ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3752.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3752/2021-610
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. U., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 163/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2021, č. j. 69 Co 378/2020-524, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2021, č. j. 69 Co 378/2020-524, se ruší v části výroku I., v níž byl rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 31. srpna 2020, č. j. 8 C 163/2018-311, potvrzen ve výroku I., pokud jím byl na žalobce převeden pozemek parc. č. XY v k. ú. XY; současně se v části výroku I. týkající se uvedeného pozemku ruší též rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 31. srpna 2020, č. j. 8 C 163/2018-311, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 69 Co 378/2020-524, rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 8. 2020, č. j. 8 C 163/2018-311, potvrdil v části výroku I., v níž byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části tohoto výroku, týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jakož i ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v uvedeném rozsahu tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně potvrdil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech vedlejších účastníků (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi vedlejšími účastníky a žalobcem (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobce plynoucího z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), postupovala svévolně a liknavě. Vyšed ze zjištění, že přes nárokovaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví státu a správě Státního pozemkového úřadu vede přístupová cesta k zahrádkářské osadě nebránící jeho využívání ve zbývající části, coby zemědělské půdy (louky – pozemek je evidován jako trvalý travní porost), přičemž tato cesta nemá charakter stavby ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že vybraný pozemek je vhodným náhradním pozemkem ve smyslu zákona o půdě. Žalobě o jeho bezúplatný převod na žalobce za účelem částečného uspokojení jeho restitučního nároku proto vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Brojila vůči té části jeho výroku I., v níž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú XY. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „vhodnosti“ tohoto pozemku k převodu na žalobce, coby náhradního zemědělského pozemku. Měla za to, že převodu předmětného pozemku brání existence přes něj vedoucí cesty (účelové komunikace) zajišťující spojení přilehlé zahrádkářské osady s veřejnou komunikační sítí. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15. Upozorňovala, že v části dotčené účelovou komunikací nabyl žalobce v rozporu s ustálenou judikaturou k pozemku pouze „holé“ vlastnictví. Závěry odvolacího soudu o vhodnosti předmětného pozemku k náhradnímu uspokojení žalobcova restitučního nároku shledávala současně nepřezkoumatelnými. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k převodu na oprávněnou osobu, coby náhradního zemědělského pozemku ve smyslu zákona o půdě, závěry plynoucími z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu důsledně neřídil (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Rozhodnutí odvolacího soudu současně netrpí ani dovolatelkou namítanou nepřezkoumatelností, jsou-li z jeho odůvodnění patrné důvody napadeného rozhodnutí, přičemž ani jeho případné formulační nedostatky (deficity z hlediska požadavků kladených na odůvodnění rozsudku ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.) nemohly být na újmu uplatnění jejích práv, nebránily-li jí ve formulaci zcela konkrétních dovolacích námitek (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Tím ovšem nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě nevydaný požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokových nemovitostí.
Judikatura dovolacího soudu dále dovodila, že překážkou vydání náhradního zemědělského pozemku ve smyslu zákona o půdě může být i skutečnost, že tento pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění. Mezi překážky vydání náhradního zemědělského pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situace, kdy by oprávněná osoba získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace). Srov. K tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) nebo účelové komunikace (§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008). Náhradní uspokojení restitučního nároku je tak vyloučeno tam, kde by vedlo k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021).
Ve světle výše uvedené judikatury jest ovšem závěry odvolacího soudu považovat za předčasné, jestliže se důsledně nezabýval existencí cesty (komunikace) vedoucí přes vybraný pozemek (parc. č. XY v k. ú. XY) a z ní plynoucího veřejného zájmu na užívání části předmětného pozemku, coby (veřejně přístupné) účelové komunikace zajišťující napojení přilehlé zahrádkářské osady k dopravně-komunikační síti. Nezkoumal totiž, zda a v jakém rozsahu je existující cesta užívána veřejností (uživateli zahrádkářské osady), případně, zda by bylo lze spojení zahrádkářské osady s veřejnou komunikační sítí zajistit i přes jiné veřejně přístupné pozemky, a případný veřejný zájem na zachování státního vlastnictví k dané části pozemku nekomparoval se zájmem oprávněné osoby na náhradní uspokojení restitučního nároku – nehodnotil, zda restituční nárok nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního zemědělského pozemku z vlastnictví státu či vydáním geometrickým plánem oddělené zemědělsky využitelné části předmětného pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21).
Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci, tedy Nejvyšší soud dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů dovolatele byly odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se návrh na odklad právní moci vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 1. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu