ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.583.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 583/2022-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 4 To 70/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 47/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 3 T 47/2021, byl obviněný D. M. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 10. 6. 2021 v době od 17:20 hod. do 17:25 hod. vykonal jako řidič jízdu s osobním automobilem tov. zn. BMW 535 D Xdrive, RZ XY, ve Strakonicích minimálně z ulice XY do ulice XY, XY, XY a následně do ulice XY, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Strakonice, Obvodního oddělení Strakonice ,
přičemž jízdu vykonal i přesto, že mu byl příkazem Městského úřadu Strakonice, odboru dopravy ze dne 4. 2. 2021 č. j. MUST/005037/2021/OD/lob, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 23. 4. 2021, pravomocným dne 30. 4. 2021, uložen mimo jiné správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců se započetím ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, když předmětné rozhodnutí mu bylo doručeno do datové schránky jeho zmocněnce M. J., XY, XY, kterého zmocnil k zastupování v uvedené věci dne 5. 10. 2020 .
Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 20 denních sazeb po 1.000 Kč (v celkové výši 20.000 Kč).
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku byla stanovena splatnost splátek peněžitého trestu ve výši 2.000 Kč měsíčně vždy nejpozději k 20. dni v daném kalendářním měsíci počínaje dnem právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek v případě, že obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na 2 (dva) roky.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 1. 2022, sp. zn. 3 T 47/2021, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 4 To 70/2022 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 109-112), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr.ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, výrok o vině tímto trestným činem, jehož spáchání se měl dopustit, je založen na nesprávném právním posouzení skutku a usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
K nesprávnému právnímu posouzení skutku nalézacím soudem došlo podle obviněného proto, že tento soud, potažmo odvolací soud nesprávně posoudily judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešenou právní otázku, nakolik je maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podmíněno dodržením procesních podmínek právní moci rozhodnutí, jehož výkon měl mařit a zda lze v trestním řízení relevantně zpochybňovat doložku právní moci vyznačenou správním orgánem na předmětném úředním rozhodnutí.
Obviněný ve zkratce reprodukoval obsah rozhodnutí soudu prvního stupně a svého odvolání proti němu. Citoval skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že trestní odpovědnost za tento trestný čin je založena na úmyslném zavinění, tj. že pachatel o pravomocně uloženém zákazu věděl a chtěl ho porušit, popř. byl s jeho porušením srozuměn. Uvedl, že ve výroku o vině uvedený příkaz nebyl vydán, je však nepochybné, že i jinak označené rozhodnutí MÚ Strakonice bylo určeno k doručení do vlastních rukou adresáta ve smyslu §72 odst. 1 č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), což je splněno i tím, že je doručeno zástupci účastníka, ovšem za předpokladu, že taková osoba splňuje všechny předpoklady řádného zastoupení.
Obviněný poukázal na to, že v roce 2017 přes internet kontaktoval Motoristickou vzájemnou pojišťovnu, a to k využití služby „pojištění na pokuty“, kdy tímto způsobem řešil přestupky v dopravě, aniž by se osobně musel účastnit jakéhokoli správního řízení. Stačilo nahlásit přestupek a pojišťovna na základě plné moci případy vyřizovala, aniž by pojištěnému cokoli následně sdělovala. Stejně postupoval i v případě přestupku spočívajícího v jízdě pod vlivem návykové látky, kdy zaplatil za služby navíc a podepsal plnou moc s tím, že pojišťovna vše vyřeší jako předchozí přestupky, tj. opět bez jeho účasti. Správní orgány ani orgány činné v trestním řízení však nezjišťovaly, a proto ani nezjistily, zda tento na podkladě plné moci ustanovený zmocněnec je advokátem a zda jeho zmocnění je platné. Skutečnost zmocnění k zastoupení považovaly za jasnou a nepochybnou, aniž by prověřily právní relevantnost plné moci ze dne 5. 10. 2020. Nezabývaly se tím, zda v konkrétním případě je splněna podmínka zastoupení pro doručení písemnosti vydané správním orgánem uvedená v §33 správního řádu. Okolnost, že správní orgán ve svém řízení vychází z předpokladu, že zastoupení účastníka je řádné, protože má k dispozici plnou moc, podle dovolatele neznamená, že zastoupení bylo platně sjednáno a že odpovídající právní vztah existuje. Soudy obou stupňů zatížily svoje rozhodnutí vadami, pokud neprověřily jeho obhajobu a pominuly jeho argumentaci vycházející z civilního práva. Orgány činné v trestním řízení se totiž nemohou spokojit s náhledem, který ve svém řízení uplatnil správní orgán. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je přitom nezbytné, aby rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, nabylo právní moci. V řízení, v němž byl obviněný zastoupen advokátem, postačí doručení rozhodnutí advokátovi, který měl plnou moc pro celé řízení (generální plná moc). S odkazem na závěry poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 10. 4. 2012, pak podle obviněného nelze připustit použití generální plné moci na základě §33 odst. 2 písm. d) správního řádu v případě generální moci obecného zmocněnce, jak tomu bylo v projednávané věci. V této souvislosti nebyla podle obviněného řádně posouzena ani samotná podstata plné moci, neboť je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (§23 občanského zákoníku) a samotnou plnou mocí (§441 občanského zákoníku). Orgány činné v trestním řízení nerozlišily právní vztah mezi zmocnitelem a zmocněncem vzniklý na základě dohody o plné moci a právní vztahy mezi zmocnitelem a osobami třetími, které vznikají v důsledku právních úkonů zmocněnce, učiněných jménem zmocnitele na základě jím předložené plné moci. Plná moc má osvědčovat uzavření dohody o zastoupení. Obviněný zdůraznil, že takovou dohodu s J. nikdy neuzavřel a plnou moc podepsal toliko na základě žádosti Motoristické vzájemné pojišťovny, tedy třetí strany. S osobou zmocněnce se nikdy nesetkal. V předmětné trestní věci tedy nebyl podán žádný důkaz o uzavření dohody o zastoupení a vychází se jen z předpokladu, že tomu tak bylo. Správní orgány ani orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení §34 odst. 2 správního řádu, podle kterého o povinnosti něčeho se zdržet či něco strpět musí být informován i zastoupený účastník řízení. To se v projednávané věci nestalo, rozhodnutí o vyslovení zákazu činnosti, případně výzva k odevzdání řidičského průkazu mu nebyly nikdy doručeny a dovolatel tak o zákazu řídit motorová vozidla nevěděl. To také sdělil policejnímu orgánu poté, co byl dne 10. 6. 2021 tímto orgánem kontrolován, přičemž o průběhu kontroly byl namístě pořízen zvukový a obrazový záznam. Tento důkaz v řízení před soudem rovněž nebyl proveden. Nelze proto dovodit, že rozhodnutí, z něhož vychází trestní stíhání, nabylo právní moci. Protože nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze dovodit, že „uskutečnil všechny znaky skutkové podstaty této trestné činnosti“.
Obviněný rovněž rozporuje odkaz nalézacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1854/2012, s tím, že rozdíl mezi projednávanou věcí a citovanými rozhodnutími je dán v tom, že v těchto nebyla ze strany obviněných uplatněna obhajoba stran absence řádné smlouvy o zastoupení. Podstatou obhajoby dovolatele se soud nepřípustně odmítl zabývat, čímž podle dovolatele došlo k porušení kautel spravedlivého procesu ve smyslu zákazu opomenutí důkazů.
Dále uvádí, že je-li objektem trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zájem na zajištění výkonu rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, nelze při právním hodnocení skutku přehlédnout, že výše citovaná správní rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2021 sp. zn. 54 A 6/2021.
Obviněný s odkazem na pasáž z odůvodnění odvolacího soudu opakuje svá tvrzení, že dohoda mezi ním a J. nikdy nebyla uzavřena, přičemž existenci dohody o zastoupení jako podmínky sine qua non pro platnost jednání zmocněnce nelze nahradit plnou mocí, zejména pak za situace, kdy tiskopis plné moci nebyl podepsán zmocněncem, resp. jméno bylo doplněno až dodatečně, a neměla tak náležitosti oferty k uzavření smlouvy o zastoupení, která ve vztahu k osobě J. nevznikla. Má za to, že údaj o právní moci mařeného rozhodnutí neodpovídá provedeným důkazům a došlo tak k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Pokud pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, rezignoval na svoji přezkumnou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř.
S odkazem na uvedenou argumentaci obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2022, č.j. 4 To 70/2022-99, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 484/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že správní rozhodnutí postačí doručit zástupci obviněného, což vyplývá ze samotného dovolatelem citovaného ustanovení §34 odst. 2 správního řádu. V předmětné trestní věci bylo zjištěno, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo doručeno zástupci obviněného do datové schránky, kde si ho dne 30. 4. 2021 vyzvedl. Dále bylo zjištěno, že obviněný v průběhu řízení o přestupku udělil svému zmocněnci M. J. formálně bezvadnou plnou moc, kterou jej zmocnil k zastupování v plném rozsahu a ke všem úkonům řízení (bod 5. rozhodnutí nalézacího soudu, bod 13. rozhodnutí soudu odvolacího). Bylo by hrubým znevážením principu právní jistoty, pokud by dospělý a svéprávný účastník řízení, který plnou moc udělil a podepsal, mohl následně zpochybnit průběh a výsledek řízení tím, že bude na základě složitých civilněprávních výkladů dovozovat, že k uzavření smlouvy o zastupování vlastně nedošlo. Z ustanovení §33 správního řádu a ani z žádného jiného ustanovení správního řádu nevyplývá, že zmocněncem ve správním řízení by mohl být pouze advokát. Takový závěr samozřejmě nevyplývá ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod Rt 8/2003, na které dovolatel odkazuje. Z hlediska právní moci správního rozhodnutí je tedy bez významu otázka, zda J. byl advokát. K námitce, že měl být zmocněncem dovolatel informován o výsledku správního řízení, státní zástupce uvedl, že podle §34 odst. 2 správního řádu s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Toto ustanovení tedy nedoléhá na doručení rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti rozhodnutí, kterým byla účastníkovi řízení uložena sankce zákazu činnosti. Správní rozhodnutí, jehož výkon dovolatel mařil, nepochybně bylo k datu 10. 6. 2021 v právní moci.
Pokud se týká subjektivní stránky přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce poukázal na to, že obviněný věděl, že je proti němu vedeno řízení o přestupku, že mu rozhodnutím orgánu prvního stupně byla uložena sankce spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a že proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Za takové situace bylo věcí obviněného, aby se zajímal o existenci rozhodnutí v odvolacím řízení. Nepochybně tedy věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, když řídil motorové vozidlo, ačkoliv měl takovou činnost zakázanou, a pro případ, že takové porušení způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný proto jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Státní zástupce se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že výrok o vině přečinem podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může obstát i přes zrušení „mařených“ správních rozhodnutí soudem, neboť tato byla nepochybně v době spáchání činu v právní moci, přičemž důvody pro jejich zrušení nespočívaly ve zpochybnění samotného spáchání přestupku obviněným M., a tedy případného neuložení sankce zákazu činnosti. Ani dovolatel neuvádí skutečnosti, pro které by bylo možno předpokládat, že při novém projednání přestupku mu sankce zákazu činnosti nebude uložena.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce konstatoval, že dovolací námitky formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají a z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 4 To 70/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného projednal, kdy z podnětu jeho odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
Obviněný nijak nerozlišuje, jaké konkrétní námitky podle něho spadají pod některý z jím uplatněných dovolacích důvodů. V obecné rovině lze uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
Lze konstatovat, že ani jedna ze tří výše uvedených situací nedopadá na projednávaný případ, přičemž obviněný výslovně ani na žádnou z výše uvedených variant nepoukazuje. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší, stejně tak námitku, že by jím navrhované důkazy byly soudy opomenuty, resp. nebyly nedůvodně provedeny. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, je možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Ani taková námitka není obsahem dovolání obviněného. Obviněný samotný proces dokazování nenapadá, stejně tak nerozporuje z něj vyplývající skutková zjištění. Brojí však proti právním závěrům, která soudy učinily na jejich podkladě.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci.
Obviněný namítl, že správní rozhodnutí, jehož výkon mařil, nebylo ke dni 10. 6. 2021 v právní moci, neboť mu nebylo řádně doručeno, přičemž doručení jeho zmocněnci pro správní řízení nebylo dostačující, jelikož nebyly splněny podmínky zastoupení na základě plné moci stanovené v §33 správního řádu. Rovněž zde absentuje úmysl spáchat trestný čin, neboť o zákazu řízení nikdy nebyl informován.
V prvé řadě je třeba se zabývat otázkou, zda byl obviněný pro účely správního řízení řádně zastoupen a zda byly splněny podmínky řádného doručení správního rozhodnutí.
Podle §31 správního řádu je zástupcem účastníka zákonný zástupce, opatrovník nebo zmocněnec. Zastoupení zmocněncem je blíže upraveno v ustanovení §33 správního řádu.
Jedná se o fakultativní zastoupení, což znamená, že je na účastníkovi řízení, zda si zmocněnce zvolí či nikoli a v jakém rozsahu zmocněnci plnou moc udělí. Zmocněncem i zmocnitelem může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická. Podstatné je, aby jak zmocnitel, tak zmocněnec měli procesní způsobilost. Oprávnění k zastoupení v tomto případě vzniká udělením plné moci, plnou mocí se zmocnění také prokazuje. Plná moc musí mít zásadně písemnou formu, pokud není plná moc udělena ústně do protokolu. Správní řád v obecné rovině nevyžaduje, aby podpis na plné moci byl úředně ověřen. K prokázání oprávnění zmocněnce zastupovat ve správním řízení účastníka postačí plná moc předložená v prosté kopii, pokud správní orgán nemá na základě konkrétních okolností případu pochybnosti, zda plná moc byla účastníkem řízení skutečně udělena (NSS 4 As 171/2014).
Rozsah zmocnění musí být vždy přesně vymezen v plné moci, kterou se zmocnění prokazuje. Plnou moc lze udělit pouze pro jeden určitý úkon nebo pro skupinu úkonů nebo také pro určitou část řízení. Zmocněnec může být rovněž zmocněn k zastupování účastníka v celém (konkrétním) správním řízení. Ustanovení §34 odst. 3 správního řádu pak upravuje situaci, kdy vzniknou pochybnosti o rozsahu zastoupení. Podle tohoto ustanovení v pochybnostech o rozsahu zastoupení platí, že zástupce je oprávněn vystupovat jménem zastoupeného v celém řízení. Tato norma se aplikuje tam, kde je zřejmé, že se zastoupení na dané řízení vztahuje, jsou však pochybnosti o tom, v jakém rozsahu (NSS 1 As 9/2015).
Zástupce podle §32 a 33 správního řádu v řízení vystupuje jménem zastoupeného. Z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§34 odst. 1 správního řádu). To znamená, že úkon učiněný zástupcem má stejné právní účinky, jako by byl učiněn přímo zastoupeným. Úkon v řízení je platně učiněn v okamžiku, kdy jej učiní zástupce. Pro řízení není ani podstatné, zda se zastoupený o tom, že zástupce jeho jménem učinil úkon v řízení, skutečně dozví; to je věcí vzájemných vztahů mezi zástupcem a zastoupeným, nikoli vztahu mezi správním orgánem a zastoupeným účastníkem řízení.
Ustanovení §34 odst. 2 správního řádu upravuje otázku doručení písemností v případě, že jde o zastoupení na základě plné moci. Je-li adresát písemnosti v řízení zastoupen, doručuje správní orgán písemnosti pouze zástupci, s výjimkou případů, kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat (např. dostavit se na předvolání správního orgánu -§59 správního řádu). Má-li zastoupený v řízení něco osobně vykonat, doručuje se písemnost jak zástupci, tak zastoupenému. Není vyloučeno, aby správní orgán i v případě, že v řízení vystupuje jménem zastoupeného jeho zástupce, doručil písemnost též zastoupenému (měl by tak však činit pouze tehdy, je-li to odůvodněné). Doručení písemnosti zastoupenému však v tomto případě nemá účinky na běh lhůt, pokud zákon nestanoví jinak. To znamená, že je-li na doručení písemnosti vázán počátek běhu určité lhůty, je pro běh lhůty rozhodný okamžik doručení písemnosti zástupci; to, zda a kdy byla písemnost doručena zastoupenému, je pro běh lhůty nepodstatné (srovnej Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 201-222).
Podmínkou právní moci správního rozhodnutí je doručení jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení. Jak se podává z výše uvedeného, správní rozhodnutí postačí doručit zmocněnci . Výjimka uvedená v ustanovení §34 odst. 2 správního řádu, která dopadá na případy, kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat, se v projednávané věci neuplatní. Aby vznikla nutnost doručit rovněž zastoupenému, muselo by se totiž jednat o písemnost, jíž správní orgán vyžaduje osobní účast zastoupeného v řízení proto, aby byl smysl či obsah řízení naplněn. Jedná-li se o rozhodnutí ve věci samé, kterým se řízení končí, není již osobní součinnost zmocněného třeba. To se ostatně podává i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 1 As 100/2008, konstatoval, že rozhodnutí, kterým se ukládá sankce za přestupek, nespadá do kategorie písemností dle §34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tedy písemností, které se doručují nejen zástupci, ale i zastoupenému. V případě tohoto rozhodnutí správní orgán osobní součinnost zastoupeného nepotřebuje . V projednávané věci se jednalo o sankci udělenou ve správním řízení za přestupek, a správní orgán proto správně doručoval rozhodnutí pouze zástupci, a to prostřednictvím datové schránky. Rozhodnutí bylo doručeno dne 30. 4. 2021.
Obviněný byl zastoupen zmocněncem, kterého si zvolil na podkladě písemné plné moci pro zastupování ve věci projednání přestupku v dopravě u Městského úřadu Strakonice. Nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že plnou moc pro účely přestupkového řízení lze udělit pouze advokátovi. Taková podmínka z žádného ustanovení správního řádu nevyplývá. Obviněný dále argumentuje, že uvedená písemnost neprokazuje, že by došlo k založení právního vztahu zastoupení, neboť nebylo platně sjednáno. Nejvyšší soud se s takovouto námitkou neztotožňuje. Plná moc založená ve spise (č. l. 21v) obsahuje všechny nutné náležitosti písemné plné moci. Podle jejího obsahu byla udělena dne 5. 10. 2020 Ing. Miroslavu Jarošovi pro zastoupení obviněného ve věci vedené u MÚ Strakonice, Odbor dopravy pod sp. zn. MUST/032930/2010/OD/lob, a to v celém rozsahu – ve všech stupních řízení, včetně řízení před správním soudem a doručování písemností, stejně jako pro řízení o předběžném projednání nároku na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci . Plná moc je i řádně podepsána. Správní orgán o její bezvadnosti neměl žádné pochybnosti. Jak bylo uvedeno výše, správnímu orgánu, na rozdíl od soudu, postačí i pouhá kopie plné moci, není třeba předkládat originál, případně úředně ověřovat podpisy, nemá-li správní orgán pochybnosti o její autenticitě. Obviněný sám uvádí, že podepsal plnou moc a tuto zaslal na Motoristickou vzájemnou pojišťovnu, družstvo. Podle jeho výpovědi se jednalo o plnou moc předem vyplněnou. Postup sjednání plné moci tímto způsobem pro účely zastupování v rámci přestupkového řízení není vyloučen. Nicméně to vypovídá o určitém stupni osobní nedbalosti obviněného, který se pro účely přestupkového řízení, jehož předmětem bylo projednání jednání spočívající v řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky, tedy závažný přestupek v dopravě, nechal zastoupit v podstatě pro něj zcela neznámou osobou (institucí), jejíž počínání bylo již od počátku značně nestandardní. Obviněný se pak nijak blíže nezajímal o samotný průběh odvolacího řízení, a ve svém důsledku ani o jeho výsledek. Nelze totiž opomenout, že obviněný sám potvrdil, že trestní příkaz MÚ Strakonice, Odboru dopravy ze dne 4. 2. 2021, č. j. MUST/005037/2021/OD/lob, kterým mu byl udělen zákaz řízení a pokuta ve výši 20.000 Kč, tedy rozhodnutí v prvním stupni, obdržel. Byl si tedy vědom toho, jaké sankce mu byly uloženy a rovněž i skutečnosti, že v rámci odvolacího řízení může dojít k zamítnutí odvolání. Nelze tedy ani přisvědčit námitce, že nebyla naplněna subjektivní stránka projednávaného přečinu. Obviněný si byl vědom toho, jaká sankce mu byla v přestupkovém řízení v prvním stupni udělena a bylo jen jeho vlastní chybou, že se nezajímal o skutečnosti s tím související, zejména pak o výsledek odvolacího řízení. Lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, zejména pak body 11. a 12. odůvodnění rozsudku, v rámci nichž nalézací soud rozvedl své závěry týkající se právě subjektivní stránky dovolatelova jednání. Nalézací soud poukázal i na pestrou minulost obviněného jako řidiče, který se v minulosti dopustil celé řady dopravních přestupků, přičemž mu byl opakovaně uložen i zákaz řízení motorových vozidel. Nalézací soud v bodě 13. rozsudku uvedl, že „ s ohledem na důkazy ve věci, předchozí odsouzení i charakter trestného činu je zřejmé, že obžalovaný zde jednal minimálně ve formě úmyslu nepřímého “. Se závěrem, že se obviněný jemu za vinu kladeného jednání dopustil minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Obviněný věděl, že svým jednáním může zájem chráněný zákonem porušit nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Tím, že obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, naplnil jak objektivní, tak i subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr zákoníku.
Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že dne 10. 1. 2022, došlo rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 54 A 6/2021, ke zrušení jmenovaných správních rozhodnutí. Stěžejní pro posouzení trestní věci totiž zůstává skutečnost, že v době spáchání skutku byla tato správní rozhodnutí pravomocná. Ke zrušení správních rozhodnutí a následku, který má tato skutečnost na projednávanou trestní věc obviněného, se ostatně vyjádřil odvolací soud, a to v bodech 10. až 13. napadeného usnesení, kde obsah kasačního rozhodnutí rozvedl a popsal důvody, které vedly Krajský soud v Českých Budějovicích ke zrušení správních rozhodnutí. „ I přes shora uvedené rozhodnutí krajského soudu, tedy rozsudku ve věci 54 A 6/2021 a usnesení ve věci 54 A 6/2021-36, je nutné konstatovat, že obžalovaný se uvedeného jednání dopustil .“ Krajský soud nijak nezpochybnil samotné spáchání skutku, ale toliko uloženou sankci, kterou shledal nepřiměřeně přísnou, nicméně nevyslovil, že by sankce jako takové, včetně zákazu činnosti, neměly být uloženy.
Obviněný uplatnil námitky v podstatě totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. M. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu