ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2960.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2960/2022-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) Ch. K., narozený XY, bytem XY, b) E. D., narozená XY, bytem XY, c) U. D., narozená XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, za účasti: Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby: 00006947, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 140/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2022, č. j. 29 Co 446/2021-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit České republice – Ministerstvu financí náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1) Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 29 Co 446/2021-89, potvrdil výrokem I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2021, č. j. 22 C 140/2019-51[kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 17. 1. 2019, č. j. MF-16085/2018/4402-30, ve znění rozhodnutí ministryně financí ze dne 6. 6. 2019, č. j. MF-16085/2018/4402-38, tak, že každému ze žalobců se přiznává náhrada za znárodněný majetek podniku J. K., továrna na pletené zboží, se sídlem XY, ve výši určené znaleckým posudkem – výrok I.) a rozhodnuto o nákladech řízení – výrok II.] a výrokem II. uložil žalobcům povinnost nahradit České republice – Ministerstvu financí (dále „další účastník řízení“) náklady dovolacího řízení ve výši 900,- Kč.
2) Odvolací soud vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu specifikovanou v bodě 15. odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že žalobci uplatněný nárok na náhradu dle ustanovení §8 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen „dekret č. 100/1945 Sb.“), by za předpokladu, že skutečně vznikl, účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), tj. ke dni 1. 4. 1991, zanikl. Proto bylo nadbytečné, jak činil soud prvního stupně, zabývat se otázkou, zda nyní již je neexistující nárok promlčen či nikoliv, a rovněž otázkou aktivní legitimace žalobců k uplatnění neexistentního nároku. Ve vztahu k předestřené konkluzi o zániku nároku odvolací soud vysvětlil, že není podstatné, jaké očekávání u žalobců vzbudilo vyjádření České republiky v řízení před Výborem OSN pro lidská práva, že žalobci mají stále možnost požádat Ministerstvo financí o náhradu za znárodněný majetek podle dekretu č. 100/1945 Sb., které žalobci vyvolali, neboť takové vyjádření není právní skutečností, která by byla způsobilá právo na náhradu za znárodněný majetek založit.
3) Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci majíc je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení již judikaturou částečně vyřešených právních otázek, jež by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak. Mají za to, že by odchylně měla být posouzena otázka námitky promlčení žalobou uplatněného nároku a jejího rozporu s dobrými mravy, jakož i otázka údajného zániku nároku na náhradu podle dekretu č. 100/1945 Sb. účinností zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci rovněž spojují řešení otázky promlčení nároku na náhradu za znárodněný majetek podle dekretu č. 100/1945 Sb. s dosud neřešenou otázkou počátku běhu promlčecí lhůty, který nikdy nenastal, neboť stát nesplnil zákonné podmínky pro to, aby se nárok mohl stát tzv. dospělým, tzn. nikdy žalobcům a ani jejich právnímu předchůdci nedoručil ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. výměr o znárodnění majetku, za nějž je náhrada žádána. Námitku promlčení pak dovolatelé považují za nemravnou s ohledem na slyšení probíhající v roce 2011 před Výborem OSN pro lidská práva, při němž se Česká republika vyjádřila v tom smyslu, že žalobci mají možnost požádat si o náhradu za znárodněný majetek u Ministerstva financí. S ohledem na specifické okolnosti případu (spočívající právě ve státem výslovně připuštěné možnosti domáhat se náhrady za znárodněný majetek u Ministerstva financí, jež současně zakládá legitimní očekávání žalobců v možnost uspokojení nároku), pak dle dovolatelů nelze přihlédnout k judikatuře Nejvyššího soudu (jednotlivá rozhodnutí žalobci specifikují), od níž by se tak měl dovolací soud v nyní posuzované věci při řešení otázky rozporu námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy odchýlit, neboť řečené specifické okolnosti případu takový odklon od judikatury posuzující jiné, nesouměřitelné skutkové okolnosti plně odůvodňují. Žalobci dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. měly zaniknout nároky na náhradu za majetkové křivdy, jež byly spáchány před tzv. rozhodným obdobím. Připomínají, že z mlčení zákona nelze dovozovat, že by nebylo možné dovozovat existenci práv a povinností vzniklých v souvislosti s odnětím vlastnického práva podle dekretu č. 100/1945 Sb. Pokud opačný výklad pak přijala judikatura vrcholných soudů, jedná se dle dovolatelů o jasný exces a věc by měla být zcela jistě posouzena jinak. Pokud by totiž zákonodárce chtěl zrušit práva a povinnosti založená na předpisech o odnětí vlastnického práva před rozhodným obdobím, pak by to výslovně uvedl přímo do textu později přijatého zákona. V dovolání žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4) Další účastník řízení ve vyjádření k dovolání žalobců obšírně reagoval na argumentaci dovolatelů o počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku za znárodněný majetek ve smyslu ustanovení §8 dekretu č. 100/1945 Sb., jakož i na další dovolateli předestřené konsekvenci vážící se k námitce promlčení tohoto nároku vznesené dalším účastníkem řízení a jejího posouzení podle kritéria dobrých mravů. K této argumentaci shrnul, že ani odlišné posouzení otázky promlčení nemůže změnit závěry soudů nižších stupňů o nedůvodnosti žaloby, neboť existenci v něm uplatněného nároku není možné dle platné judikatury posuzovat podle dekretu č. 100/1945 Sb., ale výlučně podle speciálních restitučních předpisů. Další účastnice řízení s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž zevrubně cituje, připomíná, že restituční předpisy přijaté po roce 1989 poskytnutí náhrady za znárodněný majetek (naturální nebo finanční) umožňovaly pouze tehdy, pokud k zásahu státu do vlastnictví, například znárodněním, došlo až v rozhodném období, tj. po 25. únoru 1948, což ovšem nebyl případ právního předchůdce žalobců. Má rovněž za to, že okolnosti projednávané věci nejsou specifické do té míry, že by bylo na místě oproti jiným již vyřešeným případům přistoupit k přehodnocení dosavadní konstantní judikatury. Další účastník řízení navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě jako nedůvodné, zamítl.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
6) Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7) Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8) Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu pak lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9) Dovolání žalobců není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešených (počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za znárodněný majetek dle ustanovení §8 dekretu č. 100/1945 Sb. a soulad vznesené námitky promlčení s korektivem dobrých mravů vzhledem k tvrzenému legitimnímu očekávání žalobců v možnost uspokojení nároku u příslušného státního orgánu), potažmo řešených pouze částečně vzhledem ke specifickým okolnostem případu, již jen proto, že s jejich posouzením není spojen obecný předpoklad přípustnosti dle ustanovení §237 o. s. ř.; dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu totiž na jejich řešení nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jak se podává z bodu 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen nikoliv proto, že by odvolací soud dospěl ke shodnému závěru o promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu za znárodněný majetek dle dekretu č. 100/1945 Sb. a s ním souvisejících otázek v dovolání vymezených, ale v důsledku konkluze formulované v tom smyslu, že předmětný nárok není existentní. Argumentace odvolacího soudu se pak výlučně upínala k judikatorním závěrům Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež odvolací soud promítl i do posouzení přítomné právní věci (srovnej body 15. 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
10) Dovolateli akcentovanou otázkou, lze-li se úspěšně domáhat náhrady za znárodněný majetek jejich právního předchůdce ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb., se již Nejvyšší soud ve své činnosti zabýval, přičemž odvolacím soudem přijaté názory v ní vyřčené teze sledují. V rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež obstála i v rámci přezkumu před Ústavním soudem (viz mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15, či ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17), je konstantně artikulována specialita restitučních zákonů vůči ostatním právním předpisům. Judikatura přitom zdůrazňuje vůli zákonodárce napravit toliko některé majetkové křivdy, jež nastaly před rokem 1990, a i pro případy, došlo-li k újmě neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů z let 1945 – 1948, nepřipouští dožadovat se reparace mimo rámec stanovený restitučními předpisy, čímž vytěsňuje možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2633/2017, jakož i v něm citovaná usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, nebo ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015). Opomenuty současně nezůstávají principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně srovnej plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., v jehož závěru byl právní názor o specialitě restitučních předpisů vztažen i na případy majetkových křivd, ke kterým došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové újmy – viz blíže též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3680/2016).
11) Již v řadě předchozích rozhodnutí se dovolací soud k vyslovenému přiklonil i za situací, v nichž došlo ke znárodnění majetku na základě poválečných dekretů (např. dekretem č. 100/1945 Sb., jako je tomu v projednávané kauze) před rozhodným obdobím ve smyslu restitučních předpisů (viz kromě již jmenovaných usnesení sp. zn. 28 Cdo 2633/2017 a sp. zn. 28 Cdo 3680/2016 též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2811/2015, nebo ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3628/2014). Důvodně přitom odmítá výklad, jenž by vedl k poměru mezi nápravou křivd, na něž restituční legislativa pamatuje a stanoví podmínky i rozsah jejich reparace, a náhradou újem, restitučními předpisy výslovně neregulovaných, jež by z důvodu naznačené absence úpravy podléhaly režimu poválečných předpisů o znárodnění. Taková interpretace by totiž zcela popírala v rozporu s úmyslem demokratického zákonodárce smysl restitučního zákonodárství jako nástroje nápravy pouze některých majetkových bezpráví.
12) Jiné posouzení otázky možného uplatnění restituční náhrady podle znárodňovacích dekretů, pokud k odnětí vlastnického práva státem došlo před tzv. rozhodným obdobím, nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněné, neboť žalobci žádné relevantní specifické okolnosti, jež by měly potenciál k provedení judikatorního odklonu nejen od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu, ani netvrdily. Novější rozhodovací praxe obou vrcholných soudů pak správnost výše připomenutých konkluzí naopak potvrzuje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 28 Cdo 2563/2018-240, proti němuž směřující ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 775/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 28 Cdo 4513/2018-156, proti němuž směřující ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1569/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, č. j. 28 Cdo 2633/2017-275, proti němuž směřující ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 3295/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 3680/2016-165, proti němuž směřující ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 897/17). Sluší se k argumentaci žalobců o zachování jejich nároku na náhradu za znárodněný majetek před rozhodným obdobím dle ustanovení §8 dekretu č. 100/1945 Sb. v důsledku „mlčení zákona“ uvést, že v obdobných skutkových poměrech v nálezu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 3295/17, Ústavní soud mimo jiné dovodil, že „ zákon o mimosoudních rehabilitacích je ve vztahu k dekretu č. 100/1945 Sb. speciálním právním předpisem, v důsledku čehož je v dané věci vyloučeno přiznání náhrady přímo podle tohoto dekretu, a to právě s ohledem na omezení zakotvené v §2 odst. 3 větě druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích a princip lex specialis derogat legi generali. Podpůrné uplatnění obecného právního předpisu by bylo samozřejmě namístě tehdy, nedával-li by speciální právní předpis na určitou právní otázku odpověď; taková situace však nyní, jak obecné soudy zcela správně naznaly, nenastala.“
13) Z uvedeného plyne, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14) Protože žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu „do všech jeho výroků“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
15) Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a dalšímu účastníku řízení vznikly v dovolacím řízení náklady, jsou žalobci povinni tomuto účastníku řízení tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení §1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu