ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.148.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 148/2022-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce : K. H. T. , narozen dne XY, bytem v XY, právně zastoupen Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění 500 000 Kč za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 90/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 25 Co 124/2021-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 90/2020 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky trestního řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010 (dále jen „posuzované trestní řízení“) ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2021, č. j. 19 C 90/2020-127, bylo rozhodnuto tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 500 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 10. 3. 2019 do zaplacení (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud předně vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, zároveň je však doplnil o zjištění, která sám učinil zopakováním dokazování rozhodnutími Ústavního soudu vydanými v posuzovaném trestním řízení a doplněním dokazování o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 593/2021 a rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 69/2021 a sp. zn. 19 Co 106/2021 (vyhlášenými po rozhodnutí soudu I. stupně). Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením ze dne 13. 1. 2005, v řízení byla opakovaně činěna řada procesních rozhodnutí, byla opakovaně podávána odvolání a ústavní stížnosti, bylo nutno provádět dožádání do zahraničí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, č. j. 43 T 2/2010-20643, byl žalobce shledán vinným z trestného činu neoprávněného podnikání dle §118 odst. 1, 2 písm. b) ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a trestného činu účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. zákona. Žalobci byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce 2 roky, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 1 rok. Výrok týkající se žalobce byl doplněn o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, a to hotovosti zajištěné při domovní prohlídce u žalobce v roce 2005. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, č. j. 3 To 69/2017-21174, byla zamítnuta odvolání obžalovaných. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, byla dovolání obviněných odmítnuta. Usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2385/19 byla odmítnuta žalobcova ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. Odvolací soud shledal posuzované trestní řízení, které trvalo ve vztahu k žalobci 14 let a 9 měsíců, jako nepřiměřeně dlouhé a při řešení otázky dostatečné satisfakce za způsobenou nemajetkovou újmu jej posoudil optikou zákonných kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V posuzovaném trestním řízení byl žalobce ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 2 až 10 let a propadnutím majetku. Vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti žalobce by byl uložen trest odnětí svobody, a to i při přihlédnutí k bezúhonnému přechozímu životu žalobce, na dobu nejméně v polovině zákonné trestní sazby, tedy v trvání nad 5 let. Ve vztahu k žalobci však soudy v posuzovaném trestním řízení upustily od nepodmíněného trestu odnětí svobody za uložení podmíněného trestu odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby a nízkého peněžitého trestu, když při ukládání trestu podle rozhodnutí soudů v posuzovaném trestním řízení došlo ke zohlednění doby, která uplynula od spáchání trestného činu a k nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení. Každý z těchto důvodů se podílel na zmírnění trestu, avšak teprve existence obou důvodů vedla k podmíněnému trestu na spodní hranici zákonné trestní sazby a nízkému peněžitému trestu. Odvolací soud porovnal posuzovaný případ se skutkově obdobnými případy obžalovaných ve stejné kauze a domáhajících se stejného zadostiučinění. Zdůvodnil odlišnost od věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 18/2020 od nyní posuzované věci, když posuzované trestní řízení pro tamní žalobkyni skončilo až v průběhu odvolacího řízení dne 14. 1. 2021 po 2,5 let trvajícím řízení o ústavní stížnosti, z čehož 22 měsíců bylo po rozhodnutí Nejvyššího soudu a toto byl determinující důvod, proč bylo tamní žalobkyni poskytnuto nejen zadostiučinění v podobě zmírnění trestu, ale i v peněžité formě; takový důvod pro tuto odchylku však v tomto řízení není dán. Odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném trestním řízení byla zohledněna nepřiměřená délka řízení při ukládání trestu a toto zadostiučinění bylo žalobci poskytnuto za období až do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 27. 3. 2019. Předmětem následného řízení před Ústavním soudem byla již jen marginální otázka stran zabrání věci, která byla prosta jakýchkoli nesprávných postupů ze strany státního orgánu, význam řízení byl snížený, složitost extrémní. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zadostiučinění v podobě zmírnění trestu a nadto v podobě konstatování porušení práva za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení, které bylo žalobci poskytnuto, je ve vztahu k celkové délce posuzovaného trestního řízení zcela dostatečné, a proto potvrdil napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, o které by měl dovolací soud rozhodnout jinak. Dovolatel předně namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, č. j. Cpjn 206/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a dále od dovolatelem citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, při řešení otázky, zda byl dovolatel kompenzován za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení snížením trestu i za část řízení od 17. 3. 2017 do 23. 10. 2019, když v uvedeném časovém období se v posuzovaném trestním řízení nejednalo o snížení trestu (o vinu a trest), ale pouze o finanční prostředky dovolatele;
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021, když porušil princip právní jistoty a způsobil zásah do práva na spravedlivý proces dovolatele tím, že při řešení otázky dostatečné kompenzace za část řízení, ve které se dovolatel domáhal zrušení výroku o zabrání finančních prostředků, nerozhodl odvolací soud shodně (obdobně) jako v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 360/2020 a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 18/2020, ve věci spoluobžalovaných dovolatele v posuzovaném trestním řízení;
c) Dovolací soud by měl posoudit jinak, než jak rozhodl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021, neboť uvedené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, při řešení otázky, zda byla zohledněna nepřiměřená délka posuzovaného trestního řízení při snížení trestu, když se trestní soud I. stupně, ani trestní odvolací soud v posuzovaném trestním řízení jeho nepřiměřenou délkou nezabývaly, a závěr ohledně kompenzace v podobě snížení trestu v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení vyplývá pouze z rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v posuzovaném trestním řízení za situace, kdy již nebylo možné uložený trest zpřísnit (pro nevyužití opravného prostředku ze strany státního zástupce).
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Dle názoru žalované by mělo být o dovolání žalobce rozhodnuto jako v případech skutkově obdobných vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 593/2021, sp. zn. 30 Cdo 488/2021 a sp. zn. 30 Cdo 2753/2021.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Námitka dovolatele shora uvedená pod písm. a) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu, Ústavního soudu, ani Evropského soudu pro lidská práva neodchýlil. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí uvedl, že v posuzovaném trestním řízení byla zohledněna nepřiměřená délka řízení při ukládání trestu s tím, že zadostiučinění v podobě zmírnění trestu bylo dovolateli poskytnuto až do okamžiku rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. dne 27. 3. 2019. Na uvedeném nemění ničeho skutečnost, že dovolatel nepodal v posuzovaném trestním řízení dovolání do výroků o vině a trestu a že trest nemohl být pro dovolatele zpřísněn pro nepodání dovolání ze strany státního zástupce (k tomu dále viz níže a srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021). Pro úplnost je nutno uvést, že za situace, kdy dovolání do výroků o vině a trestu podali spoluobžalovaní dovolatele, nelze v souladu se zásadou beneficium coahesionis (§261 tr. řádu) ovládající trestní řízení bez dalšího tvrdit, že se v posuzovaném trestním řízení ve fázi před Nejvyšším soudem o vinu a trest nejednalo. Uvádí-li dovolatel, že mu bylo za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení poskytnuto pouze zadostiučinění ve formě zmírnění uloženého trestu (se kterým za část řízení před Nejvyšším soudem nesouhlasí, ačkoli nepřiléhavě, jak bylo vysvětleno výše), pak opomíjí, že mu nadto byla poskytnuta kompenzace v podobě konstatování porušení práva, jak zdůraznil odvolací soud ve vztahu k posouzení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení (za současného zohlednění marginální části posuzovaného trestního řízení před Ústavním soudem).
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatele shora uvedená pod písm. b), neboť se odvolací soud od dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. V dovolatelem předestřeném rozsudku ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021, Nejvyšší soud uvedl, že princip právní jistoty (§13 o. z.) neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně, či dokonce shodně, ve skutkově srovnatelných případech bez dalšího. Pokud se soud ve svých úvahách odchýlí od jemu známého a skutkově obdobného (shodného) případu, je povinen tuto odchylku v odůvodnění svého (pozdějšího) rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, neboť i tento požadavek je na soudy prostřednictvím principu právní jistoty kladen. Odvolací soud v nyní projednávaném případě přihlédl k argumentaci žalobce a ve svém odůvodnění reflektoval skutečnost, že některým spoluobžalovaným v posuzovaném trestním řízení bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení v podobě zmírnění uloženého trestu i v peněžité formě. Odvolací soud však přesvědčivě zdůvodnil odlišnost nyní projednávané věci žalobce od uvedených případů spoluobžalovaných a přiléhavě vysvětlil, z jakého důvodu není možné v případě žalobce rozhodnout shodně s uvedenými rozhodnutími spoluobžalovaných a z jakého důvodu není na místě žalobci přiznat nad zmírnění trestu a konstatování porušení práva i zadostiučinění v peněžité formě. Odvolací soud proto postupoval v souladu s uvedeným rozhodnutím soudu dovolacího, a proto nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování ze strany odvolacího soudu, stejně tak jako k zásahu do práva na spravedlivý proces dovolatele.
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku dovolatele, aby otázku, zda je možné uzavřít, že byla zohledněna nepřiměřená délka posuzovaného trestního řízení při snížení trestu, když tento závěr vyplývá (až) z rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v posuzovaném trestním řízení za situace, kdy již nebylo možné uložený trest zpřísnit (pro nevyužití opravného prostředku ze strany státního zástupce), vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Dovolateli nelze přisvědčit v názoru, že by uvedená otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, či že by řešení uvedené otázky vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021 (dle kterého není významné, že závěr ohledně promítnutí nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu vyplývá výslovně z rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v trestní věci za situace, kdy již nebylo možné trest, který byl žalobci uložen, v souladu se zásadou reformatio in peius měnit k pro žalobce horšímu; podstatné je, že po dodatečném výslovném promítnutí nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu bylo zřetelně konstatováno, že tento trest odpovídající měrou odráží právě i tuto skutečnost, a bylo současně specifikováno, jaký trest by žalobce postihl, pokud by toto řízení nepřiměřeně dlouho netrvalo, resp. pokud by nepřiměřená délka řízení nebyla při ukládání trestu soudem nižšího stupně skutečně zohledněna) bylo v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Tomu ostatně svědčí i fakt, že ústavní stížnost podaná proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1277/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Dovolací soud pro úplnost uvádí, že ostatní námitky dovolatele obsažené v dovolání nesplňují formální požadavky na vymezení dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nebo se jedná o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem dle §241a o. s. ř., proto k nim dovolací soud nemohl přihlédnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu