ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1748.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1748/2022-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) J. R., narozené XY, bytem v XY b) J. V., narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 50/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března 2022, č. j. 61 Co 44/2022-353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyním náklady dovolacího řízení ve výši 21,620,28 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Petra Černického, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) výrokem I. rozsudku ze dne 16. 12. 2021, č. j. 13 C 50/2018-326, zastavil - v důsledku částečného zpětvzetí žaloby - řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly nahrazení projevu vůle žalované k uzavřené smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům specifikovaným v tomto výroku. Dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi ve výroku II. specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, pozemku par. č. XY v obci a katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský Kraj, katastrální pracoviště XY (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), kteréžto pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, přičemž každá ze žalobkyň nabývá spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny. Rozhodl rovněž o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).
2. K odvolání všech účastnic řízení (žalobkyně odvoláním napadly toliko výrok o nákladech řízení) Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 61 Co 44/2022-353, rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobkyním k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 113.195,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 42.581,- Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami (§4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“), které řádně a včas u povinné osoby uplatnily restituční nárok, a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože soudy nižších stupňů shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i svévolným pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění jejich restitučního nároku žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované v nalézacím řízení prezentovanému - jako stavební, jelikož byly odňaty státem vyhláškami ministra techniky v letech 1948 a 1953 za účelem výstavby činžovních a rodinných domů a společenských center, přičemž není podstatné, že k reálné zástavbě došlo oproti plánovanému účelu vymezenému v rozhodnutích příslušných orgánů pouze částečně.
4. Odvolací soud v jednotlivostech - v reakci na odvolací námitky žalované, jimiž argumentovala proti správnosti závěru o jejím liknavém a svévolném postupu, respektive Pozemkového fondu ČR, vůči oprávněným osobám - vysvětlil, že v letech 2000 až 2001 sice nebylo možné klást právnímu předchůdci žalované k tíži, že odňaté pozemky ocenil jako zemědělské, nicméně již v té době žalobkyně žalovanou upozornily, že pozemky byly odňaty za účelem výstavby. Na vývoj judikatury v otázce ocenění zemědělských pozemků odňatých státem k výstavbě žalovaná nijak nereagovala a ještě v roce 2018, kdy žalobkyně předložily žalované znalecký posudek oceňující nevydané pozemky v nesrovnatelně vyšší částce než žalovanou evidované, setrvala žalovaná na původním oceněné pozemků ve výši 35.395,- Kč oproti ocenění znaleckým posudkem předloženým žalobkyněmi na částku 2.369.041,50 Kč (podle tohoto ocenění by neuspokojená část restitučního nároku žalobkyň činila 1.825.675,82 Kč). Odvolací soud dále připomněl, že teprve po zahájení řízení před soudem žalovaná sama nechala odňaté pozemky ocenit znaleckým posudkem, podle něhož hodnota nevydaných pozemků činí částku 860.562,50 Kč. Lpění na nesprávném ocenění nevydaných pozemků žalovanou i odvolací soud hodnotil jako liknavý a svévolný postup, který žalobkyním znemožňoval účastnit se veřejných nabídek. Dovodil dále, že žalobkyně se relativně dlouhou dobu spokojily s nízkým oceněním jejich nároku a vyvinuly i v této situaci aktivitu po jeho částečném uspokojení, nicméně žalovaná měla při znalosti vyvíjející se judikatury sama přistoupit k ocenění pozemků jako stavebních, což učinila až po zahájení řízení před soudem. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná nemůže žalobkyním vyčítat nedostatek aktivity v situaci, kdy sama po stejně dlouhou dobu pro uspokojení restitučních nároků nic neudělala a žalobkyně neměly reálnou možnost se se svými minimálními nároky účastnit veřejných nabídek náhradních pozemků. S připomenutím závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 (ten rozsudek je, shodně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), odvolací soud upozornil, že nesnáze při vyřizování nároků vycházejících z restitučních právních předpisů nelze přesouvat na oprávněné osoby.
5. Odvolací soud dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020, shodně se soudem prvního stupně označil za nedůvodnou námitku promlčení práva na přecenění restitučního nároku vznesenou žalovanou, neboť se nejedná o samostatné majetkové právo, jež by promlčení podléhalo.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům II. a III.) podala žalovaná dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), přípustné pro řešení otázek liknavého či svévolného postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň a promlčitelnosti práva na přecenění restitučního nároku, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Žalovaná namítala, že za liknavý a svévolný postup státu při uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby nelze považovat stav, kdy oprávněná osoba požádala o přecenění restitučního nároku po patnácti letech od rozhodnutí o nevydání pozemků (vyjádřené stanovisko dovolatelka utvrdila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a rozsudek ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015). Připomněla, že restituční nárok nemohla přecenit na základě dvou znaleckých posudků předložených žalobkyněmi, neboť tyto posudky při ocenění pozemků vycházely z neschválené územně plánovací dokumentace. Přesto následně restituční nárok přecenila, a to v částce vyšší než bylo původně žalobkyněmi v roce 2000 žádáno. Upozornila rovněž na to, že v roce 2000 nemohla být povinné osobě známa judikatura k problematice oceňování odňatých zemědělských pozemků určených k zastavění, která se ustavila až později.
8. Žalovaná rovněž odvolacímu soudu vytýkala, že neposoudil správně otázku existence práva žalobkyň na přecenění restitučního nároku, o něž požádaly až v roce 2018. Připomněla, že žádost z roku 2000 žalobkyně ničím nedoložily a judikatura v otázce ocenění nevydaných pozemků ještě neexistovala. Upozornila rovněž na to, že právo na přecenění nároku by mohlo být promlčeno, popřípadě minimálně by s žádostí o přecenění neměl být spojen přímý nárok na vydání vybraných pozemků, neboť žalovaná nárok bez zbytečných prodlev na žádost žalobkyň přecenila.
9. V dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyslovily přesvědčení, že není přípustné, neboť žalovaná v něm v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř. řádně nevymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání, odkazy na judikaturu dovolacího soudu jsou pouze obecné nebo se jedná o judikaturu uplatnitelnou v jiných skutkových poměrech. Předestřené námitky pak navíc představují toliko polemiku se skutkovými zjištěními nalézacího řízení týkajícími se dosavadního postupu žalobkyň a žalované při uspokojování restitučního nároku. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované projednatelné (§241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a přípustné (§237 o. s. ř.).
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání není pro žádnou ze dvou dovolatelkou vymezených právních otázek přípustné, neboť odvolací soud se při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Ani jednu z předestřených otázek hmotného práva (posouzení liknavého a svévolného přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob v individuálních skutkových poměrech věci a promlčitelnosti práva na přecenění restitučního nároku oprávněné osoby) není důvodu od ukotvených judikatorních závěrů posoudit odchylně. Dovolací soud přitom shledal dovolání žalované projednatelným (a tudíž nikoliv vadným), neboť zákonné důvody přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) jsou vymezeny obsahově a obě právní otázky, které žalovaná položila, jsou z textu dovolání zjistitelné. V intencích ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě umožňujícího nahrazení projevu vůle povinné osoby s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k (vybraným) náhradním pozemkům oprávněné osobě pak žalovaná popírajíc judikatorně ukotvený předpoklad liknavého a svévolného postupu povinné osoby dostatečně předestřela i důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.; tyto nálezy jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
16. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že právní předchůdce žalované ocenil odňaté pozemky v nesprávné výši (jako zemědělské), ač byly státem určeny k výstavbě (a tato výstavba byla částečně realizována), čímž znemožnil žalobkyním se s takto vyčísleným nárokem účastnit - s příznivým výsledkem - veřejných nabídek. Přesto se žalobkyně aktivně snažily uspokojit i takto nízký restituční nárok v domnění, že jim byl vyčíslen ve správné výši, a několika veřejných nabídek se neúspěšně účastnily, Argumentace žalované, že žalobkyně o přecenění restitučního nároku dlouhou dobu neusilovaly, a tudíž v tomto směru nebyly aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu státu by - vztaženo k poměrům projednávané věci - nepochybně odpovídal stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, jíž vyhoví - jako v projednávané věci - až v probíhajícím soudním řízení, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se z listiny o účelu odnětí vlastnického práva k pozemkům jejich původnímu vlastníkovi (ministerské vyhlášky z let 1948 a 1953 o znárodnění podniku praděda žalobkyň bez náhrady) a z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, resp. v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010) čítající v současné době při posuzování problematiky odpovídajícího ocenění odňatého zemědělského pozemku, byl-li určen k zastavění, v případě Nejvyššího soudu již několik desítek rozhodnutí. Pokud pak žalovaná žádosti o přecenění restitučního nároku žalobkyň podpořené předložením znaleckého posudku o hodnotě odňatých pozemků vyhověla až po zahájení soudního řízení (do té doby setrvávajíc na zřejmě nesprávně provedené kvantifikaci nároku), výrazným způsobem tím ztěžovala uspokojení restitučního nároku formou účasti žalobkyň ve veřejných nabídkách. Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobkyň zůstává po dobu více než dvaceti let neuspokojen. Lpění žalované na zřejmě nesprávném ocenění nevydaných pozemků je přitom spojeno s mylným náhledem povinné osoby na potřebu nevydané pozemky ocenit jako nestavební, kterýžto nebyl zcela reflektován ani znalcem Ing. Petrem Zítkem, jenž vypracoval pro žalovanou oponentní znalecký posudek k posudku vyžádaného žalobkyněmi.
18. Závěry odvolacího soudu se nijak neodchylují od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 822/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014), jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom buď jednalo o situaci s poměry projednávané věci srovnatelné, v nichž liknavý a svévolný přístup povinné osoby byl založen (jako v projednávané věci) jednak na zdlouhavém procesu uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby a dále na ztěžování postupu při uspokojování restitučního nároku lpěním povinné osoby na zásadně nesprávném ocenění nevydaných pozemků (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015), anebo o případ odlišný, kdy povinná osoba ani přes aktivní přístup osoby oprávněné nenabízela (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároků oprávněných osob) náhradní pozemky patřičných kvalitativních a kvantitativních parametrů, a neumožňovala tak uspokojení nároků oprávněných osob v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Situace posuzovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, pak navíc nepřisvědčuje důvodnosti argumentace žalované vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud k dovolání oprávněné osoby v odkazované věci ve světle individuálně daných okolností případu konstatoval neúplnost závěru odvolacího soudu o absenci liknavého, svévolného a diskriminačního přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku osoby oprávněné. V dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, byla dovolacím soudem posuzována situace, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek – na rozdíl od žalobkyň - nezúčastnila a ani jinak neusilovala o saturaci restitučního nároku.
19. Při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle §11a odst. 1 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srovnej též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srovnej opět rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016).
20. V poměrech restitučních věcí je nutno zabývat se i tou otázkou, zda vznesením námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněného povinnou osobou nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009).
21. V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, dále Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (viz §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive §611 o. z.); k uvedenému dále srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019).
22. Nepovažovaly-li soudy nižších stupňů žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku žalobců na vydání náhradních pozemků za důvodnou (s využitím argumentace, že právo na přecenění restitučního nároku není samostatným majetkovým právem, jež by promlčení podléhalo), nikterak se tím od výše popsané judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. I pokud by se ovšem o promlčitelné právo jednalo, pak by bylo nutno námitku promlčení vznesenou povinnou osobou poměřovat korektivem dobrých mravů, kteréžto posouzení by ovšem mohlo v individuálních poměrech projednávané věci sotva vyznít ve prospěch žalované.
23. Protože žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (uplatnila argumentaci i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a ve vztahu k výroku III. O nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
24. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyním vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobkyním tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 21.620,28 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu snížené mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou osob ve výši 17.568,- Kč (tarifní hodnotu předmětu řízení představuje znalecky zjištěná cena vydaných náhradních pozemků ve výši 668.383,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyň je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3.752,28 Kč.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobkyň, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu