ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.475.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 475/2021-805
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně OK Solar-H, s. r. o., se sídlem v Plzni, Slovanská alej 1861/32, identifikační číslo osoby 29080959, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 583/15, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 2 557 786,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 86/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 6 Cmo 63/2020-759, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 796 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí nároku, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto (i procesních) otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1853/2020].
Uvedené závěry se uplatní při posuzování přípustnosti dovolání v případě první otázky „zda v posuzované věci byly naplněny předpoklady pro uložení ediční povinnosti žalované a dalším subjektům“ (srov. bod 60 in fine dovolání) [v bodě II. 5(i) dovolání žalobkyně nezformulovala konkrétní právní otázku, nýbrž pouze rekapituluje úvahy odvolacího soudu, na základě čeho a jakým postupem dospěl ke zjištění skutkových okolností posuzované věci, resp. ke skutkovému závěru, že žalovaná v rozhodném období neupřednostnila jiné soutěžitele při připojování k distribuční soustavě (což následně v dovolací argumentaci podrobuje kritice)], při jejímž řešení se měl dle žalobkyně odvolací soud odchýlit od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum která nebyla ve všech souvislostech vyřešena.
Judikatura Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, je ustálena v závěru, že jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§120 odst. 1 o. s. ř.) [srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, ze dne 23. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95, ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 307/98, a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 455/06], přičemž důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy odmítnout, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: 1. skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost a 3. je nadbytečný, tedy byla-li by skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
Primárním důvodem neprovedení důkazů navržených žalobkyní, které měly prokázat pravdivost jí tvrzených skutečností o okolnostech, za nichž byly v roce 2010 připojeny fotovoltaické elektrárny (blíže označené v bodě 33 odůvodnění napadeného rozsudku), bylo to, že takto navržené důkazy odvolací soud považoval za nadbytečné. V bodě 40 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že „… i tento menší vzorek fotovoltaických elektráren z tří desítek žalobcem tvrzených zvýhodněných elektráren za dané specifické situace, kdy se této otázce věnoval již před tím ÚOHS, postačuje k dostatečně spolehlivému závěru soudu I. stupně o nenarušování pravidel hospodářské soutěže zvýhodňováním některého ze soutěžitelů žalovaným. Proto i podle právního názoru odvolacího soudu nebylo nutno zkoumat okolnosti, za nichž byly v roce 2010 připojeny k distribuční soustavě další tři desítky FVE. Ostatně podle právního názoru odvolacího soudu za pravdu dalo ÚOHS v uvedené otázce též rozhodnutí ve věci FOX SOLAR …“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3932/2017). V bodech 42 a 43 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uzavřel, že za daných okolností vzorek tří fotovoltaických elektráren (Rýmařov, Příchovice a Tuchlovice) je dostatečný pro skutkový závěr, že „žalovaný neupřednostňoval jiné soutěžitele ve fotovoltaické energetice a z hlediska právního se tak nedopustil diskriminace žalobce, zakládající případnou odpovědnost žalovaného za škodu na majetku žalobce, jím tvrzenou.“ Odvolací soud měl pravdivost skutkových tvrzení žalobkyně o upřednostnění jiných soutěžitelů za vyvrácenou. Skutkový závěr, že žalovaná jiné soutěžitele neupřednostnila, byl (s potřebnou mírou jistoty) zjištěn, a proto další důkazy jako nadbytečné neprováděl (a nebylo zapotřebí je prostřednictvím ediční povinnosti ani obstarat). Pokud má žalobkyně za to, že bylo rozhodnuto na základě neunesení břemene důkazního, tedy, že v řízení nastal stav, který procesní teorie označuje jako non liquet (není jasno), pak odůvodnění napadeného rozsudku dezinterpretuje.
Z bodu 40 odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že k této argumentaci odvolací soud navíc dodal, že důvodným nebyl ani požadavek na uložení ediční povinnosti. K tomuto sekundárnímu důvodu odvolací soud mimo jiné uvedl: „Jestliže žalobce zastává názor opačný od závěrů ÚOHS, měl již při zahájení řízení předložit důkazy týkající se zvýhodňování jiných soutěžitelů žalovaným alespoň v takovém rozsahu, aby zpochybnil závěry ÚOHS v uvedeném směru, od kteréhož bodu by bylo možno se odrazit a prostřednictvím soudu požadovat po žalovaném vysvětlení a případně i důkazy.“
Pokud má snad žalobkyně za to, že závěr odvolacího soudu o dostatečnosti vzorku pro skutkové zjištění je jen důvodem, proč nebyla uložena ediční povinnost, pak si důvody, na nichž je rozsudek odvolacího soudu vybudován, nesprávně vykládá.
Žalobkyně první otázkou, napadla pouze jeden z těchto dvou závěrů, a to ten, který odvolací soud uvedl jako sekundární.
Za dané situace věcný přezkum posouzení první otázky nemůže ovlivnit výsledek řízení, a proto první otázka není způsobilá přípustnost dovolání založit.
Pokud žalobkyně poukázala také na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, pak nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a správnost řešení, které by mohl dovolací soud přezkoumat a která by zakládala přípustnost dovolání. Odvolací soud nepochybně neřešil, ani implicitně, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv. Žalobkyně v tomto případě nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Nejvyšší soud ostatně v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání (mutatis mutandis to platí i pro dovolání) – na újmu uplatnění práv odvolatele, resp. v tomto případě dovolatelky. Z obsahu dovolání rozhodně nevyplývá, že by žalobkyně byla kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jakkoliv omezena v dovolací argumentaci.
Na druhé otázce, a sice zda bylo možno podle §135 odst. 2 o. s. ř. vyjít ze sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže „o nediskriminačním jednání žalované“, napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobkyně podsouvá odvolacímu soudu, že postupem podle §135 odst. 2 o. s. ř. vyšel ze sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, čímž „de facto zcela nahradil (dle názoru žalobkyně nesprávně) učinění skutkových zjištění i právního posouzení projednávané věci ze strany soudu.“ To se ovšem nestalo. Přestože je v odůvodnění napadeného rozsudku na sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže opakovaně poukazováno (srov. body 37, 38 in fine, 40, 41 a 43), zřetelně z něj vyplývá, že sdělení odvolací soud nepojímá jako rozhodnutí příslušného orgánu, z nějž vychází ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., nýbrž jako jeden z důkazních prostředků, z něhož zjistil, že žalovaná v rozhodném období nenarušila pravidla hospodářské soutěže (srov. bod 37, 39 věta druhá, potažmo 40 in fine odůvodnění napadeného rozsudku). Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná v rozhodném období neupřednostnila jiné soutěžitele při připojování k distribuční soustavě, je výsledkem volného hodnocení důkazů, na nějž odvolací soud navázal právní posouzení, které vyústilo v právní závěr, že žalovaná žalobkyni nediskriminovala (srov. bod 43 odůvodnění napadeného rozsudku). Proto druhá otázka není pro napadené rozhodnutí určující a přípustnost dovolání nezakládá.
Námitka, že odvolací soud „skutkový a právní stav zde projednávané věci zjistil tak, že namísto běžného zjišťování skutkového stavu věci aplikoval na věc skutkový a právní stav Rozsudku VSPH FOX, resp. Usnesení FOX“, čímž se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, potažmo nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 34/17, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3932/2017, za účelem zdůraznění souladu se sdělením Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, tedy v rámci argumentace, kterou vysvětluje, na základě jakých důvodů žalobkyní navržené důkazy neprovedl. Tato argumentace odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která je ustálena v závěru, že za „opomenutý důkaz“ je považována také situace, pokud soud o navrženém důkazu (důkazech) nerozhodne, případně nevyloží, na základě jakých důvodů navržený důkaz (důkazy) neprovedl (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08, anebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Nejedná se o situaci, kdy by odvolací soud přikročil toliko s odkazem na obdobné rozhodnutí ve smyslu §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k potvrzení prvostupňového rozhodnutí, aniž by se blíže zaobíral srovnáním řešených sporů nejen podle jejich faktického základu, ale i z pohledu shody procesně korektním způsobem zjištěného skutkového stavu a způsobu realizace procesních práv a povinností účastníků řízení. Proto se odvolací soud od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, potažmo nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 34/17, neodchýlil.
Poukázala-li žalobkyně jak v souvislosti s první otázkou, tak v souvislosti s druhou otázkou na porušení práva na spravedlivý proces, lze tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání považovat za irelevantní, neboť poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem a i v tomto případě dovolání musí splňovat předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což se v žádném z těchto případů nestalo.
Třetí otázka, kterou žalobkyně zformulovala tak, že „(o)dvolací soud výše uvedeným nesprávným postupem při posouzení nároku žalobkyně současně nedodržel závazný právní názor, resp. pokyn, který mu Nejvyšší soud ČR uložil rozsudkem ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 32 Cdo 4338/2016-310“ (citováno i se zřejmou nesprávností), přípustnost dovolání taktéž nezakládá. Odvolací soud se tvrzeními a důkazy žalobkyně o tom, že žalovaná se vůči ní chovala diskriminačně, zabýval a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Závazný právní názor dodržel, resp. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy výše označeného rozsudku, se neodchýlil.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v té části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání není přípustné, a proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu