ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2972.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2972/2021-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně S. T. (dříve M.), bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému V. Š. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 547, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 260/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. února 2021, č. j. 18 Co 277/2020-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Václava Linharta, advokáta se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. července 2020, č. j. 15 C 260/2019-95, uložil žalovanému povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí „pozemek označený jako stavební parcela parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemek označený jako parcela parcelní číslo XY, pozemek označený jako parcela parcelní číslo XY, vše v obci XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY, pro Katastrální území XY – dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“ (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. února 2021, č. j. 18 Co 277/2020-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil v nákladovém výroku II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v §2 odst. 3 a v §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 16. července 2015, sp. zn. III. ÚS 1782/15/, z 5. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a z 13. prosince 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. března 2018, sp. zn. IV. ÚS 908/18/). Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a z 15. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. února 2017, sp. zn. 26 Cdo 2498/2016, z 24. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 548/2018, či ze 14. ledna 2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 6. června 2017, sp. zn. III. ÚS 1542/17, z 28. května 2019, sp. zn. IV. ÚS 2743/18, a ze 14. dubna 2020, sp. zn. I. ÚS 926/20/).
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zásadně využitelném i v poměrech nynější právní úpravy (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu z 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, a dále též usnesení z 21. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 5946/2017) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovité věci sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.) nebo i zamítnutím žaloby. Zamítnutí žaloby však má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu současně vyplývá, že při posouzení, zda argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje ten, kdo má povinnost nemovitost vyklidit, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá. Oněmi rozhodnými okolnostmi jsou pak ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva odložila (srov. opět již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále též jeho rozsudek z 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 1. prosince 2020, sp. zn. III. ÚS 1271/20/).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se otázkou aplikace korektivu dobrých mravů podrobně zabýval. Vzal přitom v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatele, nýbrž i na straně žalobkyně, jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená; přitom specifické okolnosti na straně dovolatele zohlednil stanovením delší než zákonné lhůty k vyklizení, a to i za situace, kdy v předmětné nemovitosti bydlí bez právního důvodu již od podzimu roku 2018. Nadto je zapotřebí zdůraznit, že sociální problémy dovolatele nelze řešit na úkor žalobkyně (užíváním její nemovitosti bez právního důvodu). Konečně je v této souvislosti právně bezvýznamné, zda žalobkyně vypořádala dovolateli finanční prostředky, které měl vynaložit na rekonstrukci nemovitosti; jde o jiný nárok, který předmětem tohoto řízení nebyl. Lze uzavřít, že odvolací soud posoudil takto nastolenou otázku souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v poměrech posuzované věci.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že ve vztahu k řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy navíc dovolatel nabídl alespoň z části jiný než soudy zjištěný skutkový stav (jehož součástí nebylo zjištění, že předmětnou nemovitost koupili účastníci také z finančních prostředků, které dovolatel získal prodejem svého bytu /cca 800.000,- Kč/). Přitom učiněná skutková zjištění nejsou – s přihlédnutím k provedenému dokazování – vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Jinými slovy řečeno, skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a nijak nevybočují z toho, co v běžné soudní praxi soudy z obdobných důkazů berou za zjištěno.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolací námitky proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§11 odst. 1 písm. k/, §9 odst. 1 ve spojení s §7 bodem 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 378,- Kč představující 21 % DPH – §137 odst. 3 o. s. ř. (k výši odměny advokáta viz usnesení Ústavního soudu z 24. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 201/01, a z 23. února 2016, sp. zn. III. ÚS 3699/15).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu