ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2585.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2585/2021-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně Direct pojišťovna, a. s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, identifikační číslo osoby 25073958, zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou, LL. M., advokátem se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, proti žalované TIME LIMIT s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, identifikační číslo osoby 27137899, zastoupené Mgr. Romanem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jaromírova 531/9, o 76 085 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 99/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2021, č. j. 15 Co 176/2021-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 421 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 59 C 99/2020-52, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jednak 76 085 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 26. 10. 2018 do zaplacení (výrok I.) a dále náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním. Z obsahu dovolání lze dovodit, že směřuje toliko do rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Žalovaná formulovala následující otázky:
a) Otázku důvodů hodných zřetele, které zabránily žalované spolupráci se žalobkyní na vyřešení škodné události a otázku zvláštních povinností žalobkyně, která je v postavení osoby, které zákon garantuje silnější postavení v dvoustranných právních vztazích. Těmito otázkami se dle žalované soudy nezabývaly.
b) Otázku vzniku a zejména výše újmy, která tvrzenou nečinností žalobkyni vznikla, a jejím poměrem k plnění, ke kterému byla žalovaná odsouzena. Ve vztahu k těmto otázkám žalovaná navrhovala dokazování, avšak žádný důkaz v tomto směru nebyl soudem proveden, rozhodnutí nestojí na žádné právní úvaze dotýkající se tohoto problému a návrh žalované v tom smyslu ani její právní argumentace nebyly vzaty soudy v potaz. Soudy nevydaly rozhodnutí na základě provedených důkazů ani logického zhodnocení tvrzení účastníků.
c) Otázku hodnocení tvrzení žalobkyně v tom smyslu, zda byla pojistná událost u žalobkyně před podáním žaloby již konečně vyřešena, v souvislosti s posouzením předčasnosti žaloby o regresní nárok, resp. její oprávněnosti v případě druhém, přičemž z tohoto tvrzení vyplývá buďto předčasnost žaloby nebo nedůvodnosti požadavku žalovaného na předložení chybějících podkladů, tzn. v obou případech důvodu k zamítnutí žaloby. Soudy se touto otázkou nezabývaly.
d) Otázku, že soudy nevydaly rozhodnutí na základě provedených důkazů, zejména se odchýlily od výsledků dokazování sdělením České pošty s. p., kde rozhodly bez ohledu na něj v rozporu s ním.
Podle žalované soudy za prvé postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou v tom smyslu, že základem rozhodování v soudním sporu je hodnocení důkazů a je třeba se výslovně vypořádat jak s výsledky dokazování, tak s tvrzeními účastníků řízení. To nalézací soudy zcela zásadně opominuly. Zároveň ve sporu vyvstaly právní otázky, které nebyly soudy dosud řešeny [zejm. bod a) a c)]. Podle žalované soudy porušily její právo na spravedlivý proces a v důsledku svým rozhodnutím tak nezákonně zasáhly do jejích majetkových práv.
Žalovaná dále odkázala na odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně co do popisu skutkového stavu a právní argumentace.
V doplnění dovolání žalovaná uvedla, že důvody dovolání jsou zjevně dány tím, že:
e) Podle ustálené judikatury jsou soudy povinny zcela a úplně se zabývat důkazními prostředky a tvrzeními účastníků řízení a hodnověrně se s nimi vypořádat, zejména vyvrátit se ztotožnit s učiněnou argumentací a rozhodnout na základě důkazů, které byly provedeny a výsledků dokazování a důsledně popsat v odůvodnění rozsudku tento proces a okolnosti rozhodování. V tomto smyslu se nalézací soudy odchýlily od ustálené judikatury, když nerozhodly podle provedených důkazů a nijak se nevypořádaly s řadou právních tvrzení žalované.
f) Nově řešena budiž otázka, zda je možné vydat rozhodnutí o regresním nároku bez toho, aby soud zvážil důvody hodné zřetele pro určení výše tohoto nároku. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, touto otázkou se žádný ze soudů v nalézacím řízení nezabýval, tudíž na tuto problematiku dopadá i dovolací důvod uvedený pod písm. e).
g) Nově je třeba vyřešit otázku, zda je možné žalovat o regresní nárok v případě, že žalobkyně tvrdí, že žalovaná ztížila vyřešení pojistné události, přičemž z okolností jejího řešení vyplývá, že nedošlo ani k žádnému prodlení v jejím řešení ani v krácení pojistného plnění. Zda není tedy žaloba bezdůvodná, pokud nelze objektivně prokázat ztížení řešení pojistné události a je nutné výslovně judikovat, že k takovému důkazu nestačí pouhé samotné prázdné tvrzení žalobkyně.
h) Za další by bylo vhodné, aby dovolací soud výslovně vyjádřil nesouhlas s praktikami pojišťoven, které zneužívají svého dominantního postavení na trhu a to tím způsobem, aby judikoval, že pojišťovna je povinna postupovat obdobně jako orgán veřejné moci, když jí jsou svěřeny zákonem nadstandardní, vskutku veřejnoprávní, instrumenty při řešení škodných událostí. Dovolací soud by měl vyjádřit názor, že s tímto nadstandardním oprávněním se váží též nadstandardní povinnosti a zejména odpovědnost např. v otázce toho, že její komunikace s účastníky pojistné události musí být bez veškerých pochyb prováděna tak, aby nebyla ke škodě některého z nich. Což se v daném případě nestalo. Obdobně jako je to u veřejné správy, měla by probíhat zásadně prostřednictvím datových schránek tam, kde je to možné a doporučenou poštou v ostatních případech.
Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že pokud dovolací soud posoudí podání podle jeho obsahu, snadno v něm nalezne kromě výše uvedených dovolacích důvodů i další podněty, které zaslouží rozpracování v ustálené judikatuře, popř. jsou v rozporu s ní.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání neobsahuje stanovené náležitosti, není zřejmé, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolací důvody jsou vymezeny plytce bez možnosti identifikovat konkrétní problém. Dále se žalobkyně vyjádřila k významu jí požadovaných dokumentů, jejich vlivu na ztížení šetření, k otázce doručování, k postupu soudů v řízení a správnosti jejich závěrů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. je zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
K odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, na které žalovaná v dovolání odkazovala, dovolací soud nepřihlížel, neboť takový odkaz není přípustný (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z obsahu dovolání lze dovodit, že dle žalované otázky pod písm. a), c), f) a g) nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a ve vztahu k otázkám pod písm. b), d), e) a h) se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů (dále „stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“ či jen „stanovisko“), zejména body 38 a 53].
Otázka formulovaná žalovanou pod písm. a) s ohledem na míru obecnosti žádnou konkrétní otázku, na jejímž řešení by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, nepředstavuje. Žalovaná důvody zvláštního zřetele hodné, které by žalované zabránily ve spolupráci se žalobkyní, ani zvláštní povinnosti žalobkyně vyplývající ze žalovanou tvrzeného silnějšího postavení nijak nespecifikuje, ani neuvádí, jaký vliv by měly mít na práva či povinnosti účastnic. Není tak zřejmé, jaká konkrétní otázka je dovolacímu soudu předkládána k posouzení. Konkrétně vymezenou otázku nepředstavuje ani otázka pod písm. h), neboť žalovaná v zásadě požaduje obecné vyjádření dovolacího soudu k postavení pojišťoven a jejich postupům při řešení škodních událostí. Žalovaná otázky a) a h) nevymezila určitě a s dostatečnou srozumitelností a v této části je dovolání vadné.
Ve vztahu k otázce b), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalovaná neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu. Není tak zřejmé, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolání je tak vadné i v této části.
Z formulace otázky c) s přihlédnutím k obsahu dovolání lze dovodit, že žalovaná předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je nárok žalobkyně na úhradu vyplacené částky vyloučen, když v případě vyřešení pojistné události žalobkyní nepředložení listin žalovanou nezabránilo vyřešení škodné události a v případě, že pojistná událost (prozatím) nebyla vyřešena, nelze (prozatím) uzavřít, v jaké výši újma žalobkyni vznikla. Na řešení této otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť požadavek žalobkyně shledal oprávněným (již) proto, že žalovaná možnost řádného šetření škodné události žalobkyní ztížila, nikoli proto, že by postup žalované zabránil ukončení šetření. Není tak naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Tato otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky f) a g). Žalovaná při formulaci otázky f) vychází z předpokladu existence důvodů zvláštního zřetele hodných a při formulaci otázky g) z předpokladu, že při řešení pojistné události nedošlo k prodlení ani ke krácení pojistného plnění. Takováto skutková zjištění však odvolací soud neučinil a uvedené otázky tak vycházejí z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání formulovaná otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
Ani otázky d) a e) závěr o přípustnosti dovolání nezakládají, především proto, že žalovaná nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládají ani výtky žalované týkající se porušení jejích ústavně zaručených práv. Tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srovnej zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18) a žalovaná řádně nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Oproti přesvědčení žalované, že pokud dovolací soud posoudí dovolání podle jeho obsahu, snadno v něm nalezne kromě výše uvedených dovolacích důvodů i další podněty, které zaslouží rozpracování v ustálené judikatuře, popř. jsou v rozporu s ní, dovolací soud uvádí, že není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 9. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu