ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1087.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1087/2022-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání, které podal obviněný V. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 11 To 216/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 23/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 6 T 23/2022, byl obviněný V. T. pod bodem 1. uznán vinným jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak pomocí k přečinu omezování osobní svobody podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §171 odst. 1 tr. zákoníku a pomocí k přečinu nebezpečného vyhrožování podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že společně se spoluobviněným M. A., nar. XY, dne 25. 2. 2022 kolem 17:15 hod. společně přijeli do místa bydliště L. L., nar. XY, v obci XY, okres XY, kde zaparkovali osobní vozidlo zn. XY, RZ XY, které řídil obž. A., za domem L. L., obž. T.na pokyn obž. A. pod záminkou, že si chce s pošk. L. promluvit, tohoto prostřednictvím telefonického hovoru, který uskutečnil v cca 17:15 hod., vylákal ven z domu, poté co pošk. L. odemkl branku, tak zpoza rohu vyskočil obž. A., který v ruce držel kladivo, tímto začal napřahovat na pošk. L., který se snažil ustupovat směrem ke vchodu do domu, postupně byl pošk. L. obž. A. zatlačen až do domu, kde jej obž. A. kopnul do žeber na levé straně, oba obžalovaní společně vstoupili do domu za pošk. L., kde obž. A. na pošk. L. opakovaně křičel "kde máš peníze", tento mu opakovaně říkal, že žádné nemá, že má jen 600 Kč v košili, která visí na dveřích od záchodu, aby svoji hrozbu obž. A. podpořil, kladivem rozbil router, který se nacházel v rohu místnosti, mobilní telefon pošk. L., který ležel na stole, a pak poslal obž. T., aby košili prohledal, tento skutečně našel 600 Kč, drobné mince v hodnotě 60 Kč a cigarety v hodnotě 121 Kč, které si také vzal, a ze stolu odcizil další krabičku cigaret v hodnotě 121 Kč, která tam ležela, poté obž. A. přinutil pošk. L. vyjít z domu na dvůr a dále ven za bránu pozemku do uličky za domem k autu, které tam při příjezdu zaparkovali, obž. A. otevřel kufr vozidla a přikázal pošk. L., aby si tam vlezl, což poškozený odmítl a rozběhl se směrem ven z uličky, doběhl na vedlejší pozemek, kde požádal o pomoc, obžalovaní poté co viděli, že je tam další osoba, sedli do auta a z místa odjeli, jeli do obce XY k domu čp. XY, kde v cca 17:25 hod. obž. T. na pokyn obž. A. prostřednictvím telefonického hovoru vylákal z domu J. J., nar. XY s tím, že si zakouří, přičemž na její výslovný dotaz jí potvrdil, že je sám, a když tato z domu vyšla a přišla k autu, tak jí obž. T. sedící na místě řidiče otevřel zadní dveře, pošk. J. si sedla na zadní sedadlo za řidiče, v tu chvíli zpoza rohu hospody vyběhl obž. A., zabouchl zadní dveře u spolujezdce, kterými do vozidla nastoupila pošk. J., oběhl vozidlo a sedl si na zadní sedadlo k pošk. J., udeřil ji pěstí do obličeje a křičel na ni, přičemž v ruce držel kladivo a mával s ním proti J., mezi tím se obž. T. s vozidlem rozjel a odjížděl z místa směrem na XY, v průběhu cesty obž. A. po pošk. J. chtěl, aby vylákala ven jejich společného známého A. M., že pro něj budou kopat hrob, aby věděla, jak taky skončí, vyhrožoval jí, že ji zavře do sklepa a že ji odveze cikánům do XY, kde bude šlapat, ještě dvakrát udeřil pošk. J. pěstí do obličeje v oblasti nosu a vyhrožoval, že ji zabije, po příjezdu na XY k domu č.p. XY donutil obž. A. pošk. J. vystoupit z vozidla a jít do domu, kde si v chodbě sedla na židli, společně s ní si tam sedl obž. A., který se ji snažil uklidnit, přičemž poškozená se obž. A. bojí od doby, co se s ním rozešla, kdy ji tento cca 6 měsíců opakovaně kontaktuje přes SMS a messenger, kde jí vyhrožuje násilím, že ji odveze do XY a dá ji cikánům, dále opakovaně vyhrožuje jí i jejím blízkým zabitím, přičemž tímto jednáním způsobili L. L. rozbitím routeru škodu ve výši 4.140 Kč a rozbitím telefonu zn. Samsung škodu ve výši 700 Kč .
Za to byl obviněný V. T. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za využití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudkem dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. A.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 6 T 23/2022, podal obviněný V. T. odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 11 To 216/2022 , a to tak, že napadené rozhodnutí podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 11 To 216/2022, podal obviněný V. T. dovolání (č. l. 540-542), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že nedošlo k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže spočívajícím v užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Trvá na tom, že z popisu skutku se žádné jeho násilné jednání nepodává. Násilí vůči poškozeným se dopustil spoluobviněný A., který jednal zcela samostatně, přičemž ohrožoval kladivem nejen poškozené, ale i dovolatele, který tak jednal z donucení. To se ostatně podává i ze skutkové věty, kde je uvedeno, že jej spoluobviněný A. poslal prohledat košili poškozeného L. Pokud by jednal společně se spoluobviněným A., pak by bylo nutno posoudit jednání spoluobviněného A. jako tzv. exces ze spolupachatelství, za nějž nemůže být dovolatel trestně odpovědný. Pouhé odebrání finančních prostředků samo o sobě znaky trestného činu loupeže nenaplňuje. V dovolatelově případě by bylo možno uvažovat o naplnění jiné skutkové podstaty, která však nebude obsahovat znak násilí.
Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný uvedl, že jeho naplnění je dáno skutečností, že mu byla uložena taková výše trestu, která je v rozporu s jeho přiměřeností podle ústavních norem. V tomto směru odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I ÚS 603/06) a judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005) s tím, že je vždy nutno zkoumat a následně zohlednit dopad uloženého trestu do sféry základních práv dovolatele. S ohledem na zanedbatelnou míru, jakou se podílel na žalovaném jednání, absenci jakéhokoli násilí z jeho strany a skutečnost, že sám byl obětí agresivního jednání spoluobviněného A., shledává jemu uložený trest jako nepřiměřeně přísný. Soudy tak nedostatečně zohlednily míru jeho zapojení do trestné činnosti i míru nátlaku ze strany spoluobviněného, resp. pravidla pro ukládání trestů ve smyslu ustanovení §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že mu neměl být uložen trest nepodmíněný.
Obviněný V. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 11 To 216/2022-505, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 11. 2022, sp. zn. 1 NZO 828/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitkám obviněného nelze přiznat jakékoli opodstatnění.
Poukázala na to, že obviněný se uvedeného jednání dopustil společně se spoluobviněným A., přičemž podle ustálené judikatury společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů. Ta v případě spolupachatelství není vyžadována, neboť u spolupachatelství postačí konkludentní dohoda [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925 sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Odkázala na odůvodnění nalézacího soudu, zejména v bodě 26. rozsudku, s tím, že se nalézací soud řádně vypořádal i s otázkou nátlaku ze strany spoluobviněného A., když odkázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 200/2021. Uvedla, že obviněný měl možnost poškozeného L. před spoluobviněným A. varovat nebo z místa odejít, avšak naopak mu pomáhal odcizit věci poškozeného, a to včetně věcí, které mu ani A. nepřikázal vzít. Nadto nelze opomenout ani to, že oba soudy se s uvedenou námitkou již řádně vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Podle státní zástupkyně uvedené námitky ve své podstatě nejsou způsobilé naplnit obsah předmětného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů.
Stran námitky nepřiměřeně přísného trestu, podřazené dovolatelem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že v rámci tohoto dovolacího důvodu, a ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1586/2015). V projednávané věci rovněž nelze shledat porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí, která má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Odkázala na odůvodnění nalézacího soudu v bodě 30. rozsudku s tím, že nalézací soud uložil obviněnému trest ve čtvrtině zákonné sazby stanovené pro nejpřísněji kvalifikovaný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž neshledal zákonné podmínky pro zařazení do přísnějšího typu věznice. Odvolací soud oproti soudu nalézacímu neshledal podmínky uplatnění polehčující okolnosti podle §41 písm. d) tr. zákoníku (spáchání činu pod nátlakem), ale s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius nepřistoupil k modifikaci. Námitky obviněného je podle státní zástupkyně třeba odmítnout, přičemž trest uložený nalézacím soudem je nutno vnímat jako spíše benevolentní.
S ohledem na uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 11 To 216/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Obviněný svou námitku nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku „užití násilí“ a „užití pohrůžky bezprostředního násilí“ uplatňuje s odkazem na to, že násilí či pohrůžek bezprostředního násilí se měl dopustit toliko spoluobviněný M. A. Dovolatel sám jednal pod nátlakem ze strany spoluobviněného, tedy z donucení.
Takto formulované námitky vycházejí z jiného než soudy učiněného závěru o skutkovém ději, neboť obviněný vychází primárně z toho, že se spoluobviněný M. A. uvedeného jednání dopustil samostatně, přičemž dovolatel byl toliko osobou plnící pod nátlakem jeho příkazy. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se přitom dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat nejen v působení na poškozeného tím, že na zdůraznění svých požadavků pachatel poškozenému hrozí naznačováním úderů či ukázáním zbraně (např. nože), ale také v zastavení poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. k tomu R 11/2011) – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).
Stěžejní v projednávané věci je závěr soudu, že se obviněný uvedeného jednání dopustil ve spolupachatelství s M. A. ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) .
Spolupachatelství přitom vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkové věty rozsudku se podává, že obviněný se spoluobviněným M. A. společně přijeli, zaparkovali, společně vstoupili do domu. Spoluobvinění rovněž společně z místa činu odjeli. To se týkalo jednání, jehož se dopustili ve vztahu k poškozenému L. L., které bylo následně kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Přestože je z popisu skutku zjevné, že to byl spoluobviněný M. A., kdo měl vedoucí úlohu v celém jednání, a obviněný byl osobou, která povětšinou toliko postupovala podle jeho instrukcí, nelze odhlédnout od toho, že obviněný si byl velmi dobře vědom toho, s jakým záměrem jedou do domu poškozeného, stejně jako skutečnosti, že spoluobviněný byl ozbrojen kladivem. Jak se podává z odůvodnění nalézacího soudu, obviněný „ musel vědět, že poškozeného L. L. vylákal z domu pod smyšlenou záminkou, kdy sám ve své výpovědi v rámci hlavního líčení uvedl, že za poškozeným jeli proto, že měl dodat do výkonu trestu M. B. z XY a jeli poškozenému vyčinit “, přičemž obviněný „ věděl, že obžalovaný M. A. je ozbrojen kladivem “. Obviněný tedy vylákal poškozeného ven pod falešnou záminkou a následně neoprávněně vstoupil do jeho domu, kde nejprve podle instrukce spoluobviněného prohlédl košili poškozeného se záměrem odcizit z ní peníze, přičemž současně odcizil i cigarety, zatímco spoluobviněný ozbrojen kladivem užil vůči poškozenému pohrůžku násilí. Obviněný byl po celou dobu přítomen agresivnímu jednání spoluobviněného a svým jednáním se spolupodílel na zmocnění se věcí poškozeného. Od počátku byl srozuměn s cílem jejich společného jednání, v rámci něhož každý ze spolupachatelů splnil svou úlohu a byl tak článkem řetězu společných činností. Obviněný vylákal poškozeného ven, prošacoval jeho košili, fyzicky odcizil jeho věci, zatímco spoluobviněný M. A. ozbrojený kladivem svým jednáním, kdy se uchýlil i k rozbíjení věcí, užil násilí a pohrůžky násilí, aby přiměl poškozeného podrobit se jejich vůli. Jak obviněný, tak spoluobviněný svou měrou přispěli k tomu, aby dosáhli společného cíle, zmocnění se věcí poškozeného.
Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by obviněný plnil svou úlohu nedobrovolně, resp. pod nátlakem a hrozbami fyzického napadení ze strany spoluobviněného, jak opakovaně uvádí. Nalézací soud tomuto tvrzení obviněného věnoval náležitou pozornost, kdy v bodě 26. odůvodnění rozsudku rozvedl své úvahy stran závěru, že obviněný pod nátlakem nejednal. Poukázal na okolnosti předchozího konfliktu mezi obviněným a spoluobviněným, ke kterému došlo dříve v den projednávaných incidentů. Konstatoval, že „ v řízení nebylo prokázáno, že by obžalovaný V. T. čelil nějakému trvajícímu agresivnímu jednání obžalovaného M. A. Na místo i z místa cestovali společně, z místa činu odcházel obviněný jako první, z výpovědi poškozeného L. L. se pak podává, že během celého incidentu nebyl svědkem toho, že by spoluobviněný M. A. jakkoli obviněného zastrašoval či ho fyzicky ohrožoval, přičemž ve chvíli, kdy se následně venku spoluobviněný vzdálil, nesnažil se dovolatel této příležitosti jakkoli využít k opuštění místa. Ostatně i v případě druhé poškozené J. J. měl obviněný svou úlohu, zde však již bylo jeho jednání kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, neboť zde byla vedoucí role spoluobviněného M. A. zcela zjevná, resp. v této fázi se jednalo o osobní zájem spoluobviněného, kdy role obviněného byla čistě podpůrná (zavolal poškozené, řídil auto).
Nalézací soud se rovněž vyjádřil k otázce nátlaku na vůli obviněného v bodě 27. odůvodnění rozsudku, kdy odkázal na závěry Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 200/2021, v rámci něhož Nejvyšší soud konstatoval, že „ samotný nátlak sám o sobě nepředstavuje exkulpující okolnost, neboť není jmenován trestním zákoníkem mezi okolnostmi vylučujícími protiprávnost. Judikatura sice zná krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku vyvolanou nátlakem (rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky, publikované pod č. 20/1982), ovšem pouze v případě, kdy z něho vyplývá nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákoníkem a které omezují svobodu rozhodování obviněného – jako v případě citovaném, kdy bylo obviněné hrozeno s nožem v ruce usmrcením, pokud neuškrtí poškozenou “ (bod 35. citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Nátlak, jakému by byl obviněný vystaven, by tak musel dosahovat přinejmenším takovéto intenzity, k čemuž prokazatelně v projednávané věci nedošlo. Určitou formu nátlaku nicméně trestní zákoník rozeznává, a to ve smyslu ustanovení §41 písm. d) tr. zákoníku, tedy jako polehčující okolnost při ukládání trestu.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, přičemž neshledal žádné skutečnosti, které by obviněného z projednávané trestné činnosti mohly vyvinit. Poukázal na to, že obviněný měl možnost poškozeného L. L. varovat či z místa činu odejít, a „ jelikož tak neučinil a naopak mu pomáhal zmocnit se věcí poškozeného, a to včetně věcí, které mu spoluobžalovaný nepřikázal vzít (cigatery), a to za situace, kdy mu žádné přímé nebezpečí od spoluobžalovaného nehrozilo (nebyl jím nijak ohrožován ani slovně zastrašován, což potvrdil ve své výpovědi i poškozený L.), lze zcela přisvědčit správnosti konstatování soudu prvého stupně, že svoboda rozhodování obžalovaného T. omezena jednáním spoluobžalovaného A. v rozhodné době v žádném případě nebyla “ (bod 5. napadeného usnesení).
Na uvedené navazuje námitka, kterou podřadil obviněný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a v rámci níž namítal, že s ohledem na zanedbatelnou míru, jakou se podílel na žalovaném jednání, absenci jakéhokoli násilí z jeho strany a skutečnost, že sám byl obětí agresivního jednání spoluobviněného A., shledává jemu uložený trest jako uložený v rozporu s jeho přiměřeností podle ústavních norem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Uvedený dovolací důvod může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu zákonem. Právě tuto druhou alternativu obviněný v dovolání cituje.
Námitky obviněného však svým obsahem uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Přestože slovně vymezuje existenci jedné z výše uvedených alternativ, jeho námitky brojí proti výši jemu uloženého trestu odnětí svobody, který shledává nepřiměřeně přísným. Je však třeba mít na paměti, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu namítat.
Námitky vůči druhu a výši trestu tedy nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Obviněnému hrozil trest odnětí svobody ve výměře od dvou do deseti let, jak je stanoveno pro trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 roků, tedy při spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem pro tento trestný čin jako nejzávažnější z trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Jednalo se o trest úhrnný. Uložený trest byl tedy co do druhu a výměry zcela v mantinelech zákonem stanovené trestní sazby.
Nalézací soud při jeho uložení přitom zkoumal jak polehčující, tak přitěžující okolnosti, přičemž dospěl k závěru, že ve prospěch obviněného je možno vyhodnotit okolnost spočívající v nátlaku na jeho osobu ze strany spoluobviněného M. A., tedy polehčující okolnost ve smyslu ustanovení §42 písm. d) tr. zákoníku, která je dána tehdy, pokud pachatel spáchal trestný čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku . Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil s tím, že obhajoba obviněného (včetně jeho tvrzení o nátlaku o hrozby ze strany spoluobviněného) byla spolehlivě a bez jakýchkoliv důvodných pochybností vyvrácena, nicméně s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius korekci provést nemohl. Na straně druhé se ztotožnil s posouzením přitěžujících okolností, které podle nalézacího soudu spočívaly zejména v tom, že obviněný spáchal více trestných činů, celkově se jednalo o 4 trestné činy (§42 písm. n/ tr. zákoníku), a jedná se o osobu opakovaně trestanou (§42 písm. q/ tr. zákoníku). Nalézací soud poukázal rovněž na to, že obviněný neprojevil ani náznak jakékoli sebereflexe stran projednávané trestné činnosti a jejích dopadů do osobní či majetkové sféry poškozených, a současně bagatelizoval svou dosavadní trestnou činnost, včetně svého odsouzení pro zločin znásilnění dítěte. Obviněný byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nalézací soud neshledal zákonné podmínky pro zařazení obviněného do přísnějšího typu vězeňského zařízení.
Obviněným uvedeným námitkám tedy nelze přiznat důvodnost, a to ani ve světle jím citované judikatury Ústavního soudu či z hlediska zásady proporcionality trestní represe (trestních sankcí). V obecné rovině je možno k zásadě proporcionality trestní represe uvést, že Nejvyšší soud se k této otázce opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutí, kdy sice připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího řízení, avšak pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se jedná o zcela výjimečné situace, kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími kritérii či hledisky významnými pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto přezkoumávaný trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „ zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky “ . Soudy v projednávané věci všechna kritéria pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody řádně zkoumaly a uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 roků, tedy při spodní hranici trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, při současném zohlednění jak přitěžujících i polehčujících okolností, je trestem zcela přiměřeným.
Závěrem je třeba upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. T. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu