ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.269.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 269/2022-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný K. C., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 7 To 164/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 40/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného K. C. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 51 T 40/2020, byl obviněný K. C. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od 26. 12. 2017 do 3. 1. 2019 ve společně obývaném bytě v Praze 10, XY s postupně vzrůstající intenzitou psychicky týral a fyzicky napadal poškozenou N. K., nar. XY a to tak, že bezdůvodně či ze zcela malicherné příčiny na ni křičel, ponižoval ji, častoval ji vulgárními výrazy, např. že je „píča, kunda, pizdička, kráva, dement, svině,“ obviňoval ji, že je zcela neschopná, rozbíjel její věci, budil ji ze spaní či jí spánek odpíral a poté jí nadával a zahrnoval výčitkami, zakazoval jí styk s její rodinou a negativně se stavěl ke styku poškozené s jejími přáteli a kontroloval její pohyb, zcela bezdůvodně na ni žárlil, psychicky jí deptal tím, že se neustále myl, sprchoval, pral oblečení, prováděl desinfekci věcí a neustále uklízel, po porodu syna odmítl poškozenou odvézt z porodnice domů, ač tato byla již propuštěna, zakazoval jí chodit s kočárkem ven, fyzicky jí napadal, kdy jí několikrát dal facky a minimálně v jednom případě jí udeřil pěstí do obličeje, opakovaně do ní strkal a škrtil ji, přičemž poškozená již nebyla sto toto jednání obžalovaného snášet a s pomocí své matky a známé se ze svého vlastního bytu dne 3. 1. 2019 potají odstěhovala a vyhledala lékařskou pomoc.
Za to byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, na náhradě škody částku 4.825 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. K., bytem XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 51 T 40/2020, podala odvolání pouze poškozená N. K., a to do výroku o náhradě škody.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 7 To 164/2021 , a to tak, že k odvolání poškozené N. K. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. pouze ve výroku, jímž byla poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému K. C. povinnost uhradit poškozené N. K., narozené XY, bytem XY, nemajetkovou újmu v celkové výši 959.421 Kč a náhradu škody ve výši 3.167 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 7 To 164/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 607-608), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o náhradě škody.
Obviněný spatřuje naplnění důvodu dovolání v tom, že byl se znaleckým posudkem MUDr. Vlastimila Tichého z oboru zdravotnictví seznámen až během veřejného zasedání odvolacího soudu a neměl tak možnost posudek zpochybnit případným revizním znaleckým posudkem. Je přesvědčen, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu, a neměl možnost se proti rozsudku, který řeší pouze náhradu škody, řádně odvolat. Dále uvedl, že je ochoten zaplatit nemajetkovou újmu stanovenou podle znalkyně MUDr. Jany Kryzánkové částkou 100.000 Kč, s náhradou škody tedy v celkové výši 110.000 Kč. Závěrem podotkl, že se jedná o výši náhrady škody, kterou nepřiznávají ani pozůstalým za vraždu blízkého.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 7 To 164/2021, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 31. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 744/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentace obviněného neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, ale ani žádným jiným. Zdůraznil, že v rámci odvolacího řízení nelze úspěšně uplatnit námitku, že nemělo být v adhezním řízení rozhodnuto o přiznání uplatněného nároku poškozené na náhradu škody a nemajetkové újmy, neboť tento byl rozšířen a podložen až v odvolacím řízení. Namítané vady spočívají výhradně v procesní otázce a nemohou být předmětem přezkumu dovolacího soudu. Nadto se státní zástupce neztotožňuje s kritikou obviněného ani po materiální stránce, kdy uvádí, že poškozená svůj nárok uplatnila řádně v zákonem stanovené lhůtě. V souladu se svými procesními právy pak svůj návrh upřesnila v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, kdy státní zástupce poukazuje na to, že poškozený je oprávněn svůj návrh upřesnit podle výsledků provedeného dokazování až do okamžiku, než se soud odebere k závěrečné poradě, což platí i pro řízení odvolací. Odvolací soud proto nepochybil, zohlednil-li ve svých úvahách i znalecký posudek provedený v odvolacím řízení, a na něm společně s dalšími důkazy založil svůj výrok v napadeném rozsudku. Námitka obviněného, že neměl možnost si opatřit revizní znalecký posudek je námitkou týkající se dokazování a jeho rozsahu.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. C. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Konkrétně se jedná o:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Z uvedeného výčtu vyplývá, že dovolání lze podat mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jím bylo upuštěno od potrestání. Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný podle §259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř. Bezvýjimečně však musí jít o odsuzující rozsudek v uvedeném smyslu . Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, a už z tohoto důvodu je přípustnost jeho podání striktně omezena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1390/2005).
Dovolání obviněného K. C. směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud pouze na základě odvolání poškozené N. K. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku, jimiž byla poškozená odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 písm. tr. ř. znovu o jejích nárocích rozhodl. Rozsudkem odvolacího soudu tak v projednávané věci nebylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, neboť tyto výroky nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně. Předmětem odvolacího řízení se stal výlučně nárok poškozené N. K. na náhradu škody a nemajetkové újmy.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, stejně jako již dříve v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 26 pod č. T 899), ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 8 Tdo 907/2010, ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 438/2017, dále též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11; shodně viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II . §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3243], že rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, které lze napadnout dovoláním ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř. Rozsudek, kterým odvolací soud rozhoduje výlučně na podkladě odvolání poškozeného tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti zruší, a to pouze ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení [srov. §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.], a sám ve věci znovu rozhodne o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (srov. §259 odst. 3, §228, příp. ve spojení s §229 odst. 2 tr. ř.), totiž není rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání [srov. dikci §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu (příp. i ochranného opatření), ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného. Takový rozsudek odvolacího soudu nelze podřadit ani pod žádné jiné z taxativně vyjmenovaných typů rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. b) až h) tr. ř. Vzhledem k tomu je dovolání obviněného, které směřovalo proti takovému druhu rozhodnutí odvolacího soudu, ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné.
Na uvedených závěrech nic nemění ani nepřesné poučení v závěru napadeného rozsudku odvolacího soudu na jeho straně 5, kde odvolací soud uvedl, že „ proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek “. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že odvolací soud nesprávně použil obvyklé poučení o řádných opravných prostředcích, ač bylo patřičné místo řádného opravného prostředku uvést, že proti jeho rozhodnutí nelze podat ani dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek. K tomu je třeba dodat, že ani nesprávné poučení o možnosti podat dovolání nemůže způsobit jeho přípustnost, poněvadž je třeba uplatnit zásadu, že ani takové nesprávné poučení ze strany odvolacího soud nemůže dát obviněnému více práv, než mu poskytuje zákon (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1127/2017).
IV.
S ohledem na uvedený taxativní výčet rozhodnutí, proti nimž trestní řád v §265a odst. 1, 2 tr. ř. připouští dovolání, a na ustálenou rozhodovací praxi v obdobných případech, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť rozsudek, vůči kterému směřoval, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., které by Nejvyšší soud mohl přezkoumat.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu