ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.153.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 153/2022-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce A. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 905 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 52/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 39 Co 346/2018-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125, připustil změnu žaloby (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67 375 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 172 625 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 39 Co 346/2018-172, Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval, že v řízení vedeném Policií, Obvodním ředitelstvím policie Praha I, SKPV, 3. Oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), sp. zn. ORI-17630-55/č.j.-2010-001193-DŠ, současně vedeného pod sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-1-DŠ (dále jen „posuzované řízení“), došlo k porušení práva žalobce na projednání v přiměřené lhůtě, a zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 67 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 30 Cdo 2715/2019-196, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 39 Co 346/2018-172, ve výroku I, ve výroku II v části, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 922 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 3. 2017 do zaplacení, a v závislém výroku III a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I) a ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl (výrok II).
Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, odmítl ústavní stížnost proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019 č. j. 30 Cdo 2715/2019-196, výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 39 Co 346/2018-172, a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 39 Co 346/2018, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 17 500 Kč s příslušenstvím, co do částky 905 512 Kč s příslušenstvím výrok potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III), přičemž se odvolací soud ve smyslu §164 o. s. ř. dopustil zjevné chyby v počtech, neboť vzhledem k vypočtené výši zadostiučinění správně měl výrok III rozsudku soudu prvního stupně potvrdit co do částky 905 125 Kč.
Dovolací soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 30 Cdo 2457/2020-278, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 39 Co 346/2018, v části výroku II, jíž byl částečně potvrzen výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 26 C 52/2017-125, co do částky 905 125 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku III a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (výrok I), ve zbývající části dovolání žalobce odmítl (výrok II) a odmítl dovolání žalované (výrok III).
Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 95 895 Kč s příslušenstvím, jinak tento výrok potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka významu posuzovaného řízení pro žalobce, kterou měl odvolací soud dle názoru žalované nesprávně právně posoudit, nezohlednil-li zájem žalobce na výsledku tohoto řízení a neomezil-li výši odškodnění na to, co bylo v posuzovaném řízení pro poškozeného „v sázce“, přičemž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, jakož i od dovolatelkou zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud po přihlédnutí k povaze posuzovaného řízení, v němž žalobce figuroval jako osoba poškozená trestným činem obchodování s lidmi, a k tomu, že žalobce v tomto řízení též hodlal uplatňovat náhradu škody odpovídající nevyplacené slíbené mzdě, uzavřel, že z důvodu významu tohoto řízení pro žalobce není namístě výši odškodnění jakkoliv upravovat, neboť při absenci prokázaných skutečností odůvodňujících závěr o vyšším či naopak nižším významu je namístě tento význam hodnotit jako standardní (viz zejména žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, a ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20).
Rovněž z pohledu výše částky, jejíž náhrady se žalobce hodlal v trestním řízení domáhat, není rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, reprezentovanou např. zmíněným rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, jakož i rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, v rozporu. Celkové přiznané odškodnění tuto částku sice přesahuje, nikoliv však v míře zjevně nepřiměřené, natož pak několikanásobně. Současně toto navýšení odškodnění nalézá svůj odraz i ve zhodnocení individuálních okolností daného případu odvolacím soudem, které se konkrétně projevilo ve výrazném zvýšení tohoto odškodnění na základě kritéria upraveného v §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), tj. pro postup orgánů veřejné moci v předmětném řízení, jenž odvolací soud zhodnotil jako dlouhodobě neodpovídající procesním pravidlům a zatížený opakovanými průtahy, tedy z důvodu, pro který zmíněná judikatura Nejvyššího soudu prolomení finančního limitu ve výši předmětu posuzovaného řízení připouští.
Zpochybňuje-li žalovaná správnost či úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jež se k významu posuzovaného řízení pro žalobce vztahují, uplatňuje tím nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán. Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ve vztahu k otázkám výpočtu základní výše odškodnění a pochybností, které žalovaná vyjádřila na adresu právního zastoupení žalobce v řízení, pak podané dovolání trpí vadami, neboť z něj není patrné, v čem konkrétně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Uvedené náležitosti však podané dovolání ve shora vymezené části neobsahuje. Stran zpochybněného výpočtu základní částky odškodnění se totiž žalovaná omezila pouze na nekonkrétní konstatování o jeho rozporu s blíže nespecifikovanou judikaturou, a v případě zmíněné plné moci ani žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo spočívat, nevymezila, nýbrž bez jakéhokoliv vztahu k některé z variant přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. a bez souvislosti s konkrétními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku odvolacího soudu zformulovala toliko obecnou žádost o radu, jak má při vzniku pochybností o udělené plné moci, kterých dle jejích slov v řízeních o obdobných nárocích přibývá, postupovat. V této části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak již bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalované odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu