ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.765.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 765/2022-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobce T. M. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému Bytovému družstvu XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, PSČ 149 00, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o bezplatném převodu vlastnictví družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 90/1999, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, č. j. 11 Cmo 85/2011-349, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2010, č. j. 42 Cm 90/1999-228,
1) zamítl žalobu doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 4. 7. 1997 (ve znění jejího doplnění doručeného Městskému soudu v Praze dne 11. 7. 2003), kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému družstvu (dále jen „družstvo“) povinnost učinit v tomto rozhodnutí specifikované prohlášení o vymezení jednotek, kterým v budově č. p. XY v XY, vymezí jednotku (byt) č. 12 [dále jen „byt“ nebo „bytová jednotka“], a aby uzavřelo s žalobcem smlouvu o převodu vlastnictví k bytové jednotce v tomto rozhodnutí specifikovaném znění (výrok I.),
2) rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a
3) zamítl návrh žalobce „na přerušení řízení do řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31Cm 205/2009“ (výrok III.).
[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, č. j. 11 Cmo 85/2011-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a II. a ve výroku III. jej potvrdil „ve správném znění, že se zamítá návrh žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení ve věci obnovy řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 205/2009“ (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Na řešení dovolatelem formulovaných otázek, „zda při splnění podmínek zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) [dále jen ‚zákon o vlastnictví bytů‘], požádání o převod vlastnictví k bytu a uzavření dohody o prodloužení lhůty k převodu vlastnictví k bytu vzniklo na straně člena družstva oprávněné očekávání, že se stane vlastníkem bytu, a zda obstrukční a kverulatorní odmítání družstva převést vlastnictví k bytu (jednotce) může legitimně takové očekávání omezit či ohrozit“, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto se jejich řešení nemůže projevit v poměrech dovolatele založených napadeným rozhodnutím (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016).
[5] Odvolací soud své rozhodnutí totiž založil na závěru, že dovolatel podmínky pro vznik nároku na uzavření smlouvy o bezplatném převodu bytu do jeho vlastnictví podle §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů nesplňuje, když dohodou dovolatele a družstva o převodu vlastnictví družstevního bytu uzavřenou dne 22. 10. 1995 (dále jen „dohoda“) byla lhůta k uzavření smlouvy o bezplatném převodu bytu podle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů prodloužena „do roku 2002“ a posléze byl dovolatel z družstva vyloučen (viz níže).
[6] Dovolatel dále dovolacímu předkládá otázky, zda lze dohodu vyložit tak, že jejím prostřednictvím byla (pouze) prodloužena lhůta k uzavření smlouvy o převodu bytu podle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, a zda případný závazek družstva k převodu bytu vzniklý na základě dohody zanikl podle §292 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Žádná z uvedených otázek, které podle dovolatele dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, však dovolání přípustné nečiní.
[7] Je tomu tak proto, že dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož dohoda nezakládá samostatný nárok dovolatele na bezplatný převod bytové jednotky, ale byla jí toliko prodloužena lhůta k uzavření smlouvy o převodu bytu podle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, je jeho výklad v souladu s §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a §266 obch. zák., jakož i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2335/2017.
[8] S ohledem na zjištěné okolnosti nemá ani Nejvyšší soud pochyb o tom, že účelem, k jehož dosažení strany dohodu uzavřely, bylo prodloužit lhůtu k uzavření smlouvy o převodu bytu podle §23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, když dohoda na toto ustanovení – jež možnost sjednání dohody o prodloužení této lhůty předpokládá – výslovně odkazuje. Ostatně i dovolatel – jak v žalobě, tak v jiné části dovolání (srov. citaci v odstavci [4] tohoto usnesení) – dohodu tímto způsobem vykládá.
[9] Jelikož je správný závěr odvolacího soudu, podle něhož dohoda nezakládá samostatný nárok dovolatele na bezplatný převod bytové jednotky, není s to založit přípustnost dovolání ani otázka týkající se zániku tohoto nároku.
[10] Předkládá-li dovolatel dovolacímu soudu dále právní otázky, prostřednictvím kterých napadá neplatnost svého vyloučení z družstva, pomíjí, že otázka platnosti jeho vyloučení z družstva již byla vyřešena v řízení vedeném pod sp. zn. 34 Cm 38/2001 (ve kterém Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č. j. 34 Cm 38/2001-107, zamítl návrh žalobce na prohlášení rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva za neplatné) a v jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné (§231 odst. 5 obch. zák.), soud platnost vyloučení z družstva přezkoumávat nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 640/2010, či ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2904/2021).
[11] Na řešení ostatních dovolatelem předkládaných otázek (vymezených v části IV. dovolání) rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nespočívá, neboť s předmětem řízení v projednávané věci věcně nesouvisí (respektive souvisí pouze okrajově), a proto jejich řešení není způsobilé ovlivnit výsledek sporu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatele příznivější).
[12] To platí také ve vztahu k dovolacím otázkám:
1) „Zda je přípustné, aby účastník zastoupený advokátem nebyl obesílán prostřednictvím svého právního zástupce a aby jeho právní zástupce nebyl obeslán k úřednímu jednání soudu vůbec s odůvodněním, že má svého právního zástupce vyrozumět sám a že proti takovéto praxi soudu neprotestoval?
2) Zda je přípustné jednat v nepřítomnosti účastníka, který není právně zastoupen, pokud požádal o odročení jednání a doložil, že je v den jednání na zahraniční dovolené, kterou měl sjednánu 6 měsíců před nařízeným jednáním ve věci?
3) Zda soud nemusí důkazy hodnotit jednotlivě a ve svém vzájemném souhrnu?“
[13] První ani druhá otázka dovolání nečiní přípustným proto, že situace v nich předpokládané v projednávané věci nenastaly. Právní zástupce dovolatele, který dovolatele v řízení zastupoval od podání žaloby až do právní moci rozhodnutí ve věci samé (srov. podání dovolatele na č. l. 402 spisu), byl (jak plyne z obsahu spisu) na jednání konaná před soudy obou stupňů vždy náležitě předvolán. Dovolatel se ostatně (s výjimkou přípravného jednání konaného 22. 7. 2004, kterého se však neúčastnil žádný z účastníků ani jejich zástupců) všech jednání v projednávané věci zúčastnil.
[14] Třetí z uvedených otázek není rovněž způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť je natolik obecná (neurčitá), že z ní nelze dovodit, jaké konkrétní vady dovolatel hodnocení důkazů odvolacímu soudu vytýká. K tomu se sluší dodat, že hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007; dále srov. v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1).
[15] Dovolání není přípustné ani k řešení dovolatelem otevřených otázek procesního práva týkajících se údajného nevypořádání se s (jeho) tvrzeními a opomenutých důkazů, jež odvolací soud (implicite) posoudil (oproti názoru dovolatele) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
[16] Z té se podává, že soud je povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a rovněž i s argumentačními tvrzeními, uplatněnými účastníky řízení. Řečené přitom neznamená, že by se soud musel vypořádat s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není totiž porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. za mnohá rozhodnutí nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 9. 2018, sen. zn. 29 NSCR 174/2016, ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014, či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3524/2019).
[17] Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vylíčil, jaké v řízení zjištěné skutečnosti jej vedly k závěru, podle něhož nemá dovolatel nárok na to, aby s ním družstvo uzavřelo smlouvu o převodu bytové jednotky podle §23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Z jeho argumentace jednoznačně vyplývá, že dovolatel uvedený nárok nemá, neboť není členem bytového družstva, když byl rozhodnutím představenstva bytového družstva ze dne 6. 9. 2000 z družstva vyloučen, tento postup byl schválen rozhodnutím shromáždění delegátů ze dne 26. 4. 2001 a návrh dovolatele na vyslovení neplatnosti tohoto vyloučení byl pravomocně zamítnut rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, č. j. 34 Cm 38/2001-107. (dovolání žalobce podané v té věci Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1820/2007). Kromě uvedeného odvolací soud dodal, že dovolatel není ani nájemcem bytu, protože podle §714 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zánikem členství v bytovém družstvu zanikl i nájem bytu.
[18] Namítá-li dovolatel v dovolání další údajné vady řízení (absence řádného odůvodnění rozhodnutí, odnětí věci zákonnému soudci, vyznačení právní moci na nepravomocný rozsudek), přehlíží, že uvedené námitky nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž v souvislosti s nimi Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
[19] Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
[20] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a družstvu tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[21] Náklady řízení družstva sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 19. 11. 2020) podle §6 odst. 1, §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 3.100 Kč a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal družstvu k tíži žalobce celkem 4.114 Kč.
[22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 10. 2022
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu