ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1503.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1503/2021-576
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně BERGER BOHEMIA a. s., se sídlem v Plzni, Klatovská 410/167, identifikační číslo osoby 45357269, zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovanému K. S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Vratislavická 1012, o zaplacení částky 704 748,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 335/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 1. 2021, č. j. 29 Co 311/2019-534, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 842 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je povinnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nezbytně předpokládá zformulování otázky hmotného nebo procesního práva (na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu) a uvedení okolností, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v posuzované věci jde (má jít).
Má-li žalovaný za to, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nebo Ústavního soudu), jako je tomu u otázky týkající se přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně (bod V. písm. A dovolání), kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení (mimo jiné) jeho rozhodnutí závisí (srov. bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je nezbytné, aby uvedl, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit. Učinit tak lze buď uvedením spisové značky rozhodnutí příslušného soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607), bod 21, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14]. Dovolatel neoznačil ustálenou rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a to ani jedním z výše popsaných způsobů, pročež řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ostatně v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Z obsahu odvolání žalovaného rozhodně nevyplývá, že by byl kvalitou odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jakkoliv omezen v odvolací argumentaci.
Namítá-li dovolatel, že postupem odvolacího soudu „mu byla odňata možnost jednat před soudem“, protože jednal v jeho nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti jeho zástupce, aniž by byly splněny zákonem předvídané skutečnosti (§211, §101 odst. 3 o. s. ř.), uplatňuje zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, nebo ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4310/2016). K této vadě, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá ještě jedna otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda lze právní úkon učiněný prostou emailovou zprávou považovat za písemné oznámení vad. Přestože v tomto případě byly náležitosti dovolání splněny, přípustnost dovolání tato otázka nezakládá, protože na jejím řešení dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí; není pro právní závěr o platném oznámení vad realizovaném nejpozději 30. 3. 2015 určující. Dovolatel přehlíží, že důsledkem nedodržení sjednané písemné formy oznámení vad díla je relativní neplatnost právního úkonu (srov. §40a větu druhou ve spojení s §40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), přičemž nebylo zjištěno (skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá), že by se žalovaný dovolal neplatnosti tohoto jednostranného hmotněprávního úkonu; ostatně to dovolatel ani netvrdí.
Dovolací argumentace týkající se „Přípustnosti volby nároku z odpovědnosti za vady“ (viz bod V. písm. B.2 dovolání) neobsahuje konkrétně vymezenou právní otázku, jedná se o dovolací důvod. Dovolatel zde zdůvodňuje, proč má právní posouzení jeho prodlení s odstraněním vad notifikovaných reklamačním protokolem č. 15/056 za nesprávné. Dovolací důvod je přitom nezbytné odlišit od (konkrétně zformulované) právní otázky. K tomu, že vymezení právní otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání, shodně přistupuje též judikatura Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21).
Při absenci vymezení konkrétní právní otázky, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat, nemohlo (již z tohoto důvodu) ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dojít, což je umocněno tím, že dovolatel upíná k této části dovolací argumentace konkurující si (vzájemně se vylučující) předpoklady přípustnosti [i v tomto případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014)]. Z vymezení provedeného tak, že avizované otázky „nebyly dovolacím soudem dosud řešeny či byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“ (srov. bod III. dovolání), je zřejmé, že se nejedná o případ, kdy by dovolatel využil při vymezení předpokladu přípustnosti vícero možností v jejich posloupnosti. Navíc pro případ rozporné judikatury dovolacího soudu neuvádí rozhodnutí, která mají dle názoru dovolatele rozpor, který by měl být odstraněn, zakládat.
Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zdůraznil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické.
Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též ve výrocích II. a III., kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a ve výroku IV. o nákladech odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Vzhledem k absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání jednak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.), jednak není přípustné, a proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako vadné, dílem jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 1. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu