ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3331.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3331/2021-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Transakta a.s ., se sídlem v Praze 8, Bohnice, Lodžská 399/26, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 00675261, zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 97/29, PSČ 110 00, proti žalované A 11 s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Holešovice, Ortenovo náměstí 1524/36, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 27120805, zastoupené JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 39/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 3 Cmo 62/2020-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2020, č. j. 41 Cm 39/2019-106, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou na vlastní náklady do tří dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na stránkách portálu nasregion.cz po dobu jednoho roku následující omluvu: “Společnost A 11 s.r.o. se omlouvá společnosti Transakta a.s. za uveřejnění nepravdivých informací v článku „VIDEO: Kdysi slavná Bílá labuť zeje prázdnotou, do "zázraku Na Poříčí" lidé již nakupovat nechodí“, uveřejněném dne 20. 1. 2018, a to konkrétně za tvrzení, že „Dnes památkově chráněná stavba chátrá a do obchodů, které jsou ve špatném stavu, již nikdo nakupovat nechodí“ (výrok I). Dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 30 346,80 Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že vytýkané jednání žalované není projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně ve smyslu ustanovení §135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Souhlasil s tím, že při posouzení celkového kontextu sporného článku nebylo jeho obsahem tvrzení o tom, že OD Bílá labuť nenavštěvují žádní zákazníci a že neutěšený stav budovy je výsledkem činnosti žalobkyně, nýbrž srovnání stavu a významu obchodního domu v době jeho největší slávy a stavu současného. Uvedl, že to, co z obsahu článku vyvozuje žalobkyně, je její subjektivní pohled na věc, z hlediska právního posouzení věci je však podstatné objektivní hledisko, tedy jaké sdělení z obsahu článku vyvozuje čtenářská veřejnost. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že žalobkyní vytýkaná sdělení ze sporného článku mají povahu hodnotících úsudků založených na pravdivém (reálném) základu. Stejně tak se ztotožnil s jeho závěrem, že sdělení „Kdysi slavná Bíla labuť zeje prázdnotou, do "zázraku na Poříčí" už lidé nakupovat nechodí“ a „Bílou labuť už zákazníci míjí“, představují přípustnou novinářskou nadsázku. Konstatoval, že sporný článek je projevem fair kritiky, jejímž primárním cílení není dehonestace žalobkyně, ale „povzdech“ nad zašlou slávou OD Bílá labuť, shrnutí aktuálního stavu co do vzhledu budovy a jejího využití. Souhlasil se soudem prvního stupně, že ani z hlediska formy a způsobu prezentace nelze dovodit, že by kritika žalované překročila meze právem přípustné kritiky. Uzavřel, že z objektivního pohledu nelze sporný článek hodnotit jako projev neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně, neboť tento zásah představuje kritiku právem přípustnou, při níž nebyly překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, byla přiměřená co do obsahu i formy, tj. nevybočovala z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, jímž bylo srovnání stavu a významu obchodního domu v době jeho největší slávy a stavu současného s cílem upozornit na potřebu stav řešit. Uzavřel, že v projednávané věci je tak třeba upřednostnit právo žalované na svobodu projevu a šíření informací ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod nad právem žalobkyně na ochranu pověsti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání je podle §241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu (posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají); dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018).
Namítá-li tak dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Vytýká-li žalobkyně, že odvolací soud neprovedl žádné důkazy k otázce, co z obsahu článku vyvozuje čtenářská veřejnost, jedná se o tvrzenou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, či ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Zjištění odvolacího soudu o povaze namítaných výroků v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka tak svými námitkami, jejichž prostřednictvím vytýká soudům způsob dokazování v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Dovolatelkou předestřená otázka „jak vysoká intenzita difamace způsobí neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby tak, aby odůvodňovala zásah soudu“, rovněž nečiní dovolání přípustným. Předně ve vztahu k této otázce nevymezila dovolatelka žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř.), omezila se na citaci ustanovení §237 o. s. ř., aniž by specifikovala, které ze čtyř zde uvedených kritérií má za naplněné. Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Nad rámec dovolací soud podotýká, že na řešení takto dovolatelkou formulované otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud se takto vymezenou otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Dovolatelka ve skutečnosti svojí argumentací vyjadřuje celkový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že vytýkané jednání žalované není projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně, že žalobkyní vytýkaná sdělení ze sporného článku mají povahu hodnotících úsudků založených na pravdivém (reálném) základu, že jde o přípustnou novinářskou nadsázku, že sporný článek je projevem fair kritiky, jejímž primárním cílem není dehonestace žalobkyně, tedy kritiky právem přípustné, při níž nebyly překročeny meze věcné a konkrétní kritiky, a jež byla přiměřená co do obsahu i formy, tj. nevybočovala z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. Dovolatelka svoji polemiku s tímto závěrem odvolacího soudu zakládá na tom, že informace uvedené v předmětném článku překračují svojí intenzitou kritéria běžné kritiky, že podle jejího názoru obsahují i skutkové tvrzení o zchátralosti obchodního domu a jeho nízké návštěvnosti, a že svým obsahem fakticky a vážně narušují její dobrou pověst. Avšak pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání založit nemůže (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
Ani výtkou, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když extenzivně rozšířil ochranu základního práva na svobodu a šíření informací podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod i na zjevně difamační sdělení vybočující excesivním způsobem z práva na svobodu projevu, žalobkyně přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, nicméně neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by mělo být (dle mínění dovolatelky) napadené rozhodnutí odvolacího soudu případně v rozporu. Dovolatelka tedy ani zde nedostála zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. již shora zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že odvolací soud se v projednávané věci při posouzení přípustnosti kritiky ve vztahu k ochraně pověsti právnické osoby nedopustil žádných rozporných závěrů s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Naopak, v souladu s judikatorní praxí odvolací soud zkoumal míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na ochranu pověsti právnické osoby, a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace, a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany) na základě konkrétních okolností projednávané věci pečlivě zvažoval, zda se v daném případě prosadí právo na ochranu pověsti žalobkyně nebo právo žalované na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1490/2006, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5018/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). V souladu se závěry vyjádřenými v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přitom při posuzování přiměřenosti kritiky v posuzované věci zohlednil, že je nutno respektovat určitá specifika žurnalistiky, určené pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od odborných publikací), která se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a zájem veřejnosti) uchylovat k jistým zjednodušením (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005, obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání, jež dovolatelka výslovně nevymezila, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu