ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2675.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2675/2022-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MONETA Stavební Spořitelna, a.s. , se sídlem Vyskočilova 1442/1b, 140 00 Praha 4, IČO 47115289, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem Boušova 792/25, 190 14 Praha 9, proti žalované I. K. , nar. XY, bytem XY, o zaplacení 881 176 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 C 285/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2021, č. j. 74 Co 110/2020-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 714 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 14. 3. 2019, č. j. 72 C 285/2016-100, výrokem I uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 881 176 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 832 800 Kč od 14. 4. 2015 do zaplacení, s úrokem ve výši 5,90 % ročně z částky 830 000 Kč od 4. 4. 2015 do zaplacení, to vše v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 20 000 Kč, splatných vždy k 20. dni v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude právní moci tento rozsudek, a to pod ztrátou výhody splátek; výrokem II žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení a výrokem III rozhodl, že Česká republika – Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalované a odvolání žalobkyně do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 74 Co 110/2020-194, kdy výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III., výrokem II změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 139 581,46 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při prodlení se zaplacením byť i jedné splátky; výrokem III uložil žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 33 456,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 200 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při prodlení se zaplacením byť i jedné splátky a výrokem IV rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vzniklých státu v odvolacím řízení.
Odvolací soud vyšel z obsahu spisu, z něhož vyplynulo, že dne 15. 9. 2016 byla podána žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 881 176 Kč z titulu ručení za závazky L. K., nar. XY, podle smlouvy o úvěru uzavřené L. K. a žalobkyní 22. 11. 2011, a od níž bylo žalobkyní odstoupeno dne 3. 4. 2015 pro neplnění splátek dlužnicí řádně a včas. Žalovaná na výzvu žalobkyně svůj ručitelský závazek, k němuž se v uvedené smlouvě zavázala, nesplnila. Soud prvního stupně doručil žalované dne 24. 11. 2016 elektronický platební rozkaz, jehož součástí byla výzva podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že pokud podá žalovaná odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu vyjádřila ve věci samé a uvedla, zda nárok uplatněný v žalobě uznává nebo vylíčila rozhodující skutečnosti, proč nárok neuznává. Žalovaná dne 5. 12. 2016 podala proti platebnímu rozkazu odpor, ve kterém výslovně uvedla, že uznává svůj dluh a ráda by ho splácela, avšak že je schopna s pomocí rodiny splácet měsíčně částku 3 000 Kč. Následně dne 9. 1. 2017 doručila soudu podání, v němž uvedla, že s žalobním návrhem nesouhlasí, neboť její ručení za úvěr dlužnice bylo dosaženo na základě podvodného jednání dlužnice a nepravdivých skutečností.
Na základě uvedených zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 1 o. s. ř., přičemž svůj závěr opřel o právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 522/2001, že procesní úkon žalované, obsažený v odporu proti platebnímu rozkazu, je třeba posoudit podle jeho obsahu, není rozhodující, jak je úkon označen, a proto se soud prvního stupně přiléhavě vypořádal i s následným podáním žalované, doručeným soudu 9. 1. 2017, odkázal-li na ustanovení §41a odst. 4 o. s. ř., podle něhož může účastník odvolat úkon, jen jestliže odvolání úkonu dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem. Žalovaná však podání, v němž odvolala předešlý úkon uznání závazku, doručila soudu s odstupem více jak jeden měsíc. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1635/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil právní bezvýznamnost změny postoje účastníka týkající se jeho vyjádření, že uplatněný nárok proti němu uznává, a dospěl k závěru, že uvedený právní závěr lze aplikovat i v podmínkách dané věci, kdy žalovaná změnila stanovisko ohledně uznání závazku v průběhu stanovené lhůty pro vyjádření se k žalobě. Podle odvolacího soudu správně soud prvního stupně nepřihlížel k výsledkům provedeného dokazování, učiněného před předáním spisu jiné soudkyni. Soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění a ani je tedy nehodnotí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012). Odvolací soud se vypořádal i s odkazem žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1037/2004 a ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, o nichž shledal, že nejsou na řešení dané věci přiléhavé. K námitce žalované ohledně věcné nedůvodnosti žalobního nároku uvedl, že žalovaná zjevně zaměňuje jí předpokládanou věcnou nedůvodnost žalobního nároku se zjevně nedůvodnou žalobou bránící vydání rozsudku pro uznání, což není daný případ, kdy žalobkyně požaduje z titulu ručení po žalované úhradu dluhu z nesplaceného úvěru, a kdy uvedený žalobní nárok, tak jak byl z pohledu žalobních tvrzení vymezen, bezpochyby umožňuje vydání rozsudku pro uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003). Odvolací soud zároveň konstatoval, že se v daném případě nejedná o věc, v níž by nebylo možné uzavřít a schválit smír, a že uplatněný nárok žalobou není ani v rozporu s právními předpisy; shledal tedy, že soud prvního stupně postupoval správně, neboť mohl rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání v souladu s ustanovením §153a odst. 4 bez nařízení jednání. V této souvislosti připomněl závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, podle kterého skutečnost, že předmětem smíru vypořádávajícího závazkový vztah účastníků je nárok, jehož existenci následně jedna ze stran sporu začne zpochybňovat, nebrání uzavření smíru ani jeho schválení, nejedná se tak o překážku, jež by soudu bránila rozhodnout podle uznání žalovaného, týkající se takového nároku. Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl v dané věci rozsudkem pro uznání v souladu s §153a o. s. ř. a pouze shledal důvodné odvolání žalobkyně týkající se nesprávného stanovení nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1037/2004 a ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, při řešení otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. Dovolatelka namítá, že vydání rozsudku pro uznání bránilo to, že byl vydán ve věci, kde zákon nepřipouští schválení smíru soudem, neboť by tím soud posvětil nárok žalobkyně odporující zákonu, vycházelo-li jednání hlavní dlužnice smlouvy o úvěru z jejího protiprávního jednání. Dovolatelka zdůraznila, že ručitelství žalované v takovém případě nemohlo vzniknout, jelikož je podmíněno existencí hlavního závazku, tj. především platností smlouvy, v níž byl ručitelský závazek sjednán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010 a jeho usnesení ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Dovolatelka má za to, že její ručitelství tedy vzhledem k akcesoritě ručení, podmíněné existencí hlavního závazku, nikdy nevzniklo, bylo-li dosaženo trestnou činností hlavní dlužnice L. K., za níž byla tato pravomocně odsouzena. Nemohl-li žalovaný nárok zjevně vzniknout, nelze pak vydat rozsudek pro uznání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003). Odvolací soud podle dovolatelky věc nesprávně posoudil, odchýlil se od uváděné judikatury Nejvyššího soudu a nesprávně uvedl, že na danou věc nedopadá žalovanou uváděná judikatura Nejvyššího soudu. Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož soudem stanovené splátky žalobkyni přisouzené částky jsou mimo její finanční možnosti.
Žalobkyně podala k dovolání žalované vyjádření, v němž navrhla zamítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání je nedůvodné. Oba soudy rozhodly podle jejího názoru správně, když v dané věci shledaly, že byly naplněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalované přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné pro dovolatelkou namítané nesprávné právní posouzení otázky naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to především od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1037/2004, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, a ze dne 21. 10. 2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, a též usnesení ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně v posuzované věci dovodil, že odkaz žalované na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu není na projednávanou věc přiléhavý, nejedná-li se v dané věci s ohledem na žalobní tvrzení o žalobu, která je zjevně nedůvodná. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že žalovaná zaměňuje jí předpokládanou věcnou nedůvodnost žalobního nároku se zjevně nedůvodnou žalobou bránící vydání rozsudku pro uznání, což není daný případ, jestliže žalobkyně v posuzované věci požaduje po žalované z titulu ručení úhradu dluhu z nesplaceného úvěru, což nevylučuje vydání rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř. Dovolatelka nesprávně spatřuje rozpor právního závěru odvolacího soudu s cit. judikaturou Nejvyššího soudu v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek pro uznání, vydaný soudem prvního stupně, ač se v posuzované věci jedná o věc, kde zákon nepřipouští podle jejího názoru schválení smíru soudem s ohledem na skutečnost, že by tím bylo soudem schváleno protiprávní jednání hlavní dlužnice úvěru, která se v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy, obsahující i závazek ručení žalované, dopustila trestného činu, a že ručitelský závazek tak z úvěrové smlouvy nemohl platně vzniknout. Nejvyšší soud je v této souvislosti však nucen připomenout, že jediným zákonným hlediskem, ze kterého soud obsah smíru posuzuje, je jeho rozpor s právními předpisy, přičemž soud se nezabývá např. existencí právního poměru, z nějž bylo odvozeno žalobou požadované plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, dostupném na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud zároveň vysvětlil, že kdyby podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, byl by popřen smysl soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady i dispozitivní volnosti subjektů soukromoprávních vztahů). Rozhoduje-li totiž soud o schválení smíru, nezkoumá, jaké jsou skutečně hmotněprávní vztahy mezi účastníky a zda jim navržený smír zcela odpovídá. Odvolací soud zároveň přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, dostupný na www.nsoud.cz , podle něhož po uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným soud vydá rozsudek pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 93/2001).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustným, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu