ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.864.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 864/2022-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2022 o dovolání obviněného A. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 121/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 121/2021, byl obviněný A. B. k uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže nezjištěné době od roku 2016 do 18. listopadu 2019 na adrese XY v XY v domě, kde žil společně se svojí manželkou S. B., synem AAAAA (pseudonym), narozeným XY, společnou dcerou BBBBB (pseudonym), narozenou XY, a dcerami své manželky CCCCC (pseudonym), narozenou XY, a DDDDD (pseudonym), narozenou XY, fyzicky napadal, CCCCC v období do 10. 4. 2019 a DDDDD v období do 18. 11. 2019 tak, že je bil fackami nebo zaťatými pěstmi do různých částí těla, převážně hlavy, obličeje a vlasové části hlavy, čímž v přesně nezjištěném počtu případů poškozeným způsobil modřiny a podlitiny na různých částech těla a v obličeji, poškozeným po fyzickém napadení někdy tekla z nosu krev, CCCCC bil a kopal do celého těla tak, že nejméně dne 19. 10. 2018 byla CCCCC po jeho napadení ošetřena v Nemocnici Pardubického kraje na oddělení úrazové chirurgie, kdy utrpěla frakturu nosu, pokousaní na prsou a zádech, kontuzi hlavy a obličeje, dále obě nevlastní dcery dlouhodobě opakovaně verbálně napadal vulgárními výrazy kurvo, píčo, kundo, urážel je a ponižoval, v opakovaných případech je násilím nebo pohrůžkou násilím nutil k přehnanému a opakovanému úklidu celé domácnosti.
Za to byl obviněný odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 5 (pěti) let.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jak poškozené CCCCC, nar. XY, trvale bytem XY, XY, tak poškozené DDDDD, nar. XY, trvale bytem XY, XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené CCCCC a DDDDD odkázány se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 121/2021, podal obviněný A. B. odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu pak podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2022 , a to tak, že pod bodem I. z podnětu odvolání obviněného A. B. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byla obviněnému podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, a dále ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy poškozené CCCCC a poškozené DDDDD, kdy podle §265 tr. ř. poškozené CCCCC a DDDDD odkázal s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, a pod bodem II. zamítl podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2022, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 388-390), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , tedy že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a podle písm. h) , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím a soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že jej měl páchat v blíže nezjištěné době od roku 2016 do 18. 11. 2019. Jednání spočívající v neustálém naplňování znaků skutkové podstaty je třeba posuzovat jako jeden skutek, pročež nelze pachatele znovu stíhat za jednání, jehož se dopustil v období již pravomocně rozhodnutém. Uvádí, že jednání v uvedeném časovém rozmezí ve vztahu k poškozené CCCCC bylo předmětem jiného řízení, neboť proti němu bylo vedeno šetření Policií ČR, Obvodní oddělení XY pod č. j. KRPE-84067/PŘ-2018-170610, které bylo ukončeno dne 19. 2. 2020 a věc byla poté podle §74 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. oznámena na Obecní úřad XY, kde byla zaevidována pod č. j. 107/2020. Následně pak byla údajně předána na M. M. P. S jakým věcným výsledkem byla věc vyřízena, není schopen určit. Jisté je podle něj pouze to, že takové šetření v minulosti probíhalo a že se týkalo i blíže nezjištěného období od roku 2016 do 18. 11. 2019. Trestní stíhání jeho osoby tedy mělo být zastaveno pro překážku ne bis in idem. Ať řízení přestupkové, či trestní, je vždy vedeno o určitém skutku, nikoli o jeho popisu. Pokud je tedy vedeno přestupkové řízení, které skončí a následně je vedeno pro takový skutek i řízení trestní, je takový postup nepřípustný. Je přesvědčen, že soud si měl předmětný přestupkový spis vyžádat, zjistit jeho obsah, vyvodit z něj příslušné právní závěry a na jejich základě řádně přezkoumatelně rozhodnout. Obviněný nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který se předmětnou námitkou již zabýval, že by se nemělo jednat o totožný skutek.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil obviněný námitky, v rámci nichž namítal, že důkazní řízení v předmětné věci bylo neúplné, neboť soudy upustily od osobního výslechu poškozené DDDDD a soud namísto toho podle §102 odst. 2 tr. ř. přečetl její výpověď z přípravného řízení. Jmenovaná je podle dovolatele ve svých 15 letech duševně a mravně natolik vyspělá, aby svůj výslech před soudem zcela bezproblémově zvládla. Poukazuje na to, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 2. 2021, sp. zn. 21 P 87/2009, 13 P a NC 296/2020, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2021, byla svěřena opětovně do péče své matky S. B., přičemž v tomto řízení mimo jiné uvedla, že si ubližování ze strany manžela matky vymyslela. Podle dovolatele měly soudy této otázce věnovat prvořadou pozornost a zjistit, jaká byla motivace poškozené při jejím vyjádření v přípravném řízení a při jejím vyjádření v řízení opatrovnickém. Zjištění, zda se trestného jednání dopouštěl i vůči poškozené DDDDD, je totiž pro právní kvalifikaci zločinem podle §198 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zásadní, neboť v případě, že by došlo ke zpochybnění výpovědi poškozené DDDDD, kterou učinila v trestním řízení vedeném proti jeho osobě, nemohl by být uznán vinným ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, která zohledňuje spáchání nejméně na dvou osobách. Poškozená DDDDD měla být vyslechnuta tím spíše, že soudy měly pochybnosti o skutečném pisateli dopisu ze dne 11. 10. 2021, který měla adresovat soudu, a to vzhledem k užitým formulacím neodpovídajícím osobě jejího věku. Dovolatel uvedený důkaz hodnotí jako důkaz zásadního významu, k němuž měla být poškozená vyslechnuta.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2022, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 121/2021, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu (pozn. nesprávně uveden soud odvolací), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně, aby rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. sám tak, že z důvodu uvedeném v §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. bude trestní stíhání dovolatele zastaveno.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 9. 2022, sp. zn. 1 NZO 664/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitkou porušení zásady ne bis in idem se zabýval odvolací soud, který uvedl, že se nejednalo o totožný skutek s nyní posuzovaným jednáním. Přestože je takové konstatování nepřezkoumatelné, shledává námitku obviněného neopodstatněnou, neboť překážku věci rozhodnuté by mohlo založit pouze rozhodnutí ve věci samé a z informací tvrzených obviněným lze dovodit, že řízení o přestupku nevyústilo ve vydání meritorního rozhodnutí správního orgánu. Lze rovněž dovodit, že řízení o přestupku bylo zastaveno, o čemž nemusel být obviněný vyrozuměn (§86 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb.). Zdůraznila, že ne všechna rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o přestupku zakládají důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. a článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Podle státní zástupkyně se tedy nebylo nutno zabývat podrobně tím, jak přesně byl v přestupkovém řízení skutek vymezen. V posuzované trestní věci nešlo o konečné osvobozující nebo odsuzující rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení, jež by zakládalo překážku věci rozhodnuté, resp. nepřípustnost následného trestního stíhání téhož obviněného pro týž skutek.
Ve vztahu k námitce neprovedení osobního výslechu poškozené DDDDD u soudu státní zástupkyně uvedla, že uvedená námitka svým obsahem spíše spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeli svědek mladší osmnácti let vyslýchán o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. ř. již v přípravném řízení (§164 odst. 1 věta třetí tr. ř.), je nutno už v tomto stádiu řízení dbát na použitelnost takového důkazu v hlavním líčení a provádět výslech tak, aby nemusel být opakován, ale zároveň aby nebyl zpochybnitelný z hlediska kontradiktorního charakteru jeho provedení. V posuzované trestní věci je podle státní zástupkyně třeba vyjádřit souhlas s postupem soudů obou stupňů, které dospěly k závěru, že výslech poškozené DDDDD provedený v přípravném řízení není třeba opakovat v řízení před soudem. Uvedenou námitkou obviněného se zabýval velmi podrobně ve svém rozsudku Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v bodě 24. svého rozhodnutí. Ten vyhodnotil, že výslech poškozené DDDDD není třeba opakovat ani s ohledem na významnou změnu v postoji poškozené, kterou demonstrovala v opatrovnickém řízení a v dopise adresovanému orgánům činným v trestním řízení, v němž uvedla, že si celou záležitost vymyslela. Odvolací soud správně vyhodnotil, že změna výpovědi poškozené je reakcí na skutečnost, že se vrátila do domácnosti obviněného, v níž se situace uklidnila.
S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 13 To 20/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému A. B. pouze ve výroku, jímž mu byla stanovena povinnost podle §85 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž odvolání státní zástupkyně zamítl a v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny §11 tr. ř. a §11a tr. ř., přičemž obviněný na konkrétní ustanovení, podle něhož by byla porušena zásada ne bis in idem , neodkazuje.
Obviněný v rámci uvedené námitky argumentuje tím, že proti jeho osobě bylo vedeno šetření u Policie České republiky, Obvodní oddělení XY, které bylo ukončeno dne 19. 2. 2020 a věc byla postoupena Obecnímu úřadu XY. k případnému projednání přestupku, přičemž se jednalo o skutek, který měl údajně spočívat v tom, že se vůči poškozené CCCCC dopustil jednání, pro které je odsouzen v projednávané věci. Poukazuje na to, že trestný čin týrání svěřené soby je trestným činem trvajícím, kterýžto představuje po celou svou dobu páchání jeden skutek. Pokud byl stíhán v přestupkovém řízení za jednání, jehož se měl dopustit v předmětné době spáchání projednávaného trestného činu, je takový postup v rozporu se zásadou ne bis in idem, jelikož nelze znovu stíhat pachatele za jednání, jehož se měl dopustit i v období již pravomocně rozhodnutém .
Z uvedené argumentace lze dovodit, že obviněný má na mysli ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., které říká, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a uplynula-li lhůta pro zahájení přestupkového řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno .
Je třeba zdůraznit, že obviněný předmětnou námitku uplatnil až v průběhu veřejného zasedání, přičemž odvolací soud na tuto reagoval v rámci odůvodnění svého rozhodnutí v bodě 27., kdy uvedl, že námitku považuje za neopodstatněnou s tím, že „ se nejednalo o totožný skutek s nyní posuzovaným a obžalovanému prokázaným jednáním .“ Přestože se jedná o poněkud kusé konstatování, z něhož nelze podstatu přestupkového řízení dovodit, nejedná se o zcela vadný závěr.
Obecně lze uvést, že rozhodnutím o přestupku se rozumí rozhodnutí, kterým přestupkový úřad rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku a uložil mu za tento přestupek správní trest. Rovněž jím může být i jiné rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o zastavení přestupkového řízení, proto je třeba vždy posuzovat důvod zastavení řízení o přestupku (§86 zákona č. 250/2016 Sb.). Nikoliv každé rozhodnutí o zastavení řízení o přestupku však představuje pravomocné rozhodnutí o přestupku, které je nutno vzít v úvahu při posuzování zásady ne bis in idem a ustanovení §11 odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 576/2018). Dalším takovým rozhodnutím je rozhodnutí o odložení věci, neboť takové rozhodnutí nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve věci, když jím bylo rozhodnuto, že došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo postoupení věci [§76 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb.]. Je tomu tak proto, že při odložení věci se nevydává žádné formální rozhodnutí, takže se nemůže jednat o „konečný osvobozující nebo odsuzující rozsudek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž by zakládal překážku věci rozhodnuté (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 152/2011). Stejný závěr je pak možno vztáhnout ke každému rozhodnutí podle §76 zákona č. 250/2016 Sb.
Lze souhlasit s obviněným v tom, že v případě trestného činu týrání svěřené osoby se jedná o trestný čin trvající. Je proto vždy třeba zkoumat, jaké trestněprávní důsledky má rozhodnutí o části skutku, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání v přestupkovém řízení a naopak. I v případě trvajícího skutku platí, že součástí skutku, pro který byl obviněný uznán vinným v trestním řízení, nemůže být taková část skutku, která byla předmětem pravomocného rozhodnutí v přestupkovém řízení (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I., §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2013, s. 259, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015).
V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Nejvyšší soud učinil dotazy stran přestupkového řízení vedeném proti obviněnému v předmětné době spáchání trestného jednání. Ze strany Policie ČR, Obvodního oddělení XY bylo Nejvyššímu soudu přípisem ze dne 18. 10. 2022 sděleno, že ve věci vedené pod č. j. KRPE 84067/PŘ 2018-170610 byl obviněný prověřován jako podezřelý, jednalo se o občanské soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, kdy celá věc byla dne 19. 2. 2019 oznámena správnímu orgánu - Obecnímu úřadu XY podle §74 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a byl mu rovněž zaslán kompletní spisový materiál. Obecní úřad XY přípisem ze dne 20. 10. 2022 informoval Nejvyšší soud o tom, že agendu přestupků vykonával pro obec M. M. P., v roce 2019 pak město XY. M. M. P., Odbor správních agent - oddělení přestupků přípisem ze dne 24. 10. 2022 k dotazu Nejvyššího soudu sdělilo, že obviněný nebyl od roku 2016 do současné doby oddělením přestupků M. M. P. pravomocně postižen za přestupek, což platí i pro výpis z evidence přestupků obce XY do 29. 4. 2017, kdy byla ukončena veřejnoprávní smlouva o projednání přestupků pro tuto obec. Městský úřad XY, který podle veřejnoprávní smlouvy vykonával pro obec XY agendu přestupků od 27. 6. 2017 do 30. 4. 2019, informoval Nejvyšší soud o tom, že v uvedené době nebyl obviněný označen jako podezřelý z přestupku. Z výpisu z evidence přestupků, který si pro účely dovolacího řízení Nejvyšší soud opatřil, se podává, že u obviněného nebyly nalezeny žádné evidované přestupky. Současně je třeba uvést, že Policie ČR, Obvodního oddělení XY přípisem ze dne 18. 10. 2022 rovněž informovala o tom, že obviněný byl v období od roku 2016 do konce roku 2019 veden jako prověřovaný ještě v jednom dalším případě, kdy věc byla následně postoupena SKPV OOK P., šetření vedeno v době od 18. 11. 2019 do 19. 5. 2021 pod č. j. KRPE 90111/TČ-2019-170671 a týkající se týrání poškozených CCCCC a DDDDD. Tento záznam se týká v dovolání projednávané věci.
Z uvedených informací je tedy možno učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný nebyl pravomocně postižen za přestupek, resp. že ve vztahu k jeho osobě nebylo na poli přestupků jakkoli meritorně rozhodnuto, tedy nejen ve věci jím uváděné v dovolání (č. j. KRPE-84067/PŘ-2018-170610). Ve shodě se státní zástupkyní je možno dovodit, že pokud nebyl obviněný, jak sám uvádí, o výsledku řízení jakkoli informován, řízení o přestupku bylo zastaveno, o čemž v souladu s ustanovením §86 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb. nemusel být obviněný jakkoli vyrozuměn. Nadto je zjevné, že projednávaná trestná činnost nebyla ojedinělým incidentem, kterým by byl přestupek proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., ale jednalo se o jednání dlouhodobé a soustavné.
Uvedenou námitku tedy vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného se však týkají oblasti procesní, neboť směřují do oblasti dokazování, které obviněný shledává neúplným a poukazuje přitom na existenci tzv. opomenutého důkazu. Jinými slovy nesprávně zjištěný skutkový stav mající za následek právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu spáchaném proti dvěma různým osobám je podle dovolatele výsledkem vadného dokazování, neboť nebyl proveden osobní výslech poškozené DDDDD. Takto formulovaná námitka je však pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepodřaditelná.
Uvedenou námitku lze však subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., kterážto nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je třeba uvést, že návrh na osobní výslech poškozené byl navrhován obhajobou opakovaně, a to i při závěrečném hlavním líčení dne 10. 11. 2021, kdy však obhájce obviněného uvedl, že obhajoba chtěla výslech DDDDD, byl však přečten protokol o její výpovědi, což je v souladu s trestním řádem, a další důkazy tedy obhajoba nahrnovat nebude (č. l. 345 spisu). Poté bylo dokazování prohlášeno za skončené. Obviněný vadu dokazování spočívající v neprovedení osobního výslechu poškozené následně namítl v rámci řádného opravného prostředku (č. l. 355-356 spisu), přičemž v rámci veřejného zasedání dne 5. 4. 2022 tuto námitku zopakoval (č. l. 368-369 spisu).
V projednávané věci se jedná o trestný čin týrání svěřené osoby a poškozená byla osobou mladší 15 let, tedy z hlediska trestního práva se jednalo o oběť ve věku dítěte. Podle §102 odst. 1 tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče . Trestní řád tedy obsahuje zvláštní úpravu týkající se osob mladších 18 let, neboť se jedná o specifickou skupinu, tělesně a duševně ještě zcela nevyspělých osob, které požívají zvláštní ochrany z důvodu své zvýšené zranitelnosti.
Původní výpověď podala poškozená za účasti pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a obhájce obviněného dne 23. 6. 2020 (č. l. 105- 113 spisu), dále dne 18. 11. 2019 (č. l. 114-117 spisu) a dne 23. 1. 2020 (č. l. 118-123 spisu) v souladu s ustanovením §102 odst. 1 tr. ř., neboť se jednalo o osobu mladší 18 let. Nalézací soud v projednávané věci přistoupil k postupu podle ustanovení §102 odst. 2 tr. ř., který stanovuje, že v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř. K obsahu výpovědi poškozené se vyjádřil v bodě 7. odůvodnění rozsudku, a v bodě 8. odůvodnění rozsudku se pak vypořádal s důkazním návrhem obhajoby stran osobní výpovědi poškozené. Uvedl, že nepřistoupil k osobnímu výslechu poškozené, jelikož „ má za to, že by takový výslech mohl mít negativní dopad na její psychiku “, a „ výslechem poškozené DDDDD u soudu by mohlo dojít jen k její další traumatizaci “. Poukázal na vyjádření znalkyně PhDr. Ivy Košťálové, která sice uvedla, že by poškozená výslech zvládla, bylo by to však pro ni nepříjemné a obávala by se následků, neboť se v mezidobí vrátila do domácnosti své matky, resp. obviněného, a byla by tak přirozeně nucena vypovídat v jeho prospěch. Případná konfrontace s její výpovědí z přípravného řízení by byla podle nalézacího soudu pro teprve čtrnáctiletou dívku velkou psychickou zátěží. Poškozená v rámci své výpovědi podrobně popsala soužití s obviněným, jeho chování a konflikty, ke kterým docházelo, svůj vztah s matkou a svojí sestrou CCCCC, změny, ke kterých došlo poté, co sestra odešla ze společné domácnosti, kdy uvedená výpověď byla znalecky vyhodnocena jako věrohodná, popisující skutečně prožité události. Znalkyně rovněž uvedla, že si umí představit dobrovolný návrat poškozené do domácnosti obviněného, resp. zpět ke své matce, jelikož očekává ze strany matky iniciativu.
Odvolací soud se s návrhem obhajoby a s tím spojenými námitkami vypořádal v bodě 24. napadeného rozsudku. Ztotožnil se s postupem nalézacího soudu s tím, že na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že se poškozená v mezidobí vrátila do domácnosti obviněného a popřela skutečnosti, které uvedla ve své výpovědi z přípravného řízení (tvrzení u OSPOD a dopis založený ve spise na č.l. 334), což ostatně znalkyně bez znalosti skutečnosti, že se poškozená v mezidobí vrátila do domácnosti obviněného, v rámci své výpovědi sama uvedla jako reálnou možnost, jakým způsobem by se poškozená s ohledem na svůj věk mohla zachovat. Poukazovala přitom zejména na vztah poškozené k její matce a snahu se zavděčit.
Podle zprávy OSPOD se situace v rodině urovnala a vztahy s obviněným se zdají být bezproblémové, což by rovněž zcela jistě ovlivnilo její výpověď. Ve své původní výpovědi však vypovídala k jednání obviněného v době, kdy vztahy byly zřetelně napjaté, a to až do té míry, že navzdory dobrému ekonomickému zázemí strávila poškozená raději vánoční svátky v prostředí institucionalizované výchovy než v domácnosti obviněného. Skutečnost, že vztahy v rodině se zdají být momentálně v pořádku, nijak nevylučuje, že se v rozhodné době obviněný uvedeného jednání vůči poškozené dopustil. Je zjevné, že výpověď poškozené by byla modifikována současnou situací, kdy se vrátila zpět k matce, resp. do domácnosti obviněného, a jak se podává ze znaleckého zkoumání, poškozená se snaží neuškodit prostředí, v němž aktuálně žije a nepřijít současně o nově nabyté výhody. Pokud tedy nalézací, a potažmo odvolací soud nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění dokazování osobních výslechem poškozené s tím, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností a současně by takový výslech mohl poškozenou ještě více traumatizovat, kdy rovněž hrozilo, že by vypovídala s ohledem na situaci dnes a nikoli ve vztahu k situaci v projednávané době trestného jednání, Nejvyšší soud se s takovým závěrem zcela ztotožňuje. Jak nalézací, tak odvolací soud svůj postup řádně odůvodnily a v tomto směru jim nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud dodává, že poškozená je i nadále zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, přičemž je zde zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy - sekundární viktimizace, což není u obětí trestných činů týrání nijak výjimečné. A to navzdory tomu, že se situace v rodině momentálně jeví jako uspořádaná a vztahy s poškozeným jako bezproblémové. V době spáchání trestného činu byla poškozená ve věku dítěte, ostatně je stále osobou mladší 18 let, a i nadále se tak jedná o oběť zvláště zranitelnou, přičemž je třeba poukázat na §20 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, který uvádí, že se výslech zvlášť zranitelné oběti provádí tak, aby později nemusel být opakován .
Závěrem je třeba upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného A. B. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu