ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.91.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 91/2022-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. Ž., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2021, č. j. 4 To 139/2021-247, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Ž. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, č. j. 91 T 5/2021-206, byl obviněný L. Ž. (dále jen „obviněný“) společně se spoluobviněným M. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY (dále také jen „spoluobviněný“), uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se obvinění dopustili tím, že
dne 19. 11. 2020 krátce po 23. hodině v Brně na XY, na ubytovně N. C., v přízemí na pokoji č. 12 po předchozí vzájemné domluvě za účelem obstarání drog obžalovaný M. J. zabouchal na okno s dřevěnou výplní umístěné ve výšce 85 cm nad zemí, poškozený P. M., narozen XY, který v pokoji bydlel, přistoupil k oknu a snažil se ho silou zevnitř držet, zvenku do okna však tlačili oba obžalovaní tak, že se okno pootevřelo, přičemž současně v ruce držel obžalovaný J. pepřový sprej, kterým začal stříkat do obličeje poškozenému, následně celé okno vtlačili do Ž.pokoje tak, že spadlo na postel a obžalovaný J. se poškozeného ptal po pervitinu se slovy „kde máš nějakej vál“. Poškozený M. společně s poškozenou L. S., narozenou XY, vzápětí ustoupili z pokoje až na chodbu, kam za nimi šel obžalovaný J., který znovu použil pepřový sprej v blízkosti poškozené S. a udeřil ji pěstí do hrudníku, když tato křičela o pomoc, a poté se vrátil do pokoje, kde byl již obžalovaný Ž., zevnitř obžalovaný J. zamkl klíči dveře a společně pokoj prohledali a z pokoje odcizili elektro koloběžku zn. Xiaomi šedé barvy v hodnotě asi 9.000 Kč a mobilní telefon zn. Samsung S 9 černé barvy v hodnotě asi 4.000 Kč, čímž poškozenému P. M. způsobili škodu ve výši 13.000 Kč.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný Ž. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 34 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Spoluobviněného J. nalézací soud odsoudil podle týchž ustanovení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali oba obvinění odvolání. O odvolání obviněných rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 9. 2021 č. j. 4 To 139/2021-247 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné znovu uznal vinnými totožnými trestnými činy a uložil jim totožné tresty jako soud nalézací. Odvolací soud pouze ze skutkové věty vypustil informaci o způsobené škodě, neboť v tomto směru nebyl nalézacím soudem proveden žádný důkaz, když současně konstatoval, že výše škody neměla na právní kvalifikaci jednání obviněných vliv.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. Ž. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný Ž. namítá, že nalézací a odvolací soud nesprávně právně posoudily jednání obviněného Ž. jako spolupachatelství ve smyslu §23 tr. ř. O spolupachatelství se podle obviněného nemohlo jednat, neboť absentovalo jak společné jednání, tak společný úmysl se spoluobviněným J. Obviněný Ž. s odkazem na svědecké výpovědi poškozených M. a S. namítá, že nebylo prokázáno, že by se vyskytoval v prostorách užívaných poškozeným M.
6. Obviněný namítá, že nikdy neměl v úmyslu zmocnit se majetku poškozeného M. a ani se na ničem takovém nedohodl, ani konkludentně, se spoluobviněným. Úmyslem obviněného nebylo ukrást jakékoliv věci, za poškozeným M. šel s úmyslem koupit si drogy. Spoluobviněný se vytýkaného jednání dopustil impulzivně a bez předchozího promýšlení. V tomto kontextu obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 4/68 popisujícím situaci, kdy jeden z pachatelů bez předchozí domluvy s druhým pachatelem využije bezbrannosti oběti. Dále odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1174/2011 s tím, že násilí (vytlačení okna) nepoužil v úmyslu zmocnit se cizí věci, nýbrž v úmyslu nakoupit drogy.
7. Obviněný tvrdí, že se na loupeži nijak nepodílel, jen následně po krátkou dobu u sebe přechovával kradené věci, přičemž toto jeho jednání by mohlo být posouzeno jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu §216 tr. zákoníku.
8. Obviněný namítá, že není dána jasná úvaha směřující k závěru, že byl přítomen v pokoji poškozeného M.. Z provedených důkazů je podle něj zřejmé, že do obydlí jiného nevnikl ani tam nesetrvával, dokonce sám poškozený M. podle obviněného potvrdil, že obviněný v jeho pokoji přítomen nebyl. Část skutkové věty, podle níž byl obviněný přítomen v pokoji poškozeného M., tak nemá oporu v provedených důkazech. Skutková zjištění obou soudů jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
9. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, dovolací argumentaci obviněného, a poté se vyjádřila k uplatněným dovolacím námitkám.
11. Státní zástupkyně konstatuje, že dovolací námitky obviněného formálně naplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [po novele trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb. účinným od 1. 1. 2022 nově označený písmenem h)], a to v části, kdy obviněný kritizuje nenaplnění znaků trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a v otázce jeho spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pod dovolací důvod (jakýkoliv) naopak nelze podřadit námitky obviněného zpochybňující skutková zjištění soudů nižších stupňů.
12. Soud prvního stupně své skutkové závěry opřel o provedené důkazy, zejména výpověď spoluobviněného J.. Svědkyně S. slyšela dvě osoby, které spolu před rozkopnutím okna komunikovaly slovy „pořádně“ a „podrž to“. Nalézací soud se v odůvodnění rozsudku pod bodem 11 podrobně zabýval tím, proč uvěřil výpovědi obviněného J., který usvědčoval spoluobviněného Ž. a z jakých důvodů neuvěřil výpovědi Ž., jenž doznal pouze podíl na vytlačení okna. Výpověď obviněného Ž. byla shledána nevěrohodnou také v kontextu výpovědí svědků S. a M. Rovněž soud druhého stupně se s obhajobou obviněného L. Ž. řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku zejména pod bodem 11, přičemž obviněný v odvolání v podstatě uplatnil stejnou argumentaci jako v podaném dovolání. Soudní rozhodnutí obou soudů je náležitě odůvodněno ve smyslu a §134 odst. 2 tr. ř.
13. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 238/2016 ze dne 9. 3. 2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 3 Tdo 604/2014 ze dne 11. 6. 2014). Nižší míru účasti obviněného Ž. na posuzovaném jednání soudy zohlednily při ukládání trestu.
14. Naplnění znaku společného úmyslného jednání nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která ani není vyžadována – postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 8 Tdo 275/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 8 Tdo 238/2016).
15. Státní zástupkyně je přesvědčena, že obviněný Ž. od počátku věděl, že jde spolu se spoluobviněným J. do pokoje poškozeného M. pro drogy, které od něj chtěli získat jakýmkoliv způsobem (viz výpověď J.), o čemž svědčí také to, že nešli do pokoje poškozeného běžným způsobem, tedy po předchozím ohlášení a dveřmi, ale oknem, které přes odpor poškozeného M. vytlačili, což ostatně Ž. doznává. Těžko tak lze uvěřit jeho tvrzení, že šel do pokoje drogy koupit. Obviněný byl tedy nejméně srozuměn s tím, že k získání drog může být použito i násilí, přičemž na právní kvalifikaci předmětného jednání ani na spolupachatelství nemá vliv, že nakonec v bytě poškozené nedošlo k odcizení drog, ale k násilnému odcizení jiných cenných věcí, které se dají lehce zpeněžit. Jisté také je, že se obviněný Ž. nesnažil J. zabránit v použití pepřového spreje a násilí vůči poškozeným a svůj podíl na loupeži stvrdil tím, že odcizil z místa činu nejméně mobilní telefon poškozeného M.
16. V této souvislosti státní zástupkyně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 3 Tdo 231/2012-22, podle něhož se může jednat o spolupachatelství trestného činu loupeže, případně o pomoc k tomuto trestnému činu, též v případě, že spolupachatel či pomocník jen toleroval jednání hlavního pachatele a neučinil nic, co by přispělo k změně postoje tohoto pachatele, resp. k vyloučení jeho protiprávního jednání.
17. Státní zástupkyně uzavírá, že dovolání obviněného bylo částečně podáno z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění zákona č. 220/2021 Sb. účinného od 1. 1. 2022 se dosavadní písmeno g) označuje jako písmeno h)]. Část námitek, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně není opodstatněná.
18. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
20. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
22. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022, se obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově označuje písmenem h).
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný brojí proti výroku o vině. Jeho (dovolací) argumentaci lze s určitou mírou zjednodušení shrnout tak, že obviněný zpochybňuje své spolupachatelství na posuzovaném skutku (když podle něj nebyl naplněn ani znak společný úmyslu, ani znak společného jednání), kritizuje právní kvalifikaci skutku (jeho jednání mohlo naplnit toliko skutkovou podstatu přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu §216 tr. ř.) a namítá existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (nebylo podle něj prokázáno, že by se nacházel v pokoji poškozeného M.).
29. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací námitky obviněného s obsahem spisu, konstatuje nejprve v obecné rovině, že tyto z převážné části představují opakování obhajoby, kterou již obviněný uplatňoval před soudem prvního, resp. druhého stupně (v řadě pasáží přímo doslovně). Je-li takto dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly (a tak tomu v projednávané věci je), pak je zpravidla nutné dovolání už jen z tohoto důvodu označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
30. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2022 nově označený písmenem h) citovaného ustanovení] lze v návaznosti na výše uvedené konstatovat, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Na základě tohoto dovolacího důvodu proto může Nejvyšší soud přezkoumávat toliko otázky hmotněprávní, ne však již otázky procesněprávní. Zejména tak v jeho rámci proto nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Jak již bylo konstatováno výše, dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.
31. Nejvyšší soud dále konstatuje, že (formálně) lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku obviněného týkající se spolupachatelství na posuzovaném skutku. K této námitce se Nejvyšší soud vyjádří níže v tomto usnesení.
32. Pokud však Nejvyšší soud konfrontuje další dovolací argumentaci obviněného a její podobu s výše uvedenými východisky dovolacího přezkumu podle §265b písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, pak je výsledkem závěr, že obsahem dovolání obviněného jsou také námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Je tomu tak proto, že obviněný ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když Nejvyššímu soudu předkládá alternativní skutkovou verzi, podle níž šel k ubytovně s úmyslem koupit si drogy a podle níž v pokoji poškozeného M. vůbec nebyl.
33. Je zjevné, že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly v jeho prospěch, což by podle jeho názoru mělo vést k tomu, aby byl zproštěn obžaloby, případně aby jeho jednání bylo překvalifikováno na mírněji trestný trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. ř. Tímto přístupem se však dostává do rozporu se základními a stěžejních pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce).
34. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (účinného do 31. 12 2021) byl zásah do skutkových zjištění možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové a procesní námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
35. Uplatňuje-li obviněný námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, pak lze k této jeho námitce dále v obecné rovině doplnit, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán (zejména) tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
36. Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci byl skutkový stav věci vyjádřený ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Nalézací soud nevybočil z mantinelů volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud následně řádně přezkoumal odvolání obviněného a vypořádal se všemi jeho námitkami. Odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů tak jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
37. Jak již Nejvyšší soud naznačil výše, námitky obviněného směřující do skutkových zjištění nižších soudů mají charakter prosté polemiky s hodnocením důkazů, které provedl nalézací, resp. odvolací soud. Obviněný ostatně ani netvrdí, že by některá skutková zjištění zcela postrádala podklad v provedeném dokazování, tak, jak to požaduje výše citovaná judikatura. Pouze parafrázuje (a nutno podotknout, že poměrně zkresleně) část svědecké výpovědi poškozených ve snaze obhájit závěr, že v pokoji poškozeného M. vůbec nebyl. Pomíjí však důkazy, který jej usvědčují z opaku (zejména výpověď spoluobviněného J., s níž korespondují právě i výpovědi obou poškozených). Soudy se přitom s touto podobou jeho obhajoby pečlivě zabývaly, a to nalézací soud pod bodem 11. odůvodnění svého rozsudku a k opakování této obhajoby rovněž odvolací soud pod bodem 11. odůvodnění svého usnesení.
38. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v projednávané věci vadu extrémního rozporu (v terminologii účinné od 1. 1. 2022 vadu „zjevného rozporu“) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledal. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k závěru o spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se spoluobvinění dopustili ve formě spolupachatelství, by bylo možné na podkladě provedených důkazů dojít i v případě, že by obviněný Ž. do pokoje skutečně nevnikl, jak bude zřejmé z výkladu o spolupachatelství, který Nejvyšší soud podá v následujících odstavcích.
39. Námitkou, kterou lze formálně podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021, je námitka obviněného, že v jeho jednání nelze spatřovat spolupachatelství trestného činu loupeže (pro absenci společného jednání a společného úmyslu se spoluobviněným J., když chyběla byť jen konkludentní dohoda ohledně použití násilí) a že jednání obviněného Ž. je tedy třeba posoudit a právně kvalifikovat samostatně. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
40. V projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění se po násilném vniknutí do objektu obývaného poškozenými zmocnili cizí věci, konkrétně koloběžky a mobilního telefonu poškozeného P. M. Zdůraznit je nutno, že tak učinili za použití násilí, když nejprve společně vytlačili okno vedoucí do pokoje poškozeného M., po kterém spoluobviněný J. po vniknutí do pokoje požadoval pervitin, a pak spoluobviněný J. proti poškozeným M. a S., do které ještě strčil, použil pepřový sprej a zamkl je na chodbě. Alternativní skutkovou verzi obviněného Ž., podle níž v pokoji nebyl a okno vytlačoval s úmyslem koupit si od M. drogy, Nejvyšší soud z výše popsaných důvodů v potaz brát nemohl.
41. Nalézací soud se rolí obviněného Ž. při páchání trestné činnosti a otázkou jeho spolupachatelství poměrně zevrubně zabýval v bodě 11. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, z něhož Nejvyšší soud na tomto místě akcentuje jen to nejpodstatnější. Nalézací soud vyšel z toho, že spoluobviněný J. (po předestření jeho původní výpovědi) vypověděl, že se jednalo o předem plánovanou společnou trestnou činnost obou pachatelů, kdy obžalovaný Ž. věděl, že drogy získají toho večera i za cenu použití násilí proti vůli poškozeného a neměl s tímto postupem žádný problém. Tuto skutkovou verzi podporují i další důkazy, zejména části svědeckých výpovědí obou poškozených. Naproti tomu skutkovou verzi, kterou prosazoval obviněný Ž. (že šel za M. drogy koupit a že v jeho pokoji vůbec nebyl), shledal nalézací soud nevěrohodnou. Poškozená S. jednoznačně slyšela před vyražením okna zvenčí hlasy minimálně dvou mužů, kteří spolu komunikovali a společně se snažili zjevně do pokoje vniknout. Úmysl pachatelů zmocnit se původně drog byl dokonán tím, že se zmocnili dvou cennějších movitých věcí, ať již proto, že by je použili do budoucna pro sebe nebo je výhodně zpeněžili. Nalézací soud uzavřel, že obviněného Ž. je nutno označit za spolupachatele, který byl po celou dobu jednání hlavního útočníka J. přítomen, schvaloval ho, byl na loupežném přepadení s tímto domluven a významně mu pomohl nejen při vstupu do pokoje, respektive násilném překonání okna, ale i při následném prohledávání pokoje. Tyto skutečnosti pak vedly nalézací soud k závěru, že jednání obviněného Ž. je třeba kvalifikovat jako spolupachatelství zločinu loupeže. Nižší míru jeho účasti na trestném činu (nebyl tím, kdo použil násilí proti poškozeným) nalézací soud vzal v potaz, když obviněnému Ž. uložil mírnější trest než spoluobviněnému J.
42. Odvolací soud se v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku s odůvodněním otázky spolupachatelství, jak jej provedl nalézací soud, ztotožnil a pro stručnost na bod 11. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu odkázal.
43. Nejvyšší soud pak pouze nad rámec těchto odůvodnění obou nižších soudů uvádí následující.
44. Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
45. Institut spolupachatelství upravuje §23 tr. zákoníku. Podle něj byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama .
46. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 238/2016 ze dne 9. 3. 2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 604/2014 ze dne 11. 6. 2014).
47. Společný úmysl spolupachatelů vyžaduje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. R 57/1970). Při souběžném pachatelství (např. dva zloději kradou v téže samoobsluze, aniž o sobě vědí) se jednotliví pachatelé posuzují samostatně (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 331).
48. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována neboť postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Při splnění těchto podmínek již není nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou. Postačuje i např. částečné přispění, dokonce i v podřízené roli (srov. Šámal, P. a kol., op. cit.; shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016).
49. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 3 Tdo 231/2012-22, se může jednat o spolupachatelství trestného činu loupeže, případně o pomoc k tomuto trestnému činu, též v případě, že spolupachatel či pomocník jen toleroval jednání hlavního pachatele a neučinil nic, co by přispělo k změně postoje tohoto pachatele, resp. k vyloučení jeho protiprávního jednání.
50. V kontextu shora uvedeného se tedy i Nejvyšší soud zcela ztotožňuje s dostatečným a přesvědčivým odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, že obviněný Ž. od počátku věděl, že jde spolu se spoluobviněným J. do pokoje poškozeného M. pro drogy, které od něj chtěli získat jakýmkoliv způsobem. Nejvyšší soud pak ve shodě se státní zástupkyní doplňuje jen tolik, že o tomto společném úmyslu obviněných svědčí také to, že nešli do pokoje poškozeného běžným způsobem, tedy po předchozím ohlášení a dveřmi, ale oknem, které přes odpor poškozeného M. vytlačili, což ostatně obviněný doznává, a že se obviněný Ž. nesnažil J. zabránit v použití pepřového spreje. Těžko tak lze uvěřit jeho tvrzení, že šel do pokoje poškozeného M. drogy koupit.
51. Nejvyšší soud se ztotožňuje se státní zástupkyní také v tom, že na právní kvalifikaci předmětného jednání ani na spolupachatelství nemá vliv, že nakonec v bytě poškozeného nedošlo k odcizení drog, ale k násilnému odcizení jiných cenných věcí, které se dají lehce zpeněžit. Podstatné je, že spoluobvinění sledovali společný cíl (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem - konkrétně osobní svobody a majetku), a v tomto směru svým jednání trestný čin dokonali, byť nakonec prostřednictvím jiných věcí.
52. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než shrnout, že většina argumentace obviněného se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem i s jinými dovolacími důvody. Jedinou námitku, kterou formálně vzato pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, shledal soud zjevně neopodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
53. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
54. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář