprávné právní posouzení otázky týkající se formulace žalobního petitu pro nadbytečnost nezabýval.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Protože dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, návrh na odložení právní moci napadeného rozhodnutí se stává v důsledku jeho zrušení nadbytečným, a proto jej dovolací soud zamítl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1999/2021).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu