ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2564.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2564/2022-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. Ž. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Bohumínská 788/61, proti žalované S. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lukášem Klegou, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, o zaplacení 82.172 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 108 C 52/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2022, č. j. 71 Co 363/2021-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.711,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Lukáše Klegy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 108 C 52/2019-263, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 9. 2021, č. j. 108 C 52/2019-271, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17.546 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 132.454 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované (výrok III.) a uložil oběma účastnicím povinnost zaplatit náklady státu (výroky IV. a V.). Žalobkyně se po žalované domáhala částky 150.000 Kč s příslušenstvím, neboť jejímu otci, zesnulému J. Š., jehož se žalovaná stala jedinou dědičkou a s nímž žalobkyně žila šest let ve společné domácnosti, půjčila částky 40.000 Kč a 110.000 Kč. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala, naopak namítala, že žalobkyně se na její úkor bezdůvodně obohatila ve smyslu §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, když bez právního důvodu užívala v období od 6. 5. 2018 do 15. 5. 2019 nemovitost, která po smrti J. Š. přešla do vlastnictví žalované, přičemž nehradila ani cenu za jí spotřebované energie a vodu. Soud dal žalobkyni za pravdu co do pohledávky ze smlouvy o zápůjčce ve výši 110.000 Kč, přihlédl k později uplatněné kompenzační námitce žalované a uzavřel, že co do částky 92.454 Kč pohledávka žalobkyně zanikla započtením; žalobkyni tedy přiznal toliko částku 17.546 Kč s příslušenstvím, přičemž jí jakožto méně úspěšné ve sporu uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 71 Co 363/2021-299, rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil co do částky 128.029 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4.425 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvého stupně (výrok II.) i náklady odvolacího řízení (výrok V.) a zavázal obě účastnice k zaplacení nákladů řízení státu v poměru 85 % ku 15 % (výroky III. a IV.). Odvolací soud aproboval závěry soudu prvního stupně co do nároku žalobkyně na vrácení 110.000 Kč s příslušenstvím z titulu zápůjčky, bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor žalované a započtení pohledávek. Odchylně od soudu prvního stupně vypočítal spotřebu elektrické energie a vody žalobkyní, když zohlednil narození třetího dítěte v rodině žalované v rozhodném období, a tedy odlišný poměr spotřeby žalobkyně vůči spotřebě rodiny žalované.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala žalobkyně dovolání, a to proti výroku II. (správně zřejmě výroku I.), co do části potvrzující do výše 82.172 Kč zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti výrokům II. i III. Přípustnost mimořádného opravného prostředku dovolatelka dovozuje z několika otázek. Zprvu uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to otázky rozporu výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy a otázky neprominutí dluhu ze strany žalované. Dále se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení včasnosti kompenzační námitky žalované uplatněné v rozporu s koncentrací řízení. Naposled žalobkyně vnímá přípustnost dovolání opět v otázce neřešené, jíž má být právo na náhradu nákladů řízení žalované za situace, v níž nepostupovala dle §142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
4. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný a zmatečný, nesouhlasí s tam uvedenými tvrzeními a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobkyně není přípustné.
9. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu může žalovaný vznést námitku započtení s následky uvedenými v §98 o. s. ř. nejen za řízení prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace. Jde totiž o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení a jehož důsledkem je zánik vzájemných pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016, a ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017). Nadto zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního projevu učiněného po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a též samotný kompenzační projev jsou novými skutečnostmi ve smyslu ustanovení §205a písm. f) o. s. ř., neboť jde o skutečnosti, které v době rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovaly a nemohly být uplatněny; jsou tudíž způsobilým odvolacím důvodem podle posledně citovaného ustanovení, a byly-li v odvolání uplatněny, má k nim odvolací soud přihlédnout (obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014).
10. Pokud tedy žalovaná zesplatnila pohledávku v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a to až poté, kdy nastala koncentrace řízení, přičemž ji následně započetla oproti pohledávce žalobkyně a v řízení uplatnila kompenzační námitku, nejedná se o postup proti zákonným či judikaturou dovozeným pravidlům. Soud prvního stupně proto nepochybil, když k námitce započtení přihlédl, stejně jako se odvolací soud aprobováním závěrů soudu okresního nezprotivil ustálené rozhodovací praxi soudu dovolacího.
11. Též v další části dovolání není nastolena právní otázka ve smyslu §237 o. s. ř., nýbrž toliko námitka v podobě polemiky se skutkovým závěrem nalézacích soudů o tom, že nedošlo k prominutí dluhu ze strany žalované. Poněvadž je dovolací přezkum podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 vyhrazen výlučně otázkám právním a Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů v dovolacím řízení vázán, nejsou tyto výtky způsobilé založit přípustnost dovolání (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2239/2018, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2904/2019, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1289/2020).
12. Co se týče otázky údajného rozporu výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy, kterou má dovolatelka za doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou, nelze než konstatovat, že se jedná toliko o speciální případ v judikatuře již posuzované obecné právní otázky, jež tudíž přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2526/2016). Nejvyšší soud se totiž již dříve naznačovanou problematikou (může-li být na výkon vlastnického práva v podobě požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci od majitele odlišným subjektem nahlíženo jako na rozporný s dobrými mravy) zabýval (porovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, nebo ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1551/2018). Nastíněný úsudek dovolací soud připustil, vykazuje-li konkrétní kauza taková specifika, jež intenzivně odůvodňují nepřiznání uplatňovanému právu právní ochrany. V nyní posuzované při ovšem takové skutečnosti shledány nebyly (srov. především popis skutkových okolností sporu v odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů), přičemž postup a úvahy soudů nižších stupňů (byť z větší části implicitní) Nejvyšší soud nepokládá za zjevně nepřiměřené. Je tedy zřejmé, že ani v tomto směru není možné na přípustnost dovolání usuzovat.
13. Dovolání žalobkyně nemůže být přípustné ani pro řešení otázky práva žalované na náhradu nákladů řízení, neboť ta je z dovolacího přezkumu vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, dle něhož je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení objektivně nepřípustné (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1593/2018, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1707/2020, a ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 304/2021, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1208/20, bod 5, a ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, bod 13).
14. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.420 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a zvýšením o DPH má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.711,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu