ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.933.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 933/2022-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně L. A. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Milanem Kučeříkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Elišky Krásnohorské 3634/19, proti žalované Hart & Partners, v.o.s. , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kořenského 1107/15, IČO: 04680294, (insolvenční správkyni O. T., nar. XY), zastoupené Mgr. Filipem Lorenzem, advokátem se sídlem v Praze, Tehovská 1237/25, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 463/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 17 Co 278/2021-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 17 Co 278/2021-281, potvrdil rozsudek ze dne 21. dubna 2021, č. j. 26 C 463/2018-241, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že výpověď žalované ze dne 26. října 2018 z nájmu tam specifikovaného bytu (dále jen „výpověď“ a „byt“) je neoprávněná a nájemní vztah mezi účastnicemi zůstává zachován, a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Ve vztahu k otázce povinnosti obou soudů zkoumat zánik dovolatelčina dluhu na službách spojených s užíváním bytu splynutím ve smyslu §1993 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dovolatelka v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikovala řádně údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenou otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec řečeného však přesto pro úplnost podotýká, že na vyřešení zmíněné otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívalo (nezáviselo). Smlouvou o postoupení pohledávky, specifikovanou v dovolání, totiž dovolatelka vstoupila (uvažováno při splnění všech zákonných podmínek) do postavení věřitelky pohledávky, jíž korespondoval jiný dluh (dluh O. T. jako vlastnice bytu vůči subjektu vykonávajícímu správu domu, v němž se byt nachází), než pro který jí byla (vedle důvodů jiných) dána sporná výpověď z nájmu bytu (zde šlo o dluh dovolatelky jako nájemkyně bytu vůči O. T. jako pronajímatelce bytu).
K otázce (tentokrát účinně nastolené), jíž dovolatelka uplatnila dovolací námitkou, že řízení v dané věci měly soudy nižších stupňů přerušit podle §109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., lze uvést následující. V ustanovení §109 odst. 1 o. s. ř. jsou pod písmeny a/ až d/ vyjmenovány případy, kdy soud musí přerušit řízení, jestliže se v něm vyskytla otázka, která dočasně brání jeho pokračování. Otázkami, které jako předběžné (§135 odst. 1 o. s. ř.), soud nesmí podle §109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. sám řešit, jsou zejména otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, kdo je spáchal, jakož i otázky osobního stavu (o takové otázky v souzené věci evidentně nešlo). Dalším případem jsou otázky, u nichž úprava rozhodování soudu o určitém právním vztahu obsahově vylučuje možnost řešit je v jiném řízení (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru, nezákonnost stávky a jiné). Kromě toho pak může jít i o situace, v nichž povinnost soudu přerušit řízení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. září 2014, sp. zn. 26 Cdo 1957/2014, z 15. února 2017, sp. zn. 21 Cdo 3197/2016, či z 21. listopadu 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017).
Otázka pravosti (existence) a výše pohledávky, jíž měla použít dovolatelka k započtení proti pohledávce O. T. na úhradu dlužného nájemného (dluh na nájemném byl dalším důvodem dání výpovědi), není otázkou, kterou by nemohl soud řešit v předmětném řízení, a je v této souvislosti nerozhodné, že o uvedené otázce je veden (v rámci insolvečního řízení dlužnice O. T.) u insolvenčního soudu incidenční spor podle §159 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. května 2019 (viz čl. II zákona č. 31/2019 Sb.); právní úprava incidenčních sporů, obsažená v ustanoveních §159 až §164 insolvenčního zákona, totiž nevylučuje možnost řešit pro ně rozhodující otázky v jiném řízení. O případ, v němž povinnost soudu přerušit řízení vyplývá přímo ze zákona, zde rovněž nešlo. Lze proto uzavřít, že odvolací soud (soud prvního stupně) se od citované judikatury neodchýlil, jestliže v okolnostech projednávané věci neshledal důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelčina výtka, že soudy nižších stupňů založily svá zamítavá rozhodnutí na závěru, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně tvrzeného započtení pohledávek (míněno započtení pohledávek, o němž bylo již pojednáno v předchozím odstavci), i přes to, že jí předtím neposkytly poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V tomto směru totiž dovolatelka přehlíží, že poučení podle §118a o. s. ř. se poskytují jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, a z 20. března 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016).
V projednávané věci nemohl soud prvního stupně poučit dovolatelku (v rozhodné době nezastoupenou) podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vztahu k tvrzenému započtení pohledávek, neboť se – přes řádné předvolání (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 237 verte spisu) – bez omluvy nedostavila na jednání před tímto soudem dne 21. dubna 2021, při němž byly provedeny důkazy, jež založily důvodnou pochybnost o existenci její pohledávky uplatněné k započtení (viz odstavec 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a protokol o jednání na č. l. 239 až 240 spisu). Pro úplnost zbývá dodat, že nemohl-li soud prvního stupně poskytnout dovolatelce poučení podle citovaných ustanovení proto, že se nedostavila k uvedenému jednání, nebyl oprávněn a povinen jí sdělovat potřebná poučení jinak a nebyl ani povinen jen z tohoto důvodu jednání odročit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný pod č. 68/2011 časopisu Soudní judikatura). Příslušná poučení pak již nemohl dovolatelce poskytnout odvolací soud při odvolacím jednání dne 11. listopadu 2021 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 278 a 279 spisu), neboť v této fázi řízení by svým procesním povinnostem (břemenům) mohla dostát jen tak, že by v odvolacím řízení uplatnila nové skutečnosti nebo důkazy v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle §243 písm. a/ o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu