ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.241.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 241/2022-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný Z. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2021, č. j. 9 To 365/2021-380, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 56/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 8. 2021, č. j. 2 T 56/2021-313, byl obviněný Z. N. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
dne 22. února 2020 kolem 14:05 hodin řídil u obce XY, okres Cheb, po silnici III. třídy č. XY vlastní osobní automobil značky Škoda Rapid registrační značky: XY a při odbočování vlevo na silnici I. třídy č. XY směrem na XY nerespektoval dopravní značku P4, „Dej přednost v jízdě“ a nedal přednost osobnímu automobilu zn. Audi A3, reg. značky XY jedoucí po silnici I. třídy č. XY ve směru jízdy od obce XY na obec XY, které řídil M. P., nar. XY, který se snažil vyhnout hrozícímu střetu a přejel do protisměru, kde došlo k čelnímu střetu obou vozidel a při nehodě byly zraněny spolujezdkyně z vozidla Audi A3, a to A. R., nar. XY, která seděla na zadním sedadle za řidičem, která při nehodě utrpěla stabilní zlomeninu (diskrétní prolomení) horních krycích lišt L1 a L2 (první a druhý bederní obratel) bez propagace fragmentů do páteřního kanálu a byla podstatně omezena v obvyklém způsobu života přiložením korzetu – tříbodové Jewett ortézy do 22. 5. 2020, a dále K. L., nar. XY, která utrpěla nitrokloubní trimalleolární zlomeninu hlezenního kloubu vlevo (typ Weber C) s posunem kostních úlomků, zlomeninu zevního kotníku (lýtková kost a porušení vazivového spojení mezi lýtkovou a holenní kostí), zlomeninu vnitřního kotníku (holenní kost), zlomeninu zadní hrany holenní kosti, zlomeninu II.-IV. nártní kosti levé nohy s minimálním posunem kostních úlomků a zlomeninu V. záprstní kosti vpravo pod hlavičkou s minimálním posunem kostních úlomků (záprstní kost malíku pravé ruky) a byla jí operována levá dolní končetina a provedena osteosyntéza (užití kovového materiálu k úpravě postavení a fixaci kostních úlomků) s přiložením sádrové fixace a dále jí byla operována zlomenina V. záprstní kosti vpravo pod hlavičkou s provedením osteosyntézy a byla podstatně omezena hospitalizací od 22. 2. do 24. 2. 2020 a následnou sádrovou fixací levé dolní končetiny nejméně do 30. 3. 2020 a poté nutností nášlapu s berlemi na polovinu váhy těla a dále byla hospitalizována od 13. 7. do 14. 7. 2020 za účelem vyjmutí kovového materiálu z pravé ruky a částečnému vyjmutí kovového materiálu z kostí v oblasti levého hlezenního kloubu, kdy jí byla ponechána dlaha na zadní hraně holenní a lýtkové kosti a u obou poškozených přesáhlo omezení v obvyklém způsobu života dobu šesti týdnů, obviněný při řízení vozidla porušil zejména ust. §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů .
2. Za shora uvedený přečin byl jmenovaný obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon nalézací soud podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněnému bylo dále uloženo, aby podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), nahradil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 76 072 Kč.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 9 To 365/2021-380 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o uloženém trestu a o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon za použití §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 53 250 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody tuto poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
5. Úvodem svého dovolání předložil obviněný Nejvyššímu soudu řadu příloh v podobě fotografií, jeho náčrtků a řadu judikátů, které mají podle něj představovat ustálenou judikaturu a které podle jeho názoru nebyly odvolacím soudem respektovány. Takto předložil několik fotografií, které mají dokládat místní poměry v místě dopravní nehody, náčrt dopravní situace, ve které poukazuje na chybné vyznačení pohybu předmětných vozidel ze strany znalce, písemné vyjádření obviněného ze dne 17. 1. 2022 a dále rozhodnutí a nálezy Ústavního soudu, resp. Nejvyššího soudu. Pokud jde o Ústavní soud, takto obviněný poukázal na nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/2021, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/2015, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1073/15, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15. Pokud jde o Nejvyšší soud, obviněný poukázal na rozsudek ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1327/2021.
6. Obviněný dále žádá, aby za další jeho argumenty v rámci jeho dovolání byly považovány i další judikáty a principy, na které posléze odkázal ve svém dovolání a které jsou co do obsahu vyhledatelné na internetových stránkách Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
7. Poté, co obviněný v další části svého dovolání zrekapituloval dosavadní průběh řízení, v návaznosti na uplatněné dovolací důvody namítl, že odvolací soud pominul řádně zhodnotit jeho odvolací námitky, resp. se s nimi nedostatečně vypořádal, a to s ohledem na omezený časový prostor, který tento soud měl k dispozici.
8. Obviněný má závěry odvolacího soudu za překvapivé a nepřezkoumatelné, a to zejména v části zdůvodnění spoluviny poškozeného, kterou odvolací soud stanovil na 30 %.
9. V další části svého dovolání (bod B/I.-III. a C/I.-III.) obviněný odkazuje na argumentaci, kterou uplatnil v rámci svého odvolání proti rozsudku nalézacího soudu.
10. V další části svého dovolání (bod D) předkládá obviněný svoji přímou dovolací argumentaci, kterou uvádí úvahou, že celé soudní projednání jeho případu nelze považovat za spravedlivý proces a jeho trestní věc tak má rovněž ústavní rozměr. Obviněný i nadále popírá, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a trvá na tom, že dopravní nehodu nezavinil. Je toho názoru, že oba nižší soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a i mimo jiné proto, že porušily zásadu in dubio pro reo , nezhodnotily provedené důkazy správným a zákonným způsobem. Uložený trest považuje za nepřiměřený a za vadný považuje i výrok o náhradě škody. Pokud jde o výrok o náhradě škody, je obviněný toho názoru, že soudy nevzaly v úvahu všechna rozhodná ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu. Ve vztahu k tomuto výroku obviněný zpochybňuje úvahy o 30% zavinění poškozeného či otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obviněného a vzniklou škodou.
11. Dále obviněný zpochybňuje závěry znaleckého posudku Ing. Štefáčka, který podle něj chybně a v příkrém rozporu s videozáznamem dopravní nehody vyznačil situaci pohybu vozidel včetně okamžiku a místa vybočení vozidla Audi do protisměru a dále i konečné postavení vozidel po dopravní nehodě. Poukázal i na to, že v místě nehody je pahorkatý terén s točivou zatáčkou, z níž přijížděl poškozený v dálniční rychlosti. Obviněný poukázal i na nezkušenost poškozeného jako řidiče, který řídil ve věku 18 let, a to pouze několik týdnů po získání řidičského oprávnění. Podle obviněného ze znaleckého posudku Ing. Štefáčka plyne jednoznačný závěr, že pokud by jel poškozený rychlostí 90 km/h a vůbec by nebrzdil, nemohl by narazit do vozidla obviněného. Stržení vozidla do protisměru ze strany poškozeného má obviněný za bezdůvodné.
12. V další části dovolání obviněný opakuje své výhrady k výroku o náhradě škody, a to jak co do důvodu, tak i její výše, a to poukazem na teorii adekvátnosti kauzálního nexu vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/2005. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je předvídatelnost škodního následku.
13. Pod bodem D/III. svého dovolání opakuje obviněný výhrady ke kvalitě zjištěného skutkového stavu a k provedenému dokazování vůbec, kdy má za to, že toto dokazování proběhlo v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 tr. ř. resp. s ustanovením §2 odst. 2 tr. ř. (presumpce neviny).
14. Obviněný je přesvědčen, že oba nižší soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K těmto námitkám obviněný cituje řadu nálezů Ústavního soudu, zejména pak nálezy ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4757/2012, ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/2015, resp. ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 4051/2016. Pod bodem D/IV. pak obviněný prakticky pouze opakuje výhrady, které již uplatnil pod bodem D/III., a to z hlediska nedostatečnosti provedeného dokazování, resp. nevypořádání se s jeho obhajobou.
15. Obdobným způsobem (bod D/IV. dovolání) v další části svého dovolání opakuje výhrady k procesu hodnocení důkazů se zdůrazněním, že odvolací soud hodnotil důkazy jinak, než soud nalézací. Uzavírá pak, že nadále necítí svoji trestní odpovědnost, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, a vyjadřuje názor, že v hrubém rozporu s předpisy jednal nikoliv on, ale poškozený.
16. Ze všech těchto důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc tomuto soudu, případně Okresnímu soudu v Chebu, vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
17. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
18. Státní zástupce uvádí, že argumentace obviněného směřuje proti rozsudku nalézacího soudu, a tak chtěl dovolatel patrně uplatnit ve spojení s jím uplatněnými dovolacími důvody zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
19. Státní zástupce konstatuje, že obviněný v dovolání opakuje obhajobu již uplatněnou před nalézacím soudem a ve svém odvolání, když dovolání přestavuje doslovnou citaci odvolání, jen doplněnou o odkazy na judikaturu.
20. Pokud jde o otázku spoluzavinění, soudy obou stupňů se s ní podle názoru státního zástupce vypořádaly. Jakkoliv vycházely ze starší judikatury, jejich závěry jsou správné a souladné s aktuální judikaturou. 30% míra spoluzavinění poškozeného je přiléhavá. Poškozený překročil povolenou rychlost nejvýše o 37,7 %. Aby mohlo být porušení důležité povinnosti shledáno na straně poškozeného, musel by tento podle státním zástupcem citované judikatury překročit povolenou rychlost výrazněji – přibližně o 70 %. Spoluzavinění poškozeného nepostačuje ani ke zmírnění právní kvalifikace (vypuštění porušení důležité povinnosti), natož k vyvinění obviněného.
21. K argumentu, že při dodržení povolené rychlosti by se vozidla minula, státní zástupce uvádí, že podle provedeného dokazování bylo stejně pravděpodobné, že obviněný na poslední chvíli zastaví, jako že na poslední chvíli zrychlí. Vybočení vlevo bylo stejně riskantní jako případná snaha objet vozidlo obviněného zprava.
22. V reakci na námitky obviněného státní zástupce uvádí, že míra spoluzavinění představuje otázku právní, nikoliv skutkovou.
23. Zásada in dubio pro reo je naopak zásadou procesní, nikoliv hmotněprávní. Nejsou-li zároveň dány nejzávažnějšími vady důkazního řízení, nemohou námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo založit žádný dovolací důvod, a to ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
24. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
25. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný velmi rozsáhlou replikou . V rámci této repliky citoval judikaturu Ústavního soudu, která je podle jeho názoru aplikovatelná na jeho trestní věc (nálezy ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2718/2021, k vadnému hodnocení skutkového stavu bez provádění dokazování, ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/2021, k nezákonnému zasahování odvolacího soudu do hodnocení důkazů soudem prvního stupně). Dále poukázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, k posuzování doktríny tzv. ztráty šance, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1908/2020, ke způsobení škody porušením prevenční povinnosti poškozených). Z tohoto posledně citovaného rozsudku pak obviněný cituje jeho zásadní obsah.
26. V další části své repliky obviněný namítá, že soudy obou stupňů mylně posoudily vývoj příslušné judikatury a její aktuální stav, když shodně akcentují či preferují aspekt přednosti v jízdě před aspektem dodržení povinné rychlosti. Opětovně zdůrazňuje již v předchozích částech svého dovolání či repliky uplatněné argumenty na svoji obhajobu se zdůrazněním rychlosti poškozeného, jeho nezkušenosti a nepřehlednosti terénu. Namítá, že státní zástupce se ve svém vyjádření vyjadřuje velmi selektivně k bodům dovolání a nereaguje na všechny jeho argumenty. Namítá, že státní zástupce spekulativně podsouvá obviněnému, že měl předpokládat závažné protiprávní jednání poškozeného, nevěnování se řízení vozidla, nezpomalení v bezprostřední blízkosti obce XY a naprosto nelogické vyjetí poškozeného P. do protisměru. Namítá, že pokud neproběhlo dokazování před odvolacím soudem, pak dovolateli není jasné, jak odvolací soud dospěl k závěrům o míře zavinění dovolatele ve výši 70 %. Z tohoto pohledu považuje závěry soudu o jeho vině a výši odpovědnosti za škodu za nepřezkoumatelné a překvapivé.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
28. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
30. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022.
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
34. Skutkový stav je při dovolacím přezkumu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
35. Do skutkových zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl nalézací a případně odvolací soud, může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout právě a pouze v případech, které jsou vyjmenovány v obviněným uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
36. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je dále vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
37. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
38. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. brojí proti výroku o vině , tedy pokud byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přičemž zpochybňuje jak skutkové, tak i právní závěry soudů. Obviněný pak (formálně) vznáší i námitky směřující proti výroku o trestu a výroku a náhradě škody (k tomu dále v tomto rozhodnutí body 70. a násl.).
39. S ohledem na značný rozsah dovolání obviněného (které se v mnoha námitkách stále a dokola opakuje, čímž se na řadě míst dostává na samu hranici srozumitelnosti), a s ohledem na vymezení náležité podoby dovolacího přezkumu z pohledu relevantnosti dovolací argumentace obviněného, Nejvyšší soud pro přehlednost dále k dovolání doplňuje, že jeho podstatou jsou jednak námitky, že předmětnou nehodu zavinil výlučně poškozený (tím, že jel rychlostí až 124 km/h, přičemž pokud by jel povolenou rychlostí 90 km/h, ke střetu vozidel by nedošlo), tedy současně námitky vztahující se k otázce příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a jednáním poškozeného a ke vzniku posuzované dopravní nehody, jednak námitky, kterými obviněný zpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně spoluzavinění poškozeného (zavinění poškozeného jen v míře 30 % považuje za nedostatečné). Dále poukazuje na to, že soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům , čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. To mělo být porušeno i postupem odvolacího soudu , který bez jakéhokoliv dokazování jinak určil míru spoluzavinění poškozeného. Jak již vyplývá z výše uvedeného (bod II. tohoto usnesení), všechny tyto své námitky obviněný doplňuje (mimo řadu příloh dovolání) o celou řadou rozhodnutí Ústavní soudu či Nejvyššího soudu.
40. Hned úvodem je dále třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tř. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že oba jím uplatněné důvody se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, a že usnesení odvolacího soudu obviněný chtěl napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení v jeho druhé alternativě.
41. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
42. Nejvyšší soud však k této vadě dovolání obviněného nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
43. Z obsahu dovolání dále vyplývá, že obviněný uplatňuje jak námitky právní povahy (výhrady obviněného k zavinění a příčinné souvislosti), tak i námitky skutkové a procesní povahy. Podstatou jeho dovolací argumentace ve vztahu k oběma typům námitek, tak jako v předchozích stádiích trestního řízení, je jeho postoj založený na tom, že se posuzovaného protiprávního jednání nedopustil, či se jej nedopustil v té podobě a zejména ne v té podobě zavinění, jak ji oba nižší soudy zjistily, neboť nehoda byla zapříčiněna (výlučně) jednáním poškozeného.
44. K těmto jeho námitkám a k této jeho obhajobě je však nutno v první řadě uvést, že s obhajobou obviněného, pokud jde o subjektivní stránku trestného činu ( zavinění obviněného a spoluzavinění poškozeného jako účastníků posuzované dopravní nehody), objektivní stránku trestného činu ( příčinná souvislost ), stejně jako otázkou úplnosti a správnosti dokazování, zejména z hlediska dodržení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (obviněný namítá vadu opominutých důkazů ), se soudy nižších soudů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odůvodnění svého rozsudku (strany 4 a 6 rozsudku), odvolací soud v bodech 11. až 13. odůvodnění svého rozsudku. Již odvolací soud přitom konstatoval, že obviněný opakuje námitky uplatněné v rámci své obhajoby před nalézacím soudem.
45. K tomuto jeho postoji včetně jeho odůvodnění popsaného výše v tomto usnesení pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud je dovolání obviněného založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
46. Nejvyšší soud se s výhradou dále v tomto rozhodnutí rozvedenou s touto argumentací obou nižších soudů ztotožňuje a tuto argumentaci toliko doplňuje o následující úvahy a závěry.
47. Pokud jde o námitky skutkové a procesní povahy , jsou jimi ty námitky, kterými obviněný ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy pokud rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a v návaznosti na toto ustanovení také zásadu in dubio pro reo . Je zjevné, že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly v jeho prospěch, což by podle jeho názoru mělo vést k tomu, aby byl zproštěn obžaloby, případně by to vedlo k mírnější právní kvalifikaci jeho jednání. Tímto přístupem se však obviněný dostává do rozporu se základními a stěžejních pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce).
48. Je v minulosti opakovaně připuštěnou skutečností vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je jeho zásah do skutkových zjištění nižších soudů možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum. V současné době je při odpovídající dovolací argumentaci možný dovolací přezkum v tomto ohledu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz bod 31. odůvodnění tohoto usnesení).
49. V této trestní věci pak obviněný explicitně předmětem své dovolací argumentace učinil námitku tzv. opomenutých důkazů. K této námitce však lze poznamenat, že soudy důkazní návrhy obviněného ( návrh na vypracování revizního znaleckého posudku ) nepřehlédly, ale naopak se s tímto důkazním návrhem náležitým způsobem vypořádaly a řádně vysvětlily, proč mu není nutné vyhovět. Pokud nebyl tento důkazní návrhy akceptován, stalo se tak z důvodu naprosto legitimního, totiž nadbytečnosti dalšího dokazování (k tomu viz bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za daných okolností tak odmítnutím návrhu na doplnění dokazování nemohlo být porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
50. Uvedený závěr o legitimnosti odmítnutí důkazního návrhu obviněného ze strany nižších soudů činí Nejvyšší soud i s ohledem na to, že lze k provedenému dokazování ze strany nižších soudů konstatovat, že dokazování bylo v této trestní věci provedeno zcela v souladu s citovanými ustanoveními §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Rozsudek nalézací soudu je pak v tomto ohledu v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., odvolací soud pak ve svém rozhodnutí k odvolání obviněného napadený rozsudek řádně přezkoumal a vypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami. Podle Nejvyššího soudu se tak soudy dostatečně a srozumitelně vypořádaly se všemi podstatnými argumenty obviněného a žádná ze shora rozebraných námitek obviněného pak současně neodůvodňuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud se takto ztotožňuje se zjištěnými skutkovými závěry obou nižších soudů v tom směru, že tyto se mohly stát úplným a správným podkladem pro jeho právní závěry, a to včetně dovoláním zpochybňovaných otázek (spolu)zavinění či příčinné souvislosti.
51. Pokud jde o zavinění obviněného a stanovení míry spoluzavinění poškozeného , pak se Nejvyšší soud předně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který stanovil míru spoluzavinění poškozeného na 30 % a v důsledku toho shledal trestní odpovědnost obviněného žalovaným trestným činem.
52. K námitce obviněného zpochybňující tento závěr musí Nejvyšší soud poznamenat, že tuto míru spoluzavinění poškozeného stanovil odvolací soud na rozdíl od, v tomto směru nesprávných, závěrů nalézacího soudu ve prospěch obviněného (minimalizoval jeho výlučné zavinění). Stanovení jiné míry zavinění je přitom otázkou právní , nikoliv skutkovou, která by nepochybně, a v tom lze obviněnému dát za pravdu, vyžadovala doplnění dokazování a na základě tohoto dokazování přehodnocení důkazní situace. Nelze však již dát obviněnému za pravdu, že by tímto postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť tato změna nebyla podpořena výsledky dokazování. Pak je ale bezpředmětný jeho poukaz na řadu jím uváděných rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive Ústavního soudu, která taková pochybení (odvolacích) soudů řeší.
53. V této souvislosti lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, podle kterého základní podmínky, za kterých může dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem, výslovně uvádí §259 odst. 3 tr. ř., jenž také stanoví, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvého stupně. Pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Z pohledu ústavněprávního by pak v opačném případě rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení – zásady ústnosti a bezprostřednosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
54. V této trestní věci však ke změně skutkového stavu nedošlo, když odvolací soud pouze jinak (právně) posoudil subjektivní stránku trestného činu s ohledem na zjišťované spoluzavinění poškozeného. Tato změna v právních závěrech se pak odrazila jak v podobě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně výroku o vině, tak i v jiném (mírnějším) výroku o trestu a jiném (sníženém co do výše) výroku o náhradě škody, a to právě s ohledem na zjišťované 30% spoluzavinění poškozeného.
55. Ke spoluzavinění poškozeného a odvolacím soudem konstruované míře tohoto spoluzavinění lze konstatovat, že závěry odvolacího soudu jsou v tomto směru správně podloženy a odůvodněny tím, že pokud jel poškozený podle znaleckého posudku rychlostí až 113 km/h s 10 % rozpětím, pak podle zásady in dubio pro reo správně odvolací soud vycházel z rychlosti 124 km/h. To pak znamená, že poškozený překročil povolenou rychlost nejvýše o 37,7 %. Pokud by mělo být zvažováno porušení důležité povinnosti na straně poškozeného, pak by ten musel (s ohledem na dále uvedené) překročit povolenou rychlost podstatně výrazněji, tedy přibližně o 70 %, tedy musel by jet rychlostí přes 153 km/h.
56. S ohledem na dále citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a zjišťované okolnosti předmětné dopravní nehody (obviněný nepopíral, že vozidlo poškozeného včas viděl), by k uvedenému (podstatně výraznějšímu) překročení rychlosti navíc musela přistoupit i ta okolnost, že by poškozený současně takovou rychlostí obviněnému znemožnil nebo podstatně ztížil možnost mu vůbec dát přednost. Zjišťované výhledové poměry obviněného a zjišťované překročení rychlosti ze strany poškozeného tak neumožňují se vyslovit pro větší míru spoluzavinění poškozeného, než jak ji v míře 30 % určil odvolací soud, což ve svém (právním) důsledku vyloučilo zbavit obviněného jeho trestní odpovědnosti či jen zmírnit právní kvalifikaci jeho jednání tím, že by mu nebylo prokázáno porušení důležité povinnosti (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).
57. K námitce obviněného poukazující na to, že pokud by poškozený jel rychlostí pouze
90 km/h, pak by se vozidla minula, lze předně uvést, že i s touto námitkou se oba nižší soudy zabývaly a správně se s ní vypořádaly a obviněný tak opět pouze opakuje již uplatněnou argumentaci. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že i v takovém případě (rychlost poškozeného pouze 90 km/h) by se ze strany obviněného jednalo za dané situace o rychlý a především nečekaný manévr, kterým by bezprostředně ohrozil vozidlo řízené poškozeným, a to bez ohledu na to, zda by se poškozený pokusil objet vozidlo obviněného zleva či zprava. Námitka obviněného je přitom do značné míry spekulativní, neboť za daných okolností na místě činu a vzniklé dopravní situace není možné předvídat, zda by obviněný v reakci na příjezd poškozeného do křižovatky na poslední chvíli nezastavil či se o to nepokusil nebo naopak nezrychlil. Poškozenému tedy nelze vytýkat, že reagoval vyhnutím vlevo, a současně se nejednalo o zbrklou reakci začínajícího řidiče. S ohledem na výsledky provedeného dokazování pak nelze přisvědčit ani výhradám obviněného ohledně nepřehlednosti místa dopravní nehody. Výhrady obviněného ohledně této okolnosti jsou do značné míry bezpředmětné, neboť obviněný vozidlo poškozeného přijíždět viděl.
58. Jestliže obviněný v rámci svého dovolání opakovaně namítá porušení zásady in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud s odkazem na vlastní judikaturu a zejména judikaturu Ústavního soudu připomíná, že tato zásada „…se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů“ – viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18. Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu lze v tomto směru poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „ …pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem “. Z novější judikatury lze zmínit například bod 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „ se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy “ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
59. V této části proto dovolání obviněného neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, kdy současně lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že nový dovolací důvod podle citovaného ustanovení „úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení“ a změna je jen v tom, že nyní jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí dovozovat je extenzívním výkladem.
60. Nejvyšší soud se pak na základě soudy úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci ztotožňuje s odůvodněním obou nižších soudů i co do právních závěrů , s dílčí výhradou k jejich odůvodnění vývoje judikatury týkající se principu omezené důvěry v dopravě, resp. možnosti „dát přednost v jízdě“ a extrémnímu překročení nejvyšší povolené rychlosti.
61. I při odhlédnutí od toho, že soudy skutečně vycházely ze starší judikatury a nesprávně stanovily (nalézací soud) respektive odůvodnily (odvolací soud) zohlednění otázky rychlosti jízdy poškozeného pro vznik škodlivého následku, pak především nepřihlédly z hlediska otázky spoluzavinění řidiče jedoucího po hlavní silnici nepovolenou či nepřiměřenou rychlostí k usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, které bylo publikováno pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud řešil mimo jiné otázku viny řidiče za vznik dopravní nehody, jejíž příčinou (resp. jednou z příčin) bylo nesplnění povinnosti řidičem jedoucím po vedlejší pozemní komunikaci dát přednost v jízdě vozidlu pohybujícímu se po hlavní pozemní komunikaci nepovolenou rychlostí.
62. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí konstatoval (bod 42.), že při řešení otázky viny řidiče za vznik dopravní nehody, jejíž příčinou (resp. jednou z příčin) bylo nesplnění povinnosti řidičem jedoucím po vedlejší pozemní komunikaci dát přednost v jízdě vozidlu pohybujícímu se po hlavní pozemní komunikaci, je třeba (jak již dovodila rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) vycházet z faktu, že v případě střetu křižujících se vozidel je zpravidla rozhodujícím jednání řidiče jedoucího po vedlejší pozemní komunikaci (primární je povinnost dát přednost v jízdě ) . Z primární odpovědnosti řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici vychází usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), které však počítá při výrazném překročení maximální povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní pozemní komunikaci s jeho spoluodpovědností, případně přímo s výlučnou odpovědností za případnou kolizi. Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost , čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti (např. o více než 70 %) se považuje za porušení důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy, protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví. V obsahové návaznosti na toto rozhodnutí další rozhodnutí Nejvyššího soudu s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám panujícím v místě dopravní nehody a způsobu jízdy havarujících řidičů na možnost viny či spoluzavinění řidiče jedoucího po hlavní silnici poukazují (usnesení ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007) nebo ji přímo konstatují – usnesení ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 459/2011: Pokud má řidič vyjíždějící z vedlejší silnice ztížené výhledové podmínky a přesto vjede do dráhy řidiči jedoucímu po hlavní silnici, nelze bezvýjimečně trvat na závěru, že překročení povolené rychlosti řidičem, který jede po hlavní silnici, má pouze omezený význam pro vznik dopravní nehody. To by totiž znamenalo, že řidič vyjíždějící z vedlejší silnice na hlavní by odbočení v podstatě nikdy nemohl provést. V takovém případě je tudíž třeba výrazné překročení povolené rychlosti vozidla řidiče jedoucího po hlavní silnici považovat za jedinou a zásadní příčinu dopravní nehody. Sama skutečnost, že primárně je třeba v případě kolize vozidel na křižovatce zvažovat odpovědnost řidiče jedoucího po vedlejší pozemní komunikaci, neznamená, že způsob jízdy řidiče vozidla pohybujícího se po silnici hlavní, je nerozhodný – usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 688/2011: Obviněný téměř dvojnásobným překročením povolené rychlosti jízdy navodil takový průběh dopravní situace, že vozidlo, které mu jinak mělo dát přednost, nestačilo včas projet křižovatkou, a sám se zbavil možnosti na přítomnost tohoto vozidla v křižovatce adekvátně reagovat.
63. Pokud pak Nejvyšší soud konfrontuje tato judikatorní východiska se skutkovými zjištěními, která byla učiněna v této trestní věci, jednak z hlediska jízdy poškozeného , který překročil maximálně povolenou rychlost mimo obec 90 km/h o 37 %, neboť jel (při užití zásady in dubio pro reo ) rychlostí 124 km/h, jednak z hlediska jízdy obviněného , u které je zásadní, že příjezd vozidla poškozeného sledoval a nebyl dále vzhledem k místním, časovým (denní doba) či jiným okolnostem nijak omezen ve výhledových poměrech v místě dopravní nehody, pak je zřejmé, že poškozený jako řidič jedoucí po hlavní silnici nejel rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž by obviněnému jako řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožnil, respektive mu ztížil možnost mu dát přednost v jízdě. Za této situace tak primární příčinou vzniku nehodového děje bylo jednání obviněného, přičemž poškozený se na příčině tohoto nehodového děje podílel pouze částečně, a to v míře stanovené soudy v této trestní věci, tedy 30 %.
64. Jakkoliv tedy soudy v této trestní věci k uvedenému rozhodnutí zejména při odůvodnění míry spoluzavinění poškozeného nepřihlédly, v konečném důsledku rozhodly v souladu s touto aktuální judikaturou. Takovýto závěr pak při spojení s dalším odůvodněním právní stránky věci ze strany obou soudů dovoluje konstatovat, že obviněný N. naplnil skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona .
65. Závěrem se pak musí Nejvyšší soud vrátit k podobě a kvalitě dovolání obviněného a další zde uplatněné dovolací argumentaci. Je skutečností, že obviněný učinil zásadní podstatou svého dovolání citaci celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to zjevně ve snaze docílit zdání opodstatněnosti jím uplatněných zásadních námitek vztahujících se k otázkám zavinění (a postupu odvolacího soudu při stanovení jiné míry zavinění), příčinné souvislosti, či k provedenému dokazování. Nejvyšší soud nechce zpochybňovat kvalitu a podobu těchto rozhodnutí z pohledu odůvodnění skutkových, procesních či právních problémů, které tato rozhodnutí řešila. Zdůraznit však již musí, že tato rozhodnutí v naprosté většině řešila z pohledu této trestní věci zcela odlišné skutkové, procesní a právní situace. Obviněný sice může být jiného názoru, pak by ale měl přijít s odpovídající právní argumentací, která by aplikaci těchto rozhodnutí na nyní posuzovanou věc odůvodňovala.
66. Jím zdůrazňovaný v podstatě paušální odkaz na citovaná rozhodnutí tak není dostačující především s ohledem na to, že obviněný ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. neuplatnil z pohledu citovaných rozhodnutí adresnou argumentaci, která by vedla ke zpochybnění skutkových závěrů či procesních otázek z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive argumentaci, která by vedla ke zpochybnění právních závěrů z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy argumentaci ve vztahu k právnímu posouzení skutku kvalifikovaného soudy jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku z pohledu otázek příčinné souvislosti a zavinění, to v situaci, kdy nezpochybnil jiné hmotněprávní ustanovení.
67. S ohledem na ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. přitom není úkolem Nejvyššího soudu argumentaci za obviněného jakkoli domýšlet a dotvářet. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu platí, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.), a tu Nejvyšší soud v té části obsahu dovolání, která cituje uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nenachází.
68. Zcela bezpředmětný z pohledu dovolacího přezkumu je pak odkaz obviněného na obsah některých jím uváděných rozhodnutí, která „mají být vyhledatelná na webových stránkách soudů…“. Nejvyšší soud se jako soud dovolací může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou skutečně v obsahu (v textu) dovolání uplatněny, a to v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů obviněný nemůže svou námitku opírat o uvedený odkaz na webové stránky či na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
69. Obdobné výhrady lze zaujmout i ke zjištění, že obviněný činí obsahem svého dovolaní i kompletní převzetí obsahu odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. V tomto ohledu obviněný do značné míry spojuje požadavek na přezkum rozsudku nalézacího soudu, pro který je příslušné odvolací řízení podle §245 a násl. tr. ř., a požadavek na přezkum rozsudku nalézacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu, pro který je příslušné dovolací řízení podle §265a tr. ř., do jednoho přezkumného řízení, což je v rozporu se smyslem a účelem přezkumných řízení na základě řádných opravných prostředků (zde odvolání) a mimořádných opravných prostředků (zde dovolání) podle citovaných ustanovení. Obviněný tímto postupem do určité míry ignoruje jednak ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. o obsahových náležitostech dovolání, tak zejména ustanovení §265b tr. ř. o důvodech dovolání, které jsou obligatorní.
70. V obecné rovině pak lze závěr konstatovaný Nejvyšším soudem v předchozím odstavci vztáhnout i na to zjištění, že obviněný sice formálně napadená rozhodnutí zpochybnil i ve výroku o trestu a náhradě škody, avšak absentuje zde opět argumentace z pohledu obou jím uplatněných dovolacích důvodů.
71. U výroku o trestu absentuje tato argumentace prakticky zcela, neboť ve vztahu k němu obviněný v části D/I. svého dovolání bez dalšího uvádí toliko, že jde o trest nepřiměřený. Nepřináší však vůbec žádnou argumentaci jak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, tak ani dalších dovolacích důvodů, na základě kterých by Nejvyšší soud k přezkumu výroku o trestu mohl přistoupit v mezích dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. i), písm. j) tr. ř.
72. V případě výroku o náhradě škody pak obviněný svojí argumentací a poukazem na řadu citovaných rozhodnutí zcela ignoruje to, že tento výrok má svůj podklad ve výroku o vině, kterým byla konstatována trestní odpovědnost obviněného, což sebou přináší jeho odpovědnost i za následky způsobené tímto jeho protiprávním jednáním v majetkoprávní rovině poškozených subjektů, a odůvodňuje tak co do důvodu a výše (zde ve výši 70 % s ohledem na spoluzavinění poškozeného) výrok o náhradě škody.
73. Nejvyšší soud tak mohl uzavřít, že námitky obviněného dílem neodpovídají uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, dílem jde o námitky zjevně neopodstatněné, které nenaplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
74. Pokud nebyly naplněny tyto dovolací důvody, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný, jak již bylo konstatováno, explicitně ani neuplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
75. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného Z. N. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
76. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu