ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1494.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1494/2022-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: L. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované: A. J. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o zaplacení částky 1 356 039,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 153/2021, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2022, č. j. 23 Co 76/2022-57, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Shora označeným usnesením odvolacího soudu bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 1. 2022, č. j. 13 C 153/2021-34 (jímž bylo vyhověno návrhu žalované na přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu), tak, že „řízení se nepřerušuje do právní moci rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 227/2010“.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Jako předpoklad přípustnosti dovolání ohlašuje, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Považuje za nesprávné, že odvolací soud neaproboval přerušení řízení ani v situaci, kdy – jak dovolatelka současně namítá – lze očekávat brzké skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů (jehož výsledek považuje dovolatelka za významný pro dané řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě předchozího rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, jež bylo cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno); jiný závěr odvolacího soudu má dovolatelka za nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný. Dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury kladoucí důraz na individuální posouzení každého případu a na aplikaci korektivu dobrých mravů podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (nyní §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Odkazuje též na závěry rozhodovací praxe, dle níž hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, aby stejná otázka nebyla posuzována dvakrát. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
3. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
9. K přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přistoupí soud tehdy, jestliže probíhá jiné řízení nebo jestliže dal podnět k zahájení jiného řízení, v němž je řešena (má být řešena) otázka, která může mít význam pro jeho rozhodnutí a kterou by si jinak mohl předběžně vyřešit sám (§135 odst. 2 o. s. ř.); důvod přerušení řízení tu spočívá zejména v hospodárnosti řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2966/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2014).
10. Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soudu bezpočtukrát zdůraznil, že smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4935/2016; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1924/17, ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 564/2019, či ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).
11. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se pak také ustálila v závěru, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní, jinak řečeno dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (krom již shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, dále srovnej např. i usnesení ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016, nebo usnesení ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4405/2018).
12. Úvaha odvolacího soudu ústící v konkluzi, že nejsou dány předpoklady pro fakultativní přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nepřiměřená není a řešení relevantní otázky (jež je zde otázkou práva procesního) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přijatý závěr (o tom, že není namístě přerušení řízení) odvolací soud založil právě i na individuálních okolnostech posuzované věci, kdy měl na zřeteli i princip hospodárnosti řízení, kdy vzal v úvahu i dobu, jíž si vyžádá dokončení dříve zahájeného řízení (odmítaje – s ohledem na zjištěný stav – argumentaci žalované, že skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů lze očekávat v době co možná nejkratší), jakož i povahu v něm vydaného rozhodnutí (jako konstitutivního rozhodnutí), resp. jeho význam pro toto později zahájené řízení (o vydání bezdůvodného obohacení).
13. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1363/2019, není přiléhavý (a s jeho závěry napadené procesní rozhodnutí v rozporu není), řeší-li odkazované rozhodnutí otázku meritorního posouzení žalobou uplatněného nároku – práva na úroky z prodlení (a tam dovolacím soudem přijaté závěry byly formulovány právě i s ohledem na specifické skutkové okolnosti dané věci vedoucí k nutnosti individuálního posouzení). Nelze též ztrácet ze zřetele, že v tomto kontextu uplatňované dovolací námitky, spolu s dovolací argumentací, jež se váže k aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů v hmotněprávních vztazích, týká se nikoliv otázek (předpokladů), na jejichž řešení je založeno diformní usnesení odvolacího soudu o (ne)přerušení řízení, ale spíše již posouzení žaloby po stránce věcné (důvodnosti uplatňovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení).
14. Stejně tak není rozhodnutí odvolacího soudu v kontradikci ani k dovolatelkou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (jenž rovněž akcentuje zásadu hospodárnosti řízení, ovšem vychází z jiných skutkových předpokladů, jež v tehdy posuzované věci vedly dovolací soud k závěru o nepřiměřenosti úvah odvolacího soudu, že nejsou dány důvody k fakultativnímu přerušení řízení (v dříve zahájeném řízení byla řešena esenciální otázka oprávněnosti staveb a jejich odstranění, jež měla význam i pro rozhodnutí o uvedení staveb do předešlého stavu).
15. Způsobilým dovolacím důvodem nejsou pak ani dovolatelkou současně namítané defekty skutkových zjištění (jde-li o skutkové předpoklady, o něž odvolací soud opírá svou úvahu, jsou-li splněny předpoklady pro fakultativní přerušení řízení), resp. uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2339/2034, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Vytýká-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jí uplatněnými tvrzeními a návrhy, že jím vydané rozhodnutí je nepřezkoumatelné a vzešlo z řízení trpícího vadami, pak nelze než uvést, že ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); ani vady řízení (s účinností od 1. 1. 2013) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 věta právní o. s. ř.) a přípustnost dovolání také založit nemohou.
17. Nad rámec řečeného sluší se uvést, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu naposled vytýkanou vadou ani netrpí (nepřezkoumatelné není), pakliže je z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
18. Nelze tak sdílet ani přesvědčení dovolatelky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv (s odkazem na v dovolání citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 94/97, sp. zn. I. ÚS 336/2000, a sp. zn. IV. ÚS 201/04), nehledě na to, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
19. Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek].
20. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
21. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34.).
22. O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v končeném rozhodnutí; §151 odst. 1 část věty před středníkem, §224 odst. 1, §243c odst. 3 věta první, §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.].
23. Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 7. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu