ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1254.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1254/2022-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně N. K. , nar. XY, bytem XY, Ukrajina, zastoupené JUDr. Markem Janstou, LL. M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 3 937 192 Kč a převzetí věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 246/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, č. j. 12 Co 227/2021-182, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 3 937 192 Kč a uložení povinnosti převzít od žalobkyně motorové vozidlo tovární značky XY. Tento svůj nárok odvozovala od tvrzené odpovědnosti žalované za škodu a nemajetkovou újmu, které jí měly být způsobeny nesprávným úředním postupem celního úřadu spočívajícím v zadržení uvedeného vozidla, k němuž došlo dne 14. 10. 2015. Požadovaná částka konkrétně sestávala z částky 2 100 000 Kč, za kterou žalobkyně předmětné vozidlo zakoupila, z částky 36 465 Kč připadající na náhradu nákladů vynaložených na jeho opravu, z částky 195 350 Kč, jež odpovídala nákladům právního zastoupení žalobkyně, z částky 1 447 975 Kč vynaložené na nájemné za náhradní vozy, z částky 57 402 Kč, na kterou žalobkyně vyčíslila náklady související s předběžným projednáním zažalovaného nároku u žalované, a konečně z částky 100 000 Kč připadající na náhradu utrpěné nemajetkové újmy.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 15 C 246/2019-152, podanou žalobu (avšak s nesprávně uvedenou výší požadované částky, jež zde byla vyčíslena na 4 032 542 Kč) zamítl (výrok I) a dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Útavního soudu ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Jak již bylo zmíněno, součástí žalobního požadavku byl též nárok na zaplacení náhrady škody ve výši 36 465 Kč, jejíž vznik žalobkyně odvozovala od výše nákladů, které byla nucena vynaložit na opravu předmětného vozidla. Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto samostatnému nároku potvrzen, tudíž není v souladu s citovaným §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť jeho výše nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se v daném případě nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztah. Dovolací soud proto podané dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ve vztahu ke zbývající části podaného dovolání pak Nejvyšší soud konstatuje, že otázka, zda postup orgánů žalované spočívající v zajištění předmětného vozidla, k němuž došlo dne 14. 10. 2015, představoval nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), kterou měl odvolací soud dle názoru dovolatelky nesprávně právně posoudit, přičemž se měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, přípustnost podaného dovolání ve smyslu citovaného §237 o. s. ř. nezakládá. Dospěl-li odvolací soud na podkladě skutkových zjištění, jejichž správnost nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) a v souladu s nimiž bylo předmětné vozidlo uvedeného dne dobrovolně vydáno celnímu úřadu jakožto orgánu činnému v trestním řízení z důvodů upravených v §78 odst. 1, 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, a tedy pro důkazní účely (a nikoliv postupem upraveným v tehdy ještě neúčinném §39 odst. 1 zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, jak v řízení prosazovala žalobkyně), načež důvod jeho vrácení zpět žalobkyni v roce 2018 vycházel výhradně ze skutečnosti, že již toto vozidlo nebylo k dalšímu řízení nadále zapotřebí a současně zde nebyl dán důvod pro jeho propadnutí či zabrání (srov. §80 odst. 1 trestního řádu), k závěru, že zmíněné zajištění předmětného vozidla nesprávný úřední postup nepředstavovalo, neboť žalobkyně jakékoliv s ním související pochybení dotčeného orgánu neprokázala, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil. V této souvislosti lze poukázat na soulad závěru, k němuž dospěl odvolací soud, se závěry vztahujícími se k vymezení pojmu nesprávného úředního postupu a plynoucími zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1572/2009, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1314/2013, stejně jako se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016, nebo i v žalobkyní zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu