ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3543.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3543/2021-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: I. F. , narozená XY, bytem XY, zastoupená advokátem JUDr. Jaroslavem Bártou, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 418/25, Plzeň, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů , se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, IČO 700 99 618, zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Gregůrkem, se sídlem Husovo náměstí 82/10, Beroun, o 325.787 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 366/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2021, č. j. 19 Co 134/2021-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2021, č. j. 91 Co 134/2021-85, potvrdil rozsudek ze dne 27. 1. 2021, č. j. 19 C 366/2019-55, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu na zaplacení 325.787 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala náhrady za bolest ve výši 18.846 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 306.941 Kč s tím, že dne 29. 1. 2014 utrpěla zranění krční páteře a hrudníku při dopravní nehodě, kterou zavinil řidič protijedoucího vozidla, k němuž nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu; proto požaduje, aby jí žalovaná poskytla plnění z garančního fondu podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Soudy obou stupňů přihlédly k námitce promlčení vznesené žalovanou a shodně uzavřely, že právo žalobkyně se promlčelo podle §626 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z“, ve spojení s §629 a §620 o. z., neboť právo na pojistné plnění se promlčí nejpozději v okamžiku promlčení práva na náhradu škody a v daném případě již uplynula tříletá subjektivní promlčecí lhůta běžící od okamžiku, kdy žalobkyně získala vědomosti o osobě povinné k náhradě újmy a o újmě samotné. O osobě povinné k náhradě se žalobkyně dozvěděla již v roce 2014, což plyne z částečného plnění, které žalovaná poskytla na náhradu za bolest a za regulační poplatky. U nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění je určující moment, kdy se zdravotní stav ustálil natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz zanechal. Žalobkyně i jako laik musela vědět, že byla poškozena na zdraví způsobem, který popsala v dopisu ze dne 3. 2. 2017, k němuž připojila výpis ze zdravotní dokumentace, z níž následně vycházel i znalec oslovený žalobkyní, který za okamžik ustálení zdravotního stavu označil 30. 7. 2015 (tj. den ukončení dlouhodobé rehabilitace). Žalobkyně se minimálně od konce roku 2015 mohla obrátit na lékaře se žádostí o vyšetření a ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Není rozhodné, kdy byl reálně znalecký posudek vyhotoven, ale kdy jej objektivně bylo možné provést. Z dopisu ze dne 7. 12. 2017, zaslaného společností, kterou žalovaná pověřila šetřením škodní události, se přitom žalobkyně dozvěděla o zamítnutí požadavku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a žalovaná jí nebránila v podání žaloby ani ji neujišťovala o dobrovolné úhradě plnění. Není proto důvodu pokládat námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že závisí na otázce hmotného práva řešené odvolacím soudem rozdílně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i na otázce, jež by měla být posouzena jinak. Nesouhlasí se závěrem, že ke dni 30. 7. 2015 nabyla vědomost o škodě tak nepochybně, aby se její náhrady mohla dožadovat u soudu. Nezbytným podkladem k žalobě byl až znalecký posudek, který je oficiálním dokladem, jehož prostřednictvím lze vědomost o škodě nabýt; dovolatelka se tak o škodě dozvěděla až dne 25. 10. 2018 (odkazuje zde na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2253/13 a sp. zn. II. ÚS 2379/08, zdůrazňující ochranu zdraví jako součásti integrity člověka chráněné čl. 7 Listiny základních práv a svobod, a dále na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2946/13, vyslovující pro ni příznivé závěry o určení počátku běhu promlčecí lhůty). Vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími námitkami, že žalovaná nesplnila povinnost podle §24 odst. 11 zákona č. 168/1999 Sb. předat veškeré nezbytné podklady společnosti pověřené likvidací, že odmítla sdělit, jak určila částku 150.000 Kč, jíž byla v průběhu dřívějších jednání svolná zaplatit, že nedodržela tříměsíční limit pro sdělení, v jakém stadiu je šetření škodní události, a že dopisem ze dne 7. 12. 2017 společnost likvidující škodní událost odpovídala žalobkyni s odstupem 10 měsíců. Dovolatelka označila za neopodstatněnou kritiku znalce odvolacím soudem a zmínila své pochybnosti o osobě viníka, jehož jméno bylo bez uvedení důvodu v úředním zápisu změněno. Soudy podle žalobkyně tolerovaly porušení zákona žalovanou, které spolu s obstrukcemi společnosti pověřené šetřením škodní události vedlo ke vzniku dané situace. Podle dovolatelky poskytnutí 19.600 Kč před ukončením léčby a ustálením zdravotního stavu znamenalo uznání nároku. Navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné.
Žalobkyně uplatňuje dva nároky se samostatným skutkovým základem (náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění), přičemž náhrada za bolest je vyčíslena na 18.846 Kč. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované pod C 2236 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu ani po této novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků (mimo nároků ze spotřebitelských smluv a z pracovněprávních vztahů) se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 732/2021). Jelikož částka 18.846 Kč požadovaná na náhradu za bolest nedosahuje zákonného limitu, je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu objektivně vyloučena již s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění dovolatelka neformuluje konkrétní právní otázku, jak vyžaduje §237 o. s. ř. (k nezbytnosti vymezení konkrétní právní otázky zakládající některý z předpokladů přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4119/2017). Z obsahu dovolání se podává, že usiluje především o revizi závěru o počátku subjektivní promlčecí lhůty tak, že nabytí vědomosti o utrpěné újmě nelze spojovat s vědomím, že se ustálil zdravotní stav, nýbrž se získáním znaleckého posudku. Rozhodnutí odvolacího soudu je ovšem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, navazující při výkladu §620 o. z. na dřívější výklad §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a zdůrazňující, že škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro jeho životní úkony má změněný (zhoršený) zdravotní stav, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést zhodnocení jeho trvalých obtíží, neboť tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Není tak rozhodný okamžik reálného vyhotovení lékařského posudku, nýbrž okamžik, kdy je lékařský posudek za účelem zhodnocení ztížení společenského uplatnění možné vyhotovit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, Soubor C 569, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 52, ročník 2006, ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, č. 153/2011 Sb. rozh. obč., ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, či ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, č. 4/2021 Sb. rozh. obč.). Názor dovolatelky by v podstatě umožňoval odkládat počátek promlčecí lhůty zcela podle vůle poškozeného do momentu, kdy se rozhodne nechat si vypracovat znalecký posudek. Tím by byl do značné míry popřen účel promlčení jako takový, jenž spočívá především ve stimulaci subjektů k včasném vykonání svých práv, v limitaci doby, po níž jsou dlužníci vystaveni vynucujícímu zákroku, a v nastolení právní jistoty, jíž by se příčilo neúměrně dlouhé přetrvávání práv a povinností, jejichž prokazování po uplynutí delší doby je spojeno s určitou mírou spornosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019). Není nutná zcela nezpochybnitelná jistota v určení osoby škůdce ani vzniku újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1233/2021, a judikaturu v něm odkazovanou). Zdůraznění ochrany zdraví jakožto hodnoty chráněné ústavním pořádkem prostřednictvím odkazů na nálezy Ústavního soudu pak též samo o sobě nezakládá důvod k revizi uvedených závěrů ustálené judikatury. V odkazovaném nálezu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2946/13, se Ústavní soud vyjadřoval především k významu jiných skutečností potřebných pro vědomost o vzniklé škodě než jen ustálení zdravotního stavu; posouzení projednávaného sporu se závěry tohoto nálezu nikterak nekoliduje, neboť se z něj nepodává ani závěr hovořící pro posunutí počátku promlčecí lhůty až k dovolatelkou označovanému okamžiku zhotovení znaleckého posudku.
Ani další dovolací argumentace nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť pouze zdůrazňuje, co měl vzít odvolací soud v potaz, aniž by bylo objasněno, zda a jak se popsané okolnosti měly projevit na závěru o promlčení uplatněného nároku. Pro úplnost lze dodat k námitce uznání práva, že má-li částečné plnění dluhu představovat jeho konkludentní uznání ve smyslu §2054 odst. 2 o. z., musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek dluhu, např. plní-li dlužník částečně z povšechně známého závazkového vztahu, aniž by zpochybňoval jeho výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017). Okolnosti, z nichž by vyplývalo, že v posuzovaném případě byl částečným plněním uznán dluh i ve výši žalované částky, přitom dovolatelka neobjasňuje.
Konečně námitky procesních nedostatků v postupu odvolacího soudu, respektive odůvodnění jeho rozhodnutí, opomíjejí, že dovolací soud může k vadám řízení přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání jinak přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Nejvyšší soud tedy podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné v plném rozsahu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu